Anglická revoluce

Anglie před revolucí

Stuartové byly nejméně úspěšnou královskou dynastií, která kdy Anglii vládla. Karel I. byl ve veřejně odsouzen za velezradu a Jakub II. ze strachu, že dopadne podobně, raději uprchl a vzdal se trůnu. Jakub I. a Karel II. sice zemřeli pokojně, ovšem Jakub I. se musel dívat na to, jak vše o co v životě usiloval, je zmařeno, zatímco Karel II. ač ho úspěch věnčil, byl člověk postrádající ctižádost, jehož největší touha po klidném životě se vyplnila až když se z ní nemohl těšit. Uprostřed stuartovské éry náhle přichází občanská válka po níž následuje revoluce a republikánský experiment, od něhož se očekávalo, že úplně změní anglické dějiny, ale nakonec je pozměnil velmi málo nebo téměř vůbec. Ovšem za stuartovské éry se odehrává v anglické společnosti a hospodářství velmi podstatná změna, na kterou vláda téměř nedbala a na kterou téměř neměla vliv.

Jedním velmi významným faktorem je nárůst počtu obyvatel od počátku 17. století. V roce 1600 žilo v Anglii okolo 4,1 milionu obyvatel když k tomu přičteme počet obyvatel Skotska a Irska dostaneme se k číslu zhruba 6 milionů. V polovině století již k 7,7 milionu. Zde se však počet obyvatel ustaluje a začíná mírně klesat až 7,3 milionu. Příčiny růstu populace před rokem 1650 souvisí pravděpodobně s klimatickými podmínkami v Anglii. Míra populačního růstu se i tak držela poměrně nízko. To bylo díky anglické tradici uzavírat manželství až v pozdějším věku kolem 25 let. Takže ženě zbývalo nějakých 12 - 15 let plodnosti. Důvodem tohoto modelu bylo, aby pár našetřil dostatek peněz a dokázal si založit samostatnou domácnost. U zámožnějších lidí to znamenalo strávit 7 i více let na universitě u méně zámožných pak dlouhodobě sloužit v domácnostech, kde sice byli plně zaopatřeni, ale peněz dostávali málo.
Tento model se uplatňoval až do konce 17. století., přičemž sňatky se v této době uzavíraly ještě ve věku pozdějším, důvodem bylo, že reálné příjmy mladých lidí poklesly natolik, že shromáždit dostatečné množství peněz trvalo ještě déle.
Hospodářské, sociální i politické důsledky těchto změn byly závažné. Celých sto let před rokem 1640 narůstala populace rychleji než zdroje potravin. Jedním z důsledků takovéhoto vývoje byl občasný nedostatek potravin, který někdy přerůstal v hladomor. S koncem dvacátých let ovšem hlad jako reálná hrozba mizí.
Dalším z důsledků populačního růstu byla vysoká inflace cen. Ceny potravin od počátkem 16. století do roku 1640 zvedly zhruba osminásobně, zatímco mzdy se ani ne ztrojnásobily. Podstatný úpadek životní úrovně postihl zejména početnou část obyvatelstva závislou na námezní práci.
Počátkem 17. století panovala v Anglii všeobecně nízká nezaměstnanost. Hlavním zdrojem pracovních příležitostí bylo tehdy zemědělství. Jenže nekvalifikovaná sezonní práce na poli mohla zaměstnat statisíce lidí jen po část roku. Protože pracovních sil bylo dost a byly levné a protože veškerá výroba se zakládala na práci lidských rukou, odehrávala se „průmyslová výroba“ v chalupách a hospodářských staveních vesnických obcí. Nejvíce rozšířeným odvětvím byl textilní „průmysl“, kterému se věnovalo zhruba 200 000 dělníků. Desetitisíce rodin nebyly s to domácí rozpočet vyrovnat, ať se snažili jak chtěli. Vládla chronická částečná nezaměstnanost - strukturální problém spočívající v tom, že existovalo mnoho pracovníků na částečný úvazek, kteří hledali plné zaměstnání.
Jedním z důsledků nezaměstnanosti na venkově byl odchod značné části obyvatelstva do měst, kde sice bylo nekvalifikované práce o poznání více, ale v období recese či neúrody se jejich počet podstatně snižoval. Vysoké ceny potravin snižovaly poptávku po ostatním zboží a tím i možnost výdělku v nezemědělských sektorech. A tak u těch, kteří nejvíce si potřebovali vydělat na zabezpečení základních potřeb, byla také nejmenší pravděpodobnost, že se jim podaří najít práci. A vládě tak nezbylo nic jiného než organizovat pomoc chudé části obyvatel. A s narůstající populací problémy narůstaly do takových rozměrů až se dostaly patrně až nad možnosti koruny.
Ovšem ke konci 17. století se problémy zeslabují, částečně i zanikají. Na jedné straně přichází mírný populační pokles. Významný byl také náhlý vzestup zemědělské výroby. Co k tomu vedlo je dodnes velmi nejasné. Faktem ovšem je, že od sedmdesátých let 17. století přestává Anglie obilí dovážet a naopak se stává jeho vývozcem. Tento pozoruhodný zvrat zapříčinilo určitě mohutné rozšíření obdělávaných ploch. Další příčinou zřejmě je zavedení nových metod hospodaření. Uvážlivým střídáním plodin a rozsáhlejším využíváním hnojiv bylo možno zvýšit výnosy půdy. Kolem roku 1660 byly známy téměř veškeré metody, používané v anglickém zemědělství až do devatenáctého století. Obtížnější je již zjistit jak rychle tyto metody konzervativní Angličané přijímaly.
