Benešovy dekrety

Mají Benešovy dekrety místo v našem právním řádu?

Dekrety prezidenta republiky Beneše patří mezi nejkontroverznější právní předpisy naší minulosti, současnosti ale i jejich budoucnost v českém právním řádů je nejistá vzhledem k brzkému vstupu České republiky do Evropské unie. K pochopení smyslu této problematiky je nutné se zamyslet nad jejich údajnou protiprávností, nad pohledem na ně v současnosti s odstupem let, stejně tak nad jejich významem v historickém kontextu.

Klíčovým se stal dekret prezidenta republiky č. 2/1944 Úř. věst. čsl. V jeho druhém paragrafu bylo ustanoveno, že v pravomoci prezidenta je vydávat předpisy, jimiž se měnily, rušily nebo nově vznikaly zákony po dobu platnosti prozatímního státního zřízení (československá exilová vláda v Londýně) formou dekretů. Bylo tak možno činit pouze k návrhu vlády a k platnosti byl třeba podpis premiéra. Tímto předpisem byla tedy na prezidenta přenesena jak zákonodárná, tak i ústavodárná pravomoc. Je samozřejmé, že se tak stalo bez ústavní opory. Ovšem ve složité situaci v níž se republiky po okupaci v roce 1939 ocitla, nebylo ovšem prakticky možné se striktně přidržovat ústavy z roku 1920, měla li být budována jakákoli právní a politická kontinuita s předmnichovskou první republikou.

I po zániku prozatímního státního zřízení od dubna do října 1945 zůstala zachována dekretální pravomoc prezidenta republiky. Ústavním dekretem č. 3/1945 Úř. věst. čsl. byla prodloužena do doby, než se mělo ustavit prozatímní Národní shromáždění. Právě v tomto období došlo ke vzniku a vydání dekretů, které dodnes vyvolávají v různých souvislostech kontroverze. Především se jednalo o předpisy upravující oblasti vlastnických práv, občanství a tzv. retribuční normy.

Prvou skupinu představovaly především dekrety č. 5/1945 Sb. č. 12/1945 Sb. č. 100-103/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.

Základem druhé skupiny byl ústavní dekret č. 33/1945 Sb. a dekret prezidenta republiky č. 71/1945 Sb.

Poslední skupinu tvořily dekrety č. 16/1945 Sb. a č. 17/1945 Sb.

Zákonodárná a ústavodárná činnost prezidenta republiky skončila dnem 27. 10. 1945 a od následujícího dne ji vykonávalo prozatímní Národní shromáždění. To spolu s jinými přijalo i ústavní zákon č. 57/1946 Sb., jímž byly schváleny a prohlášeny ústavním zákonem všechny dekrety prezidenta republiky. Tímto aktem byl potvrzen jejich charakter jako platné právní normy.

Dekrety prezidenta Beneše jsou z dnešního pohledu nepochybně protiprávní, protože jsou v rozporu jak s Ústavou ČR, s Listinou základních práv a svobod, tak s platnými mezinárodními smlouvami o lidských právech, kterými je Česká republika vázána, zejména pak Všeobecnou deklarací lidských práv a svobod, která byla přijata až roku 1949. A pokud bychom pominuli právní princip – Lex posterior derogat legi priori (zákon pozdější ruší dřívější) tzn. že přijetím zásad Všeobecné deklarace lidských práv a svobod do Českého právního řádu je nutno zrušit (derogovat) všechny právní předpisy , které jsou s touto deklarací v rozporu, což Benešovy dekrety bezesporu jsou ,pak bychom neměli pominout další právní princip – Lex superior derogat legi inferiori (zákon vyšší právní síly ruší zákon nižší právní síly). Vezmeme-li v úvahu názor, že Československá republika po válce a později Československá socialistická republika nebyla právní stát, tudíž že ani přes přijetí mezinárodních smluv o lidských právech nezrušil platnost nejen Benešových dekretů, ale ani jiných právních předpisů odporujícím lidským právům a svobodám (např. znění z ústavy z roku 1960 o vedoucí úloze KSČ ve společnosti, nebo různé druhy cenzury aj.), pak lze namítnout, že od společenské změny v ČSSR v roce 1989 uběhlo už více jak 10 let a ČR ač demokratický stát, který přijal veškeré mezinárodní smlouvy o lidských právech (LZPS, Mezinárodní dohoda o právech dítěte, aj.) a prostřednictví článku 10 Ústavy ČR je učinil součástí právního řádu mezi právní předpisy nejvyšší právní síly, přesto nezrušil platnost Benešových dekretů, ač jsou s těmito smlouvami, Ústavou, a LZPS zdánlivě v rozporu. Jsem přesvědčen o tom, že se tak nestalo především proto, že by zrušení Benešových dekretů ospravedlnilo a legalizovalo nároky osob, které byli těmito dekrety postiženy. To by patrně vedlo k nové vlně restitucí, které by prolomily hranici roku 1948 pro nárok na ně a k novým bezprávím vůči současným vlastníkům bývalého konfiskovaného majetku, či k nárokům vůči ČR na různá majetková odškodnění.
Nahlédneme-li do pravděpodobně nejkontroverznějšího Dekretu prezidenta Beneše č. 108/1945 O konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, zaujme nás hned na první pohled v části I. § 1 o vymezení konfiskovaného majetku zde hned ve 2 bodu se říká toto:

“Konfiskuje se bez náhrady pro Československou republiku majetek movitý i nemovitý, zejména i majetková práva, který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě je ve vlastnictví osob fyzických národnosti německé nebo maďarské s výjimkou osob které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům Českému Slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem“

Pokud srovnáme toto ustanovení s Ústavou ČR a LZPS zjistíme, že je v rozporu hned s několika body.

Například článek 11. LZPS připouští vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu , ovšem jen na základě zákona a za náhradu!
Stejně tak ve článku 3. LZPS je stanoveno:

“Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“

Ustanovení tohoto článku je v rozporu s výše uvedeným obsahem § 1 Dekretu 108/1945 podle kterého se konfiskuje majetek všem osobám německé (maďarské) národnosti. Z výše uvedeného vyplívá, že v Dekretu 108/1945 Sb. je znevýhodněna konkrétní národnostní skupina bez ohledu na konkrétní provinění. Považují se tudíž všichni členové této skupiny za objektivně vinné – tzv. presumpce vinny – která se jeví v tomto případě jako porušení vůdčího principu trestního práva ve všech civilizovaných evropských zemích.

Podle znění §1 Dekretu 108/1945 lze vyvodit, že majetek je konfiskován všem (tedy i právnický i fyzickým osobám české národnosti), které vyvíjely činnost proti svrchovanosti, bezpečnosti a obraně Československé republiky, nebo aktivně podporovaly německé a maďarské okupanty. Z toho je ovšem zjevné, že diskriminace osob německé národnosti vyplývá z toho, že jsou kolektivně vinni a nesou důkazní břemeno aby dokázaly, že se neprovinily proti Československé republice a naopak se ještě zúčastnili odboje proti nacismu, nebo trpěly pod jeho terorem. Zatímco u ostatních a především osob české národnosti záleží na konkrétním zavinění a vinně, která musí být v konkrétních případech prokázána orgány státní moci aby podmínka vyvlastnění mohla být splněna. Lze tedy říci, že i obyčejná politická pasivita osob německé národnosti (neúčastnění se boje proti nacismu) se zde jeví jako trestný čin.

S tím souvisí i 2 bod článku 3 LZPS, že každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti a ta také nesmí být nikomu na újmu. Stejně tak v článku 12 Ústavy ČR se říká, že nikdo nesmí být proti své vůli zbaven občanství, což je také v rozporu §1 Ústavního dekretu prezidenta republiky Beneše č. 33/1945, kde se tvrdí:

“Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti“

Tímto srovnáním souladnosti, nejproblematičtějších dekretů prezidenta republiky 66/1945 O státním občanství občanů německé národnosti a dekretu 108/1945 O konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy lze dokázat, že tyto dekrety jsou v rozporu s naším současným právním řádem a ústavním pořádkem (Ústavou ČR, LZPS i mezinárodními smlouvami o lidských právech).

Lze tedy dát za pravdu sudetoněmeckým spolkům (Sudetendeutche landsmanschaft aj.), EU a vládám SRN či Rakouska, které tvrdí že Dekrety prezidenta Beneše jsou protiprávní a odporují lidským právům a svobodám?

