Poe, Edgar Allan - JÁMA A KYVADLO

Nakladatelství Odeon; vydání (v Odeonu) druhé, Praha 1978

Edgar Allan Poe (1809 - 1849) americký básník, povídkář a literární kritik. Narodil se v Bostonu v chudé herecké rodině. Záhy osiřel a malého Edgara se ujala rodina zámožného obchodníka pana Allana. Chlapce neadoptovali, poskytli mu však domov a vzdělání. Po studiích v Anglii vstupuje Poe na Virginskou univerzitu, pro dluhy a hazard je ale vyloučen. V té době vydává své první dvě básnické sbírky Tarmelán a jiné básně (Tarmelane and Other Poems, 1827) a Al Aaraaf, tarmelán a menší básně (Al Aaraaf, Tarmelane and Minor Poems, 1829). Vstupuje do vojenské akademie, pro zanedbávání povinností a nekázeň je však opět vyloučen. Publikuje další sbírku Básně (Poems, 1831). Stěhuje se ke své tetě v Baltimoru a v literárních časopisech, kde brzy začíná sám pracovat, uveřejňuje první ze svých sedmdesáti osmi povídek. V roce 1836 se Poe žení se svou třináctiletou sestřenicí Virginií; zároveň do noci pracuje za pár dolarů po redakcích, trpí depresemi a píše. V následujících letech vychází jeho novela Dobrodružství A. G. Pyma (The Narrative Of Arthur Gordon Pym of Nantucket, 1838), dva svazky sebraných povídek Grotesky a arabesky (Tales os Grotesque and Arabesque, 1845) a Povídky (Tales, 1845), slavná sbírky Havran a jiné básně (The Raven and Other Poems, 1845), kritický esej Filozofie básnické skladby (The Philosophy of Composition, 1846) a Eureka (1848). Po několikaleté chorobě náhle umírá Poeova milovaná žena. Poe se vrhá na pití, propadá zmaru, tělesně i duševně chátrá. V říjnu 1849 je nalezen v bezvědomí na ulici. Je převezen do nemocnice, kde záhy umírá. Jeho originální talent, invence, citlivost touha po absolutní kráse mu však získávají pevné místo v popředí americké i světové literatury.
V díle Jáma a kyvadlo a jiné povídky Poe uchvacuje mnohotvárností a nápaditostí svého talentu, jehož se čas ani v nejmenším nedotkl. Často je dosti nevypočitatelný a nemilosrdný. Dovede nahnat strach a držet čtenáře v napětí jako málokdo, když vypráví o smrtonosné síle mořských proudů, o tajemstvích záhadné bedny. Když v přestrojení za nervního, pološíleného vypravěče s chorobně citlivou obrazotvorností líčí hrůzostrašné historie o předčasných pohřbech. Husí kůži nahánějí příběhy rozpolcených postav, pronásledovaných svým svědomím a pocitem viny, nebo když se satanickým úšklebkem píše baladicky laděné grotesky o lidské mstě. Při vyprávění k sobě promyšleně řadí celý řetěz faktů a detailně rozebírá příčinné souvislosti dějů, neboť usiluje o to, aby jeho smyšlené příběhy budily zdání věrohodnosti a pravdivosti. A tato mystifikace mu vychází naprosto dokonale. V jiných povídkách, které z něho činí otce moderní detektivky, jedinečně uplatňuje schopnost logické analýzy, racionální úvahy a dedukce. Poe měl živý zájem o nejrůznější vědy a pseudovědy své doby, jak o tom svědčí některé povídky, které tvoří významný článek v dnes tak populárního žánru science-fiction , či povídky, ve kterých využívá vědy k žertovné mystifikaci čtenáře. Žert se u Poea ozývá dosti často. S jeho krutými šprýmy mu leckdy pomáhá doslova sám ďábel. Tropí si legraci sám ze sebe, utahuje si ze svých posluchačů i ze svých krajanů a vlasti.
Podlouhlá bedna. Zamluvil jsem si (vypravěč) plavbu na poštovní lodi Independence, která mě měla přepravit z Charlestonu v Jižní Karolíně do New Yorku. Mezi obvyklými cestujícími se se mnou měl plavit také můj známý, malíř pan Kornel Wyatt. Později jsem si všimnul, že si můj přítel nechal rezervovat tři dvoulůžkové kajuty pro čtyři osoby - sebe, svou ženu a své sestry.
V den vyplutí jsem ale obdržel zprávu, že paní Wyattová náhle onemocněla. Tím se odložilo vyplutí. Další den jsem potkal kapitána, který mi řekl, že vyplutí se ještě o pár dní posune.
