Politické procesy v ČSR 1948 - 1989

Obsah:

Úvod
Pronásledování a likvidace soukromého sektoru
Vznik disentu
Charta 77
Anticharta
Persekuce inteligence a kultury
Vyšetřovací metody StB
Zdroje informací

Úvod

Téma politických procesů jsem si vybrala, proto že jsem chtěl poznat, proč politické procesy vůbec mohly ve vyspělé společnosti existovat.
Tak bych vám chtěla přiblížit jednu ze smutných kapitol našich dějin, kdy se k moci v Československu dostali Komunisté a rozpoutali v ní teror, kterému padlo za obět několik tisíc lidí, další desetitisíce se octly ve věznicích a pracovních táborech.
Byly omezeny všechny občanské svobody, hrubě pošlápávana lidská práva, v politických procesech zavražděno mnoho lidí pro své demokratické myšlení a tudíž pro režim nebezpečných. V neposlední řadě bylo lidem znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávali názory odlišné od názorů oficiálních. Lidé byli zbaveni možnosti bránit se a byli v nebezpečí, když projeví své názory, ztratí pracovní možnosti a odepřou svým dětem právo na vzdělání.

Pronásledování a likvidace soukromého sektoru

Socializace průmyslu byla zahájena komunistickým režimem bezprostředně po uchopení moci.
Znárodňovací zákony byly přijaty parlamentem již 5. května 1948. Jednalo se o zákony o znárodnění polygrafického průmyslu, cestovních kanceláří, některých hostinských a ubytovacích zařízení (hotely), přírodních léčivých zdrojů a lázní. Zahrnuty sem byly též všechny podniky nad 50 zaměstnanců, avšak v rozporu s těmito zákony postihlo znárodnění záhy i podniky daleko menší.

Znárodňování živností
Likvidace soukromé malovýroby proběhla v letech 1949-54.
Ideologicky byla zdůvodněna těmito důvody:
principem likvidace malovýroby jakožto principu výstavby socialismu, vyvozeného ze sovětských zkušeností,
teorií zostřování třídního boje.
Přestože tehdejší nová Ústava 9. května zaručovala ochranu soukromého podnikání závodů do 50 zaměstnanců, již od června 1948 se ve vedoucích komunistických kruzích hovořilo o "přechodu malovýroby k socialismu".
Od podzimu 1948 a zvláště počátku roku 1949 docházelo k ostrému vystoupení proti živnostníkům, tzv. sociální perzekuci.
Sociální perzekuce se projevovala zejména omezováním přídělů surovin, zboží či pracovních sil.
Vyřazení živnostníků z tzv. vázaného trhu postihlo živnostníky zvlášť těžce. Od této chvíle museli že veškeré zboží (textil,obuv,potraviny) obstarávat na volném trhu za neúnosně vysoké ceny. Řemeslníci a obchodníci byli tak nuceni odhlašovat své živnosti.
Jen v lednu 1949 zaniklo v českých zemích 2 781 živností, a během onoho roku ze 110 tisíc prodejen zmizelo na 65 tisíc. Likvidace soukromých živností vyvrcholila v letech 1950-52.
Bylo tak realizováno usnesení komunistického vedení z 17.dubna 1950 o akci "Ř" tj. o přechodu živností k vyšším formám podnikání.
Zánikem soukromého podnikání v živnostech a obchodě byla dovršena likvidace vícesektorové ekonomiky. Podnikatelská iniciativa a soutěž byla utlumena až zcela zanikla.

V období koncem roku 1948 pracovalo již více jak 95% zaměstnanců v průmyslu ve státním sektoru. Následovala masová likvidace soukromého řemesla, maloobchodu i živností.
Socializace zemědělství znamenala v letech 1948-1956 nejkrutější období poválečné historie české vesnice. Tato likvidace zemědělců postihla kolem čtvrt milionů soukromých hospodářství.
Byla hlubokým zásahem do života vesnice, neboť zde hrály roli různé formy perzekuce, násilí, útlaku, zvůle, závisti, osobní nenávisti a nezákonosti.
Mechanizace v té době stagnovala a životní úroveň lidí na vesnici hluboce klesla. Pracovalo se vlastně zdarma, potraviny si každý musel vyrobit beze strojů na svém, přiděleném záhumenku, prací o nedělích a svátcích.
Počet řemeslníků potřebných v zemědělství (kováři, koláři, sedláři) klesl o dvě třetiny. Po staletí formující se společensko-ekonomické vztahy přestaly existovat.