K tomu aby bylo možno tuto otázku zodpovědět a objektivně tento problém posoudit je nutné nejenom zvážit význam Benešových dekretů čistě jako pouhých právních a ústavních norem ale také jejich význam morální, mravní, etický a historický, který tomuto dokumentu mohou dodat zcela jiný obsah a bez jehož znalosti nelze tuto otázku objektivně posoudit. Je zcela jisté, že v současné době by takový právní předpis navržený v současné konkrétní situaci, takového charakteru nemohl být ani schválen nebo by musel být zrušen Ústavním soudem nebo na nátlak mezinárodního společenství. Dekrety prezidenta Beneše jsou však dokumentem právně-historickým a nelze o něm dělat závěry právě bez znalosti jak právních tak i historických faktů a složitostí doby v němž tento dokument vznikl.

Historické souvislosti vzniku Dekretů prezidenta Beneše (historický pohled)

Dekrety prezidenta republiky byly vyhlášeny prezidentem Benešem v průběhu roku 1945. V roce, kdy skončila největší válka v dějinách lidstva, která přinesla pro celý svět i Československo veliké utrpení, množství objetí, rozvrácenou ekonomiku, pokřivený a zdeformovaný právní řád přizpůsobený nacistické ideologii a nacistickým zájmům. V Československé republice žila už dlouho před vznikem Československa v roce 1918 v jejím západním, jižním a severním pohraničí zvaném Sudety 3 milionová menšina občanů německé národnosti (což odpovídalo asi 1/5 všech obyvatel tehdejší ČSR). Tato menšina ač měla ústavně zaručena práva v demokratickém státě stejně jako ostatní národy ČSR. Nebyla nikterak diskriminována ani utlačována. Německé politické strany se podílely na práci Čs. Parlamentu a dokonce patřily mezi největší stranické kluby jako např. Henleinova SDP (Sudetendeutche partei).

V pohraničí existovaly z velké většiny pouze školy a gymnázia německá (první česká škola vznikla např. v Sokolově (tehdy Falknově) až v roce 1946).

Němci v pohraničí mohli v jednání před úřady používat vlastní jazyk. Otázku národnostních menšin řešil v ČSR zákon ze dne 29. 2. 1920 podle § 129 Ústavní listiny. Pro národnostní menšiny byl závazný § 2. Podle něho příslušníci menšin ve městech a obcích, kde tvoří nejméně 20 procent obyvatelstva, mohly užívat v úředním styku svůj jazyk. Soudy, úřady a orgány republiky ve věcech, jichž vyřízení náležely, byly povinny přijímat od příslušníků této menšiny podání v témž jazyce a vydat vyřízení těchto podání nejen v českém jazyce, ale i v jazyce podání. Stejné podmínky platily i pro samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veřejné korporace.

To vše a mnohé další je důkazem toho, že německá menšina nebyla v ČSR nijak diskriminována. Přesto se už od vzniku ČSR v roce 1918 stavěly především němci ke svému novému demokratickému státu s despektem a nepřátelstvím. Tyto nepřátelské tendence vyvrcholily po nástupu Adolfa Hitlera do funkce německého kancléře v roce 1933. Od této doby nezná neloajalita a brutalita sudetských němců hranic. Prostřednictvím své největší strany SDP a jejího předsedy (vůdce) Konráda Henleina otevřeně a nenávistně odmítají poslušnost ČSR, začínají nepřátelskou propagandistickou kampaň proti svému státu a otevřeně mu vyhlašují „válku“. Od roku 1936 jsou na denním pořádku přepady československých četnických stanic sudetoněmeckými polovojenskými hordami zásobovaných zbraněmi i financemi z říše a je mnoho obětí na obou stranách. Současně s tím jsou do světa vypouštěny lživé informace o údajných represích proti „pokojnému“ německému obyvatelstvu.