Po týdnu čekání jsem se dočkal. Rychle jsem dorazil na loď, pan Wyatt dorazil chvíli po mně a s sebou si přivezl i velkou bednu. ,,Měřila asi šest stop nadél a dvě a půl stopy našíř.“ Domníval jsem se, že v bedně, kterou si dal můj přítel do své kajuty, nemůže být nic jiného než kopie Leonardovy Poslední večeře.
Ačkoliv o své ženě mluvil můj přítel jako o ideální krasavici, když jsem ji poprvé během plavby spařil, usmyslel jsem si, že ideální krásou asi pan Wyatt myslel krásu ducha. Jeho paní byla velmi hovorná a brzy si získala celou společnost. Zato pan Wyatt byl zasmušilejší než jindy.
Plavba plynula a jsem si jednoho dne vyšel na procházku spolu se svým přítelem. Jen tak jsem zavtipkoval drobnou narážkou na podivný tvar bedny, to jsem ovšem ještě neznal účinek mého šprýmu. Pan Wyatt se začal smát, až jsem začal usuzovat, že zešílel. Smál se snad deset minut, a pak padnul a nejevil žádné známky života.
Po několika dnech se rozpoutala bouře, která roztrhala plachty a zlámala stěžně. Loď nabírala vodu a museli spustit záchranný člun, kam jsme se po velké námaze všichni vměstnali. S sebou jsme mohli vzít jen tu nejnutnější výstroj, a tak nás všechny překvapilo, když pan Wyatt vystoupil na sedátko v člunu a požádal, abychom se vrátili pro jeho bednu. Kapitán mu ale nevyhověl, načež pan Wyatt vyskočil a plaval zpět k lodi, vylezl na ni a zmizel v podpalubí. Pak jsme ještě viděli, jak bednu vynesl, přivázal se k ní a vrhá se do moře. Všechny nás překvapilo, jak rychle se potopili.
Po čtyřech dnech těžkých útrap jsme se zachránili. Asi o měsíc později jsem potkal kapitána Hardyho, který mi objasnil záhadu dlouhé bedny.
Pan Wyatt si zamluvil plavbu. V den vyplutí mu však náhle zemřela žena, ale pan Wyatt nemohl plavbu odložit, proto nechal tělo své ženy nabalzamovat, naložit do soli a v bedně jej naložit jako zboží k přepravě. Jeho manželku hrála jeho služebná, protože z cestujících jeho ženu nikdo neznal.
Vypravěč ,,svůj omyl - nikterak nepřirozený - přičítá své lehkomyslnosti, příliš zvídavé a příliš živelné povaze. Poslední dobou ale spí zřídkakdy klidně, neboť slyší hysterický smích, který mu bude znít v uších, co bude živ.“
Pan Wyatt. ,,Měl letoru, jakou mívají géniové - směsice nedůtklivosti, přecitlivělosti a nadšení. Tyto vlastnosti se pojily s vřelou, opravdovou upřímností.“ Po většinu plavby byl velmi nevrlý a rozhodně se odmítal stýkat s kýmkoliv na palubě. Pak částečně zešílel žalem, což utvrdil i svým chováním na člunu.
A co se paní Wyattové, té pravé, týká, ,,jeho manželka byla neobyčejně půvabná a kultivovaná žena. Pravá dáma.“
Poeovi se v této povídce podařilo dokonale zmást čtenáře, který by se po celou dobu mohl domnívat, že v bedně je skryt vzácný obraz. V tom ho autor částečně utvrzuje částečným šílením jeho majitele, neboť toto šílení by mohlo být chápáno, jako přehnaný strach o dílo. Ačkoliv je na začátku povídky položena otázka kabiny navíc a objevuje se překvapivý odklad plavby, čtenář může jen hádat skutečný obsah bedny. V závěru je záhada překvapivě rozuzlena - v bedně se nachází mrtvé tělo paní Wyattové.
Sud vína amontilladského. Příkoří, jimiž mě Fortuno sužoval, jsem snášel trpělivě, ale jakmile se opovážil urážet mě, zapřísáhl jsem se, že se mu pomstím. ,,Musím nejen trestat, ale musím trestat beztrestně. Křivda zůstává neodčiněna, jestliže se odplata vymstí tomu, kdo oplácí.“
Jednou večer jsem potkal svého přítele v době, kdy vrcholilo bláznovství karnevalu. Dal jsem se s ním do rozhovoru a řekl jsem mu, že se mi podařilo koupit sud vína, mělo to být amontillado. Požádal jsem ho o pomoc. Chtěl jsem, aby mi řekl, je-li to skutečně amontillado. Ještě jsem dodal, že právě teď asi nemá čas, tak že půjdu za Luchesim. To se, jak jsem předpokládal, mého přítele velmi dotklo, neboť se považoval za nejlepšího koštýře a Luchesi podle něj nerozeznal amontillado od sherry. A ačkoliv nebyl Fortuno úplně zdravý, šel.
