Malostranské povídky-postavy

Týden v tichém domě

Josef Loukota (čtyřicet let)

Josef byl vysoké postavy s černými vlasy, pečlivě přičesaných v slušnou a pevnou formu, jaká říkala, že je každodenně na vlásek stejná.Jeho obličej byl kulatý, hladce oholený, jak se ale zdálo, bez zvláštního výrazu.Tělo se krylo elegantním šedivým županem, v ruce držel hedvábný žlutý šátek a vytíraly jím skla zlatých okulárů. Poté mu bylo vidět hluboko do duše. Byla to tvář dobrácká, přívětivá i dosti veselá; přec však lze z každého rysu vyčíst, že ta tvář již hezky dlouho dívá na svět těmito očima.

Josefinka

Dveře v druhém, protějším patře na pavlač zavrzly a vyšlo z nich pěkné, asi osmnáctileté děvče. Vtělené ráno! Vzrůst dívky té byl půvabný, štíhlý. Tmavý, kadeřavý a přehustý vlas vlnil se jí z čela až k šíji, poután prostou aksamitovou stužkou. Obličej její byl oblý, oko jasně modré, upřímné, tvář růžová a pleti hebounké, rtíky malé, až tmavorudé, celá ta tvářnost činila dojem nanejvýš příjemný. Jenže kde hned tu malou nepravidelnost při tom příjemném celistvém dojmu najít! V tom maličkém, rozkošném oušku jistě nevězela, vždyť právě to ouško bylo k líbání vzdor tomu, že v něm vězely jen zcela chudé a malé náušnice stříbrné. A mimo ty náušnice žádné ozdoby víc. Kolem bělostného krku vinula se arci tenká černá šňůrka, ale skvost, jejž snad nesla, skrýval se kdes v pučících ňadrech. Šat měla dívka až ke krku upjatý, světlý a jen tence pruhovaný. I ta jednoduchost barvy a střihu byla vábná.

pan Ryšánek

Pan Ryšánek byl větší, sušší a starší. Byl často nemocný a slabí. Hlavu pokrývala světlá vlásenka, která napovídala tomu, že pan Ryšánek býval blondýn. Tváře byly vpadlé a bledé, tak bledé, že dlouhý nos červenal až do karmínu.

pan Schlegl

Pan Schlegl byl zavalitý, myslím, že byl bez krku. Hlava jeho byla jako puma; vlas silně prošedlý, černý; obličej kde oholen, tam modročerný, kde bezvousý, tam růžový, kus svítivého masa a pak kus tmy, jako potemnělá podobizna od Rembrandta.

slečna Schleglová (asi 20-tiletá dcera pana Schlegla)

Byla-li paní Schleglová takovou kráskou zvláštní, že to omlouvalo páně Ryšánkův trvalý bol a napotomní věčné mládenectví jeho, nevím. Už byla dávno na pravdě boží, zemřela hned v prvním šestinedělí, zůstavujíc po sobě dcerku. Snad že byla ta obrazem jejím. V době, o které mluvím, byla slečna Schleglová asi dvacetiletá slečna. Znal jsem ji, přicházela často návštěvou do patra nad námi k setníkovic Poldýnce, k té, co na ulici při každém dvacátém kroku klopýtla. Říkali, že slečna Schleglova je kráskou. Možno, ale takhle pro architekta. Všechno na pravém svém místě, všude na ní nejpravější rozměr a při všem věděl člověk proč. Ale pro jiného než architekta – k zoufání. Její obličej se pohnul právě tak málo jako fasáda na paláci. Její oko bylo bez významu lesklé jako právě umyté okno. Její ústa, ostatně pěkná jako drobná arabeska, odvírala se pomalu jako vrata, pak buď zůstala dokořán, nebo se zavírala rovněž pomalu. K tomu ta pleť jakoby právě teprv čerstvě obílena. Možno že teď, žije-li, už není tak krásna, ale že je hezčí: podobné budovy jsou hezčí zvětralé.