V roce 1600 se dosud Anglie sestávala z řady oblastních ekonomik, které usilovaly o soběstačnost. Výměně produkce mezi jednotlivými oblastmi byla na překážku hlavně dopravní nedostupnost jednotlivých oblastí. Většina tržních měst, ale i velká hrabská města byla v první řadě místa, kde hlavně prodávala produkce z dané oblasti.
V Anglii není místa vzdálenějšího více než 120 kilometrů od moře, a díky opatřením ke zlepšení říční plavby zbývalo roku 1690 již jen velmi málo míst vzdálenějších více 30 kilometrů od nejbližšího splavného toku spojeného s mořem. Postupně vznikala jedna integrovaná národní ekonomika. Jednotlivé oblasti již o nezávislost usilovat nemusely. Nebylo třeba získávat plodiny z nekvalitní půdy, každá oblast se mohlo specializovat na určité plodiny, které vyhovovaly místnímu podnebí a půdě a ostatní dovést odjinud.
Typickým rysem tržních měst byly na počátku století trhovecké stánky či stolky, na nichž majitelé vystavovali a prodávali zboží, které sami vypěstovali nebo vyrobili z místních surovin. Roku 1690 měla již většina měst obchody v dnešním smyslu - místa která vycházela vstříc nejrůznějším potřebám, jež oblast měla. Aby tomu obchodníci mohli vyhovět, obstarávali zboží ze široka daleka.
Tím se dostáváme k tomu, že jakmile se města začala stávat distribuční místy zboží z celého světa, lidé začali raději docházet do větších měst, kde byl výběr pestřejší na úkor měst menších. To se projevilo v prudkém růst počtu obyvatel zhruba dvaceti největších měst majících počet obyvatel větší než 10 000. Největším městem Anglie byl samozřejmě Londýn, jehož počet obyvatel překročil v polovině 17. století půl milionu obyvatel, zatímco v Newcastlu, Bristolu nebo Norwichi, kteří soupeřily o druhé místo, žilo sotva 25 000 obyvatel. Londýn byl větší než zbývajících 50 největších měst dohromady. Z takovéto postavení samozřejmě vyplývá pozice, kterou Londýn v ekonomickém životě Anglie zaujímal. Zatímco anglický venkov vzkvétal díky zásobování jeho obyvatel, rozmach ostatních měst se zpomalil.
Sedmnácté století je zároveň prvním stoletím, kdy se z Anglie vystěhovalo více lidí, než se do ní přistěhovalo. Hlavní příčinou vystěhovalectví bylo u většiny těch, co se vystěhovali, najít si zaměstnaní a touha po lepším životě. Zatímco v 16. století byla Anglie významným útočištěm náboženských běženců, v 17. století se situace obrací a mnoho lidí odchází ve snaze uniknout náboženské perzekuci.
V průběhu stoletého období mezi roky 1540-1640 došlo k přerozdělení bohatství na úkor bohatých a chudých v prospěch společenského středu. Nejbohatší vrstva v království čerpala většinu svých příjmů z pachtů a feudálních služeb a ty bylo velmi obtížné udržovat v souladu s inflací - tradice dlouhodobých pronájmů a zvyklost pevně stanoveného pachtovného mluvily v jejich neprospěch. Těm, kteří patřili ke společenskému středu, ať už to byli hospodařící yeomani nebo obchodníci, se dařilo. Pokud produkovali více než potřebovali sami pro sebe, mohli své přebytky draze prodat a s pomocí levné pracovní síly svou produkci zvýšit.
„Společenské“ postavení měly v Anglii jen dvě skupiny - gentry a peerové. Všichni ostatní měli postavení „ekonomické“ a vymezovali se svou hospodářskou funkcí (rolník, kupec, právník). Peerové a gentry byli něco jiného. Měli vlastnost, která je od ostatních oddělovala - byli urození. Drobná gentry a yeomani měli sice podobné příjmy, ale vedli odlišný život: gentleman svou půdu pronajímal, oblékal se do sukna a do plátna a četl latinsky zatímco yeoman byl pracující sedlák, chodil v kůži a četl a psal anglicky.
Stálost půdy a jistota příjmů odkazovala nižší šlechtu výhradně na venkov, úspěšnému kupci či obchodníku, byť by měl vyšší příjmy než kdekterý gentleman a ve správě města vykonával tytéž povinnosti, bylo postavení gentlemana odepřeno. Musel totiž pracovat a jeho příjmy nebyly jisté.
V roce 1690 přichází ke slovu skupina mužů, jejichž zájmy a bohatství sice vycházejí z pozemkového vlastnictví, ale zasahují mnohem dále. Tito lidé vkládali peníze do obchodu, do vládních půjček, do půdy a do zdokonalování zemědělství. Cítili se stejně doma mezi smetánkou ve městech i mezi svými sousedy na venkově. Vytvořili novou nevídaně bohatou elitu, k níž sice náleželi mnozí peerové, ale neskládala se jen z nich. Nová vrstva, která potřebovala nové označení - začalo se jí říkat squire.

