Remarque, Erich Maria - NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID

Tato kniha nemá být ani obžalobou ani vyznáním.
Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci,
Která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům.

Generace Pavla Bäumera (E.M.Remarqua)- hlavního hrdiny byla generací poprvé v dějinách zaskočenou světovou válkou, která ve vědomí prostých lidí i nejlepších umělců zanechala pocit absurdity, nesmyslnosti a nelidskosti válečných jatek. Z Pavla se díky válce stává člověk nevyzpytatelný, nenávistný a kamarádský pouze ke svým spolubojovníkům Uvědomuje si, že každou chvíli může být mrtev a jediné, co může proti tomu dělat, je zabíjet své nepřítele.
Tito mladí lidé byli zaskočeni válkou, a pokud ji přežili, už nikdy nebyli schopni normálního života.

Děj se odehrává v průběhu let 1915-18 na západní frontě mezi Francií a Německem.
Hlavní postavou je Pavel Bäumer, který se se svými kamarády z gymnázia nechal ovlivnit zfanatizovaným učitelem tělocviku a přihlásil se do armády. Před odchodem na frontu museli absolvovat 10-ti týdenní výcvik, během kterého Pavla a jeho kamarády šikanoval desátník Himmelstoss. Díky tomuto výcviku se však z Pavla stává člověk bez lítosti a bez důvěry, ale on sám dobře ví, že by bez tohoto na frontě nevydržel ani minutu. Po výcviku nastupují všichni rovnou na frontu a hned při prvním boji umírá jejich kamarád Kemmerich.
Pavel zůstává se svými spolužáky - Tjadenem, Westhusem, Kroppen, Müllerem a Katczinskym- kteří se pro něj stávají jedinými lidmi, kterým důvěřuje a říká kamaráde.
Po tomto boji utrpěla jejich rota velké ztráty a byla doplněna o rekruty, mezi nimiž byl i nenáviděný desátník Himmelstoss, kterému se všichni už dlouho chtěli pomstít – a tak si na něj jednou počkali, když se večer vracel z hospody. Přehodili přes něj cíchu jako pytel a zmlátili ho, co jen vydržel.
Následující den museli dopředu, opravovat zákopy. Při setmění pro ně přijela auta, ale Katczinskému se moc nechtělo – tušil cestou problémy. A také měl pravdu, protože už cestou se dostávají pod ostrou palbu a přichází tak o spoustu mužů.
- První zadunění granátu smýká částí našeho bytí zpátky o nečítaná tisíciletí. Instinkt zvířete v nás procitá, vede a chrání nás. Není vědomý, je mnohem rychlejší, mnohem jistější, mnohem neomylnější než vědomí. Nejde to vysvětlit. Člověk jde a nemyslí na nic – a najednou ležíš v terénní vlně a přes tebe stříkají střepiny – ale nemůžeš se rozpomenout, že bys byl slyšel letící granát nebo se by sis byl řekl: sekni sebou. Kdyby se člověk spoléhal na myšlení, už by z něho v tuto chvíli byla hromada roztroušeného masa. K zemi nás strhlo a zachránilo nás, aniž víme jak, to druhé, ten jasnozřivý instinkt v nás. Nebýt jeho, nežil by dnes mezi Flandry a Vogézami už dávno ani jediný člověk.
Odjíždíme jako nerudní nebo jako dobře naložení vojáci – přijíždíme do pásma, kde začíná fronta, a jsou z nás andrapodi, dvounohá zvířata. -
Celá rota bez zaváhání postupuje frontou a zpevňuje zákopy. Když mají hotovo, v polospánku čekají na ráno, kdy je zase náklaďáky odvezou zpátky za frontu do baráků. V tom ale udeří nepřítel a celá fronta je opět zmítána výbuchy. Vedle Pavla je postřelen rekrut a pomalu umírá. Katcza přemýšlí o tom, zda nemá raději rekruta zastřelit a ušetřit jej tak před pomalou a bolestivou smrtí. Nakonec jej ale zastřelit nemůže, protože se kolem začínají sbíhat vojáci.
