Platónův dialog Lachés

ÚVOD

Přestože se v této práci má jednat hlavně o Platónově dialogu Lachés, myslím, že je nutno něco říci o prostředí, kde Platón vyrůstal a ve kterém žil. Aniž bychom si toto uvědomili, nemůžeme jeho dílo správně pochopit.
Platón se narodil v roce 427 př. n . l.v aristokratické athénské rodině a dožil se osmdesáti let. Jako mladík byl svědkem tragédie, úpadku a pádu athénské říše, jako stařec viděl počátky nově vznikající říše Filipa Makedonského. Období mezi těmito dvěmi říšemi bylo obdobím stálých bojů a nepokojů mezi malými řeckými státy, přičemž se některým státům podařilo dosáhnout krátké nadvlády, ale žádný z nich nebyl schopný Řecko sjednotit - to se podařil až po Platónově smrti Makedoňanům. V dialogu Gorgiás můžeme pozorovat, jak Platón reagoval s mravním odporem na myšlenkový postoj, který byl v Řecku běžný, postoj, který stavěl čest a slávu na vyšší místo než byly ctnosti, které umožňují lidem, aby byli jednotní. Platón považoval za základní tyto ctnosti - statečnost, spravedlnost, uměřenost a zbožnost. V dialogu Euthyfrón, který pojednává o zbožnosti, Platón ukazuje, že bohové sami jsou navzájem v rozepři a že stejně jako na zemi, tak i v nebi vedou morální neshody k občanské válce. Vidíme tedy, že ani náboženské založení, které bylo jednou z hlavních složek života ve starověkém Řecku, nebylo stabilní. Bezohledný politický zápas a růst mravního relativismu měli vliv na Platónovo a Sókratovo hledání výměrů a podstat věcí. Thúkididés ve svém rozboru účinků politického násilí ukazuje, jak se tyto faktory odrazily i v jazyku jakožto nástroji myšlení: " Při ospravedlnění svých činů převrátili běžný popisný význam slov." Například to, co bývalo nazýváno "nezodpovědným hazardem" se začalo nazývat "statečným a kamarádským riskantním činem". Výsledkem bylo převrácení morálky vzhůru nohama. To přimělo Sókrata a Platóna, že se pokoušeli nalézt spolehlivé definice morálních slov nebo věcí a co vlastně tyto věci znamenají. Táží se "Co je odvaha?", "Co je spravedlnost?", "Co je zbožnost?", "Co je statečnost?" atd. Toto hledání definic je patrné zejména v Platónových raných, tzv. sókratovských dialozích, pro které je charakteristické hledání etických pojmů. V souvislosti se Sókratovskými hovory o lidských věcech (co je zbožné a co hříšné, co je krásné a co ošklivé, co spravedlivé a co nespravedlivé, co je uměřenost, co statečnost a co zbabělost) napsal Platón několik dialogů, kde se pod Sókratovým dohledem hledá výměr jisté ctnosti (např. Euthyfrón, Lachés, Charmenidés). Po porážce Athén Spartou byla ustavena oligarchická vláda "třiceti tyranů". Mezi nimi byli i dva Platónovi příbuzní: Kritias a Charmidés. Zanedlouho byla však v Athénách opět obnovena demokracie (v žádné případě ale ne demokracie taková, jak ji chápeme dnes; tehdy se demokracie vztahovala pouze na svobodné athénské muže, takže to byla jen velmi úzká skupina lidí). V roce 399 př. n. l. byl Platónův idol Sókratés obviněn, že nevěří v bohy a kazí mládež a byl souzen a odsouzena k smrti vypitím číše bolehlavu. Ve skutečnosti bylo toto obvinění jen záminkou, v bohy v té době věřil každý a věřil i Sókratés (viz Obrana Sókrata) a představa, že by někdo nevěřil byla nemyslitelná. Sókratés měl pouze velký vliv na mladé lidi a svými názory athénské politice jednodušše překážel. Sókratovo odsouzení na Platóna hluboce zapůsobilo, což je obsaženo v několika dialozích - Obrana Sókrata (Sókratova obrana před soudem), Kritón (zde jsou uvedeny důvody, proč Sókratés neuprchl, což by bylo poměrně snadné) a Faidón (v tomto dialogu Sókratés argumentuje ve prospěch nesmrtelnosti duše).Platón měl jasné názory na politiku (Ústava) a přesto se politiky stranil a zasvětil svůj život Akadémii.