Kolektivizace zemědělství
Komunisté vycházeli ze starého ekonomického zákona, podle kterého jsou potraviny zbraní a prostředkem na ovládání lidí.
Proto učinili vše, aby ovládli výrobu potravin a ovládli zemědělce kteří je vyráběli. Proto použili všech možných metod, aby dosáhli svého cíle. Bez ohledu na možné následky (v SSSR hladomor, v ČSR pokles výroby - oficiálně o 12%)
Podmínky k likvidaci soukromého sektoru a ovládnutí obyvatel byly na vesnici složité. Pevné vazby a vztahy k půdě obdělávané rodinami po staletí se staly překážkou "socializace vesnice".
Vliv KSČ na venkově byl malý. Členskou základnu tvořili bezzemci, kovozemědělci a drobní rolníci, z nichž mnozí získali půdu až v roce 1948 při pozemkové reformě vyhlášené KSČ a vládou, tedy záhy po únorovém převratu.
Ovládnutí zemědělství ztížil i ten fakt, že v letech 1945-48 nakoupili zemědělci velké množství strojů, což způsobilo, že vesnice se stala reálně i ekonomicky nezávislá. Jako samozásobitelé byli rolníci nezávislí..
Proto bylo hlavním cílem kolektivizace likvidace těchto samovýrobců, jako skupiny politicky neovladatelných obyvatel. V nemalé míře šlo i o odčerpání pracovních sil pro rostoucí válečný průmysl.

Kolektivizace zemědělství – pozemková reforma
Již 21. března 1948 byl komunistickým parlamentem vyhlášen zákon o pozemkové reformě. Na jeho základě byla vyvlastněna půda statkům s rozlohou nad 50 ha. Tedy rozbití dosavadních vztahů na vesnici. To se podařilo.
Vše bylo provedeno v souladu se závěry tzv. Hradeckého programu. Došlo tak k zestátnění zbytků těch velkostatků, které unikly tzv. znárodnění již po roce 1945.
Oficiální verze hovořila o posílení státního sektoru a rozdání pozemků bezzemkům, aby se jim lépe dařilo. To byl však pouze trik, jehož cílem bylo získání pomocníků pro likvidaci zemědělců jako společenské třídy.
Vedoucí komunističtí funkcionáři prohlašovali, že "kolchozy u nás nebudou". "Československá forma socialismu na vesnici je pouze pozemková reforma".
Komunistická strana však záhy přistoupila k úplné likvidaci soukromého pozemkového vlastnictví a vyhlásila zřizování "zemědělských družstev".
Jednalo se o obyčejný politický podvod a překrucování významu slov "kolchoz" a "zemědělské družstvo". V praxi však měla tato slova stejný význam.

Kolektivizace zemědělství – vytváření zemědělských družstev
Vlastní "kolektivizační proces" (přesně likvidace soukromého zemědělství) probíhal v etapách:

1. etapa (1949)
23.2. přijal komunisty ovládaný parlament, dle usnesení ÚV KSČ, zákon o jednotných zemědělských družstvech.
Již od dubna byla zahájena kampaň k vytváření JZD. Kampaň se však nesetkala s příznivým ohlasem a nepřinesla očekáváný výsledek. Na konci roku 1949 existovalo pouze 2 039 JZD, vesměs prvního typu, což bylo společné obdělávání půdy se zachováním mezí.
Dlužno k tomu dodat, že předsedové družstev byli dosazeni rozhodnutím okresních výborů KSČ.