Jestliže do této doby byla tato politika prováděna a podporována několika desetitisíci sudetskými němci napojenými existenčně a ideově na Německou říši, pak od 2 poloviny 30 let se tento aktivní protistátní a protidemokratický postoj týká velké většiny občanů německé národnosti nejen v ČSR, ale i v jiných středoevropských zemích (Polsko, Jugoslávie, Maďarsko), která si za svůj cíl stanovila rozbití ČSR a destabilizaci téměř všech středoevropských zemí. Následně chtěli ne pouze odtržení Sudet od ČSR ale dokonce jejich připojení k Německé říši. Ne pouze tlakem sousedního nacistického Německa, ale především tlakem jeho páté kolony v ČSR sudetských němců se dospělo v roce 1938 k podepsání Mnichovské dohody o odstoupení pohraničních území ČSR (Sudet) Německu, která znamenala konec samostatného, nezávislého a demokratického Československa. Občané ČSR německé národnosti získali automaticky po začlenění Sudet do Německé říše německé občanství pokud vlastním prohlášením o věrnosti ČSR si původní občanství neponechali. Toho však využilo pouhých 0.5 % němců. V plebiscitu v roce 1938 se 98.8 % němců vyjádřilo podporu dosavadní politice Adolfa Hitlera. Nic na tom nezměnil ani už v té době otevřeně brutální a antidemokratický charakter tohoto režimu.

Je nutno konstatovat, že velká většina sudetských němců se rozhodla pro život v Německé říši a podílení se na její násilné politice, ačkoli měli na výběr mezi totalitou a demokracií, aktivně se účastnili na boji proti demokracii a otevřeně podporovali totalitu. Pokud už někdo ze sudetských němců v této těžké době projevil odvahu a zůstal věrný ČSR, případně proti nacismu aktivně bojoval (tzn. nezůstal pouze pasivní), pak se na něj později nevztahoval Dekret č. 108,66/1945 ani jiné související dekrety. Zatímco na ostatní sudetské němce ať už se účastnili aktivně nacistického teroru, nebo pokud jen mlčky souhlasili a nedali najevo svůj nesouhlas, pak se na ně Dekrety vztahují a jako občanům Německé říše se konfiskuje všechen jejich majetek jako reparace za válečná utrpení a škody způsobené mimo jinými i sudetskými němci (i těm, kteří se proti německému, nacistickému násilí a teroru nepostavili).

Sudetští němci jsou také ve 3 vlnách 1945, 1946, 1948 odsunuti (vyhnáni) z území ČSR na území Německa. A dá se říci, že se jim tím tudíž plní jejich hlavní přání a cíl – „Zpátky domů do říše“ (Heim ins Reich!). Nutno ještě jednou zopakovat,že sudetští němci byli jedni z hlavních viníků rozbití a zániku ČSR. Konfiskace jejich majetku a následný odsun lze brát jako reakci na předchozí nesrovnatelně větší utrpení miliónů lidí nejenom v ČSR, ale v celé Evropě, na kterém se sudetští němci nezanedbatelnou měrou podíleli. A zjistili-li jsme, že některá ustanovení Dekret prezidenta Beneše jsou v rozporu se základními lidskými právy a svobodami pak nutno si klást otázku jak správně upozornil Ústavní soud, zda Dekrety konkrétně v době kdy vznikly a v její atmosféře byly adekvátním následkem předchozích mnohem více protiprávních, zrůdných a násilných činů, kterých se mimo jiné sudetští němci dopouštěli. Lze také konstatovat, že konfiskace a odsun německého obyvatelstva nebyl pouze specifikem ČSR a zmíněných Dekretů, ale proběhl téměř ve všech okolních zemích postižených stejně jako ČSR nacistickým a německým zlem, jako například v Polsku, Jugoslávii, SSSR a jiné. Tyto právní dokumenty napravující křivdy války a postupy vlád těchto zemí získaly také mezinárodní uznání a legitimitu

Postupimskou konferencí kde je schválily vlády všech vítězných mocností protihitlerovské koalice (USA, Velká Británie, SSSR, Francie, aj.).

Ačkoli Poslanecká sněmovna parlamentu ČR schválila usnesení o tom, že Dekrety prezidenta republiky jsou sice platné, nicméně právně vyhaslé, je jejich platnost i z hlediska současnosti velmi důležitá. Neboť hypotetické předčasné zrušení Dekretů by znamenalo následnou vymahatelnost práv těmito dekrety odejmutých, včetně majetkového. To by umožnilo rozsáhlé restituce majetku odsunutých osob, které by toto právo mohli díky zrušení dekretů vymáhat u soudů v ČR či přímo Ústavního soudu). Tímto oživením minulosti by následně byly způsobeny další a nové křivdy vůči současným vlastníkům majetku odsunutých osob nebo státu povinnému vyplácet obrovské náhrady za tento majetek.

