Koncentrační tábory

Po porážce Německa nacházeli spojenečtí vojáci po celé Evropě strašlivé koncentrační tábory, což bylo zařízení sloužící k izolaci, terorizování a fyzické likvidaci a vyhlazování celých národů a národostních skupin. V nich nacisté během 2.světové války věznili na 26 milionů lidí, kteří jim byli nepohodlní. Mezi nimi bylo několik milionů Židů. Nacisté vězně mučili, vykořisťovali, týrali je hladem a většinu z nich nakonec zavraždili v plynových komorách. První byly založeny v roce 1933 SA, SS a policií. Od roku 1942 podléhaly hospodářské správě SS a staly se dodavatelem německého zbrojního průmyslu a zásobárnou levných a bezprávných pracovních sil.

Nejznámější koncentrační tábory:

Mauthausen, Dachau, Treblinka, Majdanek, komplex táborů Osvětim, Buchenwald, Sochsenhausen, Terezín (konc.tábor a ghetto), Belzec, Chelmno, Sobibor a mnoho dalších.

 

Vězni byli nejprve odvezeni „dobytčími“ vlaky do koncentračního tábora, poté prošli selekcí. Ti, kteří měli „štěstí“, tak byli označeni za práceschopné a ti, kteří byli neschopní, tak byli odvedeni do plynových komor. Mnoho lidí se selekce ani „nedočkali“, protože pomřeli při převozu.

Všechen majetek vězňů byl zabaven a využit. Vlasy mrtvých byly posílány do textilních továren na další zpracování. Stejně tak se zužitkovávaly i kosti (výroba mýdel), zuby, kůže, nehty, …

Způsoby usmrcování:

1. odstřelování
- neefektivní, problémy s odstraňování mrtvých, nepohodlné
2. zavádění kysličníku uhelnatého do hermeticky uzavřeného prostoru
- neúčinná metoda, náročná na čas
3. krystalická kyanovodíková sloučenina Zyklon B
- v plynových komorách- velmi účinné

Co to byly plynové vozy?

Plynové vozy byla nákladní auta určená k zadušení vetšího počtu vězňů. Nejprve byl kysličník uhelnatý, tvořený spalováním benzínu v motorech těchto vozů, zaveden do utěsněných komor. Tato metoda byla původně užívána jako součást programu "eutanázie", v jehož rámci nacisté zabíjeli fyzicky a duševně hendikepované Němce. Později, v září 1941, byli sovětští váleční zajatci zavražděni v Sachsenhausenu zavedením kouře do utěsněných komor samotného nákladního vozu. O dva měsíce později byly tyto mobilní plynové vozy převezeny do Sovětského svazu, kde je Einsatzgruppen použily k vyvražďování Židů. Když byl v prosinci 1941 založen vyhlazovací tábor v Chelmnu, byly zde tyto plynové vozy rovněž používány. Během nacistické nadvlády v Evropě byly plynové vozy použity k vyvraždění přibližně 700 000 osob.

Ve vyhlazovacích táborech, postavených v rámci Operace Reinhard v Belzecu, Sobiboru a v Treblince, byl prvním plynem použitým k vraždění lidí kysličník uhelnatý získávaný z benzínových motorů nebo uvolňovaný z tlakových lahví obsahujících kysličník uhelnatý. Experimenty s používáním Cyklónu B, formy kyanovodíku neboli kyseliny kyanovodíkové, začaly v Osvětimi v září 1941.

Kvůli nesnesitelným podmínkám v koncentračních táborech se mnoho vězňů pokusilo o útěk, ale téměř nikomu se nepovedlo utéct.

Opatření proti uprchlíkům:

- miniaturní minová pole
- ploty s vysokým napětím
- smečky zuřivých a hladových německých ovčáků a dobrmanů

 

Antisemitismus

Některé skupiny lidí Židy nenáviděly a pronásledovaly je po celá staletí. Tomu se říká antisemitismus. Hrůzného vrcholu dosáhl antisemitismus v období mezi lety 1933 – 1945, kdy nacisté, příslušníci německé Národně socialistické dělnické strany, zabili v koncentračních táborech přes 6 milionů Židů. Všichni Židé museli nosit na šatech hvězdu, aby je každý na první pohled poznal a byli vyřazeni ze společnosti.

Příklady omezování židovské populace za Druhé republiky
Vyřazování osob židovského původu ze státních služeb, započaté již za pomnichovské Druhé republiky, pokračovalo v drastické formě, přičemž nebylo zapomenuto ani na trafiky, na židovské prodavače tabáku a umělých sladidel.
Postupně se začalo zřizovat pro židovské obyvatelstvo Protektorátu jakési "ghetto", zatím ještě bez přímé internace. Systém diskriminačních opatření byl velmi široký, neustále se zdokonaloval a postupně zasahoval všechny stránky života lidí, jejichž občanské legitimace byly od února 1940 označeny výraznou červenou literou "J".
Zakázán byl vstup na různá náměstí, do určitých ulic a parků. Např. v Praze se nejprve nesmělo do Stromovky, pak do všech veřejných sadů, zahrad, také lesů v oblasti Velké Prahy, na vltavská nábřeží mezi Hlávkovým mostem a Železničním mostem a do stále většího počtu ulic, zejména ve středu města.
Zakázány byly návštěvy divadel, kin, knihoven, sportovních podniků a zábavních zařízení, také plováren a veřejných lázní.
V místních hromadných dopravních prostředcích bylo povoleno používat jen určitá oddělení, např.jen jedné plošiny posledního vozu. Podobně na železnici byl židovským cestujícím k použití pouze poslední vagón a později jen poslední oddělení tohoto posledního vagónu. Zakázáno bylo navštěvovat nádražní restaurace, čekárny i všechna ostatní nádražní zařízení.
Nákupní doba byla omezena nejprve na dvakrát dvě hodiny, později jen na dobu od 15. do 17. hodiny. Obdobný režim byl zaveden v peněžních ústavech.
Radikálně byla omezena možnost používat poštovní úřady, např. v Praze byla určena výhradně pošta v Ostrovní ulici, a to pouze mezi 13. a 15. hodinou.
Židé byli vyloučeni z telefonního účastnictví a byly jim odebrány telefonní přístroje, podobně jim bylo zakázáno používat rozhlasové přístroje. Byly jim odebrány.
Zákaz opouštět své bydliště po 20. hodině vydalo gestapo prostřednictvím židovských obcí pro veškeré židovské obyvatelstvo.
Zakázány byly změny bydliště, pokud nebyly německými úřady nařízeny, a zakázáno bylo také přechodné vzdálení se z obvodu Velké Prahy, resp. z místa kteréhokoli bydliště bez výzvy nebo souhlasu příslušného úřadu.
Židé byli vyloučeni ze všech spolků, zastupitelských sborů a orgánů veřejných korporací.
Židům byla zakázána návštěva českých škol - dávno před tím byli židovští žáci a studenti vyhnáni z německých škol - a platil i zákaz soukromého vyučování.
Nerespektování těchto a desítek dalších, často nejmalichernějších zákazů a nařízení, gestapo postihovalo týráním a vězněním. Jejich posláním bylo izolovat ostrakizované Židy od českého a samozřejmě i od německého obyvatelstva.

