Platónův dialog Euthyfrón

PROBLÉM ZBOŽNOSTI V PLATÓNOVĚ DIALOGU EUTHYFRÓN

Platonův dialog Euthyfron spolu s Obranou Sokrata,Kritonem, Menonem a dalšími dialogy řadíme mezi rané,tzv. sokratovské dialogy,pro které je charakteristické zkoumání etických pojmů (stylometrické kriterium, 19.st, Ljutoslavskij).V souvislosti se Sokratovskými hovory o lidských věcech (co je zbožné a co hříšné, co je krásné a co ošklivé, co spravedlivé a co nespravedlivé, co je uměřenost, co statečnost a o zbabělost) napsal Platon několik dialogů,kde se pod dohledem Sokrata hledá výměr jisté ctnosti. V dialogu Lachés je to pojem statečnosti, v dialogu Charmenidés pojem uměřenosti a v dialogu Euthyfron pojem zbožnosti.Než se ale začneme zabývat problémem zbožnosti u Platona, je nutné tento pojem nejprve upřesnit. Měřítkem zbožnosti u řeckých myslitelů není projev osobní víry, poměr člověka k božstvu, jak je chápeme dnes, ale je to chování člověka ve společnosti, především v rodině a obci, které je obrazem jeho uznávání božského práva a řádu. Je to zvláštní druh spravedlnosti, který nenáleží k pojmu náboženského člověka,ale k pojmu člověka občansky dobrého.

V tomto dialogu o zbožnosti rozmlouvá Sókratés, člověk,který byl odsouzen a usmrcen pro bezbožnost, a Euthyfrón,v době Sókratově v Athénách dosti známý věštec,jak ho nazývá Sókratés, který se cítí být blízkyý božskému právu a dokonce sebe považuje za znalce tohoto práva. Dialog Euthyfrón se odehrává u úřadovny archonta krále, kde se podávaly žaloby pro rušení náboženství. Sókratés se zde ocitá z důvodu žaloby, že zavádí nové bohy a kazí mládež,kterou na něj podal Melétos; Euthyfrón je tu naopak v pozici žalujícího - žaluje svého vlastního otce, že zavinil smrt člověka a tím se dopustil zločinu proti zbožnosti.Zpočátku se Euthyfrón Sókrata ze zdvořilosti ptá, co ho přivádí právě na toto místo, ale po chvíli Sókrata donutí,aby se zajímal o jeho případ, mluví v tajemných narážkách. Jako důvod proč porušuje pietas(zachování zbožnosti mezi synem a otcem) uvádí: " Nesmí se hledět na to, zdali usmrcený je cizí nebo příbuzný, nýbrž jen k tomu, zda byl usmrcwn právem či nic."Těmito slovy působí Euthyfrón jako příliš citlivý, který chce hájit spravedlnost za každou cenu. Ve skutečnosti tím však zamýšlí očistit se od poskvrnění, aby se vyvaroval neštěstí a hněvu bohů. Poskvrna byla v antice magický pojem,projev obavy před mocnostmi, které mají v rukou náš osud. Euthyfrón se od ostatních liší pouze tím, že na svůj strach nazírá jako na "vědění". Toto Euthyfrónovo domnělé vědění ve věcech božského práva vede Sókrata k tomu, aby se u něj poučil o pravé podstatě zbožnosti; doufá, že bude moci získaného poučení užít ke svému hájení proti Melétovi. Při prvním výměru zbožnosti mu Sókrates ukáže jeho chybu a Euthyfrón podává nový výměr: "Co je bohům milé, to je zbožné, co však jim není milé, je hříšné." Po Sókratových námitkách tento výměr upřesní : " Co je všem bohům milé..." i toto Sókratés vyvrátí. Bohové milujízbožné proto, že je zbožné, ale není pravda, že by bylo něco zbožné proto, že je od bohů milováno. Sókratés nakonec svou kritickou ironií vyvrátí všechna tvrzení Euthyfróna. Je tu usvědčen z nevědomosti o zbožném a hříšném ten,který se svým domnělým věděním o těchto věcech povyšuje nad ostatní; a je usvědčen tím, který byl pro bezbožnost odsouzen k smrti.

Euthyfrón si přisuzuje pochopení podstaty božských věcí nepozastavuje se nad zázračnosti v mýtech. Podobně jako Zeus musel spoutat vlastního otce, aby dopomohl spravedlnosti a jako Kronos vysoupil v zájmu spravedlnosti proti vlastnímu otci,tak i Euthyfrón chce dostat před soud vlastního otce. Otec dal totiž spoutat a uvrhnout do jámy nádeníka, který v opilosti zabil jeho otroka a než přišla zpráva, co s ním dělat, tak v jámě zemřel. euthyfrón se teď obává poskvrny a bojí se,že ho bohové potrestají, nechce žít pod jednou střechou s vrahem a tak ho navzdory staré tradici chce zažalovat. Nabízí se tedy i možnost, že by jeho jednání mohlo být stejně jako Sókratovo považováno za bezbožné.

