Marie Terezie

Habsburci

Habsburkové, rakouský panovnický rod pocházející z Alsaska. V roce 1090 se prvním hrabětem habsburským stal Otto II. († 8. 9. 1111). Jeho potomek Rudolf I. zvolen 1273 německým králem, pro svého syna Albrechta I. získal vévodství rakouské. Úspěšnou sňatkovou politikou se během 14. stol. Habsburkové dostali mezi nejvýznamnější německé rody (viz též Austria felix, nube!). V roce 1453 prosadili titul arcivévody pro všechny členy habsburského rodu, od Friedricha V. (III.) dědičně římskému císaři. V roce 1516 získali španělský, 1526 český a uherský trůn. Téhož roku došlo k rozdělení rodu na španělskou a rakouskou větev. Od zač. 16. stol. vedli neustálý zápas s francouzskými králi o hegemonii v Evropě; za reformace nejvýznamnějšími zastánci katolické víry. Od pol. 17. stol. se snažili vytlačit z Balkánu Turky. Španělská větev Habsburků vymřela v roce 1700, rakouská 1740; sňatkem Marie Terezie s Františkem I. Štěpánem Lotrinským pokračoval rod jako habsbursko-lotrinský. Od roku 1804 císařové rakouští, titulu římských císařů se vzdali 1806. V roce 1918 byli zbaveni vlády v Čechách a v Rakousku, 1945 v Maďarsku.

Karel VI.
(1.10.1685/20.10.1740)

Byl to mladší syn Leopolda I. a Eleonory Magdalény. Měl se stát nástupcem na trůn po smrti Karla II.Ale do toho vstoupil Filip z Anjou (Filip V.), vnuk nepřítele Habsburků, Ludvíka XIV. Po smrti svého bratra Josefa I. nastoupil Karel VI. na trůn a stal se tak hlavou habsburské mo- narchie. Uherským králem byl korunován 22.7.1712 a českým 5.9.1723.Císařem Svaté říše římské a národa německého byl zvolen ve Frankfurtu nad Mohanem 12.10.1711 a korunován 22.12.1711.
Ve 23 letech se teprve oženil s Alžbětou Kristinou Brunšvicko – Wolfenbüttelskou (1691–1750). Brali se 1.8.1708 a až po osmi
Karel VI.

letech manželství mu porodila první dítě (mezitím ji nechal pokoj vy-
malovat erotickými scénami a chodila na různé lázeňské pobyty) Leo- polda Jana, který zemřel po sedmi měsících života (1716). Poté už měli samé dcery: Marii Terezii (1717/1780), Marii Annu (1718/1744) a Marii Amálii (1724/1730). Aby mohl zabezpečit dcerám budoucnost vydal roku 1713 pragmatickou sankci, která umožnila, že pokud Habs- burci vymřou po meči nastoupí na trůn jedna z jeho dcer. A byla to právě Marie Terezie. Karel VI. zemřel v říjnu 1740. Byl pohřben v blízkosti svých rodičů a bratra Josefa I. v kryptě u vídeňských kapucínů.

Marie Terezie

Marie Terezie
(13.5.1717/29.11.1780)
Dětství


Druhé dítě poprvé spatřilo svět 13.5.1717 v Laxenburgu. Novorozeně bylo pokřtěno vodou z Jordánu. Císař nebyl v duchu z dcery příliš nadšen, protože doufal v syna. Ještě pár let
Karel VI. čekal než prosadil pragmatickou sankci ve 23 habsburských državách.
Dívka dostala jméno Marie Terezie Valpurga Amálie Kristina, ale říkalo se jí Résinka, Rézička (Reserl, Resl). Jako plavovláska s kouzelně modrýma očima se brzy stala miláčkem jak vídeňského lidu tak samozřejmě i rodiny. Byla spontánní, roztomilá, neostýchavá a sotva začala mluvit, jako první oslovovala své poddanné.Její vychovatelka si sní často hrála a tak jí Marie Terezie začala říkat „mami“.
Marie Terezie byla vzdělávána jezuity. Uměla mluvit plynule italsky, německy, francouzsky a slušně mluvila španělsky i latinsky. Znala dobře jak historii tak dějiny umění a také klasickou literaturu. Milovala tanec a hudbu. Byla velmi pohybově nadaná, už ve svých sedmi letech hrála společně se sestrou v opeře, kterou dirigoval sám císař Karel VI.