2. etapa (1950)
V tomto roce byla nařízena realizace přechodu JZD na třetí (společná rostlinná i živočišná výroba) a čtvrtý typ (členům nejsou vypláceny podíly podle rozsahu jimi vložené půdy).
Setkalo se to s velkým odporem, jehož důsledkem byl pokus o hromadné vystupování z JZD.
Komunisté na to odpověděli "výkupem" zemědělských strojů. Byla "vykoupena" většina strojů, avšak bez žádného ekonomického efektu. Stroje byly většinou ihned vyřazeny z provozu a dány do šrotu. Strojní stanice je nepoužívaly.

3. etapa (1952)
3.června 1952 bylo vydáno usnesení strany a vlády o dalším rozvoji JZD. Začal přímo frontální útok na vesnice a její obyvatele. Útok řídila na každém okrese tří až čtyřčlenná komise při okresním výboru KSČ.
Brigády funkcionářů přijížděly na venkov, navštěvovaly rolníky a "přesvědčovaly“ je ke vstupu do JZD. Přesvědčovací metody se stále zostřovaly. Většina nových JZD vznikla proti vůli rolníků a přes jejich odpor.

Kolektivizace zemědělství - přesvědčovací metody pro vstup do JZD
třídní rozpis povinných dodávek zemědělských výrobků. Zemědělcům byly rozepisovány povinné dodávky zemědělských výrobků na hektar obdělávané půdy. Rozpis byl "třídní" – tzn. JZD dodávalo z hektaru obdělávané půdy cca 10% dodávky předepsané soukromému zemědělci. Jestliže některý zemědělec náhodou dodávku splnil, byla mu hned předepsána dodávka zvýšená natolik, aby ji nesplnil. Poté byl souzen pro sabotáž.
nucená výměna blízkých polí za pole vzdálená, neobdělaná.
zabavení zemědělských strojů.
nezaplacení za povinně dodané zemědělské výrobky do státního nákupu.
policejní a milicionářské prohlídky stavení, zabavení a vystavování potravinových zásob, které si každý musel zajistit, protože nedostával žádné potravinové lístky. Zemědělec byl samozásobitelem s cílem budit závist, protože potravin byl nedostatek.
výhružka "Vaše se nedostanou na žádnou školu a hned po skončení povinné školní docházky budou muset pracovat v JZD nebo v dolech."
STB vyráběla protistátní skupiny ze zatčených zemědělců, odmítajících vstup do JZD. Následovalo odsouzení pro "sabotáž, velezradu, špionáž, narušování národního hospodářství apod." Rozsudek vždy zněl na zabavení veškerého majetku. Rodina byla ihned vystěhována. Lidové soudy, řízené okresními výbory KSČ vykonávaly tímto způsobem teror proti obyvatelstvu.
Vystěhování celých rodin z vesnice a jejich převezení, nejčastěji do vysídleného pohraničí, do nějaké ruiny. Od předání rozkazu do vlastního vystěhování docházelo do dvou, vyjímečně do dvanácti hodin. Následoval zákaz pobytu v okrese na věčné časy. Součástí soudního rozhodnutí byl i příkaz co mají vystěhovaní na novém místě dělat. Po odchodu vystěhovaných následovalo obyčejně rozkradení jejich majetku.
Podle zákona nesměl nikdo, bez souhlasu pracovního úřadu (tedy KSČ), změnit místo ani druh zaměstnání. Byl nastolen (dle Marxe) feudalismus. Mzda bývalého zemědělce dosahovala většinou 5 Kč za den, zatímco v průmyslu byly příjmy až 50 Kč za hodinu.

Stát a jeho prostřednictvím KSČ, se stal monopolním pánem nad celou československou ekonomikou.
Vznik disentu