Stuartové

Stuartovské vlády jen velmi málo chápaly tyto strukturální změny ve společnosti a jen velmi málo byly s to je ovlivnit. Zdroje jimiž vládli zdaleka nedosahovali té míry jaké by bylo třeba k uskutečnění všech tužeb a nadějí, které do nich vkládala většina lidí a jaké králové sami chovali.
Monarchii se nedostávalo donucovacích prostředků: neexistovala stálá armáda a ani organizovaný policejní sbor. Chabá byla i byrokratická síla koruny. Celkový počet placených státních úředníků ve třicátých letech 17. století nedosahoval 2000, přitom polovinu z těchto lidí tvořilo služebnictvo královy domácnosti. V průběhu 17. století se správa mírně rozrostla, k významným pokrokům došlo v řízení námořnictva a ve finančních složkách (vznikl úřad státního pokladu, který jakožto hlava celé finanční správy stanovoval rozpočty jednotlivých úseků státní správy a určoval daňové priority). Sama občanská válka po sobě zanechala dva neocenitelné pozůstatky, úředníci začali používat arabské číslice namísto původních římských a prosadily se tištěné dotazníky.
V Anglii 17. století se vládlo na základě shody. Tím není myšleno pouze vládu parlamentu a vládnutí skrze parlament. Důležitější je, že se tím dá také mínit vládnutí prostřednictvím neplacených, dobrovolných úředníků rozmístěných po celé zemi. Vybírala je sice koruna, ale okruh se omezoval zhruba na 50 z 80 nebohatších předních rodin.
Význam závislosti vlády na podpoře místních elit nelze nijak nadhodnotit. Umění vládnout v 17. století znamenalo umět přesvědčit ty, kdo spravovali města a venkov, že mezi nimi a korunou panuje úzká shoda zájmů. Většinou se tato shoda uznávala - koruna i gentry měli tytéž obavy o udržení pořádku a křehké stability. Na druhou stranu všichni místní správci k udržení vlivu krále potřebovali a nemohli čekat jeho podporu pokud by sním nespolupracovali. V období 1603-1640 většina úředníků své povinnosti vykonávala, po roce 1660 posloužily vzpomínky na občanskou válku stejným účinkem. Tento soulad zájmů se rozplynul až tehdy, když se Karel I roku 1641 a Jakub II. roku 1687 spolupráce s tou skupinou, jíž náležela většina půdy, zřekli.
Koruna měla tedy na své straně sice impozantní, leč pomíjivé prostředky. Ovšem na tom, že se tudorovský politický systém zhroutil a vyvolal tak občanskou válku a revoluci, nebylo nic neodkladného. V dvacátých a třicátých se občanské války obávalo nebo ji předvídalo mnohem méně lidí než tomu bylo v 80. a 90. letech 16. století.
Po celou dobu vlády Alžběty I. visela nad Anglií trojí hrozba občanské války: z nejistého nástupnictví, z vášní nesvářených náboženských stran a z možného zájmu kontinentálních mocností na vnitřních sporech v Anglii a Irsku. Veškerá tato nebezpečí ve 20. letech buďto pominula, anebo zeslábla. Stuartové spočívali na trůně bezpečně a měli nesporné dědice, anglická katolická obec se spokojila s tím, že o své postavení byla sice připravena, ale zato je vystavena minimálnímu pronásledování. Období mezi lety 1569-1642 bylo nejdelší období vnitřního klidu, které kdy Anglie zažila. Mezi lety 1605 a 1641 nebyl žádný z peerů souzen za velezradu.
Anglie za prvních Stuartovců byla pravděpodobně nejméně bouřlivou zemí v Evropě. Až na pár výjimek budí Anglie v prvních desetiletích 17. století dojem naprosté účinnosti královské justice a pozoruhodné míry poslušnosti, co se týče záležitostí o něž vláda usilovala. Pravděpodobné je také, že s postupujícím časem ustupovali do četnosti i do intenzity nepokoje i výtržnosti. Také úřady reagovaly zdrženlivě, snažily se užívat co nejmenší síly a ukládat podmíněné tresty a namísto trestního řízení nabízely smírčí.
Okolnost, že občanskou válku očekávala jen hrstka tehdejších lidí, může znamenat je to, že podstatné strukturální potíže narůstaly nerozpoznány. Pěkná metafora na události v Anglii je v knize Dějiny Británie od Kennetha O. Morgana a kol. „Možná začínala být Anglie neovladatelná, ale fakt, že ani posádka letadla, ani ti, co v něm cestují, katastrofu nepředvídají, letadlo před pádem neuchrání. Letadla někdy havarují vinou únavy materiálu nebo mechanickou závadou jindy ovšem chybou pilota."
Příčiny „velké rebelie“ se obecně hledají až po roce 1625, kdy na trůn nastoupil Karel I. Jeho předchůdce Jakub I. byl v mnoha ohledech značně úspěšný. A to i navzdory vážným vadám charakteru i chybám v úsudku. Na povahu monarchie měl zcela vyhraněný názor - a naprosto se jím neřídil. Byl to významný intelektuál, psal teoretické práce o způsobu vlády, zasahoval do debat o teologických a politických otázkách. Věřil, že králové odvozují moc přímo od boha a jak se svěřené moci zhostí jsou odpovědni jen jemu.
Jeho největším pochybením byla morální stránka jeho osobnosti. Byl neupravený, nemotorný, nesystematický a předrážděný. Stál v čele dvora, kde účinné politice zatarasila cestu zpronevěra a holdování požitkům. Obrazu dvora dále přitížila série skandálů, mezi nimiž nechyběly sexuální zločiny či vražda. V roce 1619 se pro různá nařčení ocitli v Toweru bývalý lord komoří, bývalý lord strážce pokladu, bývalý ministr a bývalý kapitán králova doprovodu. V roce 1618 propukla králova homosexualita ve vášnivém románku s mladým dvořanem, pocházejícím z bezvýznamného rodu gentry, ale z něhož král během několika let udělal vévodu z Buckhinghamu. Jeho kariéra skončila roku 1628 jeho zavražděním.
Jakub I. byl vizionářský král. Jeho vizí byla jednota. Chtěl úplné spojení parlamentu a církví, ale musel se spokojit s omezenou hospodářskou unií a společnou vlajkou. Ovšem co chtěl byla „unie srdcí a myslí“ a ta mu zcela unikla. Měřeno vlatními nadějemi a ctižádostmi, ztroskotal.
Roku 1625 se tedy k moci dostává Karel I., přesný opak Jakuba. Byl malé postavy, koktal člověk vychovaný ve stínu svého staršího bratra (zemřel když bylo Karlovi 12 let na neštovice). Karel byl hluboce váhavý a nerozhodný a měl zřetelnou snahu zjednodušit si svět. Patřil k politikům, kteří jsou si natolik jisti čistotou vlastních motivů a svou charakterností, že nemají potřebu své konání národu obhajovat ba ani vysvětlovat.
Vláda byla vedena velmi odlišně. Karel byl cudný král, vládl cudnému dvoru, úplatnost a zpronevěra byli vykořeněny, v mírových letech byl rozpočet vyrovnaný, zdokonalila se administrativa a reorganizovala tajná rada.
