Jakub I.

V originále James I. se narodil 19.6.1566 v Edinburghu a zemřel o 59 let později – 27.3.1625 v Theobalds.

Jeho matka byla skotská královna Marie Stuartovna a otec Henry Stewart neboli lord Darnley, pravnuk Jindřicha VII. Tudora.
Královna Alžběta, která vládla Anglii před Jakubem byla poslední představitelkou dynastie Tudorovců, takže s nástupem Jakuba I. na trůn nastupuje i nová dynastie Stuartovců, která spojila Anglii, Irsko a Skotsko pod jedním králem.
Kariéra Jakuba I. začala 24.7.1567, kdy skotská královna Marie Stuartovna prohrála boj proti kalvínským lordům a abdikovala ve prospěch svého syna. Takže Jakub se už ve věku pouhého jednoho roku stává Skotským králem Jakubem VI. Samozřejmě, že ve skutečnosti za něho vládli poručníci, on sám se ujal vlády až ve svých 22 letech, tj. v roce 1578. Každý správný panovník by měl svá území rozšiřovat, proto i Jakub I. začal pomýšlet na anglickou korunu. Toto pomyšlení se dočkalo naplnění. V roce 1586 uzavírá spojeneckou smlouvu s Alžbětou I. Tudorovnou a ani nevznáší žádné námitky proti popravě své matky, kterou už od roku 1568 držela Alžběta ve „vězení“. Marie měla účast na spiknutí katolických anglických šlechticů, kteří dokonce chystali na Alžbětu I. atentát a hlavně se královna bála, aby se Marie za podpory španělských a francouzských katolíků nezmocnila trůnu.
V roce 1589 se Jakub žení. Bere si Annu. Dceru dánského krále Frederika II., která je už matkou anglických princů Jindřich a Karla I. Z jejich manželství vzešla jedna dcera – Alžběta Stuartovna, která si vzala Fridricha V. Falckého, který se roku 1619 stává českým králem.
V roce 1603, po smrti anglické královny Alžběty I., byl Jakub konečně povolán jako dědic Tudorovců i na anglický trůn. Od této doby už se svojí manželkou nežije. Tento rok znamená začátek opravdové vlády Jakuba I. v Anglii. A jaká vlastně byla?
Jakub I. byl naprostým opakem královny Alžběty. Byl neupravený, nemotorný, nesystematický a předrážděný - nedůstojná postava. Jindřich IV. Francouzský ho označil pro jeho netaktnost, schopnost vznést pravý argument v nepravou chvíli jako „nejmoudřejšího hlupáka v celém křesťanstvu“. Na druhou stranu to byl významný intelektuál, který se zajímal a studoval démonologii, magii, psal teoretické práce o způsobu vlády. Rád debatoval s katolickými polemiky o teologických a politických otázkách a stejně tak obracel mysl i pero ke starodávné, byť stále vzrůstající hrozbě čarodějnictví jakož i k tehdy čerstvému nebezpečí, jaké představoval tabák.
Hned, jako nový král Velké Británie zkonfiskoval půdu šesti ulsterských hrabství a rozdal ji anglickým osadníkům s podmínkou, že budou hospodařit podle anglického způsobu a že ji osídlí Angličany. Mnoho Irů bylo z Ulsteru vystěhováno. Neblahé důsledky tohoto kroku značně citelně dopadají na Anglii až dodnes.
V otázce víry, se u Jakuba projevila čistá vypočítavost. Anglikánskou církev spravoval biskup, skotská církev byla presbytariánská. Protože církev zřízená biskupy umožňovala králi uplatnit více svého vlivu, přestupuje Jakub I. na anglické státní protestantské náboženství a tvrdě pronásleduje puritány a katolíky.
Jeho vláda měla absolutistické snahy. Při své nástupnické řeči řekl: „Bůh má moc tvořit i ničit, dávat život a smrt. Duše i tělo ho musí poslouchat. Stejnou moc mají i králové. Tvoří a ničí své poddané, rozhodují o životě a smrti, jsou soudci ve všech sporech, zodpovědni jen Bohu. Se svými poddanými můžou nakládat jako se šachovými figurkami, lidi povyšovat, lidi ponižovat.“ Ale pravý absolutismus se mu samozřejmě prosadit nepodařilo. Uznal, že může jen vytvářet zákony a zvyšovat v parlamentu daně a že vše, co jakožto král udělá, podléhá přezkoumání soudem.
Byl to člověk snadno ovlivnitelný, což se značně projevilo hlavně v zahraniční politice. Ve snaze zalíbit se Španělsku a udržet s ním mír, dal popravit mořeplavce, objevitele, historika a spisovatele Waltera Raleigha, kterého Španělé označovali jako piráta.
Ač měl schopné rádce jako Roberta Cecila, což byl bývalý státní tajemník královny Alžběty a ze kterého Jakub I. udělal vévodu ze Salisbury nebo Francise Bacona, byla jeho politika velmi kolísavá. Marně čekal jeho zeť Fridrich Falcký na podporu Anglie, když bojoval v České válce.
Za jeho vlády parlament nijak neomezil královskou moc a ani o píď neposílil svůj vlastní podíl na vládě. Parlament se scházel tehdy, když si to přál král, a býval rozpuštěn, jakmile splnil svůj účel. Za Jakubovy vlády zasedal parlament jednou za půl roku a ne déle, než měsíc a přímé daně tvořili sotva desetinu celkového králova rozpočtu. Dolní sněmovna v této době nabyla většího významu, než Horní složená ze staré šlechty. V Dolní sněmovně byli příslušníci drobné šlechty, nové šlechty a buržoazie. Shrneme –li to, tak králova politika nepřihlížela k zájmům buržoázních podnikatelů, opustila protišpanělskou linii, přivodila odbytovou krizi drobným výrobcům a zhoršila vnitřní poměry v Anglii, čehož jsou tak trochu dokladem i Shakespearova díla napsaná na přelomu vlády Alžběty I. a Jakuba I. – Romeo a Julie 1595, Hamlet 1601, Othello 1604, Král Lear 1605. Do jisté míry se dá tvrdit, že tyto díla byla odrazem své doby.
V roce 1618 vypukla králova latentní homosexualita ve vášnivém románku s mladým dvořanem, jenž pocházel z bezvýznamného rodu gentry, ale z něhož se během několika let stal vévoda z Buckinghamu – první vévoda nekrálovské krve za více než sto let. Buckingham měl od churavého Jakuba převzít otěže vlády namísto mladého a nedůtklivého Karla I. Byl ale v roce 1628 zavražděn. Jakub po sobě zanechal rozsáhlé dluhy, dvůr nevalné pověsti a závazek vybojovat bez náležitých finančních prostředků, válku se Španělskem.
Jakub I., třebaže ve Skotsku vládl 36 let a v Anglii 22 let a jeho teologické traktáty dosvědčují, že byl vzdělaným člověkem, politicky příliš obratný nebyl a jeho vláda nebyla pro zemi velkým přínosem. Ve skutečnosti se však politická situace stabilizovala, slábly náboženské vášně a země zažívala vnitřní klid a dále se těšila mezinárodní vážnosti.

Dějiny Británie
Dějiny světa – 4 díl
Významné osobnosti Evropy