Láska jako trám

Když měl být Karel VI. korunován českým králem, 5.září 1723, byl pozván, budoucí manžel Marie Terezie, lotrinský princ František I. Štěpán. Císař ho pozval, aby sám viděl patnáctiletého mladíka (8.12.1708), který udělal dojem jak na císaře tak i na šestiletou Marii Terezii. Císař jezdil s princem na hony a považoval ho za syna, kterého nikdy neměl. František se také účastnil všech slavností, plesů a zábav. Takto to trvalo šest let.
Když zemřel vévoda Leopold, tedy Františkův otec, musel se v roce 1729 vrátit domů, aby převzal vládu. Marie Terezie, které bylo dvanáct let, se do prince zamilovala a věděla, že je ten pravý, ale zatím si to nechávala pro sebe. Mezitím se snažil princ Savojský přemluvit, aby si Marie Terezie vzala pruského následníka, ale protože neuspěl navrhoval císaři další panovníky. A to jenom proto, aby odvrátil „neziskový a defenzivní“ plán vzít si prince lotrinského. Císař měl poté o čem přemýšlet.
V roce 1732 se František I. Štěpán vrátil rovnou do Vídně, protože se mu nechtělo vracet do Lotrinska. A tak přenechal vládu své matce Alžbětě Charlotě. Marie Terezie byla princovým příjezdem nadšena. Během té doby se z ní stala mladá žena, do které, když ji spatřil, zami- loval i princ František Štěpán. A tak požádal císaře o její ruku, ale ten se stále nemohl rozhodnout. Karel VI. mu proto svěřil úřad místodr-žitele v Uhrách se sídlem v Prešpurku.
Princ s tím nebyl zrovna nadšen, ale musel se podřídit slovu císaře.Uklidňovalo ho, že není Vídeň daleko a tak může za svou milou jezdit. Hlídala je hraběnka Charlota Fuchsová, vychovatelka Marie Terezie.
Na počátku roku 1733 se císař zapletl do války s Francií. Konflikt trval celé dva roky. Do této války bylo zataženo také Lotrinsko, které mělo připadnout Francii a tak se Francie rozhodla, že buď jim František vydá Lotrinsko a nebo nikdy neuznají pragmatickou sankci. Císař i Fran- tišek Štěpán stáli před velkým problémem. Důstojní poradci Karlovi VI. radili, aby provdal svou nejstarší dceru, Marii Terezii, za mocného panovníka a navrhovali mu i jiné, jen aby Františka Štěpána nedal jako budoucího manžela, ale císař dal na štěstí své dcery (to v té době nebylo zvykem). A tak dal František Štěpán Lotrinsko Francii a stal se místodržícím v Prušperku.
Dne 31.1.1736 požádal vévoda Lotrinský oficiálně císaře o ruku Marii Terezii. Vše se konalo ve velkém podle španělské dvorské etikety na vídeňském sídle v Hofburgu, kam František přijel doprovázen svými poddanými. Na znamení souhlasu připnula matka Marii Terezii na hruď diamanty zdobené miniaturami budoucího manžela.
Svatba se konala 12.2.1736. Avšak než se vzali podepsali revers, že se vzdávají trůnu. To kdyby se Karel VI. dočkal mužského dědice. Velká svatba to vůbec nebyla, protože si to nepřáli jak rodiče tak ani mladý pár. Tím přišel o zábavu vídeňský lid. Svatba se konala za hradbami Hofburgu a svatební obřad v augustiánském kostele……
František I. Štěpán Lotrinský