Jejich ztráty byly tentokrát menší, než se dalo předpokládat: 5 mrtvých a 8 zraněných. Vrátili se zpátky do relativního klidu za frontu, kde je čekalo malé rozptýlení. Himmelstoss byl opravdu přidělen k jejich rotě, a tak se mu Tjaden s Westhusem rozhodli ukázat, že tady si na ně vyskakovat nebude. Vše mu s náležitou slovní zásobou vmetli do obličeje hned při první příležitosti, a i když za to od velitele roty dostali 3 dny středního vězení, mohli být spokojení, protože mu konečně ukázali, kde je jeho místo.
Do tábora se dostaly zprávy o nové ofenzívě a celá rota nastupuje na frontu o dva dny dříve. Celá fronta zdálky bublá a všichni tuší, že tentokrát budou stát proti mohutné přesile anglického dělostřelectva.
- Fronta je klec, v níž člověk musí nervózně čekat na to, co se stane. Ležíme pod mříží granátových oblouků a žijeme v napětí nejistoty. Nad námi se vznáší náhoda. Blíži-li se střela, můžu se přikrčit, a to je všecko; kam dopadne, to nemohu ani přesně vědět, ani ovlivnit.
A právě ta nahodilost z nás udělala lidi lhostejné. Před několika měsíci jsem seděl v jednom z našich krytů a hrál skat; za chvíli jsem vstal a šel navštívit známé v jiném krytu. Když jsem se vrátil, nebylo po prvním krytu už ani stopy. Přímý zásah těžké ráže ho rozdupal. Šel jsem tedy zpátky ke krytu číslo dvě a došel jsem tam zrovna včas, abych mohl pomoct při vyhrabávání. Zatímco jsem byl na cestě ke krytu číslo jedna, bylo číslo dvě zavaleno.
Stejná náhoda rozhoduje o tom, zda mě něco trefí, či zda zůstanu naživu. V hlubokém betonovém krytu mohu být rozmačkán, a v otevřeném terénu mohu bez jedinkého zranění přečkat deset hodin bubnové palby. Každý voják zůstává naživu jen dík tisíci náhodám. A každý voják věří a důvěřuje náhodě. -
Čas strávený v zákopech začal být nesnesitelný – někteří rekruti dostávají záchvaty a chtějí utéci, Pavel s Katczou je pochytávají a zachraňují jim životy; pomalu jim také dochází jídlo; všichni čekají pod neustávající palbou na útok. Ten přichází až po dlouhých třech dnech. Francouzi jsou zaskočeni tak nenadálým německým odporem a jsou nuceni ustoupit o několik set metrů, čehož využívají vojáci k vydrancování franc.zákopů – Tjaden s Katczou vedle všelijakého jídla ukořistili dokonce láhev koňaku. Role se pak obrací a dopředu postupují Francouzi.
- Najednou vidím, že ležím vedle Himmelstosse. Krčíme se v témže krytu, ze kterého máme provést výpad. Všichni tajíme dech a čekáme na povel.
Ačkoliv jsem velmi vzrušený, když vybíhám na zteč, přece si bleskově uvědomuji: Himmelstosse už nevidím. Rychle skáču zpátky do krytu a tam ho nalézám: leží v koutě a simuluje těžce raněného. Ve skutečnosti nakoupil jenom šrám, který nestojí za řeč. Tváří se jak po výprasku. Má záchvat strachu, však je tu také nový. Ale mě popadá šílený vztek, že ti ubozí kluci jsou venku a on že je tady.
„Ven!“ syčím na něho. Nehýbá se, rty se mu třesou, knír se chvěje. „Ven!“ opakuji.
Přitahuje kolena k hrudi, tiskne se ke stěně krytu a cení na mě zuby jako čokl.