POSTAVY DIALOGU LACHÉS

V tomto dialogu vystupuje Lysimachos, Melésias, Nikias, Lachés, syn Lysimachův, syn Melésiův a samozřejmě také Sókratés.Velmi malá část Arhéňanů v době Sókratově soudila o statečnosti, že by byla vědou, protože se domnívali, že by takovýto pohled na ni odporoval zkušenosti. Proto se můžeme domnívat, že Platón sepsal tento dialog, aby dokázal, že statečnost skutečně vědou je a že Sókratés je vzorem této zmužilosti. Toho, že celá tato rozmluva pojednává o statečnosti, docílil Platón hlavně výběrem Sókratových oponentů, Lacheta a Nikii.
Otcové Lysimacha a Melésia se úspěšně účastnili veřejného života v Athénách a proslavili se doma i ve válce. Lysimachos byl synem Aristeida, který byl athénským státníkem a úředníkem a dobrým přítelem Sókrata; Melésias byl synem Thukydida, státníka a soupeře Perikleova. Synové těchto dvou mužů, Lysimacha a Melésia, se jmenovali po svých slavných dědech, jak bylo u Řeků běžné. Lysimachos a Melésias cítili své nedostatky ve vzdělání a svým synům tak chtěli opatřit co nejlepší vzdělání, aby se jim dostalo takové slávy jako jejich dědům. Přibrali tedy k sobě dva rádce, Nikiu a Lacheta.
Lachés byl zkušený válečník z dému Aixony (pozn.: démos byla nejmenší správní jednotka athénské obce, osada, v městě městský okres), který své schopnosti ukázal v peloponéské válce. Povahou byl Lachés muž v praktickém válečnictví bystrý, rázný a podnikavý. V dialogu se jeví jako praktik, který není příliš nakloněn teoretickému bádání. Nikias byl jedním z nejzámožnějších Athéňanů a vůdcem aristokratické strany. Svou vlasteneckou štědrostí si dovedl získat také přízeň lidu. Ve svém jednání byl Nikias vytrvalý, často však také váhavý a nedůvěřující svým schopnostem. Byl čestné a zbožné povahy, ale jeho zbožnost často překračovala až v úzkostlivou víru ve znamení a věštby; jeho vzdělání bylo větší než Lachetovo. Oba tito mužové se však v tomto dialogu jeví jako jednostranní a polovzdělaní, o to více pak vyniká v jejich přítomnosti Sókratés, muž s harmonicky ucelenou povahou plnou jistého sebevědomého klidu a bystrého důvtipu, ale prostý okázalé domýšlivosti. Sókratés byl vzorem pravé mužnosti skutky i řečmi, v praxi i teorii.
Tento dialog leží na generační souvislosti, na poměru k předkům a potomkům. Předkové se zde objevují jako hvězdy nehynoucí zdatnosti, ale tato dokonalost, která se v nich obejvuje není dána potomkům. Tak vzniká problém, který má tento dialog řešit, a to je pravý vztah těchto potomků k předkům. Tento vztah však není v antice soukromá věc, ale má souvislost se státním životem. Otec dává syny obci a v otce syny vychovává obec. Výchova je tedy věcí veřejnou, i když v Athénách neexistuje žádná zákonná výchovná povinnost ani žádná veřejná výchovná instituce. Se životem obce souvisí všechny nejvyšší hodnoty, kterých je člověk schopen: náboženství, tvořivá činnost atd.

