Olbracht, Ivan - Dobyvatel

Tento rozsáhlý román pojednává o historii dobývání Mexika. Předlohou se Olbrachtovi stala Prescottova kniha „Dějiny dobytí Mexika“. Olbracht však celé téma pojal beletristicky, a tak dochází k malým rozdílům a stylizacím postav. Román vznikal během války. Celá kniha vyznívá výrazně protifašisticky. Román vypráví o srážce dvou civilizací v různé fázi vyspělosti, dvou světů, jak říká sám autor, „boj mezi železem a mědí“. Olbrachta zaujalo přirovnání Corteze a Hitlera. Společná jim byla krutost, lstivost a mstivost. Cortez ale něčím odlišoval – vírou, a také ctižádostí před Bohem, před sebou a svými vojáky. U Hitlera to podle Olbrachta byla jen nekonečná ješitnost. V předmluvě Olbracht o Cortezovi říká: „Tam renesanční člověk, plnokrevný muž s bujným mládím, s láskami a nenávistmi, milenec, manžel a otec, hráč a milovník života, voják nadmíru statečný, pokrytý ranami od nohou až po temeno hlavy.“ Naproti stojí Hitler, „mužík nevzdělaný, přežitek umírající epochy, lenoch, který v životě nikdy produktivně nepracoval, starý mládenec bez mládí, bez lásky, zavilý vzteklík, zadlabaný jen do sebe a jen sebe zbožňující. Člověk bez špetky statečnosti, který se navždy zhroutí, když nedaleko něho dopadá generálská bomba, a který se tak boí smrti, že si ji nedovede dáti sám, nýbrž požádá o nejméně bolestnou lékaře.“
Předmluvu uzavírá Olbracht slovy: „Oba chtěli dobýti velké části světa a dát jiný směr celému. Nepřeceňujme člověka, víme, že by byl svět šel kupředu i bez Corteze, neboť tam spěl, ale byl to přece jen Cortez, který svým lidským podílem přispěl k jeho pohybu. Ale jak mohlo dopadnout hysterické třeštění vůdce německého národa, chtějící proud obrátit právě směrem opačným? Človíčka, stojícího pod vodopádem, zatínajícího pěsti a ječícího: „Tec zpátky! Zpět! Zpět! Zpět!“?“ A to je posláním celé knihy.

Hernando Cortez byl velice ctižádostivý a odvážný mladý muž. Stal se písařem u dona Velasqueze, kubánského místodržitele. Cortez byl vrchním velitelem Velasquezova vojska, které se chystalo jet dobývat Ameriku. Cortez ale zradil Velasqueze a odplul sám za svým snem, stát se hrdinou. Vyplul 18. 11. 1518 z Kuby a k jeho vojsku se přihlásilo mnoho kubánců, mezi nimi Pedro de Alvarado (plavý, prudký, vznětlivý, oblíbenec Tlaxcalanů), Pedro Barvo, páter Bartolomé de Olmedo, Velasquez de Leon (zuřivý), Sandoval (ve Villa Rice) a Sandoval.
Po dlouhé cestě se dostali až ke břehům Ameriky. Začaly první kontakty s indiány, s kterými vyměňovali kusy zlata za bezcenné cetky. Založili osadu Villa Rica de Vera Cruz a začali se pokoušet vnutit indiánům svoji víru, většinou neúspěšně. Začaly první konflikty, ze kterých vyšel Cortez vítězně. Jako dar na usmířenou dostal Cortez od Totonackých kaziků indiánku Malinche, která se stala jeho ženou, tlumočnicí a průvodkyní. Dokonce mu v Mexiku říkali Malinche. Vládce Mexika, Moctheuzoma, vyslal poselstvo, aby je pozdravil, ale zároveň je tím nalákal na spoustu zlatých darů. V Cortezově táboře zatím byly dvě skupiny: Cortezovci, stoupenci Corteze, a Vlasquezovci, kteří se chtěli vrátit zpět na Kubu. Cortez však vládl táboru pevnou rukou a nenechal to přerůst ve větší konflikt. Dokonce nechal potopit lodě, aby nemohli odjet. Byl dobrým řečníkem a vojevůdcem a měl důvěru svých vojáků. Jeho metody byly často drsné a radikální, ale účinné.