Chytám ho za rukáv a chci ho postavit na nohy. Začíná kvičet. Teď mi už praskají nervy. Popadám ho za krk, třesu s ním jako s pytlem, až mu hlava lítá sem a tam, a řvu mu do tváře: „Ty lumpe, půjdeš ven, nebo nepůjdeš? – Ty bestie ty vytěráku – ty se chceš ulejt?“ Poulí skelné oči; tluču mu hlavou o stěnu – „ty dobytku,“- kopu ho do žeber – „ty prase“ – strkám ho z krytu, hlavou dopředu.
Právě kolem nás postupuje další vlna. Vede ji nějaký poručík. Vidí nás a volá : „Vpřed, vpřed, napojit, napojit - !“ A co nedokázaly mé kopance, dokázala tato slova. Himmelstoss slyší představeného, rozhlíží se, jako by procital, a připojuje se ke zteči. - ;
Dny míjejí a každá hodina je nepochopitelná a samozřejmá. Útoky se střídají s protiútoky a na rozbombardované zemi nikoho se pomalu vrší mrtví. Po několika dnech jsou vystřídáni – ten kousek rozryté země zůstal obhájen proti přesile, jen pár set metrů bylo odstoupeno. Ale na každý metr připadá jeden mrtvý – na základnu se z roty o 150 vojácích vrací pouze 32. Mezi mrtvými zůstává i Westhus.
Na základně se Pavel a jeho zbylí kamarádi usmiřují s Himmelstossem, protože pomáhal přenášet umírajícího Westhuse. Himmelstoss jim nabídne práci v kuchyni – což pro ně představuje obě věci, které voják potřebuje pro štěstí: dobré jídlo a klid. Jsou ubytováni v domech, které leží poblíž průplavu. Na druhé straně průplavu jsou domy, zahrady a ženy. Pavel se dvěma kamarády se s několika ženami domluví, že až je hlídky z mostu nebudou moci zpozorovat – tedy v noci – se za nimi vydají a donesou jim nějaké jídlo.
- Jak jiné je to všechno než věci v bordelu pro mužstvo, kam smíme chodit a kde se stojí a čeká v dlouhatánské řadě, než na člověka dojde. Chtěl bych na to nemyslet, ale bezděky se mi to noří z paměti a lekám se, neboť je možné, že se člověk něčeho takového co živ nezbaví.
Potom však cítím rty té štíhlé, snědé, a deru se jim vstříc, zavírám oči a chtěl bych tím všechno smazat, válku a děs a sprostotu, abych se probudil mlád a šťastný; myslím na obraz dívky z plakátu a chvilku se mi zdá, že můj život závisí na tom, získám – li ji. – A tím hlouběji se tisknu do paží, které mne objímají, snad se stane zázrak. -
Zanedlouho dostává Pavel dovolenou na sedmnáct dní a odjíždí domů. Ostatní mu opravdu závidí, protože po návratu nenastoupí hned na frontu, ale do výcvikového tábora do kursu, takže si pořádně odpočine. Když ale dorazí do svého rodného domu, nemůže se za žádnou cenu odreagovat, pořád myslí na své kamarády a na frontu a k tomu všemu je jeho matka těžce nemocná. Při svém pobytu potká několik známých, ale stále se nemůže vyrovnat s realitou zázemí – všichni se snaží o válce nemluvit, o vojácích se všichni zmiňují jako o hrdinech, kteří bojují za svou vlast a své přesvědčení. Ale Pavel moc dobře ví, že tito jejich hrdinové bojují, protože jim dal někdo příkaz a že zabíjí nepřítele jenom proto, aby sami zůstali naživu. Tato realita se opravdu stala naprosto odlišnou a jeho psychologii vzdálenou, je to v bezpečí žijící a o běsech války nevědomý svět. Proto Pavel možná v návratu na frontu viděl jakési vysvobození z této nevědomosti a předstírání, ale zároveň věděl, že už nikdy nebude takový jako dřív.