Na počátku sedmdesátých let dochází k zatýkání těch, kteří otevřeně stavěli proti nástupu normalizačního režimu, tzv. nepohodlných osob.
Již na sklonku roku 1969 byli zatčeni Jan Tesař, sociolog Rudolf Battěk a publicista Luděk Pachman, kteří zaslali dopis ústavním orgánům, ve kterém žádali neustupovat od tzv. polednové politiky. Po roce byli všichni bez soudu opět propuštěni.
V sedmdesátém roce však již došlo k prvním politickým procesům. Na jeden rok byl odsouzen generál Václav Prchlík.
V lednu tohoto roku byla "odhalena" tzv. trockistická organizace a její členové byli pozatýkáni. Nejvyšší trest - 4 roky - dostal tehdejší profesor průmyslové školy Petr Uhl.
Další proces byl namířen proti evangelickým intelektuálům. Odsouzeni byli filozof Ladislav Hejdánek a Jan Dus.
Vlna perzekucí vyvrcholila v roce 1972, kdy bylo odsouzeno několik skupin, které se pokoušely vydávat strojopisné či cyklostylované politické tiskoviny. K nejvyšším trestům - šest a půl roku - byli odsouzeni sociolog a bývalý pracovník KV KSČ Jaroslav Šabata a bývalý rektor Vysoké školy politické historik Milan Hübl, který býval osobním přítelem Gustáva Husáka.
Z těchto důvodů se mnozí opoziční představitelé stáhli do oblasti nepolitické činnosti. Spočívala v psaní odborných studií, sborníků a knih - zprvu tzv. "do zásuvky". Později byly rozšiřovány strojopisně. Vznikl tak tzv. samizdat, což byly texty rozšiřované v neoficiálním oběhu (opisy, xerokopie) a v omezeném počtu exemplářů, protože legálně nemohly být z různých důvodů (politických, ideových, ekonomických) vydány. Nejznámější samizdatové edice Petlice, Česká expedice, Popelnice a Pražská imaginace vydaly za dobu své činnosti stovky titulů. Edici Expedice redigoval Jan Lopatka. Jejím duchovním otcem a hybnou silou byl Václav Havel, který také nesl právní odpovědnost za její vydávání, protože knihy podepisoval, pokud nebyl ve vězení. Jeho žena Olga byla dokonce za vydávání Expedice trestně stíhána.
Další oblastí nezávislé nepolitické činnosti byla aktivita mladých hudebníků, jednalo se o rockové kapely, folkové skupiny, písničkáře a undeground.
Jejich činnost byla úřady zakazována a omezována. Proto se tyto skupiny uzavřely do bytů, na soukromé pozemky či do malých klubů.
V polovině roku 1976 po festivalu tzv. "druhé kultury" v Bojanovicích dochází k zatčení členů undergroundové skupiny the Plastic People of the Universe, usilující o bezprostřední vyjádření touhy po osvobození z pout banálního a konzumního životního stylu (i za cenu šokující otevřenosti, zejm. v oblasti morálky a sexu). Hlavním důvodem bylo používání vulgárních slov, což bylo tzv. "v přímém rozporu se socialistickou kulturou".
Na jejich obranu se postavil básník Jaroslav Seifert, filosof Karel Kosík, literární historik Václav Černý, filozof Jan Patočka, dramatik Václav Havel, prozaik Ivan Klíma a básník Pavel Kohout.
Zásah komunistické moci proti skupině byl jedním z prvním z impulsů pro vznik Charty 77.

Charta 77

Vznik Charty 77
V roce 1976 se spojily názorově nesourodé skupiny občanů, kteří nesouhlasili s represivním postupem čs. mocenských orgánů proti undergroundové skupině Plastic people.
Takový postup mocenských orgánů byl možný díky tomu, že vedení čs. státu nikdy v praxi nepřistupovalo k dodržování lidských práv tak, jak jej k tomu zavázal prezident Gustáv Husák svým podpisem pod "Mezinárodní pakt o občanských a politických právech" a "Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech" na Helsinské konferenci v roce 1975.
Po ratifikaci těchto dokumentů československým parlamentem v roce 1976 se tak nárok na dodržování základních lidských práv měl stát součástí našeho právního řádu.
Za této situace se nekomunističtí přední intelektuálové, křesťanští aktivisté a bývalí členové KSČ dohodli na utvoření otevřeného, neformálního společenství, usilujícího o reálné dodržování lidských a občanských práv, zakotvených v mezinárodních paktech.
V prosinci 1976 začaly být shromažďovány podpisy občanů různého politického i profesního zaměření pod prohlášení Charty 77.
Ti v něm poukazovali na to, že v Helsinkách podepsané pakty, které byly v říjnu 1976 zveřejněny ve Sbírce zákonů, nejsou dodržovány a reálně tak platí pouze na papíře.
Text prohlášení bezprostředně podepsalo 242 signatářů (jeden z nich později svůj podpis odvolal). Další podpisy však i přes represi signatářů přibývaly. Až na několik vyjímek však bylo prohlášení podepisováno jen v českých zemích. Na Slovensku jej podepsalo jen několik desítek občanů.
Toto společenství bylo nazváno dle prvního dokumentu vydaného 1. ledna 1977 – Charta 77
Do konce roku 1977 podepsalo Chartu přes 800 lidí. Poté příliv podpisů poněkud poklesl pod vlivem perzekucí signatářů. Značná část signatářů (300-400) byla nucena emigrovat, několik jich svůj podpis pod vlivem okolností odvolalo.