Roku 1629 se, ale dostal do několika sporů s parlamentem kvůli neúspěchům své zahraniční politiky, kvůli daňovým opatřením a kvůli církevním záležitostem. Rok 1629 se tak stává rokem, kdy už míra královy trpělivosti přetekla a Karel se tak rozhodl, že přestane parlament svolávat.
A tak od třicátých let vládne král bez parlamentu, aniž by se vyvíjelo jakékoli soustředěné úsilí, aby se parlament znovu navrátil. Král vybíral značné důchody, odpovídající mírovým dobám. Na odpor narazil jen jednou, a to při vypsání daně na výstavbu loďstva. Spor byl vyslyšen u veřejného zasedání soudu a poté co Karel zvítězil, platby se obnovily. V roce 1637 byl Karel na vrcholu své moci. Měl vyrovnaný rozpočet, účinnou sociální i hospodářskou politiku, výkonnou radu a jisté postavení.
Valnou většinou lidí si král odcizoval svou náboženskou politikou, neboť podporoval arcibiskupa Lauda a tím vzkřísil část náboženského napětí z 80. a 90. let předchozího století. Ovšem situace byla jiná v tom, že ti, kteří považovali Laudovy myšlenky za nepřijatelné, se mohli vystěhovat. Laudovi bylo nejvíce vyčítáno, že jeho učení v mnohém upomínalo na praktiky římskokatolické církve. Jelikož sám Laud tvrdil, že římská církev je ta pravá, jenomže je zkažená, mnoho lidí se začalo domnívat, že se nechávají otevřená vrátka, aby do nich mouhlo vklouznout papeženství.
Naproti tomu je roku 1637 král na vrcholu moci, a přesto o pět let později propuká občanská válka. To mohl způsobit jen katastrofický sled hrubých chyb. Z dvacátých let se měl král poučit z toho, jak je tudorovsko-stuartovský systém špatně vybaven k vedení úspěšné války, ať s podporou nebo bez podpory parlamentu. Prozatím na tom nezáleželo, neboť žádná válka na obzoru nebyla. A Karel musel dělat všechno pro to, aby se do nějaké zbytečné války zapletl. To se mu ale nepovedlo: roku 1637 vypukla ve Skotsku občanská válka. Vláda ve Skotsku, jak se ukázalo, byla nad Karlovy síly: touha po jednotě vedla nejprve ke zpochybnění autonomie skotských lordů ve věcech jurisdikce a vlastnických nároků vůči sekularizované církevní půdě a poté se pokusil prosadit ve Skotsku stejné reformy, jako prosadil v Angli Laud. Protesty proti takovýmto zásahům způsobily zhroucení pořádku a královy střídavé hrozby a ústupky situaci jen vyhrotily. Po jediném roce stál král tváří v tvář ohrožení své politické autority v zemi. Usoudil tedy, že prosadí svou vůli silou. V roce 1639 a 1640 zamýšlel do Skotska vpadnout. V obou případech Skoti mobilizovali rychleji a shromáždili větší vojsko. Než aby Karel přistoupil na ústupky parlamentu, který byl ochoten tažení proti Skotům financovat, a které nebyly vzhledem k situaci nijak nadnesené, raději se spolehl na irské katolíky, katolíky ze Skotské vysočiny a ošidnou nabídku pomoci Španělů a papeže. Vinou chabé koordinace, chabé morálky a zbytečného otálení, nechal Skotům volné pole a ti na podzim roku1639 obsadili Newcastle. Usadili se tam a odmítali odejít domů než král s nimi uzavře dohodu, ve které se zaváže, že jim uhradí veškeré výdaje, a kterou ratifikuje anglický parlament.
Tím se ovšem naskytla jedinečná příležitost všem těm, kteří byli s králem nespokojeni. Byl svolán parlament, který nebylo možno rozpustit. Během jediného roku byly všechny instituce a opatření, o něž král opíral svou neparlamentní vládu, smeteny. Jenže očekávaný návrat ke klidu a spolupráci se nedostavil. Namísto toho se krize neustále prohlubovala. Ke všeobecné hrůze a úžasu do dvou let vypukla občanská válka.
Jakmile bylo dosaženo konstitučních reforem, po nichž se tolik volalo, Karel se svou zřetelnou neústupností, byl očividně odhodlán své ústupky při první příležitosti odvolat. Svou sílící chutí k tomu použít sílu dohnal vůdce sněmovny reprezentantů k úvahám o radikálnějších krocích. V roce 1640 byla většina členů parlamentu nakloněna negativnímu umírněnému programu - zrušení oněch pravomocí a výsad o něž se opírala neparlametní vláda. Nikdo neměl v úmyslu zvyšovat pravomoci parlamentu, jen trval na tom, aby bylo dovoleno parlamentu se pravidelně se scházet. Na podzim roku 1641 tomu již bylo jinak. Parlamet dospěl k názoru, že král je natolik neodpovědný a nepoučitelný, že to parlamentu dává právo, aby převzal některé královy pravomoci. Mělo jít o jmenování a odvolávání členů tajné rady, předních úředníků a o to, že jednání tajné rady budou podléhat kontrole parlamentu. Těmto požadavkům napomohlo to, že podobně ustoupil Skotům a jejich naléhavost ještě vzrostla, když se v říjnu vzbouřili katolíci na severu Irska v obavách před zavedením represivních náboženských zákonů. Násilnosti se vymkly z rukou a byly povražděny zhruba 3000 protestantů. Naneštěstí pro krále vzbouřenci tvrdili, že jednají s jeho pověřením. Tím se ještě více posílily pověsti, že Karel kuje pikle s irskými katolíky a že v roce 1640 vyjednával s katolickým Španělskem a papežem, aby mu poskytli peníze pro invazi do Skotska. K tomu dále přispělo odhalení vojenských spiknutí v Anglii i ve Skotsku s cílem rozprášit parlament silou. O několik týdnů později se král pokusil, s ozbrojenci za zády, během parlamentního zasedání, zatknout pět členů sněmovny reprezentantů. Za takovýchto okolností bylo samozřejmě nemožné pověřit krále k sestavení a vedení armády proti Irům.
Prvním momentem ke vzplanutí války bylo, že Karel svým chováním dohnal velké množství obyvatel Anglie k mnohem radikálnějším postojům, než jaké by normálně zaujímali. Vyvstala otázka důvěry v souvislosti s dozorem nad armádou. To jak se později ukázalo bylo bezprostřední příčinou občanské války.
Druhým ještě významněším momentem bylo náboženství. Náboženské experimenty arcibiskupa Lauda opět vzkřísily puritánskou bojovnost. Již v roce 1640 usoudil nemalý počet duchovních, příslušníků gentry a zejména úspěšných rolníků, že systém církevní správy je snadno zmanipulovatelný, úřad biskupa musí být zrušen, Kniha modliteb musí být potlačena a slavení „papeženských“ svátků jako jsou Velikonoce či Vánoce musí být učiněnna přítrž.
Anglikánská strana se zformovala dříve než roajalistická a ti, kdo se hrnuli ke králi, byli lidé jež k tomu vedlo náboženství. Na druhou stranu ti, kteří podporovali parlament byli ti, kteří byli odhodláni stávající církev svrhnout a vytvořit novou, evangelickou.
Občanské války