- V předsíni klopýtám o tornu, je sbalená, jen si ji hodit na záda, protože ráno musím odejít velmi časně.
Koušu do polštáře, křečovitě svírám pěti kolem železných tyčí postele. Nikdy jsem neměl jezdit. Byl jsem lhostejný tam venku a často bez naděje; teď už to nikdy nebudu umět. Byl jsem voják, nyní nejsem nic víc než bolest o sebe a o svou matku, o všechno, co je tak bezútěšné a bez konce.
Nikdy jsem neměl jezdit na dovolenou. -
Vrací se do tábora, kde nikoho nezná. Čas tráví většinou o samotě se svými myšlenkami, někdy si dojde zahrát na klavír. Na starost dostal hlídat zajaté Rusy. Při službách ale pouze odpočítává čas, než se vrátí za kamarády na frontu. Za několik dní ho ještě dojede navštívit otec se sestrou, kteří mu oznámí, že matka má rakovinu. Pavel se je snaží rozveselit, ale sám nemá dost síly, aby někoho utěšoval. Proto je opravdu rád, když se vrací ke svému pluku a konečně doufá, že přijde na jiné myšlenky.
Klidu s kamarády si ale moc neužije. Neuběhne ani týden a vyráží na frontu. Pod palbou ale Pavel zažívá první pochybení – na prvním průzkumu po dovolené dostává opravdový strach. Jeho vlastní myšlenky ho děsí. I když ho na chvíli uklidní skutečnost, že za zády má své přátele a dál pokračuje v postupu zuřící palbou, zmocní se ho zanedlouho opět strach, který zapříčiní, že si není docela jistý, zda postupuje správným směrem. Sklouzne proto do nedalekého trychtýře a snaží se zorientovat. Ale prudká neutuchající palba ho zde uzamkne.
- Rozednilo se ještě trochu víc. Nahoře kolem mne chvátají kroky. První. Potom další. Vrzání kulometů splývá v nepřetržitý řetěz. Právě se chci trochu pootočit, když se shora začíná něco hlučně valit do mého trychtýře. Těžce a s pleskotem to padá dolů, je to člověk – nepodařilo se mu zachytit na stěně kráteru, klouže, leží na mně.
Nemyslím, nerozhoduji se – šíleně do něho bodám a jenom cítím, jak tělo sebou cuká, měkne a hroutí se. Mám ruku lepkavou a mokrou, když přicházím k sobě.
Ten druhý chroptí. Mám dojem, jako by řval, každé vydechnutí je jako výkřik, hřímání – ale to jen mé tepny tak buší. Chtěl bych mu rukou zavřít ústa, nacpat do nich hlínu, ještě jednou ho bodnout, ať je zticha, prozradí mě; ale jsem už tak dalece při sobě a najednou i tak slabý, že nejsem s to pozvednout proti němu ruku.
Zalézám tedy do nejvzdálenějšího kouta a zůstávám tam; upírám na něho oči, svírám rukojeť dýky, jsem připraven znova po něm skočit, pohne-li se. Ale on už nic neudělá, poznávám to podle toho, jak chroptí. -
V kráteru leží ještě 2 dny a pohled na pomalu umírajícího francouzského vojáka v něm vyvolává výčitky svědomí.
Ale na ně není čas, při protiútoku měl štěstí a dostal se zpátky do německých zákopů. Našel své kamarády a zjistil, že dostali za úkol hlídat prázdnou vesnici, kde ve skladech je zbytek důstojnického proviantu. Žijí si dobře, jídla a pití mají dostatek. Ale nic netrvá věčně. Po několika týdnech dostávají rozkaz napochodovat zpět k útvaru. Rajské časy jsou u konce.