Rychle jsme šli k mému domu. Služebnictvo mělo naštěstí volno, takže jsem se nemusel obávat jakýchkoliv svědků. Na chodbě jsme vzali pochodně a vstoupili do sklepení. Chvíli jsme šli, když se Fortuno zeptal, zda-li to na stěnách je ledek. Přikývl jsem a řekl mu své obavy o jeho zdraví. Ale nechtěl o tom ani slyšet. Tak jsme pokračovali stále hlouběji do sklepa.
Na chvíli jsme se zastavili, aby se můj přítel mohl napít vína, kterého bylo všude plno lahví. Ledku přibývalo a já mu opět navrhnul, abychom se raději vrátili, ale on, že musíme jít za tím amontilladem.
Otevřeli jsme další láhev a pokračovali na konec krypty. Můj přítel šel napřed. Pak se zjevně překvapen zastavil na konci mělkého výklenku a než se stačil vzpamatovat připoutal jsem ho k žulovému kamenu. Všude bylo plno ledku, naposledy jsem řekl: ,,Vraťme se!“
,,Amontillado!“ vykřikl Fortuno.
Při těch slovech jsem začal zazdívat výklenek, ve kterém byl Fortuno uvězněn. Můj přítel rychle vystřízlivěl, pak si asi uvědomil, co ho čeká. Začal škubat řetězy a ostře ječet. Chvíli jsem mu odpovídal, pak jsem ho překřikoval, když křik náhle ustal. Zbývalo vložit poslední kámen. Podíval jsem se dovnitř, ale nic se neozývalo! Rychle jsem zasunul kámen, omítl ho a přisunul hradbu kostí. ,,Půl století se jí nikdo nedotkl.“
Pocházel jsem z rodu Montresorů. Když jsem se zapřísáhl, že se pomstím, mnozí by si mysleli, že to nemyslím vážně, ale ... Pak jsem jen čekal, až přijde vhodná chvíle k mé pomstě.
Fortuno - ,,třebaže budil respekt, někdy i strach, byl velmi pyšný na to, jak se vyzná ve vínech.“ V osudný den, den pomsty ,,byl v šaškovském úboru. Měl přiléhavý, strakatě pruhovaný trikot a hlavu mu zdobila kornoutová čepička s rolničkami.“
Ačkoliv je hned na začátku jasné, že celá povídka bude o pomstě, velmi dlouho není zřejmé, jak tato pomsta bude vypadat. Mnozí by mohli například předpokládat, že v sudu bude místo vína nápoj, který se nějakým způsobem dotkne cti Fortuny. Pravda je avšak opět trochu jiná. Místo soudku dobrého vína čeká na Fortunu někde v hloubi Montresorských katakomb smrt. Je zvláštní, že toto je povídka, ve které vrah není žádným způsobem potrestán za svůj čin, jak je tomu třeba v povídce Černý kocour nebo Zrádné srdce. I když v těchto povídkách jde spíše o vraždu způsobené psychickou poruchou a ne čistě z pomsty.
Zlatý brouk. Krátce po mém příjezdu na Sullivanovy ostrovy jsem se spřátelil s panem Williamem Legrandem a jeho černým sluhou Jupiterem. Ovšem bydleli jsme příliš daleko ode mne, a proto, když jsem je chtěl navštívit, musel jsem ráno vyrazit, abych se do večera vrátil. Jednou se rozhodl, že své přátele navštívím.
Když jsem vstoupil do domu, nikdo tam nebyl, proto jsem si sedl ke krbu a počkal až se vrátí. Zanedlouho přišli. Will mi ukázal nákres nějakého brouka, kterého dnes našli, ale bohužel ho půjčil poručíkovi G.. Nákres mi připadal spíše jako lebka, čímž jsem se Legranda trochu dotkl, papír si sbalil a po celý zbytek večera byl nevrlý.
Asi měsíc po mé návštěvě mě navštívil Jupiter se vzkazem od svého pána. Měl jsem ho ihned navštívit. Jakmile jsem dorazil, William mě obeznámil se svými plány. Vyslovil jsem určité pochybnosti o jeho zdraví, ty mi ale můj přítel vyvrátil. A tak jsme se já, William, Jupiter a pes vydali na cestu.