Královna na trůně

Štěpán Lotrinský to neměl lehké. Pro vídeňský lid byl cizinec. Politicky byl bezmocný. Nejdřív ho chtěl císař jmenovat generálním guvernérem rakouského Nizozemí, ale nikdy se jim neuskutečnil. Poté ho poslal na vojenské pole do války mezi Tureckem a Ruskem. Tam ta- ké nevynikl. A tak vídeňský lid spoléhal už jenom na to, že jim mladý pár dá alespoň dědice. V prvních třech letech manželství mu Marie Te- rezie dala místo syna tři děvčátka Marii Alžbětu (1737/1740), Marii Annu (1738/1789) a Marii Karolínu (1740/1741). František tak klesl u Vídeňáků na nulu. Kvůli manželovi byla zoufalá i Marie Terezie. Císař ho jmenoval členem „tajné konference“, nejvyššího poradního a vlád- ního orgánu monarchie, kde nahlédl do problémů mnohonárodní říše.
Mezitím zemřel poslední toskánský vévoda. Císař této příležitosti využil a poslal manželský pár do Florencie. Dorazili tam v lednu 1739 a obyvatelstvo je uvítalo s jásotem. Marie Terezie si brzy získala srdce Florenťanů. František Štěpán podporoval rozvoj obchodu a řemesel, za- vedl i několik humanitárních opatření. Avšak po čtyřech měsících se vy- dali zpátky domů.
První čtyři roky byly pro manželé hodně těžké, ale objevily se ta- ké chvilky štěstí, spokojenosti a radosti.
Marie Terezie byla jako mladá žena i jako panovnice zajímavá tím, že měla ohromnou chuť do života. Byla přirozená, otevřená a pří- močará. Měla ráda „karusely“, jakýsi druh turnajů, při nichž mohla di- vákům ukázat svou tělesnou zdatnost. V tehdejší době to bylo nevídané a tak se to neobešlo bez kritiky.
Emanuel Silva-Tarouca byl portugalský hrabě a vynikl v mentoro- vání. Učil Marii Terezii jak si má organizovat život a podřizovat se dvorské disciplíně. Podle vlastních slov spočívala jeho úloha: „ Aby jí bez rozpaků říkal, kde chybuje, a otevřeně jí sděloval, jaké její povahové nedostatky vypátral“.
Tarouca byl celých třicet let poradcem panovnice a ona dovedla ocenit jeho moudrost a spolehlivost jeho názorů, i když je vždy nedba- la. O jejich rozhovorech nezůstaly žádné záznamy. Tarouca zanechal po celou dobu důvěru k Marii Terezii, pro kterou byl vždy „Mon ami intime et ministre particulier“, tedy důvěrný přítel a mimořádný mi- nistr.
Za jeho pomoci sepsala a sestavila denní rozvrh, kterému se při- způsobila. Stálo tam: „Ve všední dny vstát v půl šesté, oblíknout se, vyslechnout mši, dvě hodiny duchovní četba do půl osmé, od 9 do 12 audience ministrů, ve 12 hodin děti, ženy a ostatní, v 1 hodinu oběd, do 3 zábava nebo odpočinek, ve 3 hodiny čtení motliteb za zemřelé, od 4 do 6 hodin úřadování, psaní nebo audience, v 6 hodin růženec, potom do 9 hodin psaní, konverzace, procházka, tiché zábavné čtení, v neděli od 5 do 10 večer audience“, vše bylo napsáno ve špatné němčině.
František Štěpán se přizpůsobil rozvrhu své ženy, i když neměl rád tanec. Jeho oblíbenými zábavami byl lov, hry a divadlo.
Dne 20. října 1740 přišla nečekaná a rychlá smrt Karla VI. Pitva prokázala „prudký zánět jater, který zasáhl i žaludek, také ve žlučníku bylo nalezeno několik kamenů, z nichž jeden měl být velký jak holubí vajíčko. Játra a slezina byly poněkud ztvrdlé, ostatní útroby však byly ještě v dobrém stavu“. Tato pitva ukazuje, že nejde o otravu houbami, svědčí o cirhóze. Po tři dny byla nabalzamovaná mrtvola vystavena v Hofburgu ve Vídni. V oficiální zprávě čteme: „ Jeho císařské Veli- čenstvo leželo ve španělském černém plášti s parukou a kloboukem na hlavě a s kordem po boku, pod černým sametovým baldachýnem, na tři stupně vysokém smutečním loži, potaženém zlatem a stříbrnými štůčky a obklopeném stříbrnými svícny s hořícími voskovicemi. V nohách pos- tele stál stříbrný krucifix. Po obou stranách mrtvého spočívaly na čty- řech zlatých poduškách císařská koruna, říšské jablko, žezlo, španělská koruna se zlatým rounem,uherská a česká královská koruna a arcivé- vodský klobouk. Stranou císařské mrtvoly, v nevelké vzdálenosti od ní, stály ve stříbrném pozlaceném poháru srdce a jazyk, a hned vedle to- hoto poháru byla kovová urna s císařovým mozkem, očima a vnitřnost- mi, přičemž byly urna i pohár přikryty černým taftem.“
Čtvrtý den po smrti se konal pohřeb. Pohár se srdcem a jazykem odnesli dva komoří do loretánské kaple augustiniánského kostela, kovo- vá urna s vnitřnostmi byla uložena ve Svatoštěpánském chrámu. Smu- teční průvod ke kapucínské kryptě začal večer a do krypty byla uložena provizorní dřevěná rakev. Tuto dřevěnou rakev pak po dvou letech vlo- žili do nádherného, mezitím zhotoveného sarkofágu. Protože se však Marii Terezii nezdál pro jejího otce dost skvostný, dala jej dále vyzdo- bit: sarkofág byl postaven na podstavce v podobě lva, vršek byl vyydo- ben korunami a na postranní stěnu byl umístěn reliéf s bitevními scé- nami. Teprve dvanáct let po smrti císaře Karla VI. byl sarkofág defini- tivně dokončen a nabyl podoby odpovídající císařovu stavu.
Smrt Karla VI. změnila životní styl Marie Terezie. Najednou bylo její mládí pryč. Musela nastoupit na trůn a vládnout. Byl to sice těžký
začátek, ale Marie Terezie se nemínila vzdát dědictví a 13.3.1741 po- rodila tolik očekávaného dědice Josefa II. V průběhu let se stala korpu- lentnější, těžkopádnější, vládychtivější, netrpělivější a přísnější v otáz- kách morálky a ve výchově svých dětí. Stala se z ní Magna Mater Aust-rial, matka, která všechno řídila, určovala, ovládla.
I když byl František I. Štěpán spoluvládce Marie Terezie a císař římsko-německý, takže stál výše než jeho manželka, přesto do ničeho mluvit nemohl. A tak se mírný, inteligentní, ale ne příliš vzdělaný, v pohodlí milující a nenáročný císař nechal „odsunout na vedlejší ko- lej“, kde se věnoval svým zálibám. Zabýval se alchymií, mineralogií, sbíral medaile, bavil se svobodným zednářstvím, pěstoval květiny, sbíral mince, jezdil na hony, chodil do divadla a věnoval se správě svých soukromých statků.

 

Válka o rakouské dědictví
( 1740 – 1748 )