Euthyfrón ve srovnání s ostatními dialogy:

Euthyfrón je stejně jako Melétos nebo Hippias neschopen odpoutat se jednotlivého, od okamžitého mělkého zájmu, od toho, co je domnělé a konkrétní. Sókratés očekává, že ho Euthyfrón poučí o pravé podstatě zbožnosti Brzy se však ukáže, že Euthyfrón nemá dostatečné znalosti a ani neumí vystavit logicky správný výměr a tak se Sókratés stává z poučovaného poučujícím. Euthyfrón má velmi suverénní vystupování,domnívá se,že je pod vládou nějaké vyšší moci,která ho odlišuje od ostatních. Můžeme ho považovat za "iracionalistu", který přeceňuje sebe a ztotožňuje se s božstvem a stím, co skrze něj promlouvá.Jeho postoj je podobný jako u Ióna, ale Euthyfrón je ještě níže. U Ióna vidíme pravou posedlost božským,je jakýmsi prostředníkem. Naproti tomu se Euthyfróna nezmocňuje žádné božstvo, aby jím promlouvalo, a přesto je přesvědčen, že právě on je bohům zvlášť milý a blízký, že jim rozumí, že o nich ví i ty nejpodivnější věci. Jeho domnělá znalost se ho nezmocnila,tak jako Ióna posedla báseň Homéra, jeho podivínství není extáze,jak tomu je u Ióna.

Dialektika v dialogu Euthyfron:

Nejprve se Sókratés snaží indukcí vymezit zkoumaný pojem, v našem případě tedy zbožnost, vychází z příkladů lidského chování s nimiž se setkáváme v běžném životě. Vybírá podstatné rysy společné pro tyto skutky, které mají stejnou etickou hodnotu,to mu umožňuje přejít od jednotlivých případů k obecným vymezením, "podstatě věci". Podstata věci je to, co je jednotné v mnohém,trvalé v proměnlivém a totožné v různém. Snaží se pomocí rozboru a srovnávání jednotlivých znaků zbožnosti stanovit obecné, usoudit z jedinečných konkrétních případu obecné vymezení zbožnosti. V případě vymezování pojmu musíme odlišovat rodovou obecnost od druhových zvláštností, což znamená, že znak zbožnosti, jak nám ho předkládá Euthyfrón "stíhat toho, kdo se provibil buď zločinem zabití člověka , nebo vykradením svatyně nebo kdo se dopustí některého jiného z takovýchto přečinů" není ještě vymezením zbožnosti.
Při induktivních postupech tu Sókratés také využívá analogie. Např. když vyvrací Euthyfrónovo vymezení zbožnosti jako péče o bohy:..................................

Na této ukázce si můžeme všimnout i Sókratova použití hypotézy - vymezení zbožného jako té části spravedlivého, která se týká péče věnované bohům, se po ověření,"zkoušce", mění pouze na předpokld(hypotézu),který je třeba doplnit.
Sókratovo hledání těchto obecných vymezení většinou končilo bezvýsledně, stejně tak jako hledání vymezení zbožnosti v Platónově dialogu Euthyfrón.
Charakteristickým rysem Sokratovy dialektické metody je ironie. Platónův Sokarates se ponižuje a vychvaluje jiné, předstírá,že se v předmětu diskuse vůbec nevyzná a prosí svého spolubesedníka,jehož "moudrost" je nepochybná,aby ho poučil. Euthyfrónovi, který je přesvědčený,že zná božské věci,říká: "Nuže tedy, milý Euthyfróne, pouč i mne, abych se stal moudřejším..." Ale když se Euthyfrónovi nepodaří objasnit pojem zbožnosti, ironicky dodává: "Rozumím; zdám se ti méně chápavým, než jsou tvoji soudci, protože o něm patrně dokážeš, že to je nespravedlivé a že všem bohům jsou takové činy protivné." sókratova ironie je tedy skrytý výsměch nad domýšlivostí těch, kdo se pokládají za "všeznalce".

Euthyfrón z hlediska idejí:

Sókratés byl přesvědčen, že spravedlivé, statečné, zbožné atd. jednání je možné jen pokud víme, co spravedlivé, statečné, zbožné atd. je. Euthyfrón prohlašuje,že ví, která jednání jsou zbožná a která bezbožná. Proto se také chystá podat žalobu na svého vlastního otce. Sókratés toto jeho donělé vědění prověřuje, nabízí předpoklady pravdivého vědění. Rozlišuje zbožná jednání a zbožnost, různá zbožná jednání mají společné to, že jsou zbožná. Ve všech se nachází stejná forma( eidos), zbožnost a všechny mají tedy jednu stejnou ideu. Výrok "toto jednání je zbožné" je pravdivý tehdy,je-li v tomto jednání opravdu forma zbožného;jakkoli se tato jednání liší,zbožné je v nich vždycky to stejné, totožné samo se sebou. Jestliže tedy Euthyfrón tvrdí, že je nějaké jednání zbožné, musí znát ideu(vid) zbožného. Idea je tedy kritériem pravdivosti tvrzení. V tomto dialogu je idea poznávána pomocí správného vedení rozhovoru, dialektiky. Odpovědí na otázku,co je zbožné je jeho podstata, poznání ideje je poznání podstaty a to je možné jen pomocí dialektiky. Cíl zbožnosti je u Platóna mimo osobní zájmy bohů a sami bohové jsou ve službách něčeho,co je nad nimi. Platón měl pravděpodobně už v tomto raném období na mysli ideu dobra. Uskutečňování dobra je účelem zbožného jednání, založeného na opravdovém vědění o podstatě zbožnosti.

Hodnocení čtenářského deníku Platónův dialog Euthyfrón

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. říjen 2007
  3 288×
  1341 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Platónův dialog Euthyfrón