PROBLÉM STATEČNOSTI V LACHÉTU

Statečnost z hlediska idejí
Sókratés byl přesvědčen, že statečně, spravedlivě, zbožně atd. lze jednat jen tehdy, víme-li, co statečné, spravedlivé, zbožné atd. je. Sókratovský dialog předpokládá, že tuto otázku lze zodpovědět a tak se Sókratés pokouší v rozhovorech tyto pojmy ujasnit.
V žádném dialogu se však přesně neuvádí, co to statečné, zbožné apod. je. Ale všechny statečné skutky, stejně tak jako zbožné nebo spravedlivé, mají něco, co je společné
ve všech případech. Platón dochází k myšlence idejí. V Lachétu si Lysimachos a Melésias zvou na poradu o významu šermířství pro výchovu jejich synů Lachéta a Nikia, kteří se oba považují díky svým činům za statečné. Sókratés toto domnělé vědění prověřuje a ukazuje se, že sice všichni souhlasí s tím, že všechna statečná jednání se shodují v tom, že jsou statečná, ale nedokážou říci, co statečnost je. Ve všech věcech
se nachází jedna stejná forma (eidos) - v našem případě statečnost, všechny věci tedy obsahují jednu společnou ideu. Tvrzení "Toto jednání je statečné." je tedy pravdivé pouze tehdy, obsahuje-li toto jednání formu statečnosti, ideu statečnosti. Jednotlivá statečná jednání se mohou lišit, může se jednat o statečnost v boji nebo o duševní statečnost, ale idea statečnosti je v nich vždy stejná. Podle toho, zda toto jednání obsahuje ideu statečnosti, můžeme ho označit za statečné. Tato idea je v Lachétu poznávána pomocí dialektiky, správného vedení rozhovoru. Sókratovská dialektika je zjištění obecného v různém, jednotné v mnohém (tj. najít ve zkoumané ctnosti, to co
se vyskytuje ve všech jejích projevech,podstatu ctnosti), rodu v druzích (např. znak statečnosti "vytrvávat v šiku a bránit se nepřátelům" nevymezuje statečnost, protože existuje mnoho činů, které se od tohoto liší a přesto nejsou o nic méně statečné). Dialektické zkoumání věci se tedy vztahuje především na vymezování podstaty této věci. Poznání ideje je poznáním podstaty zkoumaného pojmu. Mezi ideami však existují vztahy, které musí být objasněny, jestliže chceme tuto podstatu najít. Tvrdíme-li, že ctnost se skládá ze statečnosti, spravedlnosti, zbožnosti a umírněnosti, pak také idea ctnosti musí obsahovat ideu statečnosti, spravedlnosti, zbožnosti i umírněnosti.
V souvislosti hledání podstaty ctnosti v jednotlivých dialozích si Sókratés pokládá otázku, jak může být člověk mravný, neví-li co je to ctnost. Poznání, v tomto případě poznání ctnosti, a sebepoznání se stává předpokladem dosažení ctnosti a vedení mravného života. Tak pro Sókrata splývá morálka, ctnost s věděním, což vyvolalo značnou diskusi. Např. Aristoteles ve své Etice Níkomachově píše: "...Bylo by prý to něco neobyčejného, kdyby toho, kdo má vědění, něco jiného ovládalo a vláčelo ho sem
a tam jako otroka. Sókratés totiž vůbec hájil názor, že tam, kde je podáno správné určení věci, není nezdrženlivosti; nikdo prý totiž nejedná vědomě proti tomu, co je nejlepší, nýbrž jenom z neznalosti. Ale toto pojetí zřejmě odpírá zjevným faktům." Stačí se podívat okolo sebe a hned bychom viděli, že se najdou i tací, kteří jednají vědomě
proti tomu, co je nejlepší; protože na otázku "Co je nejlepší?" se také najdou různé, často protikladné, odpovědi.