Odhadované ztráty Židů během holocaustu

Země Počet Židů
před válkou Minimální ztráty Maximální ztráty
Rakousko 185 000 50 000 50 000
Belgie 65 700 28 900 28 900
Čechy a Morava 118 310 78 150 78 150
Bulharsko 50 000 0 0
Dánsko 7 800 60 60
Estonsko 4 500 1 500 2 000
Řecko 77 380 60 000 67 000
Maďarsko 852 000 550 000 569 000
Itálie 44 500 7 680 7 680
Lotyšsko 91 500 70 000 71 500
Litva 168 000 140 000 143 000
Lucembursko 3 500 1 950 1 950
Nizozemí 140 000 100 000 100 000
Norsko 1 700 762 762
Polsko 3 300 000 2 900 000 3 000 000
Rumunsko 609 000 271 000 287 000
Slovensko 88 950 68 000 71 000
Sovětský svaz 3 020 000 1 000 000 1 100 000
Jugoslávie 78 000 56 200 63 300

Celkem 8 905 840 5 384 202 5 641 302

Další oběti nacismu

Mnoho lidí se z politických, sociálních nebo rasových důvodů stalo obětí nacistického režimu. Mezi prvními oběťmi byli Němci pronásledovaní za své politické aktivity. Mnoho z nich zemřelo v koncentračních táborech, ale většina jich byla propuštěna po té, co byl jejich odpor zlomen. Němci, kteří byli fyzicky nebo psychicky hendikepováni, byli vražděni v rámci tzv. "eutanázie". Další Němci byli uvězněni za to, že byli homosexuálové, zločinci nebo jen nepřizpůsobiví. Tito lidé, ačkoli se s nimi zacházelo velmi krutě, nebyli nikdy určeni k naprostému vyhlazení, jak tomu bylo v případě Židů. Nacistická politika vůči Romům nebyla jednotná. Na většině území Německa byli asimilovaní Romové považováni za společensky nebezpečné a byli posléze vražděni, zatímco na okupovaném území Sovětského svazu nebyli do společnosti integrovaní Romové pronásledováni, pouze ti, kteří si udrželi kočovný způsob života, byli předurčeni k smrti. S Poláky, Rusy, Ukrajinci, Jugoslávci, Bulhary, Čechy a Slováky také nebylo zacházeno jednotně, přestože byli považováni za rasově méněcenné. Slováci, Chorvaté, Bulhaři a někteří Ukrajinci byli spojenci nacistů. Ruští váleční zajatci umírali na následky těžké práce, byli vražděni kvůli nacistickému rasismu a nenávisti ke komunismu. Nacistické plány si nekladly za cíl vyhlazení Poláků. Polské děti, které "vypadaly německy" měly být vychovány jako Němci, intelektuálové a vůdčí osobnosti z obav z možných nepokojů zavražděni a zbytek zotročen.

První koncentrační tábor

První koncentrační tábor byl založen 23. března 1933 v Dachau, pouhé dva měsíce poté, co se Hitler stal říšským kancléřem. Jeho účelem bylo šířit strach napříč celou populací a stal se účinným nástrojem pro umlčení a zlomení opozice nacistického režimu. Dachau se stalo cvičným místem SS. Jeho prvním velitelem byl Theodor Ericke. Jak se rozšiřoval celý systém táborů, byly mnohé Erickeho brutální skutky následovány.
Každý vězeň v táboře byl označen pomocí čísla (přišíváno na oděv, Osvětim - tetování na paži) a barevného trojúhelníku (taktéž přišíváno na oděv, pod číslo vězně).
- Politický vězeň - Násilný trestný čin
- Nepřizpůsobivý vězeň - Homosexuál

Značení u židovských vězňů se skládalo ze dvou trojúhelníků. Žlutý a barevný.
- židovský politický vězeň - žid homosexuál

Umístění označení:

První vyhlazovací tábor
Prvním za tímto účelem postaveným vyhlazovacím táborem byl tábor Chelmno (Kulmhof) v Polsku. Do provozu byl uveden 8.prosince 1941 poté, co do něj byli převezeni Židé z okolních oblastí. Nejprve byly k vraždám používány plynové vozy. Nakonec zde bylo zavražděno okolo 320 000 osob, většinou Židé. Do března 1942 velel táboru Hauptsturmfuehrer Herbert Lange, poté jej vystřídal Hauptsturmfuehrer Hans Bothmann.

17. ledna 1945 nacisté tábor opustili. V září 1941, několik měsíců před začátkem vyhlazování v Chelmnu, bylo asi 600 sovětských válečných zajatců a dalších 250 vězňů zabito v Osvětimi cyklónem B. Avšak Osvětim až do jara 1942 funkci vyhlazovacího tábora neplnila, plynové komory byly vybudovány v nedalekém Birkenau až později.

 

KONCENTRAČNI TÁBOR MAUTHAUSEN

Koncentrační tábor Mauthausen (KTM) patřil k nejhorším nacistickým likvidačním koncentračním táborům. Vězně zde stříleli, věšeli, naháněli do ostnatých drátů nabitých elektřinou, usmrcovali petrolejovými injekcemi, v plynových komorách nebo v pojízdném plynovém autobusu, v zimě za mrazu polévali vězně vodou z hydrantů, štvali na ně hladové psy, prováděli na vězních pseudolékařské pokusy, vraždili je hladem, psychickým týráním i těžkou fyzickou prací, hlavně v lomu - 186 strmých schodů vytesaných do žuly, po nichž vězňové v kolonách vynášeli na zádech několikrát za den bez odpočinku, poháněni klacky, obušky a střelbou, mohutné kvádry žuly; nahoře na plošině esesáci vybírali oběti, které shazovali dolů ze skály do jezírka.

1938
Vězňové z KT Dachau začali budovat 30km na východ od Lince, nedaleko od městečka Mauthausen, v blízkosti lomu nový koncentrační tábor - první mimo území Německa.V prvním období výstavby KT byla průměrná délka života vězně 15 měsíců.