Brzy jsme se prodírali neprostupnými houštinami, až jsme se ocitli na malé louce s lyrovníkem. Tam řekl Legrand svému sluhovy, aby vyšplhal na strom na sedmou větev, kde našel lebku. William pak začal něco vyměřovat. Označil místo, ke kterému dospěl a začali jsme kopat. Ale neúspěšně. Už jsme byli na odchodu, když Will začal znovu měřit. Označil další místo a my jsme opět začali kopat. Pak jsme narazili na železnou obruč a už jsme věděli, že máme vyhráno. Na dvakrát jsme přenesli její obsah do Legrandovy chaty. Našli jsme poklad kapitána Kidda.
William nám potom začal vysvětlovat, jak vůbec přišel na to, kde poklad hledat. Líčil nám, jak luštil šifru na kousku pergamenu a jak potom podnikl několik samostatných výprav po kraji než našel lyrovník a pak už nám to bylo jasné, protože poté přišla naše výprava.
Pan William Legrand ,,vzbuzoval v mnohém ohledu zájem i úctu, byl velmi vzdělaný, měl mimořádné duševní schopnosti. Ale byl to chorobný misantrop a podléhal duševním rozmarům střídavého nadšení a zasmušilosti. Ve své chatě měl mnoho knih, ale nevěnoval se jim. Nejvíce ho těšila honba a rybolov anebo se rád toulal po pláži a brouzdal houštím za škeblemi či nějakým druhem hmyzu; jeho entomologickou sbírku by mu mohl leckdo závidět.“
Na jeho výpravách ho doprovázel starý černoch jménem Jupiter, ,,byl propuštěn na svobodu, ale nikdo ho hrozbami ani sliby nedokázal přinutit, aby se vzdal něčeho, co považoval za své právo - totiž sloužit do roztrhání těla mladému pánovi. Není ale vyloučeno, že mu Willovi příbuzní naočkovali, aby měl poustevník nějaký dohled o ochranu.“
Zlatý brouk je jedna z mála povídek, ve které není vražda, zato však drží čtenáře v napětí, co hrdinové naleznou a potom jak vůbec mohli přijít na to, že někde na ostrově je zakopaný poklad. Poe zde plně rozvíjí svou dedukci, schopnost logické analýzy a racionální úvahy, když podrobně líčí, jak William Legrand přišel na místo zakopaného pokladu, jak luštil Kiddovu šifru a nahříval pergamen atd.
Kniha Edgara Poea se mi velmi líbila, neboť nenechává čtenáře ani chvíli v klidu. Povídky mají vždy trochu překvapivý konec a jsou ve většině případů pochmurně laděné, protože v mnohých z nich převládá děs a hrůza, ale najdou se i výjimky jako třeba Eleonora, Na slovíčko s mumií. Podobně i povídky Metoda profesora Téra a profesora Péra a O šizení jakožto exaktní vědě jsou spíše úsměvné. Zato povídky Předčasný pohřeb, Skokan nebo Maska Červené smrti jsou naplněny smrtí. Specielně v povídce Skokan je vidět, že autor si dal předsevzetí, že pomsta bude sladká (krutá?).
Povídky Podlouhlá bedna, Sud vína amontilladského a Zlatý brouk jsem si vybral, protože mě nejvíce zaujaly. V podlouhlé bedně jsem očekával spíše nějaký ten obraz než mrtvolu. V Sudu vína amontilladského mě velmi překvapila chladnokrevnost mstitele, který dokázal zazdít svého ač ne příliš dobrého přítele, což jsem skutečně nečekal. Stejně tak mě to překvapilo v povídce Skokan, ale tam na mě bylo až příliš mnoho mrtvých. A Zlatý brouk mě zaujal hlavně kvůli svému spíše dobrodružnému charakteru. Samozřejmě i Senzace s balónem byla dobrodružná, ale přeci jenom nenašli poklad.
Kniha se mi velice líbila, neboť jsem spolu s hlavními hrdiny zažíval jejich dobrodružství. Nejednou jsem byl překvapen koncem a rozuzlením celého příběhu.
Obsah povídek popisuji z místa vypravěče, protože ve vybraných povídkách se nikde nevyskytlo jeho jméno a popisovat z pohledu někoho dalšího by znělo nepřirozeně.

Hodnocení čtenářského deníku Poe, Edgar Allan - JÁMA A KYVADLO

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  13. červenec 2008
  5 061×
  2335 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Poe, Edgar Allan - JÁMA A KYVADLO