Nedávno se na nebi objevily znamení, podle kterých aztéčtí kněží prorokovali konec světa. Z východu se blížil Cortez a to ještě víc stupňovalo napětí. Jeho velkou výhodou bylo, že se ho Aztékové báli a považovali ho za boha Quetzalcoatla, který podle legendy jednou přijde z východu a zničí říši. Navíc se indiáni báli koní, které ještě nikdy v životě neviděli, a španělé měli lepší zbraně. Došlo k prvním vítězným bojům u Tabasca, následovalo násilné obracení indiánů na víru a boření klášterů. Cortez se blížil k Tenochtitlanu, kde na něj s obavami čekal vzdělaný a mocný Moctheuzoma, který tušil, že se blíží konec říše.
Diplomatickými pletichami, bojem i podporou vzbouřených zemí pod vládou Aztéků nachází Cortez spojence v Tlaxcalcích, hrdém a divokém horském národu, který Aztéky nenáviděl a odmítal se jim podrobit. Vládce Tlaxcaly, bývalý Cortezův nepřítel Xicotencatl, s Cortezem nakonec uzavřel mír a poskytl mu vojsko.
Španělé už pochodovali už Kordillery a Montezuma sledoval každý jejich krok. Tlaxcalané varovali Corteze před císařem a před pochodem přes Cholulu, ale marně. V Cholule je pohostili jak se patří, ale pak na ně připravili léčku. Jedna indiánská žena však varovala svého španělského přítele, a tak všechno vyzradila. Došlo k hroznému masakru, ale Cortez zvítězil a Cholulu si podmanil.
Španělé už dorazili až k Tenochtitlanu, museli zdolat mnoho zátarasů, až se dostali k břehům Texcockého jezera. Cortez byl uvítán jako král samotným Montezumou. Ten jim nabídl pohoštění a ubytování v paláci, ale šlo o léčku. Císař si stále více uvědomuje, že přichází konec říše a že je bezmocný. Mezitím se udál útok na Villu Ricu, a tak se Cortez rozhodl jednat. Zajal Montezumu a dal veřejně upálit 15 aztéckých pohlavárů. Aztékové měli Montezumu za zbabělce, který jen smutně přihlížel, smířený s osudem. Věděl, že přišel konec říše. Kritizovali ho hlavně šlechtici Cacama a Cuitlahua. Cortez požádal císaře o jeden z chrámů, a dobrý císař je varoval, protože lidé budou své bohy chránit. Cortez stále čeká na pomoc od císaře Karla V., ta ale nepřichází, protože posla zadržel Velasquez. Karel V. je líčen jako pravý habsburk, mladý, zdegenerovaný, který se o nic nezajímá. Zatím se o Cortezových dobrodružstvích dozvídá svět a Cortez se stává slavným. Z Kuby vyráží Velasquezova výprava vedená Narvaezem. Přijíždí také Cortezův přítel, písař Andrés de Duero. Cortez se zaraduje, že mu vojsko přichází na pomoc, ale zároveň se bojí, co bude s doňou Marinou (Malinche), která s ním má dítě – Cortez má totiž legitimní ženu na Kubě. Jednou v noci Cortez Narvareze přepadl a zvítězil, Narvarez se vzdal. Cortez získal další vojsko.
Cortez se vydal se zpět na Tenochtitlan, kde je lidé uvítali. Cortez však dal znamení k útoku a sházel dolů z pyramidy sochy pohanských bohů. To vyvolalo vzpouru lidu. Španělé se zabarikádovali se v Axaycatlově paláci a odolávali útokům Aztéků. Útoky nepřestávaly, ale byly neorganizované. Zanedlouho se však do čela postavil Cuitlahua, který připravoval Španělům různé léčky a pasti. Aztékové žádají svého císaře, ale postupně i v něj ztrácejí víru. Montezuma si raději přeje zemřít, a při domluvě národu z hradeb ho jeden Azték poraní kamenem. Montezuma umírá, a ani teď nepřijímá křesťanskou víru – to je jediná hrdost, která mu zůstala.
Útoky neustávají a Cortezovi je jasné, že musí pryč z Tenochtitlanu. Tu noc, kdy utíkali, později nazvali „noche triste“ (smutná noc), protože došlo k náhlému a strašlivému útoku Aztéků na tlacopanské hrázi. Ztráty španělů byly obrovské., snad největší v dějinách amerických výbojů v 16. století. S hrstkou vojáků se poražený Cortez vydal do Tlaxcaly, cestou je pronásledovaly hloučky Aztéků napadali je. Najednou u Otumby se před Cortezem objevila obrovská přesila aztécké armády. Bitva byla dlouhá, ale nakonec jeden voják zabil velitele, Cihuaca. Aztékové se stáhli. Španělé dorazili až do Tlaxcaly, kde Cortez vážně onemocněl. Navíc se vzbouřili Narvaezovci a požadovali návrat do Villy Ricy. Cortez vzpouru zažehnal. V Tenochtitlanu se zatím připravovala korunovace nového císaře Cuitlahuy, a spousta obětí, Cuitlahua však zanedlouho umírá. Novým císařem je Guatemozin. Cortez si doplnil armádu, získal nové spojence a byl opět silný. Potlačil vzpouru Tlaxcalanů a do jejich čela dosadil mladého Ixtlilxochitla, který byl jeho spojencem.
Znovu zaútočil na Tenochtitlan, aby se pomstil. Za neustálých útoků Aztéků přešel Tlacopanskou hráz, ale byl zahnán zpět. Začal tedy Tenochtitlan obléhat, došlo k několika bitvám, ale s nevalným úspěchem. Začal tedy ničit město, kde ho dobil, aby ho Aztékové nemohli znovu obsadit. Zničil tak spoustu památek. Nakonec zajme Guatemozina a jiné aztécké pohlaváry, kteří se mu vzdali. Princezna Tecuichpo, dcera Montezumy, byla podle slibu, který dal Cortez Montezumovi, opatrována Cortezem a stala se prabábou četných a slavných španělských rodin.
13.8. je dnem úplného dobytí Mexika. Cortez začal budovat velikou říši, stal se Mexickým místodržitelem. Velasquez mu poslal do Mexika Catalinu Xuarezovou, jeho manželku. Marinu tedy uklidil na čas pryč. Cortez se stal neomezeným vládcem. Don Diego, který pořád všemožně bojoval proti Cortezovi, se při tomto zjištění zhroutí. Cortez má různé problémy, musel potlačit vzpouru, onemocněl. Jeho říše začala mít problémy, vládnout bylo velmi těžké.
Cortez se chystá na cestu do Evropy, protože ho král pozval do Evropy, aby ho odměnil. Byla to léčka, ale Cortez se chytil. Lidé ho varují, ale on se přesto rozhodl tuto cestu podniknout. Přijíždí do Španělska právě ve chvíli, kdy umírá jeho poslední přítel Gonzalo Sandoval. Císař přijal Corteze v Toledu, a byla to past velice podobná Montezumově pasti v Tenochtitlanu. Císař byl znechucený jeho vojáckými způsoby a odjel do Německa, zatímco Cortez čekal, až zas zavítá do Španělska a poví mu, co má s ním za plány. Čekal rok, a dočkal se odpovědi. Smí se vrátit do Mexika a podnikat nové výpravy. Snažil se najít El Dorado, ale nenašel. Po 3 letech se vrátil do Španělska, zadlužený, nemocný, a žádal krále, aby mu dal slíbené peníze, aby mohl v klidu dožít. Na jeho psaní nikdy nedošla odpověď.

Hodnocení čtenářského deníku Olbracht, Ivan - Dobyvatel

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  8. srpen 2008
  2 373×
  1465 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Olbracht, Ivan - Dobyvatel