Ve svých 23 letech musela nastoupit Marie Terezie na trůn. Otec jí zanechal prázdnou pokladnu a slabé vojsko. Její počáteční slabosti využil mladý pruský král Friedrich II., který se právě ujal vlády. Po svém otci zdědil silné vojsko, spořádané finance a dobře fungující ad- ministrativu. Nabídl Marii Terezii svou vojenskou politickou, případně i finanční pomoc, ale za odměnu chtěl Slezs- ko. A tak vyslal 16.prosince 1740 armádu na slezské území. Marie Terezie byla zaskoče- na. Vždyť Friedrichovi diplomaté ji pořád ujišťovali, že král je ochoten jí při potížích pomoci.
Na záchrannou akci do Slezska poslala královna nerozhodného a neschopného ge- nerála Neipperga, který se ocitl ve vězení v boji proti Turkům. Neipperg pak v prosto- ru Olomouce a Šternberka poskládal cosi, co vzdáleně připomínalo vojsko. Do pole se mu povedlo postavit 23 chatrných pěchot- ních a jezdeckých pluků, jež provázelo 19děl, což bylo směšné, protože Prusko vynikalo právě údernou silou artilérie.
Friedrich II. Veliký K tomu všemu se vojsko dostavilo s více než 3-měsíčním zpožděním a bylo naprosto chabé.
Po úspěších Friedricha II. schválil Ludvík XV. v březnu 1741 návrh na rozsáhlou finanční i vojenskou pomoc Bavorsku. Karel Albert, bavor- ský kurfiřt, se ucházel o titul římsko-německého císaře a českého krá- le. S pomocí Belleiského, který zahájil horečnou diplomatickou aktivitu s cílem prosadit ho a vytvořit silnou protihabsburskou koalici. Zájmu Francie ovšem neodpovídal přechod celého rakouského dědictví do ru- kou bavorského kurfiřta a proto francouzská politika podporovala všechny plány na rozdělení dědičných zemí. Pro sebe si chtěla získat rakouské Nizozemí.
Když Marie Terezie porodila 4 dítě, tedy Josefa II., chtěl Neipperg oslavit jeho narození tím, že k nohám panovnice složí válečné vavříny. To, co však 10.4.předvedl u Molvic na Odře v centru Slezska, bylo spíše karikaturou bitvy. Plán bitvy u Molvic.
Poté získal Fried- rich pevnosti Břeha Nisu, Svídnici a Kladsko – vlastně asi 90% slezského území.
Nestability v rakouské říši využili dva sousedé monarchie, Bavorsko a Sasko, kteří byli podporo- váni a inspi- rováni odvěkým nepřítelem Habsburků, Francie. Situace se vyjasnila, jakmile se triumvirát dohodl na úderu. Friedrich II. se přidal k útočníkům. A se svými mocenskými zájmy v Itálii se prakticky současně přihlásilo i bourbonské Španělsko.
Francie vystoupila s požadavkem přivtělení habsburského Nizozemí (dnešní Belgie).Španělsko doufalo, že se zmocní habsburských držav v Itálii, zejména Milánska a Parmy. Vrcholem rozpínavosti však byly drze vznesené nároky Bavorska, Saska a Pruska, mířící na komplex historických zemí Koruny české. Bavorský kurfiřt požadoval pro svou wittelsbašskou dynastii Čechy i s Prahou a královským titulem. Saský kurfiřt se mínil spokojit s územím Moravy a nově zřízeným titulem „moravského krále“.Hohenzollernské Prusko si vymiňovalo trvalý zábor anektovaných i dalších, dosud nedobytých částí Slezska.
Tak zněly ultimativní požadavky smlouvy, kterou 14.září 1741 po- depsala protihabsburská koalice ve Frankfurtu nad Mohanem. Marii Terezii měla být ponechána jen východní část rakouských alpských ze- mí a Uhry.Tak se dohodli ručitelé pragmatické sankce, tedy státy, které svého času slíbily císaři Karlu VI. mírumilovně respektovat nástupnictví Marie Terezie čili dědění po přeslici, jež bylo ne-li hlavním, tedy nejak- tuálnějším obsahem oné listiny. Necelý rok po císařově smrti byla prag- matická sankce pro její garanty nebožtíkem také. Státoprávnímu celku Koruny české hrozila zkáza. Měl být rozdělen do tří segmentů, v bu- doucnu na sobě nezávislých. Náš stát měl být vymazán z mapy Evropy, to by znamenalo i brzkou zkázu národní. Národ mohl spatřovat útočiště jedině v habsburském Rakousku.
Dne 25.června 1741 byla Marie Terezie korunována uherskou krá- lovnou v Prešpurku.
Končil červenec 1741, když začala drsná operace, v níž hrál roz- hodující úlohu čas. Bavorská armáda obsadila Pasov a chystala se do nitra Horních Rakous, ale to už jí od západu spěchaly na pomoc fran- couzské posily. V půlce září 1741 byl obsazen Linec.Bavoři teď mohli postupovat podél Dunaje až k Vídni a také o tom zprvu uvažovali. Marie Terezie nevěděla, odkud vzít síly, jež by hrozbě dokázaly čelit. Dvace- titisícová Neippergova armáda byla vázána při slezských hranicích.
U Plzně stálo asi pět pluků jízdy knížete Lobkovice, ale tím to skončilo – zbývající jednotky byly daleko, v Itálii, na Balkáně, v Belgii.
Friedrich II. přiměl Marii Terezii k tajné dohodě – ona bude sou- hlasit s předchozí anexí, dokonce vydá Prusku i část Horního Slezska až k řece Nise, a on v jejím novém konfliktu zachová až do konce neutra- litu. Když se to dozvěděl Karel Albrecht, že pruský král uzavřel 9.října v Klein–Schnellendorfu tajné příměří, rozhodl se táhnout na Prahu.
24.října 1741 překročily hlavní síly nepřítele Dunaj a vnikly přes Vyšší Brod do Čech, aby brzy nato obsadily České Budějovice.
Vpád do Čech byl pečlivě připraven. Z jihu se valili Bavoři, od zá- padu přes Plzeň – Francouzi, ze severozápadního směru, z Falce, Saso- vé. Během několika dnů se spojili před Prahou: na Zbraslavi, na Bílé ho- ře, v Tróji se jich sešlo padesát, možná šedesát tisíc. Důležité výšiny v okolí Prahy – Vítkov, Šibeniční vrch, Letná, Bílá hora, postrádaly opevnění a tak nabízely protivníkovi ideální stanoviště pro dělostře- lectvo. To byla vážná slabina Prahy jako pevnosti. Ohromnému vojens- kému seskupení čelila pouze třítisícová městská posádka, která mobili- zací domobrany a studentských legií vzrostla asi na sedm tisíc mužů. Pomalu sto roků už nikdo na Prahu nezaútočil a teď nebyla na útok při- pravena.Počátkem listopadu překročila francouzsko-bavorská vojska české hranice a směřovala do středu země, kam zároveň postupovala od severu armáda saského kurfiřta. V noci z 26. na 27.listopadu slabě hájené hlavní město Čech padlo do rukou Bavorů a Sasů. Pokusili se překonat hradby a povedlo se jim to až na Brusce u Nové brány. Karel Albrecht, ubytovaný v břevnovském klášteře, obdržel zprávu, že se Praha vzdala.
Marie Terezie byla opět těhotná, prožívala těžké chvíle, ale ne- vzdávala se tak snadno jako Češi. „Předsevzala jsem si všechno vsadit do hry a třeba i všechno ztratit, abych zachránila Čechy,“ psala kanclé- ři hraběti Kinskému v prosinci 1741. „Tak tedy je teď Praha ztracena a důsledky budou tím horší, že nikdo není s to obstarat živobytí pro vojs- ko ani na tři měsíce. Neboť očekávat cokoliv z Rakous, na to není ani pomyšlení, a z Uher je to pořád nejisté. Teď konečně, Kinský, nastal okamžik, kdy je třeba projevit snahu, aby tato země zůstala zachová- na, a s ní i titul královny, neboť bez toho bych byla jen chudou kněž- nou. Mé rozhodnutí je pevné. Vše se musí vsadit do hry a třeba i obě- tovat, aby byly Čechy pro mne zachovány, a k tomuto cíli musí směřo- vat Vaše úsilí, Vaše opatření. Všechny moje vojska, všichni Uhři ať jsou raději zničeni, než bych něco takového připustila…“
7.prosince 1741 se okupant Čech, Karel Albrecht, nechal provolat „z boží milosti králem českým“ jako Karel III.19.prosince mu ve Vladis- lavském sále slavnostně holdovalo několik set příslušníků šlechty, rytí- řů, měšťanů, prelátů a panovníků. Počátkem r.1741 se pak odebral do říše, kde zápas o císařský trůn skončil 24.ledna vítězstvím bavorské kandidatury. V průběhu ledna osvobodila habsburská armáda okupované oblasti Horního Rakouska včetně Lince a Pasova. Vzápětí vpadla do Ba- vorska. Friedrich II. obsadil téměř celou Moravu. 17.května 1742 se musel však stáhnout do východních Čech, kde se mu podařilo porazit Karla Lotrinského v bitvě u Chotusic. Utkaly se zde rakouské a pruské síly. Bitva stála celkem 11 000 životů. Habsburská armáda ve vlastním střetnutí prohrála. 11.6. uzavřela Marie Terezie s Bedřichem II. dílčí mírovou smlouvu ve Vratislavi, v níž byla nucena přenechat pruskému králi Kladsko a téměř celé Slezsko s výjimkou Těšínska, části Opavska, Krnovska a Niska.
12.5.1743 proběhla česká korunovace Marie Terezie v chrámu sv. Víta v Praze.
Hned roku 1744 musela nasadit opět všechny síly k vypuzení prus- kých vojsk z Čech. Roku 1745 byl František Lotrinský zvolen německým císařem.
Teprve roku 1748, po dlouhých bojích v západní Evropě a v severní Itálii, byla v Cáchách (Aachen) uzavřena poslední kapitola války o ra- kouské dědictví, jež byla v první řadě konfliktem o země Koruny české. Habsburská vojska dosáhla výrazných úspěchů proti Bavorsku a Francii a proto vpadlo Prusko v srpnu 1744 do českých zemí po druhé. A tak za- hájilo 2.slezskou válku. Po vítězství u Hohenfriedbergu, Zárova a Kesseldorfu si vynutilo mírem drážďanským, který byl uzavřen 25.12.1745 a potvrdil odstoupení Slezska Prusku. Pruský král Fried-
rich II. uznal volbu Františka Štěpána Lotrinského římsko-německým císařem.