Doktor Kazisvět

Doktor Heribert

Postava doktora Heriberta byla zaznamenána v knize Povídky malostranské od Jana Nerudy. Byl to ale lékař, který se po smrti svého otce zřekl své profese. Byl postavy malé a hubené. Jeho modré oko bylo jaksi plno ostychu, jako oko kopnutého psa. Tvář si nechal zarůst světlehnědým vousem. Zarostlá tvář byla tehdy považována za něco neslušného. V zimě nosil šedivý mlynářský kabát. Jeho hlavička zapadala pod soukenou čepicí hluboko do límce z bavlněného astrachánu. V létě, když měl šedivý kostkovaný lehký šat nebo ještě lehčí plátěný šat, hlavička se mu kývala jakoby na slabé šťopce. Doktor Heribert by měl dost přízně, kdyby jen chtěl. Po smrti jeho otce k němu chodili nemocní lidé, ale on chudého ani bohatého neléčil. Byl to prazvláštní člověk, podivín. Pomalu ztrácel důvěru u lidí a sám k lidem důvěru také nechoval. Později se mu začali dokonce posmívat. Pan Heribert nikoho nepozdravil, pozdravem nikomu neděkoval. Zdálo se, že o lidi vůbec nestojí. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr zvadlý list honí sem a tam. Po ulici chodil vždy tak, aby byl od ostatních vzdálen alespoň na dva kroky. V létě zacházel do sadů na Mariánských hradbách a sedal si s knihou v ruce na nejodlehlejší lavici. Když si k němu někdo přisedl a začal na něj mluvit, doktor Heribert sklapnul knihu a odešel beze slova. Pak už se u něj přestali zcela zajímat. Ani žádná žena se o něj nestarala. Byl samotářský a uzavřený do sebe. Později si vysloužil přezdívku "doktor Kazisvět".

Hastrman

Hastrman je název příběhu od spisovatele Jana Nerudy z knihy Povídky Malostranské. Děj se odehrává slunečného srpnového odpoledne na konci 19. století na Malé Straně v Praze. Hlavní postavou je pan Rybář, který pro svůj zelený kabátek, jenž připomíná vodnický, dostal přezdívku „Hastrman“.

Pan Rybář byl malé postavy, velmi hubený až vychrtlý, celkově působil seschlým dojmem. Chodil shrbený.

Jeho obličej pokrývalo mnoho vrásek, nos měl špičatý. Šedivé vlasy si hladce přičesával k hlavě a vzadu spojoval v pevně svázaný cop. Tento účes měli jen 2-3 lidé v celé Praze.

Většinou nosíval zelený fráček se zlatými knoflíky.Kabátek měl krátký živůtek, ale velice dlouhé šosy, které sahaly až k lýtkům. Pod něj si obyčejně ještě oblékl bílou vestu, černé ¾ kalhoty, jenž byly přichyceny k sněhobílým podkolenkám stříbrnými sponami. Punčochy končily u tmavých bot ozdobených dvěma přezkami. Občas chodíval s holí s knoflíkem ze slonoviny, ale ne že by ji nutně potřeboval k chůzi, spíše ale pro okrasu. Nosil ji totiž, jen když šel na návštěvu.

Když se procházel, často se usmíval a pohvizdoval si, ne však vždy, ale jen při dobré náladě. Zdravil jen písknutím a zvednutím pravého ukazováčku. S každým promluvil několik přívětivých slov a rád poslouchal, co si jiní povídají.

„Hastrman“ si myslel, že zbohatl hledáním drahokamů, které sbíral v mládí na hoře Kozákově. Měl jich doma plnou skříň. Jednoho dne se je rozhodl prodat, ale zjistil , že nemají skoro žádnou cenu. Byl z toho zdrcený. Jeho příbuzní ho však přesvědčili, že pro ně není důležité jeho bohatství, ale on sám jako člověk.

Hodnocení čtenářského deníku Malostranské povídky-postavy

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  7 807×
  1029 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Malostranské povídky-postavy