Salinger, Jerome David - Kdo chytá v žitě

Jerome David Salinger
(Narozen 1919)

- kultovní americký spisovatel 50. a 60.let, samotář

Salinger se narodil roku 1919 v New Yorku jako syn Skotské matky a židovského otce, pracujícího jako dovozce košer sýru. V roce 1937 vystudoval Valley Forge Military Academy, kde byl literárním redaktorem třídní ročenky Crossed Sabres. Po ukončení školy absolvoval na newyorské univerzitě letní kurz německé literatury. Poté pracoval na obchodním parníku jako taneční partner pro bohaté svobodné ženy společně se svým přítelem Holdenem, jehož jméno se stalo předlohou k nesmrtelné postavě Holdena Caulfielda z románu Kdo chytá v žitě. Ještě před vypuknutím 2. světové války odjíždí do Vídně, kde se má podle představ svého otce věnovat obchodu s polskou šunkou. Salinger však začal navštěvovat kurz německého jazyka a začal psát své první povídky. Po anšlusu Rakouska se vrací do Ameriky a pokračuje ve svém psaní. Jeho první zveřejněné dílko The Young Folks (Mladí lidé) se objevilo v roce 1940 v magazínu Story a mladý Salinger za něj obdržel 25 dolarů. Nadání ani píle mu rozhodně nechyběly a tak začal psát vypilované a uhlazené povídky pro takové časopisy jako jsou Esquire, Saturday Evening Post či New Yorker.
Po vypuknutí druhé světové války byl povolán do armády a odvelen jako záloha do Georgie. Odtud si dopisoval se svou mladou přítelkyní Oonou O’Neillovou, dcerou známého amerického dramatika Eugena O’Neilla. Tato známost však skončila pro Salingera zklamáním; pravděpodobně až z tisku se dozvěděl, že se dívka jeho snů provdala za téměř o čtyřicet let staršího Charlie Chaplina. Role odmítnutého ženicha se pochopitelně projevila do jeho tvorby. V povídkách z této doby se totiž objevují zdrcení muži, kteří se dopouštějí vůči ženám zdánlivě nesmyslného násilí. V roce 1943 nastoupil k vojenské tajné službě a odjel s americkými invazními jednotkami nejprve do Velké Británie, a potom na evropská bojiště. Zde bylo jeho úkolem získávat prostřednictvím rozhovorů s civilisty a německými válečnými zajatci informace o členech gestapa. Ve Francii se Salinger setkal s Ernstem Hemingwayem, kterého Salingerovy povídky podle tvrzení některých odborníku svým způsobem ovlivnily.
Po skončení války zůstal Salinger ve Francii, kde se léčil z nervového zhroucení a kde se také stihl oženit s jistou francouzskou lékařkou. Pilný autor se vrátil do New Yorku, kde uveřejnil celou sérii velmi úspěšných povídek, ale přelom v jeho spisovatelské kariéře znamenal až rok 1951, kdy vyšel jeho nejslavnější román Kdo chytá v žitě (The Catcher in the Rye). Po vyjití románu se však soukromý život J.D. Salingera obrátil naruby a slavný spisovatel se stáhl do nepřístupného kraje na severovýchodě USA a zde se před světem uzavřel docela. Nechal kolem svého domu postavit více než dva metry vysoký plot a návštěvník se tak mohl dostat pouze ke garáži. Poslední Salingerova povídka vyšla 19. června roku 1965 v časopisu New Yorker. Od té doby se na veřejnosti vůbec neobjevil.

Pro pravověrné ctitele je Salinger nejen autorem románu Kdo chytá v žitě (1951), ale především duchovním otcem fiktivní rodiny geniálních freaků, tj. intelektuálních podivínů, předčasně vyspělých sourozenců Glassových, jejichž příběhy vtvořily hlavní část jeho tvorby Glassovi se stali doslova Salingerovou posedlostí - počínaje kratičkou povídkou Franny z roku 1955, nepíše Salinger o ničem jiném. První zmínka o rodině Glassů se však objevuje již roku 1948 v povídce A Perfect Day for Bananafish (Skvělý den pro banánovou rybu). Příběhy rodiny Glassových, které se objevily ve sbírkách Franny and Zoey (1961), Raise High the Roof Beam Carpenters (1963 Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte!), a Seymor: An Introduction (1963, Seymour: Úvod) jsou vyprávěny mužem jménem Buddy Class, podle Salingerova doznání jeho vlastní alter ego. Knihy ukazují Salingerovu úctu k zen buddhismu (odnož buddhismu, která praktikuje meditaci nad zdánlivě absurdními nelogickými hádankami, tzv. koány) a hinduistickému mysticismu. Jedna z hlavních postav prohlašuje: "Je mi už nanic z toho já, já, já. ’Já’ mého i ’já’ všech ostatních."
V březnu roku 1948 se objevila na pultech knihkupectví kniha Uncle Wiggily in Connecticut (Strýc Wiggily v Conecticutu), která byla také pro velký úspěch roku 1950 zfilmována ve studiu MGM pod názvem My Foolish Heart. Salinger dlouho nechtěl dát souhlas k natočení románu, patřil totiž k velkým odpůrcům filmu. A také údajně "plačtivé zpracování" knihy v něm vzbudilo takový odpor, že již nikdy nedal souhlas ke zfilmování žádného svého díla.

16.7.1951 vychází nejslavnější Salingerův román Kdo chytá v žitě (Catcher in the Rye) a stává se okamžitě bestsellerem. Je to příběh o depresivním studentovi Holdenu Caulfieldovi, který je vyhozen z přípravné školy Pencey. Nechce se mu vrátit se hned domů a tak se toulá New Yorkem. Zažívá spoustu příhod, které ho utvrzují v pesimistickém přístupu k životu. Je znechucen lidmi kolem sebe, jejich pokrytectvím a touhou po penězích. Holdenův myšlenkový svět je někde jinde - je to poetický svět důvěrných vztahů k věcem a lidem. Má spoustu nápadů, ve všem je však omezován tzv. "zdravým rozumem" lidí okolo sebe.

"Hele," povídám. "Já mám tenhle nápad. Nechtěla bys odsud vypadnout? Já dostal nápad. Já znám jednoho kluka v Greenwich Village, od toho si můžem půjčit na pár dní vůz……Bez psiny. Mohli bysme bydlet v takovejch těch srubovejch táborech, dokud nám nedojdou prachy. A pak, až nám dojdou prachy, tak bych si moh někde najít práci a mohli bysme žít někde, kde je potok, a pozdějc bysme se mohli vzít nebo něco. Já bych pro nás naštípal dříví na zimu a všechno. Bylo by nám parádně, jak je pámbů nade mnou. Co říkáš? Pojeď! Co říkáš? Nechtěla bys se mnou jet? Prosím tě!"
"Ale taková věc se přece nedělá," povídá Sallyna. "Předně jsme oba prakticky děti. To je přece všechno taková fantazie……Na to budeme mít spoustu času potom - na všechno tohle - jako až vystuduješ a tak - a kdybysme se vzali. Ty prostě - "
"Ne nebudeme.Pak už vůbec nebudeme moct jet na milióny úžasnejch míst……To už pak bude docela něco jinýho. Budeme muset sjíždět s kuframa a se všema krámama vejtahem. Budeme muset všem zatelefonovat a s každým se rozloučit a každýmu poslat lístek s každýho hotelu a tak."