1941
Masové deportace Čechů do KTM souvisejí s nástupem Heydricha jako zastupujícího říšského protektora, který zařadil KTM do tzv. III. stupně pro nepolepšitelné, jejichž návrat byl nežádoucí, a stanovil, že většina rozsudků smrti bude prováděna v KTM. 3. 10. byl z Prahy poslán první větší transport - asi 280 osob. V krátkých intervalech následovaly další transporty - do konce roku jen z českých zemí tam přivezli kolem 1400 vězňů.

1942
Mnoho vězňů bylo zavražděno v době po atentátu na Heydricha, mezi nimi i skupina 152 žen, během 3 dnů bylo zastřeleno 250 Čechů - mužů, žen i dětí, celé rodiny. Z transportu těchto let zůstalo naživu necelých 10% Čechů.
Druhé období KTM se vyznačovalo bezohledným, brutálním masovým vražděním vězňů. Průměrná délka života vězňů byla jen 6 měsíců.
Pro třetí období je charakteristické využívání vězňů k otrocké práci ve válečném průmyslu.Průměrná délka života vězně se "prodloužila" na 9 měsíců.

1943
Postupně se podařilo místo zkompromitovaných kriminálních živlů obsadit politickými vězni písárnu a některá další místa ve vězeňské samosprávě. Političtí vězni využívali všech možností ke zlepšení režimu na blocích. Šířily se solidární akce na podporu zesláblých soudruhů. V léčebné péči se osvědčili i čeští lékaři prof. MUDr. Josef Podlaha, MUDr. Zdeněk Stich a další. Od podzimu 1943 se začala v Mauthausenu formovat mezinárodní organizace - Mezinárodní výbor politických vězňů, v jehož čele koncem války stali Rakušané J. Kohl, H. Maršálek, Čechoslováci A. London a L. Hofman, Španel Manuel Rasola a další.

1944
V zimních měsících byly zformovány ilegální výbory jednotlivých národních skupin vězňů. Na podzim v okolí Greinu byla zahájena výstavba plynových komor a krematorií. V 9 pecích se měly spalovat ročně statisíce mrtvol a tak likvidovat národy střední Evropy a Balkánu. Rychlý postup spojeneckých armád si vynutil zastavení prací.

1945
Od ledna se postupně organizovala vojenská jednotka o síle 670 mužů, mezi nimi bylo 330 sovětských občanů a 82 Čechoslováků. V březnu 1944 byl vydán rozkaz, aby zajatí důstojníci a poddůstojníci, kteří se pokusili o útěk, byli buď přímo likvidováni, nebo převezeni do KTM. Jednalo se hlavně o příslušníky Rudé armády. Byli umístěni na 20. bloku, který byl obehnán zdí, izolován od ostatního tábora. Ze tří strážních věží mířily na blok kulomety a v noci i reflektory. Od března 1944 do února 1945 bylo sem posláno více než 4700 zajatců. Začátkem února zde bylo asi 570 vězňů, kteří v noci 2. února povstali, provedli útok na kulometné věže a zkratovali elektřinou nabité dráty. 419-ti povstalcům se podařilo probít se na svobodu. Na jejich polapení byla zorganizována velká akce. Jen 19-ti se podařilo uniknout, ostatní byli esesáky brutálně povražděni.
Himmler vydal tajný rozkaz k likvidaci všech vězňů KTM plynem v podzemních šachtách Gusenu. Už v zimních měsících se začaly snižovat i tak malé dávky potravin pro sanitní tábor - chleba dostávali vězňové jen dvakrát týdně, a to pro 12 osob jeden bochníček. Během dubna a května tu zemřelo 9000 vězňů.

12. února přišel do KTM první transport 124 politických vězňů ze Slovenska - účastníků SNP. 10. dubna bylo dopraveno z českých zemí 214 mužů a žen, kteří byli bez evidence usmrceni v plynové komoře. Rovněž 113 vězňů z Bratislavy bylo popraveno bez evidence.

Rok 1945 je charakteristicky hromadným přísunem vězňů z evakuovaných táborů (Lublin, Osvětim a další) a masovou úmrtností. 28. dubna přišel do tábora transport žen z Freibergu určený k likvidaci v plynové komoře. Přežily - plynová komora už byla demontována. V tomto čtvrtém období byla průměrná délka života vězně jen 5 měsíců.

3. května odešly jednotky SS z KTM na frontu, ostrahu převzala policejní formace vídeňských hasičů.

4. května Mezinárodní výbor politických vězňů po dohodě s novým velitelem stráží přejal vnitřní správu tábora. V té době bylo v KTM vězněno kolem 80 000 vězňů.

5. května první americké průzkumné tanky pronikly k branám tábora a asi po hodině tábor opustily na příkaz svého velitelství. Vojenské jednotky vězňů odzbrojily strážné a mezinárodní výbor převzal vedení tábora. Nedostatečně vyzbrojené vojenské jednotky vězňů pod vedením rakouského mjr. Kodra a sovětského mjr. Pirogova se pustily do boje proti elitním jednotkám SS, obsadily okolní kopce a tím zabránily jednotkám SS, aby napadly KTM.

7. května přijely do KTM jednotky americké armády a velitel rozpustil mezinárodní výbor. Na protesty osvobozených vězňů byl nucen velitel uznat mauthausenský výbor za výhradního představitele osvobozených vězňů.

V druhé polovině května se vrátilo do vlasti 973 Čechů a 388 Slováků.

Branou KTM prošlo na 335 000 mužů, žen a dětí z více než 30-ti zemí a více než 122 700 vězňů bylo usmrceno. Jen v dubnu 1945 zemřelo více než 20 000 vězňů a v květnu přes 10 000. V roce 1945 zde našlo smrt kolem 53 000 lidí. Do KTM přivezli asi 7329 Čechů a 800 Slováku, 4500 bylo umučeno. Mezi bestiálně zavražděnými byly významné osobnosti jako Viktor Synek, Eduard Urx, Václav Sinkule, Jan Osoha, Karel Černocký, ekonom Jan Ulrich-Kamenický, herečka Anna Letenská, herec a písničkář Karel Hašler, básníci Ivan Javor, Hanuš Bonn, Hanuš Fantl a další. Do Mauthausenu zavlekli nacisté mnoho českých vědců a pedagogů z vysokých škol, z Brna, zejména z univerzity TGM, zde bylo umučeno 17 profesorů, 3 docenti a 5 asistentů. Čest jejich památce.