První občanská válka trvala od roku 1642 do roku 1646. Kdy konkrétně začala nelze říct - země do ní byla postupně vtažena. V lednu král odjel z Londýna a vydal se na dlouhou cestu po střední a severní Anglii. Ke konci srpna už obě strany začaly shromažďovat vojska. 20. srpna král vztyčil vlajku v Nottinghamu a válka tím byla oficiálně vyhlášena. Zpočátku obě strany doufaly, že buď uspěje vyjednávání a když ne, tak se vše vyřeší jednou bitvou právě vznikajících armád. Jenže první bitva skončila nerozhodně a poté přišla zima a tak se král stáhl do Oxfordu. Skutečná válka vypukla na jaře dalšího roku. Je pravděpodobné, že v letech 1643-1645 bylo ve zbrani až desetina dospělých mužů. Žádná z jednotlivých armád však nepřesahovala 20 000 vojáků a v největší bitvě roku 1645 na Marston Mooru u Yorku bojovalo necelých 45 000 vojáků.
Král měl z počátku několik výhod. Podporovali ho lidé s rozsáhlými osobními majetky a měl přirozeně jednotnou soustavu velení a měl prostý vojenský cíl (zmocnit se Londýna). Na straně parlamentu stály výhody dlouhodobé: bohatství a početní síla Londýna, což bylo rozhodující pro získání úvěru, kontrola nad námořnictvem a obchodními cestami, díky čemuž jednali obchodníci raději s parlamentem než s králem a sevřenější území, vystavené mnohem méně nepřátelskému vpádu než území roajalistů.
Vždy bylo pravděpodobné, že parlament roajalisty v dlouhé válce unaví a zlomí. A tak se i stalo. V červnu 1645 zvítězila parlamentní vojska u Naseby a započala tak velkolepou šňůru vítězství. To se ovšem nestalo díky horlivosti či nadšení, nýbrž díky pravidelnému žoldu. Za posledních 18 měsíců se neplacená vojska roajalistů prostě rozložila. Vítězství v občanské válce tak bylo na jedné straně dílem únavy a opotřebení na druhé něčím pro válečnictví novým. Tím byla armáda nového typu. Tato armáda se jednak vyznačovala hlavně tím, že byla naprosto profesionální. V pozdějších bitvách (u Naseby ještě ne) se v armádě začali uplatňovat radikální důstojníci a s tím souvisejí pověsti o armádě fanatiků.
Velká většina obyvatel, a to i na vítězné straně, se po skončení války začala domnívat, že konflikt nic nevyřešil a že pouze staré královské daně byly nahrazeny novými ještě drsnějšími břemeny. Menšina dospěla k přesvědčení, že politické instituce je třeba přebudovat ještě radikálněji. Tato skupina si začala říkat levelleři (rovnostáři). Jejich hlavním cílem bylo, aby byl Dlouhý parlament rozpuštěn a s ním i stávající vláda, neboť zneužila důvěry a aby bylo zavedeno nové demokratické zřízení. Levelleři chtěli, aby všichni rodem svobodní Angličané podepsali společenskou smlouvu, Dohodu lidu a těšili se právu na účasti ne decentralizovaném, demokratickém státu.
Svou oddaností náboženské svobodě, odsuzováním korupce a tyranie Dlouhého parlamentu, přitahovali levelleři armádu. O návrzích levellerů jednali důstojníci především na rokování v Putney v listopadu 1647. Valná většina nakonec usoudila, že na vydržování armády levellerské zákony nevyhovují. Namísto toho se raději rozhodla armáda vyvinout tlak na očištěný parlament, aby ke splnění jejích zájmů použil svých pravomocí.
Vzešla z toho druhá občanská válka, vzpoura provincií proti centralizaci a vojenské nadvládě. Propukla nejsilněji tam, kde první zasáhla nejméně. Zkomplikovalo jí jednak neobratné spojenectví krále se Skoty a hlavně to, že jednotlivá hrabství povstávala jednotlivě. A jak propukávala jedno po druhém tak je armáda jedno po druhém potlačovala. Za druhou občanskou válkou udělala tečku srpnová porážka Skotů u Prestonu.
Válka nevyřešila nic. Země zoufale volala po míru a po dohodě, král se stále vykrucoval a sliboval. A tak v prosinci roku 1648 zbývaly dvě alternativy: buď se vzdát králi a za jeho podmínek nastolit pořádek a mír anebo ho odstranit a jít novou, neprozkoumanou cestou. Převážná většina parlamentu chtěla to první, nepatrná menšina v čele s vůdci armády byla rozhodnuta pro to druhé. Armáda parlament znovu pročistila. Čistka byla tak rozsáhlá, že rozhodnutí postavit krále před soud, schválila jen necelá desetina z těch, kteří v roce 1642 šli do války.
V lednu 1649 byl král souzen a odsouzen k trestu smrti. Důstojnost a sebeovládání, jaké projevil, znamenala pro jeho odpůrce mohutnou propagandistickou porážku. A tak se z jednoho z nejnečestnějších anglických králů nakonec stal mučedník a zároveň první král, co byl zavražděn podle zákona.