Korunovační hostina na počest císaře Františka I. Štěpána ve velké Římské síni ve Frankfurtu nad Mohanem 4.října 1745.

První reformy

Po zkušenostech Marie Terezie z války se z ní stala zralá, ostřílená žena. Uvědomila si, že musí změnit vnitřní konsolidaci, v komplexní proměně správy, ekonomiky i vojenství. Devět následujících roků využi- la k rozvinutí reforem. Obklopila se novými lidmi. Zahraniční politiky se ujal hrabě Václav Antonín Kornic. Proměny armády hrabě Leopold Josef Daun. Reformu financí, daňového systému, státní správy a dalších sou- visejících sfér začal uvádět Bedřich Vilém Hauguritz.
Hauguritz byl slezský zbohatlík, člověk velmi nepříjemný, ovšem neobyčejně schopný a pracovitý. Marie Terezie ho požádala, aby nalezl způsob, jak získat prostředky na vydržování armády. Jeho návrhy byly u vídeňského dvora přivítány s aplausem.
Během r.1748 se podařilo přimět stavovské sněmy českých i ra- kouských zemí k tomu, aby povolily nové úřady, zprvu zvané „zemské deputace“, brzy „ zemské reprezentace a komory“. Jejich nadřízený orgán byl ustaven ve Vídni jako „tajná dvorská komise“.
Česká dvorská kancelář sídlila ve Vídni a představovala ministers- tvo pro České království. Skrze tuto instituci proudily příkazy vídeňské- ho dvora do Čech. Toto uspořádání však r. 1749 bylo zrušeno.
Poté byly zřízeny dva nové správní úřady, tzv. Direktorium pro věci politické a finanční a Nejvyšší soudní dvůr.
Hauguritzova reforma zasáhla i regionální stupeň řízení, Čechy byly rozděleny do 16 krajů, Morava na 6 a zbytek Slezska na 2.
Když skončila válka o rakouské dědictví bylo jasné, že se habsbur- kové nesmíří se ztrátou Slezska. A tak se pruský král Bedřich II. připra- voval k novému střetnutí. Uzavřel s velkou Británií smlouvu ve West- minsteru……
František I.Štěpán s Marií Terezií a dětmi kolem r.1750 ve Vídni.
Sedmiletá válka