Co je to statečnost?
Život v řeckých městských státech, zvláště politický, byl špinavou hrou a bylo nasnadě nalézt příčiny neúspěchu mravní výchovy, aby do veřejného života vstupovali lidé, kteří by usilovali spíše než o vlastní dobro o dobro obce. Aby bylo možné postarat se o dobrou výchovu, musíme nejprve zjistit v čem dobrá výchova spočívá. Pokud nevíme, co se
pokoušíme učit, musíme tápat. Jak Sókratés říká: "Jestliže víme o kterékoli věci, že její přistoupení k něčemu činí lepším to, k čemu přistoupila, a jestliže jsme k tomu ještě s to způsobit, aby k tomu vskutku přistupovala, je patrné, že známe právě to, o čem bychom měli radit, jak by toho někdo nejsnáze a nejlépe nabyl." Proto tedy musíme uvažovat, jakým způsobem by měla zdatnost přistoupit k duši, aby ji učinila lepší. K tomu ovšem potřebujeme vědět, co to zdatnost je, bez tohoto vědění bychom nemohli nikomu radit, jak ji nejlépe nabýt. Uvažovat však o celé zdatnosti je příliš těžký úkol, proto vybíráme pouze tu část, která se vztahuje k tomuto dialogu, k učení šermu, a to statečnost.
Co je to statečnost? Lachés a Nikias ukázali svou statečnost svými slavnými činy. Jejich názor na ni se však liší. Lachétova statečnost je pravá udatnost a vytrvalost v boji s nepřáteli, ale Lachés neví, že člověk může být statečný také mimo válku, nejen ve fyzickém nebezpečí, ale také v duševním boji. Nemůže pochopit, že se statečnost zakládá na vědě a že je třeba se o ni poučit stejně tak jako o každé jiné ctnosti. Lachés není schopen porozumět obecným pojmům a protože není vycvičen v dialektice, těžko vyjadřuje své myšlenky slovy. Nikias, narozdíl od Lachéta, hájí hoplomachii (což je antický šerm, boj ve zbroji), považuje ji za dobré přípravné cvičení k lehčím taktickým pohybům vojska. Nikias je vůdce rozmyslný a úzkostlivě pozoruje i každý detail, který by mohl působit na jeho jednání; je váhavý, chce být prozřetelný a proto mu chybí odvaha, se kterou by se rychle chopil příležitosti k vítězství. Nikias neodporuje jako Lachés myšlence, že statečnost je vědou, ale jeho zmužilosti ještě schází smělost a poznání věcí, které jsou jediné dobré. Tak představuje tedy každý z těchto dvou vůdců jednu stránku zmužilosti, rozmyslnost proti smělosti, které ve spojení s vědou tvoří pojem zmužilosti a jen Sókrata, u kterého byly spojeny všechny tyto stránky zmužilosti, můžeme nazývat zmužilým. To nás může vést k domněnce, že se zde Platón pokouší opět ukázat "dokonalost" postavy Sókrata. Dokazuje nám, že je-li někdo skutečně zmužilý, pak je to právě Sókratés.
Sókratés vystupuje opět v roli poučujícího, poučuje zde o statečnosti takové muže, kteří byli v Athénách díky svým činům považováni za jedny z nejstatečnějších, stejně tak, jako v Euthyfrónu poučuje o zbožnosti Sókratés, muž odsouzený pro bezbožnost, Euthyfróna, který byl považován za pravého znalce božského práva. Jedním z nástrojů, kterými Sókratés dokazuje, že vědění těchto znalců je pouze domnělé je jeho dialektika. Sókratés nám sice nepředkládá žádné správné vymezení, pravou podstatu pojmu statečnosti, ale přesvědčivými a pravdivými důkazy vyvrací všechny hypotézy.
Lachés na otázku,co je statečnost, odpovídá (190e): "...jestliže by totiž někdo chtěl vytrvávaje v šiku brániti se proti nepřátelům a neutíkal, dobře věz, že ten by byl statečný." Jak vidíme, Lachés ale neodpovídá na otázku co je statečnost, tedy co je totožné ve všech případech, ale pouze uvádí jeden z těchto příkladů statečnosti. Další Lachétova hypotéza zní (192c): "Zdá se mi tedy, že to je jakási vytrvalost duše, jestliže je třeba o statečnosti vypovědět to, co je obsaženo ve všech těch případech." Ale statečnost pokládáme za jednu z krásných věcí. Vytrvalost spojená s rozumností sice krásná a dobrá
je, ale je-li spojená s nerozumností je škodlivá a zlá, což krásným jistě nazvat nemůžeme.

