Charta 77

Nejvýznamnější opozicí procesu normalizace bylo hnutí známé jako Charta 77. Toto hnutí získalo své jméno podle názvu dokumentu, který v Československu koloval v lednu 1977.

Původně se objevil jako manifest v západoněmeckých novinách a byl podepsán 242 československými občany, kteří reprezentovali odlišná povolání, politické postoje i náboženská vyznání.

Charta 77 kritizovala vládu za porušování lidských práv, k jejichž dodržování se zavázala řadou dokumentů včetně samotné československé ústavy, Helsinských dohod z roku 1975 a smluv OSN. Signatáře(členové) Charta popisuje jako „volné, neformální a otevření sdružení lidí ... spojených vůlí individuálně i kolektivně bojovat za lidská a občanská práva v naší zemi i ve světě.“ U zrodu Charty 77 stáli mj.: J. Hájek, V. Havel, Z. Mlynář, J .Patočka.

Charta 77 si vytkla za cíl vést konstruktivní dialog s politickou a státní mocí. Zejména upozorňovala na různé konkrétní případy porušování lidských práv, vedla jejich dokumentaci a také navrhovala řešení. Svým způsobem to byla příprava na svržení totalitní moci.

Chartu 77 navenek reprezentovala vždy trojice mluvčích, kteří byli jmenováni vždy na rok. Za dobu své existence se vyjádřila k řadě společenských problémů, jako např. k diskriminaci v zaměstnání a povolání, ke svobodě cestování, ke stavu životního prostředí, k právům věřících občanů a stavu řeholí, stavu ekonomiky, problematice důchodců, k toxikomanii a mnoha dalším. Několikrát též žádala amnestii(milost) pro konkrétní uvězněné politické vězně.

Vyvrcholení snahy chartistů byl 17.11.1989 kdy studenti vyšli do ulic protestovat a toto byl počátek svržení vlády.

V roce 1992 byla činnost Charty 77 ukončena.

Anticharta

Výrazem Anticharta je označována reakce vládnoucí moci a podpisová kampaň významných osobností odsuzující prohlášení Charty 77, vedené Václavem Havlem.

Rudé právo uveřejnilo 12. ledna 1977 prohlášení pod názvem Ztroskotanci a samozvanci. Na 28. ledna 1977 byli do Národního divadla pozváni národní umělci, herci a jiné osobnosti známé z kulturního života. Na shromáždění přečetla herečka Jiřina Švorcová Provolání československých výborů uměleckých svazů Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, které vyjadřovalo loajalitu komunistickému režimu.

Po shromáždění i v následujících dnech pod nátlakem připojovali podpisy podporující toto prohlášení přední umělci tehdejší ČSSR. Seznam byl tiskem vydáván v Rudém právu počínaje 31. lednem 1977. Tyto seznamy nejsou považovány za zcela důvěryhodné, byli v nich uváděni i lidé, kteří antichartu nepodepsali.

Někteří lidé uvádění Rudým právem jako signatáři popírali (resp. popírají), že by Antichartu podepsali. Někteří z nich přiznávají, že neměli odvahu proti falešné informaci protestovat, nebo že pod nátlakem podepsali později, další uvádějí, že proti svému uvedení mezi signatáři protestovali, ale marně a že před rokem 1989 neexistovala rozumná možnost, jak svůj protest zveřejnit. Další uváděli, že listina předložená jim k podpisu byla vydávána za prezenční listinu shromáždění a nikoliv podpisovou listinu. Mezi ně patřil například Jan Werich.

Jiní, např. Bohumil Hrabal nebo Vladimír Neff, díky dobrovolnému podpisu Anticharty získali zpět publikační možnosti, o které je režim připravil kvůli jejich postojům k okupaci Československa v roce 1968.