 

Osvětim

Po dobu pěti let tábor Auschwitz vyvolával pocit strachu mezi obyvatelstvem zemí okupovaných nacisty za druhé světové války. Byl vybudován pro polské politické vězně v roce 1940. Původně měl sloužit jako nástroj teroru a vyhlazování Poláků. Časem sem začali nacisté posílat lidi z celé Evropy, zejména Židy - občany různých států, a také sovětské válečné zajatce a Rómy. Mezi vězni se vyskytovali rovněž Češí, Jihoslované, Francouzi, Rakušané, Němci a další. Do konce existence tábora sem přicházely transporty polských politických vězňů.

Po porážce Polska v září 1939 bylo město Osvětim s přilehlými obcemi začleněno do třetí říše. Zároveň jej nacisté přejmenovali na Auschwitz. Již koncem roku 1939 se na Úřadě vyššího vedoucího SS a policie ve Vratislavi zrodila myšlenka vybudovat koncentrační tábor. Návrh byl motivován jak přeplněním věznic na území Slezska, tak nutností provést další vlnu hromadného zatýkání obyvatelstva Slezska.

Několik zvlášť pro tento účel vybraných komisí zahájilo hledání místa vhodného pro lokalizaci tábora. Volba padla na opuštěné předválečné kasárny v Osvětimi. Nacházeli se mimo zástavbu, což umožňovalo rozšiřování a izolaci. Bez významu nebyl ani fakt, že Osvětim měla dobré dopravní spojení, protože byla jedním z důležitých železničních uzlů.

Rozkaz vybudovat tábor byl vydán v dubnu roku 1940 a jeho velitelem byl jmenován Rudolf Höss. Dne 14.6.1940 gestapo poslalo do KL Auschwitz první vězně - 728 Poláků z věznice ve městě Tarnów.

V době vzniku tábor čítal 20 budov, z toho 14 přízemních a 6 poschoďových. V letech 1941 - 1942 ve všech přízemních budovách vězni přistavěli patro a postavili osm nových. Celkem tábor čítal 28 poschoďových budov. Průměrný početní stav kolísal mezi 13 000 a 16 000, v roce 1942 jednorázově přesáhl 20 000. Vězni byli ubytováni v blocích, k tomuto účelu se využívaly také půdní a sklepní prostory baráků.

Souběžně se zvyšováním počtu vězňů se rozšiřovalo také území tábora. Tábor v Osvětimi - KL Auschwitz I se stal kmenovým táborem pro celou síť nových táborů. V roce 1941 byla ve 3 km vzdálené vesnici Březinka zahájená výstavba druhého tábora, později nazvaného KL Auschwitz II - Birkenau a v roce 1942 v Monowicích u Osvětimi byl vedle závodů IG Farbenindustrie vybudován KL Auschwitz III. Navíc v letech 1942 - 1944 vzniklo asi 40 poboček kmenového tábora , podřízených KL Auschwitz III, umístěných hlavně poblíž hutí, dolů a továren, využívajících vězňů jako laciné pracovní síly.

V táboře Osvětim, před vchodem do krematoria a plynové komory byl 16. dubna 1947 popraven velitel tábora Auschwitz Rudolf Höss.

Tábory v Osvětimi a Březince jsou jako památková rezervace zpřístupněny návštěvníkům. Mezi nejvýznamnější objekty patří: v Březince - zbytky čtyř krematorií a plynových komor a také spalovacích hranic, železniční rampa, na níž probíhali selekce vězňů přivážených do tábora, rybník s lidským popelem, v Osvětimi pak "blok smrti". Kromě toho se v obou táborech dochovali bloky a část vězeňských baráků, hlavní táborové brány, strážnice, strážní věže a oplocení z ostnatého drátu. Některé SS zničené objekty byly zrekonstruovány z původních dílů, např. pece v krematoriu. Část objektů byla úplně zničena příslušníky SS zametajícími stopy zločinu. Některé objekty byly s ohledem na závažnost problému zrekonstruovány a umístěny na původní místo. Jsou to především "popravčí zeď" a hromadná šibenice na shromaždišti

 

Popis dnešního vzhledu komplexu koncentračních táborů v Osvětimi očima návštěvníka

AUSCHWITZ-BIRKENAU-MONOWICE
1940 - v dubnu plán na výstavbu Auschwitz I, první političtí vězni v červnu 1940
1941 - začala výstavba druhého koncentračního tábora Auschwitz II - Birkenau ve vesnici Brzezinka vzdálené asi 3 km od Oswiecimi
1942 - výstavba třetího campu Auschwitz III - Monowice,
1942-1944 - vybudováno asi 40 menších subcampů spadající většinou pod Auschwitz III

KL AUSCHWITZ I (Oswiecim) - založen 1940 původně pro polské politické vězně, první velitel campu Rudolf Höss, původně 20 budov, pak rozšířen o dalších 8 bloků, průměrný stav vězňů v roce 1942 byl 13-16 tisíc, rekord 20 tisíc lidí, většina Židů deportovaných do Oswiecimi byla bez registrace a identifikace poslána hned při příjezdu do plynu, počet obětí se odhaduje na 1,5 milionu, vzdálenost mezi místem zatčení a KL Auschwitz byla někdy až 2400 km, transport byl v utěsněných vagonech, jídlo se neposkytovalo, cesta trvala obvykle 7 až 10 dní, takže po otevření vagonu byly už staří lidé a děti většinou mrtvi, zatímco ostatní ve stavu extrémního vyčerpání.

Blok 4 - Exterminace - urna s lidským popelem sebraným na území Birkenau, výroky SS Reichsführera Heinricha Himmlera o totálním vyhlazení židovské populace a o motivech zřízení koncentráku zrovna v Oswiecimi (“Současná kapacita vyhlazovacích center na východě je nedostačující. Proto jsem vyprojektoval KL Oswiecim i kvůli jeho vhodné poloze co se týče komunikačních cest i proto, že celou oblast lze snadno izolovat a zakamuflovat.”), fotografie poprav Židů z Maďarska, model plynové komory a krematoria, 3 fotky vyfocené tajně za velkého rizika jedním z vězňů v roce 1944 ukazující ženy vlečené do plynové komory a spalování těl na kremačním tálu, dále prázdné plechovky od cyklonu B, 1 plechovka včetně granulí, info o cyklonu B (Zyklon B vyráběla firma Degesch jejíž zisk z prodeje plynu v letech 1941-44 přesáhl 300 tisíc marek, v Oswiecimi v období 1942-43 bylo použito skoro 20 tun cyklonu B, dle velitele tábora Hösse bylo potřeba 5-7 kg jedu k zabití asi 1500 lidí), vitríny plné vlasů, které ještě nestihli pohlaváři campu prodat (vlasy se balily do pytlů a prodávaly se textilním továrnám v Německu 50 Pfenigů za 1 kg), vystaveny i látky vyrobené z vlasů, fotky poprav - střelba do týlu.

