Victor Hugo-Devadesát tři

Victor Hugo se narodil 26.2.1802 v Besanonu. Otec byl generálem císařských vojsk Napoleonových a matka pocházela z bretaňské provincie Vendée. Byl vychováván jen svou matkou, která se ho snažila naučit nenávidět Napoleona. Hugo si však brzy vytvořil svůj vlastní názor.
Již velmi mladý začal psát básně. V patnácti letech získal uznání v básnické soutěži Francouzské akademie. Tehdy se rozhodl pro spisovatelské povolání. Roku 1819 založil Victor s dvěma bratry vlastní časopis "Conservateur littéraire", kam psal kritiky, recenze, úvahy o cizích literaturách, reportáže a samozřejmě básně. Hugo je jediným z francouzských romantiků, který si musel literaturou vydělávat na živobytí. Roku 1822 vydává první básnickou sbírku Ódy, věnovanou Adéle Foucherové, své pozdější manželce. Brzy nato vycházejí Nové ódy, dva pokusy o román Han z Islandu a Bug Jargal, a 1827 první drama Cormwell s předmluvou, jež se stala teoretickým manifestem romantické školy.
Rok 1829 znamená pro Huga všestranný úspěch: Hugo vydává slavnou sbírku básní Orientály, filosofický traktát Poslední den odsouzenců a napíše i romantické drama Marion Delorme.
Roku 1830 uvedl svou divadelní hru Hernani, která znamenala konec klasicismu. Hra vyjadřovala nové tužby francouzské mládeže a pochopitelně vyvolala polemiky mezi kritiky i příslušníky různých generací. Roku 1831 vychází slavný román Chrám Matky Boží v Paříži a současně sbírka intimní lyriky Podzimní listy.
Od roku 1835 podnikl několik cest po Evropě. V téže době napsal několik romantických divadelních her (Král se baví, Lukrecie Borgia, Marie Tudorovna a Ruy Blas) a trojici lyricko-reflexivních sbírek (Zpěvy soumraku, Paprsky a stíny, Vnitřní hlasy).
V roce 1841 byl zvolen členem Francouzské akademie a vstoupil do politiky. Roku 1845 jej král Ludvík Filip jmenoval pairem, tedy členem Panské sněmovny. Únorovou revolucí 1848 nebyl proto nikterak nadšen, nicméně byl v doplňovacích volbách zvolen do republikánského parlamentu (poslancem). Z Huga se stává přesvědčený republikán. Zpočátku podporoval kandidaturu Ludvíka Napoleona na presidenta, ale když prohlédl jeho záměry, ostře proti němu vystoupil v parlamentě i v tisku. Při státním převratu 2.12.1851 bojoval Hugo na barikádách, a když se pak "Napoleon Malý" (takto nazval Napoleona ve sbírce satirických básní Tresty) stal císařem, musel opustit zemi. Hugo je pak vypovězen i belgickou vládou z Bruselu, kam se uchýlil, a odjíždí na normanské ostrovy, nejprve na Jersey, pak na Guernesey, kde napsal ostré pamflety proti císařskému režimu.
Devatenáct let ve vyhnanství představuje v Hugově životní dráze období největšího tvůrčího rozpětí a přineslo řadu vynikajících děl. V prvních letech vyhnanství vytvořil básně, později zařazené do sbírek Kontemplace, Legenda věků, Čtyři větry ducha, Celá lyra. A zde též napsal své nejslavnější romány: Bídníky, Dělníky moře a Muže, který se směje. Hugův osobní život je neradostný, jelikož mu umírá žena i dítě.
V roce 1859 odmítl nabízenou amnestii a do vlasti se vrací až v roce 1870, kdy Francie po porážce Napoleona III. u Sedanu byla opět prohlášena republikou. V obležené Paříži se chová velmi statečně a na důkaz nesouhlasu s Thiersovou vládou se vzdá poslaneckého mandátu. Po krvavém potlačení Pařížské komuny otevřeným listem v belgických novinách nabídl uprchlým komunardům azyl ve svém bruselském domě. A po návratu do Paříže soustavně a neúnavně žádal pro komunardy amnestii.
Roku 1872 vydává Strašlivý rok (verše o Komuně) a roku 1874 svůj poslední román Devadesát tři. Když 15.5.1885 zemřel, uspořádala mu republika národní pohřeb a pochovala ho v Pantheonu.
Odešel jeden z největších géniů francouzského jazyka. Hugo vzbudil ohromné lidové nadšení a vtiskl originální pečeť literatuře celého 19. století.

DEVADESÁT TŘI

Tato knížka vypráví o francouzské revoluci v letech 1789 - 1794. Tehdy se dostal k moci Konvent, který zrušil království, prohlásil Francii za republiku a 17. ledna 1793 dokonce odsoudil Ludvíka XVI (Ludvíka Capeta) k trestu smrti (byl popraven gilotinou).
Avšak s touto situací se nedokázali smířit někteří přívrženci krále (království) a proto hledali podporu v zahraničí, hlavně v Anglii.
Velká Británie jim pomohla a vyslala proti Francii válečnou loď v čele s markýzem Lantenacem (Francouzem). Loď byla vybavena několika děli a velkou válečnou posádkou, která měla za úkol připravit vstup Angličanům do Francie.
Loď by měla šanci na úspěch, kdyby se však v podpalubí neutrhlo jedno špatně přivázané dělo, které se v dolní části lodi pohybovalo jako rozzuřený býk a ničilo vše ve své blízkosti (ostatní děla, proráželo trámy a tím dělalo vchod pro vodu). Bylo velmi nebezpečné dělo zastavit, ale když se to podařilo, loď byla natolik zničená, že nedokázala dojet zpátky do Anglie. Proto se rozhodli zaútočit na loďstvo Francie a neumřít tak úplně zbytečně.
Jediný kdo se zachránil byl markýz Lantenac, kterého posádka posadila do zahraného člunu, aby dál vedl válku proti republikánské Francii. Lantenac do vesloval k břehům Francie, kde se vylodil a s pomocí královských přívrženců (většinou to byli zchudlí rolníci, chudina) začal organizovat povstání proti Konventu a Komuně. Jeho hlavním cílem bylo obsadit pobřeží a tím uvolnit cestu, k vstupu Angličanů, do Francie.
To se mu však nepodařilo, neboť Konvent proti němu a jeho přívržencům vyslal vojsko v čele s Gauvainem (jeho vnukem). Gauvain byl velmi chytrý a vynalézavý, avšak jeho dobrotivost, v období revoluce, znepokojovala Konvent, který za ním pro jistotu poslal Cimourdaina (jeho vychovatele), aby na něho dohlížel.
Protikladem Gauvaina bylo Lantenac, neboť jeho heslem bylo: "Nikoho nešetřete", což se výrazně projevilo i v jeho zacházení se zajatci. V jedné své vyhrané bitvě nechal dokonce zastřelit ženu, která měla tři děti (které si vzal jako rukojmí).
Osudnou bitvou byla bitva v provincii Vednée. Lantenac se ukryl i se svými zajatci (dětmi) do Tourgue (hrad-pevnost), kterou začal Gauvain okamžitě obléhat. Když už se mu zdálo, že markýze konečně chytí nastal, ve vývoji událostí, náhlý zvrat.
Lantenac, totiž uprchl tajnou chodbou. Jeho přítel mezitím zdržoval obléhatelé, ale když viděl, že už nemá šanci na záchranu, zapálil alespoň pokoj, ve kterém byly zamčeny tři děti. Gauvain se proto místo pronásledování Lantenace zaměřil na vysvobození dětí.
Mezitím už byl Lantenac ukryt v lese, když tu náhle zaslechl křik ženy: "Ach, můj Bože, mé děti! Vždyť to jsou moje děti! Pomoc! Hoří! Hoří! Hoří! Copak jste lupiči? Cožpak tu nikdo není? Mé děti uhoří! To je hrůza! Georgetto! Děti! Gros-Alaine! René-Jeane! Co se tu děje? Kdo tam dal mé děti? Vždyť ony spí! Já se zblázním! To přece není možné! Pomoc!" Byla to jejich matka, kterou dal Lantenac zastřelit (zachránil jí jeden stařec).
Když markýz viděl, jak se Gauvain marně snaží vypáčit zamčené železné dveře od komnaty, kde spali děti, vrátil se zpátky tajnou chodbou do Tourgue, vytáhl z kapsy velký klíč od dveří, komnatu s dětmi odemkl a zachránil je (vynesl je z ohně).
Hned potom byl zatčen Cimourdainem, který Gauvaina doprovázel na všech jeho válečných výpravách, proti Lantenacovi, a stal se vlastně soudním vykonavatelem (soudcem).
Gauvain věděl, že podle dekretu Konventu bude každý, kdo se postaví proti republice zabit, ale už si nebyl jistý jeho správností a začal přemýšlet o Lantenacovi: "Zosnoval zločin a pak před ním couvl! Sám se ho zděsil. Matčin výkřik probudil v něm onen pravěký základ lidského soucitu, onen pramen všeho života, který je v duši každého člověka i toho nejhoršího. Při tomto výkřiku se vzpamatoval. Z temnoty, do níž se ponořil, nastoupil cestu k světlu. Spáchal zločin a napravil jej. Celá jeho zásluha spočívala v tom, že nezůstal padouchem až do konce."
Gauvain lstí osvobodil ze žaláře svého předka (markýze) a tím se sám odsoudil, podle dekretu, k trestu smrti, který však musel nejdříve potvrdit Cimourdain, jeho přítel, vychovatel a zachránce (nejednou mu zachránil život). Když pak Gauvaina gilotinovali, Cimourdain se zastřelil. "V téže chvíli se ozvala druhá rána. sekeře odpověděla pistole. Cimourdain uchopil jednu z pistolí, jež měl za pasem,a ve chvíli, kdy se hlava Gauvainova skutálela do koše, prohnal si srdce kulí. Proud krve mu vyrazil z úst, klesl mrtev. A obě duše, tragické sestry, odletěly spolu. Stín jedné splynul se světlem druhé."

Hodnocení čtenářského deníku Victor Hugo-Devadesát tři

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  21. listopad 2007
  3 388×
  1285 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Victor Hugo-Devadesát tři