Hlavním představitelem úsilí o novou orientaci zahraniční politiky se stal moravský hrabě Václav Kornic, který měl sjednat koalici s Rus- kem a dokonce i s Francií. Roku 1756 byla uzavřená obranná smlouva mezi Pruskem a Anglií. Ještě téhož roku byla dojednána francouzsko-rakouská smlouva.
Friedrich II. zaútočil a nečekaně, 26. srpna 1756, vpadl do Saska a odtud do Čech. Habsburská armáda vyrazila na pomoc Sasku a byla po- ražena Pruskem u Lovosic 1. října 1756.
Prusům se v dubnu r. 1757 povedlo čtyřmi proudy znovu vniknout do Čech a bez odporu postoupit až k hlavnímu městu. V bitvě u Štěrbo- hol 6. května rozprášil Friedrich II. habsburské vojsko a přistoupil k ods- třelování pražských měst z děl. 17. června se povedlo druhé habsburské armádě pod vedením Leopolda Dauna porazit pruského krále u Kolína. Tento den se stal nejen „znovuzrození habsburské monarchie“, ale při- nesl i vysvobození Prahy z nepřátelského obležení.
Habsburská armáda obsadila Slezsko, ale nedokázala si je udržet. Roku 1757 zasáhla do boje i ruská vojska. Spolu s rakouskými silami zví- tězila nad Prusy 5.8.1758 u Kunnersdorfu. Prusko se r. 1759 znovu sna- žilo zaútočit, ale byli zastaveni před olomouckou pevností a po porážce u Domašova nad Bystřicí. A tak museli Prusové vyklidit severní Moravu.
Válka pokračovala hlavně na pruském a saském území, nevyhnula se však ani Čechám a Moravě, jejichž území bylo zasaženo pruskými vpády v r. 1758, 1759 a 1762.
Na počátku r. 1759 vstupovala sedmiletá válka do druhého obdo- bí, charakterizovaného vystupňovaným úsilím habsbursko-rusko-fran- couzského bloku o rozdrcení Pruska.
Po smrti Alžběty Petrovny r. 1762, ruské carevny, nastoupil na trůn car Petr III., velký obdivovatel Bedřicha II. a okamžitě uzavřel mí- rovou smlouvu s Pruskem. Prusko–ruská aliance netrvala dlouho, neboť v červenci nastoupila na trůn Kateřina II. a zrušila ji, mír však zůstal v platnosti.
Dne 10. února 1763 byla v Paříži podepsána mírová smlouva mezi Francií, Španělskem a V. Británií a o pět dní později se staly signatáři mírové smlouvy na zámečku Hubertusburg nedaleko Lipska habsburská monarchie, Prusko a Sasko. Sedmiletá válka přinesla zisk především An- glii, jež se zmocnila francouzských kolonií v Severní Americe, v Africe a Indii a zajistila si úplnou nadvládu na moři. Českým zemím přinesla jen zpustošení, růst berních povinností a úbytek pracovních sil, způsobený rekrutýrkami a epidemiemi.

Povinná školní docházka

V monarchii začala převládat němčina a to jek na školách, tak na úřadech, což česká inteligence těžce nesla. Marie Terezie lépe psala a vyjadřovala se ve franštině než v němčině, její psaní německé projevy se hemžily pravopisnými chybami – tehdejší mocenská elita byla vycho- vávána univerzalisticky, anacionálně, vnímala jazykové otázky prostě zcela jinak, méně intenzivně a spíše kosmopolitně.
Mezi nejdůležitější reformy tereziánské éry náležela komplexní reforma školství. Už před reformou fungovalo v šestnácti Českých kra- jích asi 1 500 škol. V druhé polovině 18. století však školství začalo za-
ostávat. Za prvé vinou válek a nedostatek financí a za druhé, protože nemělo jasnou koncepci a jednotné řízení. Školy nejnižšího stupně byly závislé na feudální vrchnosti a konšelech ve městech. Vyšší vzdělání pak ovládali jezuité, pedagogové, kteří byli nároční a zkušení, také přísní, konzervativní a scholastičtí. Neexistovaly učitelské ústavy. Na vsích běžně působili vysloužilí vojáci, kteří uměli sotva číst a psát, a když dovedli násobit a dělit byli považováni za nadprůměrně kvalifiko- vané.
Marie Terezie pozvala do země významného reformátora pruské- ho školství, pedagoga a biskupa ze slezské Záhaně Johanna Ignáce Fel- bigera, aby sledoval opatření na podporu studií. Tento muž, proslulý svou tzv. písmenkovou a tabulkovou metodou výuky, přijel do Vídně ro- ku 1774 a v průběhu připravil Všeobecný školní řád. Ten byl vydán 6.prosince 1774. Toto datum můžeme považovat za počátek povinné školní docházky u nás.
Felbigerova reforma zaváděla tři nové typy škol. Školy triviální ty byly zřízeny všude, kde žilo 80 až 100 dětí. Děti v nich měly získat zá- kladní znalosti. Hlavním předmětem zůstávalo náboženství.
Vyšší stupeň základního vzdělání poskytovaly trojtřídní, později čtyřtřídní hlavní školy, zřizované v krajských městech.
Třetím typem škol, zřizovaných pouze v hlavních městech byly tzv. školy normální. Reforma se dotkla i tradičního typu dřívějších vyš- ších škol latinských ( gymnázií ). Tyto školy řídili jezuité a jejich řád byl zrušen r. 1773. Gymnaziální studia zahrnovala 3 třídy gramatické, 2 hu- manitní plus 2 roky filozofické přípravy.
Od r. 1775 nastal prudký rozvoj nižšího školství. Před r. 1790 bylo triviálních škol v Čechách 2 601.Do škol docházelo asi jen 75-80 % dětí.
Reformy vysokoškolského studia začaly už ve 40 létech. Byly spo- jeny se jménem porodníka, osobního lékaře Marie Terezie a její rodiny Gerharda van Swietena. Promoce začaly být organizovány každoročně, ale i nadále se doktoráty udělovaly výhradně katolíkům. Na medicíně se začaly učit předměty dříve neznámé jako chemie, fyzika, matematika, botanika. Univerzity se postupně začaly zabývat vědeckým bádáním a tak se vlastně proměnily v první oborové vědecké ústavy.
V r. 1784 bylo rozhodnuto, že se prázdniny posunou ze září a října na červenec a srpen. V témže roce také placení škol. To bylo pro něk- teré rodiny velkým břemenem, ale časem pochopili, že kladné stránky školských reforem přesahují nad zápornými.

Sedláci u Chlumce

Roku 1775 byly kraji, které se měly zúčastnit selského povstání, instruovány a řízeny tzv. „ selským gubernem“, regulérní povstaleckou vládou. Povstání mělo vyvrcholit 16. května v Praze.
Od r. 1765 se začalo říkat, že spoluvladař Marie Terezie Josef II., chystá vydat „ zlatý patent“, jímž bude nevolníkům udělena svoboda. Robotní reforma probíhala ve zmatcích a tak nebylo divu, že se zrodila nová fáma a uvedla selský lid do masivního pohybu.
Bouře vypukly na několika panstvích současně. A to v severový-
chodních a severních Čechách, odtud se rozšířily do vnitrozemí – Trut- nov, Broumov, Náchod, Smiřice.
Na vesnicích se rychle rozkřikla fáma, že Josef II. vydal „ zlatý patent“ a svobodu jim zamlčeli. A tak o dva dny později už houfy chla- pů s holemi, cepy a kosami křižovali řadou panství. 24. března 1775 se dostalo několik skupin až k branám Prahy. Buřiči byli zastaveni císařský- mi jízdními a pěchotními jednotkami, aby řešili konflikty po dobrém. Na několika místech se to bohužel nepodařilo…
K prvním malérům došlo vesměs na severovýchodě země. Sedláky vedl student Chvojka, který napsal revers a tak ho lidé měli za „sedlác- kého generála“. „ Selským císařem“ byl nazýván rtyňský rychtář a hos- podský Antonín Nývlt.
U Chlumce se žádná bitva nekonala. 300-500 sedláků se jen po- koušelo dostat do zámku, aby si vymohli podpis k potvrzení. Poprvé se střet obešel bez krve. Podruhé bylo 74 nevolníků zajato, 2 zastřeleni a 2 utonuli. Nejhorší bylo třetí střetnutí. To bylo 211 mužů zajato, 5 mu- žů zabito, 3 utonuli a 4 ranění zemřeli ve vězení.
Takhle nějak proběhlo velké selské povstání. Muži, co byli zajati, dostali karabáčem. Chvojka pracoval tři a půl měsíce na stavbě splavu někde u Pardubic a pak se vrátil domů. A Antonín Nývlt si odseděl pár měsíců, poté se vrátil a ve spokojenosti dál čepoval své pivo…


Matka a syn

Marie Terezie byla po dvě desetiletí leckde v Evropě obdivována pro svou principální, zmužilou, až poněkud neženskou obranu dynastie i říše, nejen pro pružnou mezinárodní politiku, ale také pro ženské půva- by, ztepilost, eleganci a aristokratický šarm. Najednou začala přemýš- let o tom jak by zaučila svého prvorozeného syna Josefa vládnout. A to byl fakt, který signalizoval, že císařovna začíná stárnout.
Mnohonásobné mateřství musel samozřejmě poznamenat její zjev. Po posledních dětech se Mariiny rysy postupně zaobli-ly a trochu jí začaly otékat no-hy. Od narození šestnáctého dítěte, už znovu neotěhotněla. Přechod ji zaskočil poněkud předčasně. S nadváhou měla sta-rosti čím dál větší.
Po roce 1763, po třetí neús- Josef II.
pěšné válce o Slezsko se dostavily deprese z draze zaplacených vojens-kých neúspěchů i pocity životního vystřízlivění a jakési prázdnoty.
V roce 1764 se císařovna dočkala zadostiučení. Díky mírovým do- hodám s Hubertusburgem ( konec sedmileté války ) se mohla těšit z ko- runovace třiadvacetiletého Josefa na římskoněmeckého císaře.
Bavorští Wittelsbachové byli před vymřením. A tak Marie Terezie nutila Josefa, aby si vzal vévodkyni Josefu Bavorskou.Přičlenění boha-tého a mocného vévodství k habsburské monarchii by mohlo být více než dostatečnou náhradou za Slezsko. Josefa Bavorská, nehezká a star-ší, s Josefem II. by tvořili geniální partii. Vzdorný, ale přece jen posluš- ný syn souhlasil a začátkem r. 1765 si ošklivou nevěstu vzal. Za dva roky poté Josefa zemřela na neštovice.
Náhle a nečekaně zemřel František I. Štěpán Lotrinský. Ráno 18.srpna byla Marie Terezie znepokojena, neboť její manžel velice špatně spal „pro tlak na prsou a návaly“. Po večerní návštěvě divadla šel s Josefem dlouhou chodbou k obytným komnatám. Po chvíli se zas-tavil a opřel se hlavou o zeď. Josef se ho zeptal jestli mu není špatně, ale on odpověděl, že ne. Snažil se neupadnout a tak se chytil dveří, ale to se mu nepovedlo. Josef, který k němu přiběhl, ho včas zachytil. Byla přivolána pomoc a císař byl odnesen do nejbližší postele. Když přišli lé-kaři, císař už neprojevoval známky života.
Mrtvola byla otevřena, nabalzamována a dopravena lodí po Innu a Dunaji do Vídně.
František I. Štěpán Lotrinský a Marie Terezie jsou pochováni v nádherném dvojitém sarkofágu v kapucínské kryptě.
V jediném okamžiku se změnil její dosavadní život. Dala si ostří-hat dlouhé vlasy. Šperky rozdala dětem, garderobu dvorném dámám. Až do konce života nosila už jen černé šaty, na hlavě vdovský čepec a kolem krku zavěsila leda perly, symbol smutku.
V roce 1767 prodělala Marie Terezie pravé černé neštovice. Ne-moc trvala od 23.května do 14.června a Marie Terezie ji překonala. Od té doby se, ale její zdraví zhoršovalo.
Mladý Josef chtěl prosadit další nové reformy, ale o tom nechtěla matka nic slyšet. Už nechtěla žádné změny. Josef toužil učinit konec náboženskému pronásledování a zrušit nevolnictví. A tak vznikly při dvoře dvě strany. Později však Marie Terezie na nějaké drobnosti při-stoupila.

Marie Terezie a Josef II.

Smrt Marie Terezie


Na podzim r. 1780 se u Marie Terezie objevily potíže a silný kašel. Lékaři se domnívali, že jde o rychlý postup plicní vodnatelnosti. Císa-řovnin stav se rychle zhoršoval. Za několik dnů se hovořilo o beznaděj-ném stavu.
Život Marie Terezie skončil 29.listopadu 1780. Lékařská diagnóza zněla: „vodnatelnost“, „katar“, a „zápal plic“. 3.prosince 1780 se oci-tla vedle svého muže. Dožila se šedesáti tří let.
O posledních hodinách Marie Terezie zanechala její nejstarší dce-ra podrobnou zprávu: „Noc na osmadvacátého byla strašná. Ve čtyři hodiny ráno pro nás přišli se zprávou, že matka přijme poslední poma-zání a přeje si rodinu ještě vidět. Dostavili jsme se všichni a spíše mr-tví než živí klečeli kolem ní. Seděla ve svém křesle, na hlavě měla če-pec a na sobě hnědý pánský župan, který stála nosila a v němž také zemřela. Ten jsem po její smrti koupila a nyní jej ctím jako relikvii“ …
Svět ve chvíli císařovniny smrti zůstal lhostejný. Několika denní smutek u Vídeňanů se stal pouhou nařízenou formalitou. Ale jeden z nej-krásnějších výroků, který se jí po smrti dostal, pochází od jejího nejstaršího soka Friedricha II. 6.ledna napsal: „Dělala čest svému trů-nu a svému rodu; válčil jsem s ní, ale nikdy jsem nebyl jejím nepříte-lem“.

Sarkofág Marie Terezie a Františka I. Štěpána.
Děti Marie Terezie

· Marie Alžběta (1737-1740)
· Marie Anna (1738-1789)
· Marie Karolína (1740-1741)
· Josef (1741-1790)
· Marie Kristina (1742-1798)
· Marie Alžběta (1743-1808)
· Karel Josef (1745-1761)
· Marie Amálie (1746-1804)
· Leopold (1747-1792)
· Karolína (1748)
· Johanna Gabriela (1750-1762)
· Marie Josefa (1751-1767)
· Marie Karolína (1752-1814)
· Ferdinand (1754-1806)
· Marie Antonie (1755-1793)
· Maxmilián (1756-1801)

Obsah

Habsburci ………………………………………… 2
Karel VI. …………………………………………… 2
Marie Terezie-dětství ……………………… 3
Láska jako trám ……………………………… 4
Královna na trůně …………………………… 6
Válka o rakouské dědictví ……………… 8
První reformy ………………………………… 13
Sedmiletá válka ……………………………… 14
Povinná školní docházka ………………… 15
Sedláci u Chlumce …………………………… 16
Matka a syn ……………………………………… 17
Smrt Marie Terezie …………………………… 19
Děti Marie Terezie …………………………… 20
Použitá literatura ……………………………… 22

Použitá literatura

Toulky českou minulostí 5; Petr Hora-Hořejš; Baronet & Via Facti 1996

Lexikon českých panovnických dynastií; Jaroslav Čechura, Jiří Mikulec, František Stellner; Akropolis 1996

Přehled dějin Československa ½ [1526-1848]; dr.Pavol Hapák a kolektiv autorů; Academia 1982

Dějiny zemí koruny české II.; Pavel Bělina a kolektiv autorů; Paseka 1993

Dcery Marie Terezie; Friedrich Weissensteiner; Ikar Praha 1995

Nemoci Habsburků; Hans Bankl; Brána 2000

CD-R:Diderot 2001

CD-R:Kronika lidstva

Hodnocení referátu Marie Terezie

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  7 354×
  5669 slov

Komentáře k referátu Marie Terezie

hustyyyyy
hahahha ste trapni s timmm