Blok 5 - Materiální důkazy zločinů - osobní věci vězňů nalezené po osvobození campu, i když SS se snažili vše zničit, zapálili sklady, 30 jich shořelo, zůstaly však tisíce párů bot, brýle, hřebeny, berle, nádobí, kufry se jmény a adresami deportovaných, židovské modlitební šály, kartáčky na zuby, žiletky na holení, ...

 

Každodenní život vězně - příchozímu byl zkonfiskováno oblečení a osobní věci, byl ostříhán nakrátko, vysprejován desinfekcí, vykoupán, pak dostal číslo a zaregistroval se, původně byly vězni fotografováni ze 3 pohledů, zatímco od roku 1943 byly tetováni, podle toho z jakého důvodu vězeň přišel, dostal barevný trojúhelník přišitý na oblečení (političtí vězni červený, cikáni černý, svědci Jehovovi fialový, homosexuálové růžový, kriminálníci zelený, Židé hvězdu tvořenou žlutými trojúhelníky a navíc trojúhelník udávající důvod jejich zatčení), příděl na vězně na den byl 1300-1700 kalorií, k snídani dostal půl litru “kafe”, k obědu 1 litr bezmasé polívky, k večeři 300-350 gramů černého chleba, 30 g másla, 20 g salámu a trochu čaje nebo kafe, fotky po osvobození ukazují některé ženy vážící jen 23-30 kg, dále sekce fotek s dětmi (většina šla hned do plynu, zbytek do campu, kde měly stejné podmínky jako dospělí, některé děti, např. dvojčata někdy sloužila jako předmět lékařských experimentů.

Blok 7 - Životní a sanitární podmínky - nejdříve spali na slámě, pak na tenkých matracích, v místnostech sotva tak pro 40-50 lidí bylo vtěsnáno v průměru 200 vězňů, později byly postaveny trojpalandy, na každém stupni 2 lidé, vězni se zvláštními funkcemi dostávali separátní ubytování s lepšími podmínkami, v Oswiecimi byli vězni ubytování v cihlových domech s vybetonovanou podlahou narozdíl od Birkenau, kde jsou baráky bez základů, lidé, kteří se nakazili a byla malá pravděpodobnost rychlého uzdravení byli posláni přímo do plynu nebo zabiti phenolem píchnutým přímo do srdce.

 

Blok 10 - Sterilizační experimenty - zde prováděli experimenty doktoři SS (např. SS Dr. C. Clauberg tu prováděl testy na židovských ženách, aby vyvinul efektivní metodu biologické likvidace národů, hlavně Slovanů, Dr. Josef Mengele experimentoval na dvojčatech a handicapovaných lidech), testovaly se různé chemické preparáty, např. toxické substance byly aplikovány na pokožku vězňů.

Zeď smrti - umístěna mezi bloky 10 a 11, které na stranách neměly okna, aby vězni neviděli popravy

Blok 11 - Blok smrti - zde čekali vězni na smrt, pokoj oficíra SS, který měl službu, místnost, kde zasedal Gestapo soud a vynášel rozsudky smrti, než byl vězeň vyveden a zastřelen, byl donucen se svléknout v umývárně (pokud jich bylo k popravě málo byli vězni často zastřeleni už v umývárnách), dále tu jsou mučící nástroje (např. k věšení za ruce), malé přenosné šibeničky, atd., cely vězňů, cela, kde byl vězněn polský kněz Otec Maximilian Kolbe, který obětoval vlastní život za život jiného vězně, přes veškerý teror se vězňům podařilo vytvořit spiknutí proti SS - podařilo se dostávat do campu tajně balíčky s léky a jídlem a dále propašovat seznamy vězňů a důstojníků SS včetně důkazů o spáchaných zločinech do vnějšího světa, jedním z hlavních cílů hnutí odporu bylo podkopat pozice kriminálních živlů, kteří byli často pověřováni speciálními úkoly od SS důstojníků, a nahradit je politickými vězni, dále zde je mapa okolí Oswiecimi a cesty, kudy se podařilo několika vězňům uprchnout (je zde ale jen asi 10-15 jmen úspěšných),

Shromažďovací náměstí - místo, kde SS počítala počet vězňů a kde vykonávala veřejné popravy na šibenicích, v červenci 1943 zde bylo pověšeno najednou 12 Poláků, kteří měli kontakty s civilisty mimo camp a pomohli utéci třem spoluvězňům.

 

Krematorium a plynová komora - před vchodem do budovy je vidět šibenice, kde byl v dubnu 1947 popraven první velitel campu Rudolf Höss, největší místnost v krematoriu byla márnice, která byla přetransformována na plynovou komoru, dále zde jsou spalovací pece (které mohly spálit až 350 těl denně, pece vyrobila firma Topf und Söhne z Erfurtu, stejná firma, která dodala pece do krematorií v Birkenau), krematorium fungovalo v letech 1940-43

Národní expozice - židovské, sovětské, polské, jugoslávské, rakouské, československé, maďarské, francouzské, belgické, italské a holandské.

Další stavby - nemocnice, kuchyně, sklady, dílny, garáže, kino, ubikace pro SS a Gestapo, strážní budovy, recepce pro nově příchozí vězně.

KL AUSCHWITZ II - BIRKENAU (Brzezinka) - čítal přes 300 budov, z toho 45 cihlových a 22 dřevěných zůstalo dodnes skoro neporušeno, po zničených budovách tu zůstaly jen komíny, v roce 1944 dosáhl počet vězňů cca 100 tisíc, vězni campu byli sužováni nedostatkem vody, příšernými sanitárními podmínkami a obrovským množstvím krys, Birkenau bylo to místo, kde nacisté postavili většinu zařízení masového vyvražďování, konkrétně 4 krematoria s plynovými komorami a 2 plynové komory ve speciálně předělaných farmhousech.

Hlavní strážní věž SS - Brána smrti - příjezdová brána, výhledy na celý tábor
Příjezdová rampa - zbudována železnice přímo do campu, úředníci a doktoři SS ihned po příjezdu vyšetřili vězně, vybrali ty schopné práce a ty ostatní poslali přímo do plynu (70-75 % příchozích), většinu příchozích do Birkenau tvořili Židé převážně z Maďarska.