Lze namítnout, že u nás už funguje Zákon o restitucích napravující křivdy především komunistické minulosti. Tzn. znárodnění výrobních prostředků, nemovitostí, velkých majetků ovšem hranici uplatnění tohoto zákona tvoří znárodnění od roku 1948 výše. To znamená, že na majetek znárodněný před tímto rokem se restituce nevztahují, což se týká i konfiskace majetku sudetských němců. Rozdíl je možno vysvětlit tím, že zatímco po roce 1948 se obětmi komunistického režimu stali nevinní lidé, kteří se provinili pouze tím, že vlastnili majetek větší než ostatní (výrobní prostředky, živnosti, nemovitosti, umělecké sbírky a jiné). V roce 1945 byly konfiskovány majetky nepřátel státu tedy jak sudetských němců, maďarů tak majetky zrádců a kolaborantů české národnosti. V případě sudetských němců kvůli jejich aktivní podpoře nacistickému režimu což mnohokrát prokázali a jejich rozhodujícím podílem na rozbití svého demokratického státu ČSR.

Výtah z nálezu Ústavního soudu 5/1995 ve věci ústavní stížnosti R.D. o zrušení Benešových dekretů (pohled Ústavního soudu)

Velice zajímavým a relevantním materiálem k této problematice je nález Ústavního soudu 5/1995 ve věci R. D. na zrušení Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. O konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

Zde R. D. podal s poukazem na §74 zákona č. 182/1993 Sb. O Ústavním soudu ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 26. 10. 1993. Touto ústavní stížností proti rozhodnutí Krajského soudu o tom, že konfiskace majetku nepřátel republiky byla provedena na základě platného dekretu prezidenta republiky O konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. A tímto se R. D. dožadoval také následného zrušení „protiústavního“ dekretu 108/1945 ústavním soudem. Navrhovatel R. D. uvedl, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 byl vydán protiprávně, protože prezident republiky nebyl kompetentní zákonodárný orgán k vydávání zákonných a ústavních předpisů, což R. D. usuzoval z textu Ústavy z roku 1920, kde je uvedeno, že moc zákonodárná přísluší pouze Národnímu shromáždění a jeho oběma sněmovnám. Zároveň bylo R. D. poukázáno na to, že prezident Beneš abdikoval 5. 10. 1938 a tudíž od tohoto roku, ani v době vydání Dekretů nebyl ani prezidentem ČSR. Dále se navrhovatel odvolává na rozpor mezi Dekretem prezidenta republiky 108/1945 a LZPS, konkrétně s články 2, 3, 4, 11 a 24. Dále bylo poukázáno na rozpor s článkem 17 odst. 2 VDLP, navazujícím článkem 55 písm. C Charty OSN článkem 1 odst. 1 protokolu z 20. 3. 1952 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud ovšem vyvrátil tvrzení R. D. o oprávnění prezidenta Beneše vydat Dekrety. Rezignace prezidenta dr. Beneše nebyla podle Ústavního soudu platná neboť byla okolnostmi vynucena, učiněna pod nátlakem cizí moci a prezident proto zůstal v čele státu až do demokratického zvolení prezidenta nového podle Ústavy z roku 1920. Přestože prezident a vedení státu bylo od roku 1938 v emigraci, bylo uznáno mnoha demokratickými státy protihitlerovské koalice jako legitimní zástupce ČSR na rozdíl od nacistické loutkové vlády v Praze. Platila tedy v tomto období kontinuita s právním a ústavním řádem předmnichovské ČSR. Proto většina právních předpisů vzniklých v období nesvobody po 25. Březnu 1938 se považuje za nulitní (tj. neplatné). V případě navrhovatelovy námitky, že Benešův dekret č. 108/1945 Sb. je v rozporu s LZPS, konkrétně s jejími články 2, 3, 4, 11 a 24 jakož i s právními zásadami civilizované Evropy a měl by být mimo jiné i Dekret 108/1945 zrušen jako protiústavní předpis, Ústavní soud ve svém odůvodnění konstatoval toto:

„Benešovy dekrety byly opatřením na bázi tehdy platného právního řádu, který reagoval na předchozí likvidaci státní svrchovanosti a demokraticko-republikánské státní formy Československé republiky, likvidací principů demokratického právního státu, zahrnutých v Ústavní listině Československé republiky z roku 1920 a to nacistickým režimem, jenž se svou ideologií světovlády panské rasy a na tuto ideologii navazujícím terorem pustošícím miliony lidských životů, představuje jeden z nejničivějších totalitních systémů v dějinách lidstva. Je proto třeba považovat za zcela konsekventní i legitimní, že každý demokratický systém, jak zdůraznil T. G. Masaryk, má nejen potřebu ale i povinnost obrany základů, na nichž je postaven. Vzhledem ke znění ustanovení § 1 odst. 1 Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. není pochyb o tom, že tento dekret jako svůj cíl sledoval utvrzení zmíněných základních demokratických a právních principů, neboť je namířen právě proti jeho nepřátelům. Toto odhodlání rozvíjet a bránit ČSR je ostatně explicitně vyjádřeno i v preambuli k Ústavě České republiky zachovávající a rozvíjející tímto i v této oblasti důležitý prvek kontinuity.“

Na otázky kladené především občany Spolkové republiky Německo odsunutých po válce z pohraničí, že Dekrety prezidenta Beneše byly aktem msty směrované ze strany českého státu proti nečeskému obyvatelstvu, zejména proti němcům a maďarům.Ústavní soud ve svém odůvodnění odpověděl.

„Pokud jde o výše uvedenou otázku, třeba zdůraznit, co naznačuje již sám název dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. O konfiskaci nepřátelského majetku, že určujícím hlediskem při vymezení subjektů konfiskovaného majetku je jejich nepřátelství k Československé republice nebo českému a slovenskému národu fakt, jenž v případě subjektů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 č.1 dekretu (Německé říše, Království maďarského, německé strany nacistické atd.) mají povahu nevyvratitelnou, zatímco u subjektů uvedených v § 1 odst. 1 č.2 dekretu tj. osobám fyzickým národnosti německé nebo maďarské, povahu vyvratitelnou, a sice v tom směru, že majetek těchto osob se nekonfiskuje jestliže prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se aktivně účastnili odboje, nebo trpěly pod nacistickým terorem. Přičemž vzhledem k ustanovení § 1 odst. 1 č.3 dekretu se konfiskuje majetek, bez ohledu na národnost i těch fyzických a právnických osob, které vyvíjely činnost proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formy a bezpečnosti a obraně Československé republiky.“

Právě těmito ustanoveními se Ústavní soud snažil dokázat, že Dekrety prezidenta Beneše nejsou implicitně zaměřeny proti občanům jiné než české národnosti, ale především proti zrádcům a osobám, které podporovaly a pomáhaly nacistickému režimu v jeho úsilí o rozbití Československého státu, jeho demokratické formě státního zřízení bez ohledu na to jaké jsou tyto osoby národnosti. Přitom zde ovšem existuje námitka na kterou už jsem upozornil výše o tzv. presumpci viny, kdy na občanech německé či maďarské národnosti leželo důkazní břemeno aby prokázali, že se nikdy neprovinili proti Československému státu, naopak že se aktivně podíleli na boji proti fašismu, nebo že přímo pod fašistickou zvůlí prokazatelně trpěli. Zatímco u občanů české národnosti leželo důkazní břemeno na státních orgánech, které měli osobě činy proti Československému státu prokázat. Na to ústavní soud odpovídá takto:

„Je třeba posoudit otázku, zda namítaný rozpor s právními zásadami civilizovaných společností Evropy nelze spatřovat v tom, že Dekret prezidenta republiky 108/1945 Sb. je zjevně založen na presumpci "odpovědnosti" osob německé a také maďarské národnosti zatímco u osob jiných národností je důkazní břemeno naopak na straně orgánu rozhodujícího o tom, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro konfiskaci jejich majetku. Již v úvodu třeba položit důraz na to, že ani u osob německé národnosti zde nejde o presumpci „viny“, ale presumpci „odpovědnosti“. Kategorie odpovědnosti směřuje totiž zcela zjevně za hranici viny a v tomto směru má tedy mnohem širší hodnotový, sociální, historický a také právní rozměr.“

Pod termínem odpovědnosti zmiňuje Ústavní soud především odpovědnost německého národa jako celku za vznik a řádění nacistické ideologie a občanů Československé republiky německé národnosti, který se především podíleli na rozbití Československa, spolupráci s nacistickým Německem, které vedlo až k podepsání Mnichovské dohody roku 1938 a dovršení úsilí o rozbití Československa. Při existenci dvou proti sobě stojících státních forem Německé totalitární a Československé demokratické se otevřeně postavily proti demokracii a otevřeným nepřátelstvím vůči Československu a naopak aktivní podporou nacistickému Německu se rozhodující měrou podíleli na rozbití a zničení svého státu a zániku všech demokratických hodnot, které představoval. Proto se zde jedná o vyvratitelnou domněnku odpovědnosti osob německé národnosti, které se přijmutím německého říšského občanství otevřeně přihlásili k už tehdy násilnému a zrůdnému nacistickému režimu a tak také převzali odpovědnost za činy tohoto režimu a německého národa vůbec.