Republika a protektorát

Od roku 1649 do roku 1660 byla Anglie republikou. Monarchie byla zrušena a s ní i sněmovna lordů a anglikánská církev. V tomto období měla Anglie 4 různé ústavy a změť nouzových opatření. Skotsko bylo včleněno do Británie a Irsko podrobeno s arogancí jaké neměla ani v tamějších dějinách obdoby. Bylo to období rozsáhlých experimentů ve správě státu.
Přesto mnohé zůstalo nedotčeno. Do právní soustavy se sice zasahovalo, ale stále tu byl zcela rozpoznatelně onen starý tajemný systém obecného práva. Z hlediska institucí se jednalo o desetiletí nerovnoměrného směřování zpátky k restauraci monarchie. V letech 1649-53 vládl Anglii Zbytkový parlament, pozůstatek Dlouhého parlamentu po Prideově čistce. Zbytkový parlament byl orgánem žijícím z ruky do úst. Sněm, příliš zaneprázdněný, než aby razil smělé plány, jen odrážel vlastní potíže. Z prodeje královské půdy a pozemků roajalistů financoval armádu dobývající Irsko a také menší invazy do Skotska. Během dobývání Irska vzala armáda ztečí Droghedu a Wexford a povraždila místní obyvatelstvo, což se nažila omluvit jako oplatu za masakry z roku 1641. Ustanovením mimoparlamentních finančních institucí a obnovou předválečných forem místní správy se Zbytkovému parlamentu podařilo získat dostatečný počet mužů k vedení třetí občanské války a poražení roajalistů. Nesouvislými a často i protikladnými prohlášeními o náboženských věcech udržoval sněm v nejistotě většinu lidu, o tom jaké názory vlastně prosazuje a nedoháněl tak nikoho k zoufalému odporu. Jedinou opozicí tak byli silně demoralizovaní roajalisté.
Na jaře 1653 byla armáda hotova ke změně. S čerstvými důkazy boží přízně, jež jim byla dopřána, když zvítězili ve Skotsku, Irsku a když v bitvě u Worcestru porazili Karla II., přišli její vůdci a především její velitel Oliver Cromwell s požadavkem zbožné reformace, kterou zbytkový parlament stále nezaváděl.
Neshody mezi vládou a parlamentem vyústili k jeho konečnému rozpuštění. V obavách, že svobodné volby podnítí většinové pravé křídlo se Cromwell rozhodl svolat sbor světců - těchto 140 mužů, pečlivě vybraných, mělo za úkol zahájit program mravní obnovy a politické výchovy. Cromwellova vize byla sice šlechetná, ale velmi naivní. Nakonec vše dopadlo tak, že se těchto 140 mužů Jmenovaného nebo Barebonesova parlamentu mezi sebou 5 měsíců hašteřilo a pak odevzdali moc zpět do rukou generála. Cromwellovy snahy přesvědčit jiné, aby vládli a on bude stát stranou vyzněly naprázdno. Republiku podepřela jedině armáda a ta jediná mohla dosazovat a sesazovat vlády a teď tedy musel v zemi převzít vládu. Od prosince 1653 a do své smrti v září 1658 vládl Cromwell jako lord protektor.