Cihlové baráky - v původním stavu, postaveny bez základů přímo na bahnitém terénu, cihlové baráky byly většinou určeny pro ženy, byly zde třípatrové postele, na každém stupni leželo až 8 žen, mezi baráky i tzv. blok smrti (blok 25), všude okolo umývárny a latríny, když bylo žen příliš a nemohly se vejít do baráku, zbytek spal na dvoře před budovou, další speciální byla tzv. penal company, zvláštní jednotka s vězni, kteří museli vykonávat ty nejhorší práce (např. s odpadem), dostávali snížený příděl jídla a zemřeli většinou do pár měsíců.

 

Dřevěné baráky - původně stáje maximálně pro 52 koní, po minimálních úpravách zde bylo “ubytováno” až 1000 vězňů, byli zde většinou muži, baráky byly seskupeny do oddílů, kde rozhodovala rasa vězně, místo, odkud vězeň přijel apod. (např. cikánská část, část pro Židy z Maďarska, část pro Židy z Terezína, atd.), zbytek tvořily nemocniční budovy, karanténa.

Krematoria a plynové komory - na konci kolejí jsou zbytky 2 krematorií a plynových komor, které zapálili členové SS, aby zahladili stopy svých zločinů, krematorium IV bylo částečně zničeno během vzpoury židovských vězňů v říjnu 1944, mezi ruinami krematoria II a III stojí Mezinárodní pomník obětí Auschwitzu.

Další stavby a místa - lázně (“sauna”), kde byli vězni desinfikováni, sklady, rybníček, kam se sypal popel mrtvých, lesík, kde museli vězni čekat na popravu, pokud byly plynové komory plné.

I dnes v nás koncentrační tábory vyvolávají mrazení v zádech.


Terezín – ghetto a koncentrační tábor
Terezín, založený jako josefínská vojenská pevnost v labské kotlině u soutoku Labe a Ohře, vzdálený pouhých 60 kilometrů od Prahy, a přibližně stejně vzdálený od Drážďan, byl na podzim 1941 hraničním městečkem. Sousední Litoměřice už patřily do Sudetské župy. Terezín znamenal jedenáct kasáren, množství dalších vojenských objektů, zčásti vestavěných do valů ve formě kasematů, dále Malá pevnost, policejní věznice pražského gestapa se silným strážním oddílem SS, a 218 civilních domů. V městě žilo 3 498 českých a 347 německých obyvatel. Nejvyšší počet civilních i vojenských osob žijících v Terezíně nikdy do té doby nepřekročil 7 200.

Wehrmacht postupně vyklízel kasárna a prvních sedm měsíců do června 1942 byl terezínský koncentrační tábor rozmístěn do navzájem přísně izolovaných mužských a ženských kasáren. Vězňové je mohli opouštět pouze pod dohledem SS a protektorátního četnictva, jehož zvláštní oddíl byl nasazen do Terezína. Když se vězeň, který s pracovní kolonou přišel do ženských kasáren, setkal na chvíli se svou manželkou, byl potrestán 25 ranami a měsícem uvěznění v bunkru. V městě ještě žili civilní obyvatelé. Každý kontakt vězňů s nimi byl přísně trestán, dokonce i trestem smrti. V lednu 1942 bylo za pašování dopisů z tábora a podobné přestupky popraveno deset, v únoru sedm vězňů. Později se popravy v táboře už neprováděly. K exekuci určení vězňové byli zařazeni do nejbližšího východního transportu s pokynem, aby byli hned při příjezdu zlikvidováni.

Ještě dříve než po prvním dělnickém komandu výstavby přijelo do terezínských kasáren druhé, tisícičlenné, započaly proudit z Prahy a Brna transporty složené z celých rodin. Koncem roku už stav tábora činil 7 350 vězňů. V prvním pololetí roku 1942 bylo do Terezína z českých a moravských měst evakuováno dalších 25 862 osob a v druhém pololetí 28 366. Do konce roku 1942 byly tedy "ghettoizovány" tři čtvrtiny všeho židovského obyvatelstva, které žilo v listopadu 1941 na území Protektorátu.

Jaké byly osudy terezínských vězňů?

První vedoucí terezínské rady starších, Jakub Edelstein, a jeho nejbližší spolupracovníci doufali, že by organizováním produktivní práce v terezínském ghettu tam mohli před deportacemi na východ zachránit značnou část českých Židů anebo alespoň jejich deportaci oddálit. Práce je měla chránit před smrtí.

Jak jsme již poznali, Reinhard Heydrich i Hans Günther původně plánovali ghetta dvě. Návrh protektorova nařízení o opatřeních k umístění Židů v uzavřených osadách, který byl 2. prosince 1941 rozeslán k připomínkám, ještě předpokládal ghetta dvě. Vedle Terezína uváděl moravský Kyjov. Když pak 16. února 1942 nařízení vyšlo, v jeho názvu sice zůstalo množné číslo, ale text se už týkal jen Terezína. Tato městská obec byla úředně rozpuštěna a náčelník bezpečnostní policie u říšského protektora byl pověřen učinit příslušná opatření pro vybudování židovské osady na jejím území.

Dne 3. července bylo ukončeno přesídlení "árijského" obyvatelstva z Terezína a 6. července 1942 ve 12:30 hodin se stáhly četnické stráže z jednotlivých vězeňských kasáren. Už nejenom terezínské kasárny, ale celý Terezín se stal koncentračním táborem.

Své poslání přechodného, průchozího tábora českých Židů začal Terezín v té době spojovat a křížit se svým druhým posláním ghetta pro staré a o Německo zasloužilé Židy. Jeho třetí, decimační funkce se rozvinula naplno.

Dne 2. června 1942 dorazil do Terezína první, ještě nepočetný transport německých Židů, ale nepřetržitý proud těchto transportů se neustále zrychloval a od 21. června se do něho zařadily i transporty z Rakouska, přičemž ani transporty z českých zemí se nezastavily.
Mezi dubnem a zářím 1942 vzrostly stavy vězňů v Terezíně takto (stav koncem měsíce):
Duben 12 968
Květen 14 300
Červen 21 269
červenec 43 403
Srpen 51 554
Září 53 264

Ještě rapidněji rostla úmrtnost. V dubnu zemřelo 256 vězňů, v srpnu 2 327 a v září 3 941. Zatímco mezi dubnem a zářím se počet vězňů zvýšil zhruba čtyřikrát, počet úmrtí více než patnáctkrát. Nejvyšší vězeňský stav byl Terezíně zaznamenán 18. září 1942: 58 491. Téhož dne zemřelo 156 vězňů, nejvíce v jediném dni. Léto 1942 patřilo vskutku k nejhrůznějším měsícům terezínské historie.