Vznik Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS)
V roce 1978 skupina chartistů vytvořila Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Jeho úkolem bylo zjišťovat a uveřejňovat všechny případy soudní a policejní perzekuce z politických důvodů a sledovat případy osob, které byli trestně stíhány či vězněny za projevy svého přesvědčení.
V roce 1979 bylo deset členů (Petr Uhl, Václav Benda, Václav Havel, Otka Bednářová, Jiří Dienstbier, Ladislav Lis, Jiří Němec, Dana Němcová, Václav Malý a Jarmila Bělíková) zatčeno.
Pět z nich (Uhl, Havel, Benda, Bednářová a Dienstbier) bylo odsouzeno nepodmíněně na 3-5 let. Dana Němcová byla odsouzena podmíněným trestem. Ostatní byli po půl roce bez soudu propuštěni. Persekuce však neustaly. Od roku 1980 byl nucen Rudolf Battěk strávit 5,5 roku ve vězení. Další signatáři byli podrobeni nejrůznějším formám šikanování ze strany StB.

Cíle Charty 77
Charta 77 si vytkla za cíl vést konstruktivní dialog s politickou a státní mocí. Zejména upozorňovala na různé konkrétní případy porušování lidských práv, vedla jejich dokumentaci a také navrhovala řešení.

Činnost Charty 77
Bylo stanoveno, že toto společenství budou zastupovat na veřejnosti tři mluvčí, vždy po dobu jednoho roku. V této době byl každý z mluvčích vystaven zvýšenému tlaku ze strany čs. bezpečnostních orgánů. Prvními mluvčími byli filozof Jan Patočka, dramatik Václav Havel a bývalý ministr zahraničí z roku 1968 Jiří Hájek. Mluvčí Chartu 77 reprezentovali na veřejnosti a jednali jejím jménem, zejména pak vydávali dokumenty Charty 77. Zaručovali také pravost textů, které byly zveřejňovány jménem Charty nebo její péčí. Každý signatář Charty 77 byl jejím potencionálním mluvčím. Mluvčí byl oprávněn předat své funkce, po vzájemné dohodě, dalším signatářům. Vyhlášení nové trojice mluvčích předcházela vždy odpovědná diskuze uvnitř Charty. Ta byla vedena s cílem, aby daná trojice ztělesňovala toto společenství lidí různých konfesí a politického přesvědčení, jakož i různého věku a různého pohlaví, jímž Charta chtěla být.
Musel být brán i zřetel na to, jak vysokým nárokům byli mluvčí při výkonu svého pověření vystaveni. Všichni mluvčí absolvovali velký počet policejních výslechů. Velká většina z nich byla i opakovaně zadržena na 48 hodin. 9 z 26 mluvčích bylo v letech 1977 - 1986 uvězněno na delší dobu. Celkem strávili ve vězení necelých 24 let.
Nikdo z nich nebyl odsouzen za krádež, vraždu nebo jiný trestný čin ve smyslu dnešního chápání. Všechny tyto roky strávili ve vězeních za to, že vyslovili veřejně svůj názor, který nebyl shodný s názorem vedoucí politické síly ve státě.
V době od 29.5.1979 do 5.3.1984 byli ve vězení současně nejméně 2 mluvčí Charty 77. Z toho od května 1979 do konce května 1982 byli uvězněni dokonce všichni 3 mluvčí najednou.
Za dobu své existence se Charta vyjádřila k řadě společenských problémů, jako např. k diskriminaci v zaměstnání a povolání, ke svobodě cestování, ke stavu životního prostředí, k právům věřících občanů a stavu řeholí, stavu ekonomiky, problematice důchodců, k toxikomanii a mnoha dalším. Několikrát též žádala amnestii pro konkrétní uvězněné politické vězně.
Od roku 1978 vydávala nezávislá skupina signatářů časopis "Informace o Chartě 77". V něm byly publikovány dokumenty Charty 77, sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a informace o samizdatových novinkách. Časopis byl nezávislý nejen na státní moci, ale i na samotné Chartě 77. Úzce však spolupracoval s jejími mluvčími.