Sókratés toto Lachétovo vymezení statečnosti opět kritizuje: každá statečnost je něco dobrého, ale ne každá vytrvalost je něco dobrého; tedy ne každá vytrvalost je statečnost. To, že je statečnost dobrá vyplývá z řeckého pojetí ctnosti. Termín "areté", který se často překládá jako "ctnost" (vysoká mravní kvalita), byl Řeky užíván také pro "dokonalost"
a Řekové také spojovali "areté" velmi blízce s pojmy "agathon" (blaho, dobro, užitek)
a "eudaimoniá" (štěstí, blahobyt, rozkvět). Tak i člověka s "areté" považovali nejen
za ctnostného, ale i za dobrého a šťastného. Předpokládali, že kdo ctnostně jedná, činí
i dobro. Z toho tedy můžeme usuzovat, že ctnost (tedy její součást, statečnost) je dobrá.
Nikias užívá ke svému výměru Sókratovy myšlenky, že v tom je každý z nás dobrý,
v čem je znalý, v čem však je nevědomý, v tom je špatný. Z toho usuzuje(194d): "Jistě tedy jestliže statečný je dobrý, zřejmo, že je znalý." Zdá se mi ale, že toto vymezení úplně nevyplývá z předchozí myšlenky. Sókratova myšlenka říká, že v tom je každý z nás dobrý, v čem je znalý, ale neříká, že v čem je každý z nás dobrý, to je dobré. Byla-li by to pravda, pak také například kdyby byl někdo dobrý zloděj, byl by tedy znalý kradení, pak by muselo být také kradení dobré, což jistě není pravda. Ze Sókratovy myšlenky tedy vyplývá, že jestliže je někdo dobrý ve statečnosti (jestliže je statečný), pak je také znalý statečnosti, jestliže je však nevědomý statečnosti, je v ní špatný. Také žádný
z přítomných mužů není schopen říci podstatu statečnosti, všichni jsou tedy nevědomý statečnosti, byli by také všichni tito muži podle této hypotézy špatní ve statečnosti, tedy nestateční. I kdybychom tyto spory pominuli, naskýtá se otázka o jakou znalost, znalost čeho, se v tomto případě jedná. Podle Nikii je statečnost znalost věcí hrozivých
a nehrozivých. To ovšem není dáno každému člověku, nepozná to ani lékař ani věštec, takže hned tak někdo nemůže být statečným. Musíme ale rozlišovat statečnost
od nebojácnosti a smělosti. Nikias nepokládá za statečná ani zvířata ani děti, protože ti
se nebojí pro svou nerozumnost, jsou tedy pouze smělí a nebojácní; statečný je však ten, kdo se nebojí pro svou rozumnost. Při hlubším zkoumání však zjišťujeme, že nestačí,
aby byla statečnost znalost věcí hrozivých a nehrozivých, protože to je pouze znalost budoucího dobra a budoucího zla, ale statečnost se musí vztahovat i na minulost
a přítomnost. Po upravení dostáváme vymezení, že statečnost je znalost všech věcí dobrých a zlých i jiných. Ale ten, kdo by znal úplně všechny věci dobré, které se děly, dějí a budou dít a stejně tak i věci zlé, by nebyl jen statečným ale nechybělo by mu nic ani ze zdatnosti. Toto vymezení by tedy nebylo vymezením statečnosti, části zdatnosti,
ale zdatnosti celé. Lachés se Nikiovi vysmívá, že se kroutí sem a tam a snaží se skrýt,
že sám sobě odporuje. Zdá se, že Nikias nebyl schopen osvobodit své myšlení
od rozporů. Otázka "Coje to statečnost?" tedy zůstává stále otevřená.

ZÁVĚR

V mé práci jsem se snažila proniknout do problému statečnosti v Platónově dialogu Lachés. Za podstatnou část tohoto dialogu považuji Sókratovo uznání, že zkušenosti a praktické poznatky ze života nestačí k tomu, aby se člověk mohl stát dobrým vychovatelem duší, a že pravé poznání musí mít hlubší základy. Podobně jako je to zde ukázáno na pojmu statečnosti, je to patrné i v dialogu Euthyfrón na pojmu zbožnosti. Dialog Lachés končí, aniž by vedl k řešení vytyčené otázky, co je to zdatnost. Otázka je formulována jasně a přesně a stejně tak je i dělena z rodového pojmu (zdatnost) na druhové pojmy (statečnost), které ho vytvářejí. Jediné co můžeme z tohoto dialogu s jistotou usoudit, že se pojem statečnosti vztahuje k nějaké znalosti, k poznání a také k dobru. Když Sókratés na konci tohoto dialogu shrnuje výsledek rozhovoru, dochází k závěru, že žádný účastník nedosáhl vytčeného cíle (200e): "...vždyť jsme se všichni stejně ocitli v nesnázi; v čem tedy a komu z nás by se měla dávat přednost? Podle mého zdání nikomu..."

Hodnocení čtenářského deníku Platónův dialog Lachés

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  26. červenec 2007
  2 962×
  2779 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Platónův dialog Lachés