Pro německé, rakouské a od dubna 1943 také holandské Židy znamenalo "přestěhování" do Terezína (oficiální termín: Wohnsitzverlegung) udělené privilegium. Namísto evakuace na obávaný východ nastupovali cestu do města ve středu Evropy. Odjížděli v přesvědčení, že v tamním privilegovaném ghettu pro staré budou mít zajištěno doživotní ubytování, stravování a lékařskou péči. Mnozí z nich podepisovali tzv. smlouvu o zakoupení domova, Heimeinkaufsvertrag, aby si pojistili tyto jistoty. Jak tato terezínská legenda působila, může ilustrovat deníkový záznam Egona Redlicha o vyprávění jedné holandské ženy: "Můj syn byl u jednoho křesťana. Zacházel s ním dobře. Měla jsem možnost nechat dítě tam a přijet sem sama. Před cestou nám vyprávěli Němci, že ghetto je moc pěkné, město dost veliké, s hřišti a zahradami, že je možno pobývat 25 km v okolí města. Poslední noc před odjezdem se rozhodla vzít dítě s sebou. Nyní vidí a lituje."

Nepředstavitelně drastické scény se odehrávaly, když zcela dezorientovaní němečtí a rakouští Židé se svým padesátikilogramovým zavazadlem, do něhož často zařadili věci pro táborový život až groteskně nepotřebné, vystoupili na bohušovickém nádraží a museli se vléci tři kilometry pěšky do Terezína, kde nebyli umístěni v lázeňském pokoji, nýbrž v kasematech či na podstřešních půdách a k jídlu dostali trochu kávové náhražky s tenkým krajícem chleba. Vystřízlivění bylo strašlivé. Mnozí je ani neunesli, zhroutili se psychicky i fyzicky.

Více než 6 000 lidí muselo vegetovat na půdách, beze světla, bez vody, bez záchodů, mnozí na holé zemi, málokteří měli slamník, jen někteří alespoň dřevitou vlnu. Bydlelo se také v kasematech, temných a nedostatečně větraných, vlhkých natolik, že armáda je přestala používat i jako skladiště. Na jednoho terezínského vězně připadlo v srpnu 1942 včetně půdního prostoru a kasemat pouhých 1,6 čtverečních metrů. Ke spánku, k životu i ke smrti. V kasárenských místnostech, kde dříve bydlelo 10 vojáků, žilo 50 až 70 vězňů.

V celém táboře se zhroutilo zásobování vodou i elektřinou, vznikl zoufalý nedostatek kuchyňských kapacit, nebylo možné zvládnout rozvoz jídla, takže většina vězňů dostávala své hladové jídlo vychladlé. Děsivé byly sanitárně-hygienické podmínky. Před záchody a latrínami stály ve dne v noci fronty. Rozšířily se epidemie zejména střevních chorob. Chyběli lidé i prostředky pro nejelementárnější zdravotní péči.

Svou decimační funkci plnil Terezín dokonale. V srpnu, září a říjnu 1942 zahynulo tu 10 364 vězňů. Jestliže však měl Terezín plnit přisouzené dezorientační, propagandistické poslání a jestliže se mělo odvrátit hrozící nebezpečí přenosu epidemií do širokého okolí, tempo "přirozené" úmrtnosti komandatuře SS nestačilo.

Protektorátní náčelník bezpečnostní policie Horst Böhme poslal 17. srpna 1942 burcující dálnopis do Berlína Heinrichu Müllerovi, který po Heydrichově smrti dočasně řídil Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA). V ghettě Terezín se v současnosti nachází 43 tisíc osob, více než desetinásobný počet dřívějších obyvatel. V srpnu a září sem bude z Říše přivezeno 26 tisíc Židů, referoval Böhme a varoval: Takové přetížení je neúnosné ze zdravotněpolicejního hlediska a znamená nebezpečí pro sousední Sudetskou župu. Kromě toho evakuace německých a rakouských Židů do Terezína v takových rozměrech znemožní další evakuaci z Protektorátu. Uznával nutnost vyklizení oblastí ohrožených nálety, ale prosil, aby zatím byl zastaven přísun z Vídně a z dalších, nálety neohrožených území, dokud se stavbou baráků nevytvoří v Terezíně nový ubytovací prostor.
Berlínští organizátoři "konečného řešení" Böhmeho návrh nepřijali. Rozhodli se pro jinou variantu - odčerpat co nejvíce starých a nemocných vězňů transporty do vyhlazovacích center a tam je zavraždit.
Druhá série deportačních transportů z Terezína, která započala 14. července a skončila 26. října 1942, měla poněkud odlišný charakter než série transportů českých Židů, vypravených mezi 9. lednem a 13. červnem. Nikoli snad konečným vyhlazovacím efektem, i když určitý malý rozdíl existoval. Z 16 001 vězňů šestnácti transportů prvního sledu se dožilo osvobození 175 lidí, z 27 890 vězňů devatenácti letních a podzimních transportů 85.

V prvním transportním sledu odcházely celé rodiny. Dva transporty směřovaly do Rigy, ostatní do Generálního gouvernementu, a to nejprve do lublinského distriktu. Jen jeden skončil ve varšavském ghettu. Na Lublinsku byli terezínští rozmístěni do různých obcí, v nichž už byli místní Židé většinou či zcela vyvražděni, anebo posláni do různých táborů.

Ze 14 tisíc vězňů dirigovaných v první polovině roku 1942 z Terezína do Generálního gouvernementu bylo přibližně 6 tisíc mužů vybráno na práci v Majdanku a nasazeno především při výstavbě tábora. Ve smyslu strategie, formulované Heydrichem ve Wannsee, byli pracovně nezpůsobilí příslušníci jejich rodin spolu s jinými "neužitečnými jedlíky" zlikvidováni - buď hladovou smrtí nebo v plynové komoře Sobiboru či Majdanku. Stejný osud však postupně čekal i ty, kteří byli vrženi do neúprosného soukolí systému "Vernichtung durch Arbeit", aby byli vyhlazeni devastující prací.

Na transporty, vypravované v létě a na podzim 1942, byl uplatněn jiný vražedný postup. Celé transporty byly určeny k okamžité hromadné záhubě všech vězňů do nich zařazených. Dočasně se zachránili jen jednotlivci vybraní do sonderkommand, která byla přinucena obsluhovat provoz vyhlazovacích zařízení, shromažďovat, třídit a do Německa expedovat všechno upotřebitelné z majetku uloupeného zavražděným.