Ukončení činnosti Charty 77
V roce 1992 byla činnost Charty 77, která se stala přes všechny perzekuce, izolace a omezený okruh působení v 70. - 80. letech centrem opozice proti totalitnímu režimu v Československu, ukončena.

Anticharta

Vládní garnitura okamžitě zahájila proti Chartě 77 mohutnou propagandistickou a nátlakovou kampaň. Ve sdělovacích prostředcích byly zveřejňovány štvavé články, na pracovištích byly podepisovány rezoluce proti Chartě. Každodenně se v médiích objevovaly názory známých osobností ze sportu, vědy a kultury, aby veřenost chápala Chartu jako protispolečenskou iniciativu a distancovala se od ní.
Vrcholným aktem propagandy bylo tzv. "Provolání československých uměleckých svazů", přednesené tehdejší předsedkyní Svazu dramatických umělců herečkou Jiřinou Švorcovou v Národním divadle v lednu 1977. Toto provolání, které vešlo do podvědomí coby Anticharta museli podepsat všichni, kteří chtěli pracovat ve své profesi, tj. umělecky tvořit.
Režim se neštítil zneužít ke svým cílům i charisma a autoritu Jana Wericha. Tehdy již vážně nemocný Werich byl pozván na toto shromáždění všech pracovníků v oblasti umění, kde mu byl předložen podpisový arch. Jan Werich ho, v domnění, že se jedná o prezenční listinu, podepsal. Následující den byla v novinách zveřejněna jeho fotografie s tím, že odsuzuje činnost "hrstky ztroskotanců a zaprodanců" - jak to s patosem přednesla soudružka Švorcová. Avšak jeho odvolání podpisu a distancování se od této akce již zveřejněno nebylo.
Velmi brzy si však představitelé režimu uvědomili, že touto kampaní vlastně napomáhají propagaci Charty. Rozhodli se ji zaastavit a soustředili se na policejní persekuci chartistů a na vnitřní rozložení jejich řad nátlakem na jednotlivce, nabídkami nejrůznějším možností uplatnit se v zaměstnání až po infiltrování spolupracovníků StB do řad signatářů.
Díky této kampani se o znění skutečného textu začalo zajímat velké množství lidí, kteří se s ním nakonec seznámili díky vysílání západních rozhlasových stanic. Právě naopak tedy tato kampaň vzbudila určitý zájem a odhalila absurditu režimu. Lidé totiž podepisovali nesouhlas s něčím, co vůbec nečetli.

Persekuce inteligence a kultury

Drtivá většina inteligence - veřejní a státní zaměstnanci - se zprvu nestavěla na odpor vůči nastupujícímu režimu. Vedly ji k tomu především existenční důvody. Avšak z řad sociálně slabších vrstev zazníval tlak na režim, neboť ty v inteligenci spatřovaly nadřazenou skupinu. Pro komunistické vedení bylo proto výhodné hledat v inteligenci příčinu častých poruch společensko-ekonomického života. K takovému pohledu nabádali vysocí i nižší straničtí funkcionáři. Jejich tvrzení, že např. za nesplněným plánem stojí "třídní nepřítel" v podobě příslušníka inteligence padala na úrodnou půdu.

