V barokním uměleckém směru člověk zaměřuje pohled k vlastnímu nitru, je založeno na protikladu ducha a hmoty. Baroko je bohaté a ukazuje nicotnost člověka před bohem.Klasicismus vzikl i vyvrcholil na francouzském dvoře- Klasicisté viděli smysl umění v napodobování přírody, ale pouze v tom, co v ní je podstatné a neměnné. Vzorem se jim satalo antické umění. Byla přesně stanovena pravdilda, podle kterých se dělalo umění, rozděklení žánrů na vysoké a nízké. Osvícenství bylo hnutí, které zavládlo Evropou 18. století a bylo založeno na důvěře v osvícený rozum a pravdu poznanou buď tímto rozumem, nebo skutečností. Bojovalo s všemožnými předsudky a pověrami, prosazovalo svobodu myšlení a přesvědčení. Zdůrazňovalo rovnost mezi lidmi.
Hlavní postavou této hry ja lakomý boháč Harpagon. Je tak lakomý, že jeho syn Kleantes si musí peníze půjčovat. Kleantes se zamiloval do chudé dívky Mariany a chce otce požádat o svolení ke sňatku. Otec ho překvapí tím, že prohlásí, že si Marianu vezme sám. Svého syna chce provdat za bohatou vdovu a dceru Elišku za stárnoucího boháče. Harpagonova dcera Eliška má ale ráda druhého sluhu Valéra, jež je ve skutečnosti šlechticem, který ztroskotal na moři se svou rodinou. Odpoledne najde Kleantův sluha Čipera poklad, jež zakopal Harpagon na zahradě. Ten ztrátu brzy zjistí a vyslýchá celý dům. Přitom se také doví, že Valér se zasnoubil s jeho dcerou a chce ho oběsit. Ten však prozradí svůj původ a Mariana zjistí, že je jeho sestra. Kleantes navrhne, že vrátí peníze pod podmínkou, že dostane nazpět Marianu. Harpagon obětuje vše, jen aby získal zpět své peníze, protože jejich ztráta pro něho znamená konec života a poté, co zná původ Mariany a Valéra nenamítá nic proti svatbám svých dětí. Klasicismus ve francii je rozdělen na vysoké žánry (óda, epos, tragédie) a nízké žánry (bajka, komedie, fraška). Jediný francouzský klasik je Molier: tartuffe, don juan, zdravý nemocný, měšťák šlechticem, lakomec. Osvícenství má čtyři znaky: racionalismus, materialismus, tolerance a humanita. Mezi francouzské osvícence patří encyklopedisté: Denis diderot: jeptiška, F.m.a. voltaire a j.j.rousseau: emil čili o výchově. Němečtí osvícenci F.schiller: loupežníci, úklady a láska a J.w.goethe: utrpení mladého Werthera, faust.
Největší francouzský komediograf, vlastním jménem Jean Baptiste Poquelin. Celý život zasvětil divadlu jako autor, herec, režisér a ředitel divadelní společnosti. Na jevišti také zemřel po představení své poslední hry. Jako dramatik se přidržoval dvou prospěšných vzprů: domácí frašky a italské komedie. Napsal 33 komedií, z nichž dobrá polovina tvoří dodnes páteř komediálního repertoáru nejen ve Francii.
9. leden 2008
10 568×
411 slov