Žádná kniha na světe do té doby nevzbudila tak rozporuplné reakce. Na jedné straně se během dvou měsíců realizovalo pět nových vydání, na druhé straně žádná jiná kniha nevyvolala v historii americké literatury tolik pokusů o její zákaz (ten se podařilo prosadit svého času v Austrálii a Jižní Africe) a žádná jiná nebyla předmětem tolika soudních sporů. Dokonce v samotných Spojených státech amerických nebyla do polovin 70.let ve veřejných knihovnách volně přístupná, i když byla na vysokých školách normálně probírána.
Když postavu Holdena Caulfielda popisujeme dnes, zdá se být banální; ke všemu je cynický a ve skrytu duše je zděšen představou blížící se dospělosti. Popisuje všechny jako "tajtrdlíky" a neustále hledá upřímnost a ztracenou nevinnost. Stal se pro generaci svých vrstevníků symbolem čistoty a vzpoury proti měšťáckému pokrytectví a mamonu. Mnozí mladí Američané našli v Holdenovi, bloudícímu ve světě citové prázdnoty a morálních propastí, sami sebe , další se s ním vraceli do svého dětství a dospívání, kdy sami naráželi na necitlivost a nepochopení svých bližních

Když je pěkně, choděj naši dost často na hřbitov dát Alliemu na hrob kytku. Já s nima párkrát šel, ale nechal jsem toho. Jednak mi to nedělá žádnou radost, že je na tom nesmyslným hřbitově. Fakticky. Kolem dokola samá mrtvola a samej náhrobek. Když svítilo slunce, tak to nebylo tak zlý, ale dvakrát začalo pršet, když jsme tam byli. To byla hrůza. Déšť padal na ten odpornej náhrobek a padal na trávu na jeho břiše. A padal všude ostopéro. Všichni návštěvníci, co byli na hřbitově, začali utíkat jako o závod ke svejm vozům. Což je pávě to, co mě dohání k šílenství. Všichni ti návštěvníci si mohli vlízt do vozu a zapnout rádio, načež mohli odjet někam na prima večeři, všichni - kromě Allieho.

Holdenovu touhu po nevinnosti vyjadřuje v románu láska k jeho čtyřleté sestřičce Phoebe. Ta je podle hlavního hrdiny velmi inteligentní, inteligentnější než většina dospělých lidí. Phoebe jako každé malé dítě nepřemýšlí v pojmech, ale pouze citem. Při pohledu na film nehodnotí dramatickou zápletku nebo děj, ale zajímají ji nedůležité laskavé epizody, například jak nějaký pán krmil koně. V tomto ohledu je Holden úplně stejný, jeho touhu po kráse lze však jenom vytušit mezi řádky, pod drsnou mluvou dospívajícího studenta.
Kniha měla obrovský úspěch; do roku 1970 byla kniha přeložena do 30 jazyků (v češtině byla poprvé vydána roku 1960) a ještě v současnosti se jí v angličtině každoročně prodá na 250 000 výtisků.
V knize je použita kompozice chronologická; události jsou řazeny za sebou podle děje, výjimku tvoří časté vkládání úvah a vzpomínek hlavního hrdiny.

Hodnota tohoto díla je podle mého názoru i v aktualitě knihy. Dnes ve větě shonu a honby za bohatstvím nenacházejí mladí lidé dostatek prostoru k realizaci svých snů, jejich povinností je připravovat se na svůj budoucí život - nemohou si tedy dostatečně užít mládí. Navíc málokdo si dokáže najít takovou práci, která by ho uspokojovala a kterou by dělal doopravdy rád.

"Zkrátka a dobře, já si v jednom kuse představuju, jak si spousta malejch dětí hraje na takovým velikánským žitným poli. Tisíce a tisíce malejch dětí a nikde nikdo - jako nikdo dospělej - kromě mě. A já stojím na okraji nějakýho šílenýho útesu. Mám na starosti to, že musím chytnout každýho, kdo by z toho útesu mohl spadnout - já jen jako, že když utíká a nekouká kam, musím se já odněkud vynořit a chytit ho. A to bych dělal pořád. Prostě bych chytal děti, co si hrajou v žitným poli tak. Já vím, že je to šílenství, ale je to jediný, co bych dělal doopravdy rád. Já vím, že je to šílenství."

Hodnocení čtenářského deníku Salinger, Jerome David - Kdo chytá v žitě

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  25. červen 2008
  3 820×
  1582 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Salinger, Jerome David - Kdo chytá v žitě