Díky tomuto nálezu Ústavního soudu České republiky 5/1995 Sb. se lze názorně přesvědčit, že úkolem Ústavního soudu není pouhé srovnávání souladnosti současných právních předpisů s Ústavou ČR, LZPS, Mez. smluv o
lidských právech ale i posuzování právních předpisů s ohledem na jejich charakter, na dobu ve které tyto předpisy vznikly, jakož i historicko-právně-morální posouzení historických a vývojových souvislostí, ve kterých tyto předpisy vznikaly. V tomto konkrétním případě bylo možno vidět, že se Ústavní soud v této věci neřídil jednoduchou logikou rozporu navzájem se konfrontujících právních předpisů (Ústava, LZPS x Dekrety prezidenta Beneše), jak se patrně domníval navrhovatel R. D. Nýbrž vzal v této složité problematice v úvahu historicko – politické souvislosti dekretů, které velmi podrobně rozebral, prostudoval a analyzoval, stejně tak jako morální a etické pozadí tohoto problému.

Díky tomu dospěl Ústavní soud ČR v této věci k závěru: „Návrh se zamítá“

Vyrovnání se s Benešovými dekrety v současnosti

Jsem přesvědčen o tom , že morální a mravní vyrovnání (nikoli majetkové) se stala jak omluva prezidenta republiky Václava Havla v roce 1990 sudetským němcům, tak hlavně dohodnutí, podepsání a následné schválení parlamentem ČR i německým Bundestagem Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, kde obě strany česká i německá otevřeně prezentují odhodlání nezatěžovat budoucí vztahy minulostí. Přičemž obě strany odsoudily excesy z minulosti, způsobená vzájemná utrpení. Našeho problému dekretů se zabývá článek III. Česko-něm. Deklarace takto:

„Česká strana lituje, že poválečným vyháněním jakož i nuceným vysídlením sudetských němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování vinny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami i nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. Května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.“

Lze často slýchat srovnání následků Dekretů prezidenta Beneše prezentovaných především sudetskými němci s nedávným krvavým vývojem událostí v Kosovu jako identickou etnickou čistku. Toto tvrzení však neobstojí. Důkazem rozdílnosti jsou jak jiné historické a politické souvislosti, role veřejné moci v těchto konfliktech, i atmosféra relevantních období, což dokonale popisuje výrok jednoho diskusního fora, který zní takto:

„Obě události byly lidsky strašné a nešťastné, ale zatímco Dekrety prezidenta Beneše byly důsledek, etnické čistky v Kosovu a Bosně byly cíl.“

Hodnocení referátu Benešovy dekrety

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  6 597×
  4133 slov

Komentáře k referátu Benešovy dekrety

Václav
s těmito dekrety nemohu nikdy souhlasit.Němci kteří tady žili,tak tu v klidu pracovali a udržovali pohraniči v pěkném stavu.Závist čechů,ja jim říkám češi udavači,vyhnali tyto němce z naší republiky.Tyto němci neměli nic cpolečného s válkou.Mám to od mého dědy který se narodil v r.1912.Od té doby jsem přesvědčen že češi jsou pěkny prevíti.Někoho jen tak odsuzovat,to umí kdejakej blbec.Hlavně že tu současně máme plno cikánů a jiny verbeže.Taky to tady tak vypadá. Bordel,svrab a neštovice. Díky bože a naše vládo.Asi je pro vás lepší církev než slušný a postivý lidé.Díky tomu se tato republika nikdy nepřiblíží k německé ekonomice,protože tady vládnou většinou pouze primitiové a obrovští pitomci.Děkuji že jsem mohl přispět těmito řádky na podporu vyhnaných němců.
Roman
a řekl tady k tomu někdo, že to byly dekrety sestavené po druhé světové válce vítěznými mocnostmi a pan Beneš byl pouze vykonavatelem této vůle?