Co je důležitější je dokument vydaný roku 1651. Tento dokument byl nazván Navigační akta, a nejdůležitější z jeho obsahu bylo, že jakékoliv zboží dovezené do Anglie musí být dovezeno na anglické lodi nebo na lodi výrobce. Toto opatření bylo zavedeno hlavně proti Španělsku a Nizozemí. Španělsko, které v této době procházelo hlubokou krizí se na nějaký větší odpor nezmohlo a Nizozemí bylo v anglicko - nizozemských válkách, z nichž první byla mezi lety 1652-54 druhá 1665-67a třetí 1672-74 poraženo. Tímto byl dán základ pro pozdější naprostou dominanci anglických lodí na všech oceánech.
Restaurace monarchie

Karel se vrátil na trůn bezpodmínečně. Za počátek jeho vlády byl vyhlášen okamžik smrti jeho otce. Výnosy parlamentu, které jeho otec schválil zůstaly v platnosti, všechny ostatní byly zrušeny. Parlament si nezajistil větší podíl na vládě než jaký měl za Alžběty a prvních Stuartovců.
Karel se snažil budovat svůj režim na co nejširším základě. Odmítal dopřávat svým přátelům zvláštní důvěryhodná místa. Zástupci všech politických proudů nalezli u dvora uplatnění. Snahu parlamentu stíhat a trestat nepřátele monarchie, Karel zmařil. Ze všeobecného zákona o omilostnění a zapomnění byli vyjmuti pouze ti, co podepsali rozsudek smrti nad Karlem I. a několik málo dalších.
Dalším Karlovým krokem byl pokus o urovnání poměrů uvnitř církve. Hodlal obnovit anglikánskou církev, avšak notně reformovanou, tak aby byla přijatelná pro většinu umírněných puritánů. Nakonec Karel úsilí o široce tolerantní církev vzdal a schválil zákon o jednotě. Tím vlastně obnovil církev starou jen s několika kosmetickými změnami.
Na druhou stranu byl Karel i přes tyto pokusy králem, který byl v jistých ohledech velmi líný. V dospívání jeho největší touhou bylo získání trůnu. Když ho získal, jeho ambice se naplnili. Jako jediný ze Stuartovců nebyl vizionář a neměl dlouhodobé cíle. Na druhou stranu mu nechyběly předsudky a záliby. Zároveň to byl člověk se silným sklonem k racionálnímu uvažování, požitkář s mnoha milenkami a zároveň také cynik, co se týče nazírání na ostatní lidi. Dále věřil, že je obdařen polobožskými schopnostmi a rysy. Navíc všichni jeho nejbližší byli katolíci, takže ho to silně táhlo ke katolicismu. Navíc moc dobře věděl, že když byly katolíci silní, byla silná i monarchie, a že katolíci zůstali věrní jeho otci. Naštěstí pro sebe pochopil politickou situaci natolik správně, že se nechal přijmout do katolické církve až na smrtelném loži.
Důvěru v boží přízeň Karlově vládě, nahlodaly nejprve níčivé vpády Nizozemců za druhé anglicko - nizozemské války (1665-67) poté níčivý požár Londýna (1666). Poté byl zmařen jeho pokus o nastolení náboženské tolerance (1672-73). K vážnější krizi došlo, až v letech 1678-81. Tato krize se týkala vyloučení jeho syna z nástupnictví. Vše se zakládalo na pomluvě, členů papeženeckého spiknutí, kteří před tím chtěli krále zavraždit a na jeho místo dosadit jeho katolického bratrance.
Celé této krize využili nakonec její vůdci, ke zmenšení moci Karla, který se jako všichni jeho Stuartovští předchůdci pokoušel o získání co největšího vlivu. Oporu Karlovy vlády představoval jeho první ministr hrabě z Danby. Ten pomocí rafinovaných způsobů ovlivňoval parlament, centralizoval státní finance, zvrátil rovnováhu zastoupení v místních správách ve prospěch roajalistů a navíc se snažil vydržovat armádu i v mírových časech.
Proti této politice se postavil hrabě Shaftesbury, kterému královi tendence vůbec nebyli po chuti. Jako hlavní cíl své politiky si vytyčil vyloučení Jakuba z nástupnictví. Bylo mu samozřejmě jasné, že po smrti Karla se Jakub nevzdá moci bez boje. A na to bylo se nutné připravit. A tak byla založena první politická strana v anglických dějinách. Jeho whigové začali organizovat petice a demonstrace.
Jenže veškeré trumfy měl na své straně Karel. Whigové se nedokázali ani mezi sebou domluvit na Karlově nástupci. Navíc vzpomínka na občankou válku byla ještě velmi živá, takže se omezovali pouze na protesty v mezích zákona. Naproti tomu měl Karel ve sněmovně lordů pevnou většinu, takže byly všechny návrhy na vyloučení z nástupnictví zamítnuty. Další Karlovou výhodou byl obrovský rozmach obchodu za jeho vlády, což mělo vliv na podstatné zvýšení příjmů.