Jako první dostávají za úkol evakuovat vesnici, která je pod střelbou. Když dorazí, myslí si, že Francouzi nezaútočí na obydlenou vesnici. Ale opak byl pravdou. Celá jednotka to pěkně schytala a Pavel a Kropp byli postřeleni. V polní nemocnici si slibují, že za každou cenu musí zůstat spolu. Vypadá to, že je pošlou na nějaký čas domů. U belgických hranic je přeloží do katolické nemocnice, kde Kroppovi amputují nohu.
- Albertův pahýl se hojí dobře. Rána je skorem zacelená. Za pár neděl má jet do ústavu pro protézní péči. Mluví pořád ještě málo a je mnohem vážnější než dřív. Často zmlkne uprostřed hovoru a dívá se strnule před sebe. Kdyby nebyl pohromadě s námi ostatními, byl by už dávno udělal konec. Teď však je z nejhoršího venku. Dokonce už někdy přihlíží, když hrajeme karty.
Dostávám dovolenou, jaká se dává rekonvalescentům.
Matka mě už vůbec nechce pustit pryč. Je tak slabá. Všechno je ještě mnohem horší než posledně.
Potom mě povolává můj pluk, a jedu zase do pole.
Loučení s mým přítele Albertem Kroppem je těžké. Ale na vojně se tomu člověk časem naučí. -
Rutina fronty v Pavlovi vyvolává další spoustu myšlenek. Umírá další jeho další přítel –Müller. A měsíce postupují, tažení pokračuje – umírání pokračuje. Léto 1918 je nejkrvavější a nejtěžší, všichni už tuší, že válku prohrají. Už nemají šanci útočit proti nové velké ofenzívě, nemají lidi, munici. Při pobytu ve vesnici kousek za frontou je postřelen Katczinsky. Pavel neváhá a odnáší ho do bezpečí, před začínající palbou. Uniká kulkám a granátům a donáší ho k ošetření. Zdejší saniťák mu ale oznámí, že se snažil zbytečně, protože Katcza je mrtvý. Pavel mu nechce uvěřit, ale nakonec se sám přesvědčí, že ho zasáhla malá střepina vzadu do hlavy, která pro Katczinského znamenala smrt. Naštěstí rychlou, bezbolestnou. Ale s Katczinským umřel poslední Pavlův opravdový přítel. A stal se zněj už jen tupý robot, který dělá, co má přikázáno…
- Je podzim 1918. mám čtrnáct dní volna, protože jsem polkl trochu plynu. Celý den sedím v malé zahrádce na slunci. Příměří bude co nevidět, i já už v to věřím. A potom pojedeme domů.
Zde mé myšlenky váznou a ne a nechtějí dál. Co mě neodolatelnou přesilou přitahuje a očekává, jsou pocity. Je to lačná touha po životě, je to pocit domova, je to krev, je to opojení z představy: jsem zachráněn. Ale nejsou to cíle.
Kdybychom se byli vrátili domů v roce šestnáctém, byli bychom z bolesti a síly našich prožitků rozpoutali vichřici. Vrátíme-li se nyní, vrátíme se unavení, rozpadlí, vyhořelí, z kořenů vyvrácení a bez naděje. Už nedokážeme vpravit se do života. Vyznat se v životě. (…)
Jsem velice klidný. Nechť si přijdou měsíce a léta, nic mi už nevezmou, už mi nic vzít nemohou. Jsem tak sám a tak prostý všeho očekávání, že jim bez bázně mohu hledět vstříc. Ještě je v mých rukou a očích život, jenž mne pronesl těmi léty. Zda jsem ho překonal – to nevím. Ale pokud tu je, dotud si bude hledat cestu, nechť to, co ve mně říká „já“, bude či nebude chtít.
*
Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě byl klid.
Klesl tváří k zemi a ležel, jako by spal. Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit – výraz jeho obličeje byl tak klidný vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to vzalo takový konec.

Hodnocení čtenářského deníku Remarque, Erich Maria - NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  11. září 2007
  3 486×
  2669 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Remarque, Erich Maria - NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID