Matka Marie Terezie, Alžběta Kristina Brušnovicko-Wolfenbütelská nemohla po osm let otěhotnět. V roce 1716 se jí konečně narodil syn, korunní princ Leopold Jan Josef. Leopold brzy po své smrti zemřel. 13. května 1717 se ,,bílé Líze“ narodila dcera. Byla pokřtěna vodou z Jordánu, pojmenovali ji Marie Terezie Valpurga Amálie Kristina. Alžběta potom porodila ještě další dvě dcery. Karel IV. se začal bát , že nebude mít další potomky… Proto se dal do prosazování pragmatické sankce. Povedlo se mu to a Rézinka-Reserl byla jmenována korunní princeznou.
Plavovláska s kouzelně modrýma očima se brzy stala miláčkem Vídně. Byla spontánní, roztomilá a neostýchavá. Karel VI. Pořád doufal, že ho Bůh obdaří ještě synem, a tak Marii nezasvěcoval do politiky a diplomacie… To jí později hodně chybělo. O její vzdělání se starali jezuité, společně s milovanou hraběnkou Fuchsovou. Rézinka ovládala dějiny umění, italštinu, němčinu, francouzštinu, španělštinu i latinu. Byla pohybově nadaná a hrála v orchestru.
Už když bylo Marii Terezii 6 let, její otec jí vyhlédl Františka Štěpána z lotrinské dynastie. František byl veselý, rozpustilý až někdy drzý a v učení líný. Hrál si s Marií. Bylo jasné, že František je jí souzený. Přátelství brzy přerostlo ve velkou lásku. František si získal i srdce Karla VI a to svojí loveckou vášní, která Karla a jeho spojila. Devatenáctiletou ohnivou krásku si František Štěpán Lotrinský vzal ve svých 28 letech. Před svatbou museli oba podepsat dokument, který stvrzoval, že jestliže se Karlovi VI. narodí syn, odstoupí ze trůnu. To učinili oba bez váhání. Byli šťastni, že mohou být spolu. Během tří let, co byli spolu, se jim narodily tři holčičky… Avšak žádný syn. Na počtvrté se syn konečně narodil. Stalo se tak 13. března 1741. avšak císař Karel IV., který dávno neměl jiné přání, než uvidět živého Habsburského dědice, se naplnění svého snu už nedočkal.
Sotva se mladičká Marie Terezie kolem roku chopila žezla po právě zemřelém otci, její dědičné nároky, zdánlivě zaručené pragmatickou sankcí, byly nejvážnějším způsobem zpochybněny. Jako kdyby dokument, jehož mezinárodní uznání mrtvý císař tak těžce a dlouho probojovával ani neexistoval. Prusko bez vyhlášení války okamžitě přepadlo vévodství slezské, tuto starobylou součást českého státu, a většinu jeho teritoria okupovalo. Bleskový útok před vánoci 1740 byl natolik překvapivý, že habsburské ozbrojené síly dokázaly zareagovat až s několikaměsíčním zpožděním, a ještě chabě. Nešťastně prohraná bitva rakouského generála Neipperga s ,,Velkým Fricem“ u Molvic na Odře v dubnu 1741 vlastně už jen potvrdila anexi i pramalou bojeschopnost rakouské armády. Výsledek prusko-rakouského konfliktu povzbudil k agresi i další dva sousedy. Bavorsko a Sasko rychle uzavřely vojenskou alianci s Francií, dávným nepřítelem habsburské říše, a dřív, než byly spojenecké dohody formálně stvrzeny, společně zaútočily. Strategický cíl byl vyhlášen bez skrupulí: novopečení spojenci se mínili podělit o podstatný díl rozlehlých držav dědičky habsburského trůnu. Bavorsko se rozhodlo pohltit Čechy a Horní Rakousko. Sasko kalkulovalo se ziskem Moravy a zbývajícího skrojku Slezska. Francie mínila uchvátit rakouské Nizozemí. Své územní ambice v Itálii dalo najevo Bourbonské Španělsko. A tak jen co mladičká a nezkušená Marie Terezie dosedla na trůn, musela čelit agresi na všech stranách.
Bezprostřední ohrožení habsburské monarchie bylo tady na přelomu let 1742-1743 dočasně zažehnáno. Pokus tří sousedů, Pruska, Bavorska a Saska, násilím se zmocnit zemí Koruny české neuspěl. Totiž částečně neuspěl: Slezsko bylo pro budoucnost přece jen ztraceno. S výjimkou tří malých knížectví, Opavska, Krnovska a Těšínska, se ocitlo v rukou pruského krále Friedricha II., přičemž mírová smlouva z Berlína 1742 toto držení sankcionovala. Marie Terezie ovšem nepřestávala doufat, že jde o pomíjivou epizodu a že co nevidět dokáže obnovit původní stav. Korunovací v Praze na jaře roku 1743 zpečetila spíše vítězství nad druhým za svých nepřátel , nad uchvatitelem Čech a jejich samozvaným ,,králem Bavorem“. S pomocí armády tak obnovila vlastní panovnickou moc v Čechách. Válka tím však zdaleka neskončila. Jen se dočasně přesunula jinam, na bitevní pole v Itálii, Porýní a Nizozemí. Vlekle se pak dalších pět roků, až do října 1748, kdy za ní učinila tečku mírová smlouva v Cáchách. Následovalo vítané mírové intermezzo devíti oddechových let, jichž habsburská monarchie stihla využít k provedení řady vnitřních reforem v oblasti správy, daní a vojenství. Jenže v letech 1756-1763 se nejen v Evropě, ale i v Americe, Indii a jinde rozhořel další konflikt, tentokrát světových rozměrů, v němž se evropské mocnosti utkaly jak o své pozice na kontinentě, tak i rozdělení zámořských kolonií. Součástí této tzv. sedmileté války se stalo v pořadí už třetí kolo prusko-rakouského zápasu o Slezsko. K rozčarování Marie Terezie však nepřineslo víc než definitivní ztráty cenného území.
V druhé polovině tereziánského období, poté, co roku 1763 skončila sedmiletá válka a nastal konečně delší čas míru, vznikly i vhodné podmínky k uskutečnění řady plánovaných, předtím z roku na rok odsuzovaných reforem. Jestli předchozí etapa státních zásahů ze čtyřicátých a padesátých let postihla oblast financí, správy a vojenství, pak v této druhé fázi došlo zejména na školství, soudnictví, církevní otázky, oblast vah a měř, atd. reformy měly společného jmenovatele: jak za samostatného panování Marie Terezie, tak i později, už za spoluvladaření jejího syna Josefa II. (od r. 1765), byly vyvolány snahami modernizovat a lépe seřídit státní stroj, tedy upevnit centralistickou absolutistickou monarchii, z mnohonárodnostní říše vybudovat celek řízený a spravovaný jedním ústředím, v jednom stylu na základě jedné hierarchizace moci a jedné systémové struktury. Do úsilí Marie Terezie a ještě více Josefa se přitom promítaly mnohé osvícenské ideje, v Evropě tenkrát módní, intenzivně přetřásané na všech ,,lepších“ dvorech. Ve Vídni bylo ovšem filozofování osvícenců pojímáno v účelově pozměněné dosti krotké podobě: svobodomyslné myšlenky jakoby tu dostávaly obojek, zkrátka drženy na vodítku pána(totiž panovníka státu), který rozhodoval, co je správná pravda, co je vhodná disciplíny a co je kýžený pokrok. Nesuďme ale tyto projevy osvícenského absolutismu příliš příkře. Vždyť reformy právního systému, školství, poddanských poměrů, atd., byly velmi slibné. Rakousko, kdyby nebylo náhle zastaveno výbuchem Francouzské revoluce, mělo tenkrát naději, že dospěje k liberalismu a ,,francouzským“ občanským svobodám možná sice pomaleji, ale zato poklidnou evoluční cestou…
Toulky Česku minulostí 5, Baronet a Via Facti, 1996
10. červenec 2008
4 901×
994 slov