Na konci svého života byl Karel na vrcholu své moci. Národ se postavil za něj, otázka nástupnictví byla vyřešena. Karel tak mohl v klidu odstranit své odpůrce a odměnit své přívržence. Zanechal po sobě národ, který věřil, že králové a anglikánská církev mají bohem dané právo spravovat pozemské záležitosti.
Za této situace nastoupil roku 1685 na trůn Jakub II. Za jeho vlády ve Skotsku zažívala země velmi kruté represe proti protestantům. Navíc Jakub, který se choval jako fanatik, sám sebe považoval za umírněného. Když usedal na trůn, tak zprvu neuvažoval, že by se chtěl stát absolutistickým vladřem. Jenže nad Anglií vysela hrozba další občanské války, neboť o trůn se ucházel také Karlův levoboček vévoda z Monmouthu a tak mu parlament schválil další příjmy. Navíc s růstem obchodu rostly královy příjmy sami od sebe, byl král s to vydržovat dvaceti tisícovou armádu. Jejím hlavním rysem bylo naprostá profesionalita a apolitičnost.
Protože bylo královo druhé manželství stále bezdětné, zamýšlel král, že předá vládu své protestantské dceři Markétě a jejím manželovi Vilému Oranžskému. Nástup protestantů na trůn ovšem znamenal pro Jakuba, že musí zajistit svým souvěrencům naboženskou a společenskou rovnost.
Tím ovšem naprosto pobouřil anglické torye. Jakub brzy zjistil, že žádný parlament protikatolické zákony neodvolá a i kdyby se mu to povedlo, tak vše bude odvoláno s nástupem na trůn jeho protestanské dcery. Jakub se tak odhodlal k zoufalému činu, jímž bylo vybudování zcela nové mocenské základny, zakládající se na spojenectví s katolíky a protestantskými disidenty.
Zpočátku byli toryové smířliví neboť počítali s tím, že až Jakub zemře tak nastoupí Markéta a vše se vrátí zpět. Jediný o co se pokoušeli byl pasivní odpor a částečná neposlušnost. Ovšem v červnu 1688 se narodil Jakubovi dědic a mezi toryi zavládlo zděšení.
Toryové se pokusili o zoufalý krok a povolali do Anglie Viléma Oranžského, aby pod náležitým doprovodem ozbrojenců přednesl královi výtky. Ať ti co Viléma pozvali zamýšleli cokoli, Vilém přijel do Anglie s tím, aby Jakuba svrhl. Spoluvladařem se po Mariině boku se stal již po několika málo týdnech, neboť Jakub se naprosto nervově zhroutil a na druhý pokus se mu povedlo utéct do Francie za Ludvíkem XIV.
Většina toryů i whigů se pak shodla, že se Jakub trůnu vzdal a koruna byla nabídnuta Marii společně s Vilémem. Tím skončila Slavná revoluce z roku 1688, jejíž následky byly mnohem závažnější než revoluce z roku1642.

Výsledky revoluce

Nejhmatatelnějším výsledkem anglické revoluce je bezesporu, že hned roku 1689 byla přijata listina práv. Ta upravila vztahy mezi králem a parlamentem tak, že parlamentu připadla veškerá zákonodárná moc, parlament se stal tím kdo určuje kolik peněz smí král utratit a navíc udžování stálé armády přešlo pod jeho velení. Pro majetné občany tato listina znamenala, že mohou volit své zástupce v parlamentu, pro poddané právo stěžovat si na vrchnost.
Po celá století byla anglická armáda ve velmi složité situaci, neboť byla pod přímou kontrolou panovníka. A ten když hrozila válka musel nejprve sehnat peníze a to samozřejmě nešlo jinak než se souhlasem parlamentu. Po vyhlášení ústavy se, ale situace změnila, protože jakmile se dostala armáda pod parlament bylo její spravování mnohem jednodušší. A když k tomu připočteme, že se Angličanům podařilo i přes odpor ostatních velmocí prosadit Navigační akta, bylo zřejmé, že zastavit Anglický nástup bude těžké, či spíše nemožné.
Jak se později ukázalo, tak tato epizoda ovlivnila zcela zásadně celé anglické dějiny a svým způsobem i světové. Právě tady v tomto období byl položen základ pro Anglii jako největší námořní velmoc a také pro to, že průmyslová revoluce začne v Anglii.

Hodnocení referátu Anglická revoluce

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  7 951×
  5583 slov

Komentáře k referátu Anglická revoluce

Vítězslav Dohnal
Až na pravopisné hrubky,dobré.