Pronásledování státních zaměstnanců
14. prosince 1948 vydala vláda usnesení o zařazení 65 000 zaměstnanců státní správy do výroby. Výsledek byl však hubený. Narazil na odpor ministerstev i na nezájem podniků o lidi nekvalifikované v oboru a většinou pokročilého věku. Do výroby tehdy přešla pouze necelá třetina plánovaného počtu.
V roce 1951 v souvislosti se zvýšením hospodářských úkolů motivovaných vojenskými plány SSSR požadoval průmysl desetitisíce nových pracovních sil. Proto byla vyhlášena tzv. "akce 77", v rámci které mělo být 77 000 úředníků přesunuto do výrobního procesu. Tato akce byla mnohem úspěšnější než pokusy zmíněné v předchozím odstavci. Ti, kteří neodešli dobrovolně byli propuštěni a zařazeni do továren. Touto akcí nesledovali komunisté jen zajištění nových pracovních sil ve zbrojní výrobě, ale ve skutečnosti se jednalo o politické čistky. Existovala řada případů, kdy byli jednotlivci prohlášeni za politicky nespolehlivé a ihned propuštěni.
Výměnu úředníků za politicky spolehlivé prováděli komunisté těmito způsoby:
reorganizací úřadů
Ta začala již 1. ledna 1949 zřízením krajských národních výborů a pokračovala vznikem, reorganizací nebo zrušením různých ministertev a dalších státních úřadů.
zrušením tzv. definitivy
Státnímu zaměstnanci zajišťovala trvalý pracovní poměr a ochranu před propuštěním z politických důvodů.
nástupem nových "odborníků"
Podle nově zavedených pravidel se při obsazování funkcí nemuselo přihlížet k dosaženému vzdělání. Znamenalo to, že jakoukoli funkci, vyjma lékařů, mohl dělat kdokoli aniž by měl k tomu přiměřené vzdělání. Po absolvování několikatýdenního politického kursu mohl nastoupit "třídně uvědomělý" dělník (tzv. "dělnický kádr") na kteroukoli řídící funkci. Za tímto účelem vznikaly ve všech institucích kádrové a školní odbory, oddělení a referáty, které vybíraly a školily dělnické kádry. Dle neoficiálních údajů muselo odejít ze státní služby (a přejít do výroby) 51 215 úředníků.

Pronásledování tvůrčí inteligence
Tato méně početná, ale zato vlivná skupina se stala objektem zájmu režimu. Komunističtí vládci se snažili využít levicové postoje většiny umělců k propagaci systému. Tvůrčí činnost byla degradována na pouhou propagandu a tvůrci na zaměstnance z milosti strany a státu. Přesto však umělci nikdy nedosáhli úplné důvěry u vysokých stranických funkcionářů.
Například v roce 1949 tehdejší krajský komunistický tajemník v Brně vychvaloval ty spisovatele, kteří píší o továrnách a soustruzích. Těm, kteří svoji povinnost ještě nepochopili (jako například básník Nezval) hrozil zákazem vydávání jejich díla.
Novináři se "těšili" největší pozornosti komunistického vedení. Jich se v prvé řadě nejvíce dotkly poúnorové čistky. Likvidace všech krajských novin a stranických časopisů postihla velké množství žurnalistů. Nekomunistickým stranám byl povolen pouze jeden ústřední deník s omezeným nákladem a organizační zpravodaj. A tak řada novinářů řešila svoji situaci emigrací (P. Tigrid. F. Peroutka), někteří skončili dokonce ve vězení (M. Mareš).
Již v říjnu 1948 byl sestaven první seznam zakázané literatury na jehož základě byly vyřazovány knihy z veřejných knihoven. Posléze následovaly další a další seznamy. Podle těchto seznamů bylo vyřazeno a zničeno kolem 27,5 milionů knih.
Kulturu zcela ovládli umělci-komunisté, kteří zcela nečinně přihlíželi pronásledování svých druhů. Nuceně umlčenými významnými osobnostmi národní kultury byli např. Jan Zahradníček (uvězněn), František Hrubín, Vladimír Holan, Zdeněk Kalista, Václav Černý, František Křelina, Josef Palivec, Jaroslav Seifert...
V létě roku 1951 byla zahájena štvavá kampaň proti básníku Konstantinu Biebelovi, která skončila básníkovou sebevraždou 12.11.1951.
Štvavou kampaň psychicky neunesl ani režisér Jiří Frejka, který dobrovolně odešel ze života na jaře 1952.

Pronásledování pedagogických pracovníků
Politickému tlaku byli vystaveni i profesoři a učitelé. Celá řada vysokoškolských učitelů byla již v roce 1948 propuštěna. Bylo zavedeno státní vedení vysokých škol, zlikvidována jejich autonomie a byla zrušena definitiva profesorů. V letech 1948 až 1954 se počet profesorů a docentů snížil z 1330 na 887, a bylo propuštěno na pět procent učitelů.
Rozšířenou formou persekuce byly rovněž neustálé přesuny z jedné obce do druhé. Jen v roce 1953 bylo přemístěno v českých zemích přes 6300 učitelů.
Pro postavení učitele byl charakteristický politický tlak, kontrola a neúcta k jeho práci. Postavení učitele hluboce pokleslo ve společenském žebříčku. Dřívější poslání kulturních činitelů vytlačila funkce pouhého vykonavatele směrnic a nařízení - jeho postavení pokleslo na úroveň služebníků moci. Učitelé měli za povinnost se plně angažovat v tzv. budovatelském úsilí - v kolektivizaci, ateistické výchově. Museli vykonávat administrativní práce ve veřejné správě. Podle plnění těchto úkolů je úřady posuzovaly.

Vyšetřovací metody StB

Odpovídaly politickému zaměření STB, jak bylo určeno jejím zřizovatelem - Komunistickou stranou Československa. Po komunistickém puči bylo za velezrádce a špiony ihned prohlášeno 60% obyvatel ČSR.
V únoru 1948 se KSČ prohlásila za stát a začala vládnout dle hesla: "Kdo nejde s námi - jde proti nám".
Velké množství "odsouzených" vysokými tresty a popravy mělo tyto cíle:
zastrašit obyvatele státu
zavřít a zničit každého, kdo hájil jiné než komunistické myšlenky
zajistit otroky na práci
V mnoha případech byly předem vybrané známé osobnosti, aby dopad jejich osudu na ostatní obyvatelstvo byl ještě větší. Zatýkání začalo prakticky v den "Vítězného února", což dokládá, že vše bylo předem pečlivě připravováno.
Hlavní roli ve výběru obětí hrála osobní nenávist, zášť a závist. Ne všechny vyhlédnuté osoby se podařilo zlikvidovat. Na mnoha místech bylo ještě mnoho slušných lidí, kteří vyhlédnuté oběti včas varovaly. Asi 60 000 osob na základě tohoto varování uteklo do zahraničí.
Úkolem členů StB bylo za každou cenu vynutit "doznání" vyhlédnuté oběti. Byly použity a zdokonaleny vyšetřovací metody gestapa. Surové fyzické násilí a hlad. Kdo se "nepřiznal" k určené vině byl, jako např. farář Toufar, utlučen. Utlučených byly stovky. Oběti byly pak využívány k otrocké práci při tzv. "budování socialismu".

Zdroje informací

http://www.totalita.cz
http://www.maturita.cz
http://www.imaturita.cz
Jiří Gruntorád - O československém vězeňství : Sborník Charty 77; 1990
Jan Kalous - Instruktážní skupina StB v lednu a únoru 1950; 2001
Josef Harna, Rudolf Fišer - Dějiny českých zemí II.; 1998
Jan Kuklík, Jan Kuklík - Dějepis 4 pro gymnázia a střední školy, nejnovější dějiny; 2002
Kolektiv autorů - Velká dětská encyklopedie : Dějepis světa, 1996

Hodnocení referátu Politické procesy v ČSR 1948 - 1989

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 619×
  3915 slov

Komentáře k referátu Politické procesy v ČSR 1948 - 1989

Jan Heřman
Zadejte si do vyhledávačů: Kdo byl Allan Dulles? Jaký vliv měl Allan Dulles na KSČ?