Minsk hrál původně velkou úlohu v Heydrichových deportačních plánech, ale transporty ohlášené na leden 1942 se neuskutečnily. Porážka wehrmachtu v bitvě pod Moskvou a dalekosáhlý ústup německých vojsk je zmařily. Až v dubnu přijel je připravit Heydrich, který rozkázal tamnímu veliteli bezpečnostní policie a bezpečnostní služby Eduardu Strauchovi, aby deportovaní byli ihned při příjezdu zavražděni. Vězně šesti terezínských transportů potkal pak skutečně tento osud. V sosnovém lesíku u Malého Trostince, nedaleko Minska, byli postříleni popravčími četami, každý zvlášť ranou do týla tak, aby padl do vykopané jámy a mohl tam být zahrabán. Při vraždění vypomáhala zvláštní nákladní auta (Sonderwagen), upravené tak, aby zabíjely výfukovým plynem.

Jen jeden z těchto terezínských transportů skončil už v Baranoviči. Měl totiž přijet do Minska den po "velkoakci", o které generální komisař pro Bělorusko Wilhelm Kube referoval svému nadřízenému takto: "V městě Minsku bylo 28. a 29. července zlikvidováno přibližně 10 000 Židů, z toho 6 500 ruských Židů - převážně starců, žen a dětí, zbytek sestával z Židů neschopných nasazení, kteří byli převážně z Vídně, Brna, Brém a Berlína posláni v listopadu m. r. do Minska z vůdcova rozkazu. " Při této akci byli angažováni všichni příslušníci minské bezpečnostní policie a sicherheitsdienstu. Po oba dny jako na běžícím pásu stříleli jednoho po druhém, celkem deset tisíc lidí nebo jen o něco méně, budeme-li předpokládat, že na krvavém díle se účastnily také plynové vozy, často ovšem poruchové. "Aby síly služebny nebyly přepínány nad míru", konstatoval poválečný soud v Koblenci, bylo uloženo baranovičské služebně bezpečnostní policie zastavit vlak s terezínskými a zlikvidovat je na místě.

Vraždící technika byla prostá. Na nádraží v Baranoviči byli vězňové vyzváni, aby vystoupili s jídelním náčiním, neboť dostanou oběd. Namísto k obědu je SS za pomoci kolaborantské místní policie odvezli pět kilometrů do lesa vedle obce Kolpenice. Tam byli do jednoho zastřeleni. Skupina vězňů z blízkého koldičevského tábora zastřelené zahrabala do připravených jam.

Předposlední z transportů do Malého Trostince byl vypraven 8., poslední 22. září 1942. Mezi trostineckou řadu se terezínské komandatuře SS podařilo protlačit ještě dva jiné transporty, do Rigy a do estonské Raasiky, avšak 8 000 z Terezína odčerpaných vězňů při neustálém přílivu nových, terezínskou situaci komandatuře nevyřešilo. Minsk a Riga byly daleko, železniční spojení bylo stále obtížnější a exterminační technika tam uplatňovaná byla příliš manufakturní.

"Endlösung" vyžadovalo nasazení industrializovaného způsobu vraždění. Pro "Akci Reinhard", jak se nazýval program vyhlazení polských Židů, byly vybudovány továrny na smrt. První z nich, Chelmno, započala svůj provoz v prosinci 1941, Belžec v březnu a Sobibór v květnu 1942. Poslední a současně největší vraždící zařízení v Generálním gouvernementu, Treblinka, začala působit 23. července 1942. První na řadě tam byli "přesídlenci" z varšavského ghetta. Denní kontingent rychle vzrůstal - prvního dne 7 300 osob, 6. srpna 10 085 a 8. září 13 596. Počet treblinských obětí se odhaduje na nejméně 750 tisíc.

Treblinka - podobně jako Belžec či Sobibór - v pravém slova smyslu nebyla táborem. Přijíždějící transporty odcházely přímo z nádraží jakoby do lázně k dezinfekci, po které údajně měli být vězňové rozděleni do pracovních komand a táborů. Ve skutečnosti lázně byly plynovými komorami. Vlastní vězeňský treblinský tábor byl jen ubytovnou sonderkomanda. Jiní vězňové den svého příjezdu do Treblinky nepřežili.

Treblinský provoz byl sice zahlcen polskými transporty, ale Berlín přesto zařídil, že v době od 19. září do 22. října 1942 tam terezínská komandatura SS mohla vypravit deset transportů s 18 004 vězni. Byly to transporty starých lidí, Alterstransporte. Do dřívějších transportů byli staří lidé také zařazováni, ale v malém počtu a jako příslušníci rodin. V této sérii však tvořili více než čtyři pětiny všech deportovaných. Ke starým byli přidáváni těžce a dlouhodobě nemocní. Někteří byli k vlaku přineseni na nosítkách.
Terezínská komandatura se samozřejmě obvyklými metodami pokoušela i tehdy zakrýt pravý smysl transportů, za který vydávala převoz do jiného, dokonce privilegovaného ghetta. Ohlas nalezneme v Redlichově deníku, v záznamu komentujícím registraci starců a stařenek do transportu: "Kdyby bylo možno alespoň trochu Němcům věřit, byl bych věřil, že chtějí zlepšit situaci Židů z reichu, protože posílají jen Židy z reichu, ale Němcům není možno věřit. Jsou to strašní a divní nepřátelé. "

Skutečně do transportů treblinské řady byli zařazováni němečtí a rakouští Židé, ačkoli byli dopraveni do Terezína právě proto, že byli vyloučeni z deportací na východ. Jejich "privilegium" se projevovalo pouze tím že tam byli deportováni nikoli přímo ze svých domovů, ale oklikou přes terezínský tábor.

Právě přílivem transportů z Německa a Rakouska se v létě 1942 už dokonale zhroutila představa, že by Terezín mohl být "produktivním ghettem". Zatímco průměrný věk protektorátních transportů byl 46 let, průměrný věk transportů z Berlína a Mnichova představoval 69 let, z Kolína nad Rýnem 70 let a z Vídně 73 let.

Osoby starší 65 let tvořily počátkem července 1942 celkem 36 % osazenstva čítajícího 22 tisíc osob, o měsíc později již polovinu ze 43 tisíc táborového stavu a v polovině září dokonce 57 % z 58 tisíc terezínských vězňů.

Tehdy mohl být Terezín nazván "ghettem pro staré", nikoli ovšem privilegovaným. "Privilegované ghetto... pláštík krve a obětí na východě. Privilegované ghetto, kde denně umírá přes sto lidí", charakterizoval situaci deník Egona Redlicha.

Treblinské Alterstransporte záměrně změnily věkovou strukturu Terezína. Ze 47 427 německých a rakouských Židů, kteří byli v roce 1942 převedeni do doživotního "privilegovaného" starobince v Terezíně, bylo už v tomto roce 10 128 dále odtud deportováno do vyhlazovacích táborů. Navíc v důsledku děsivých poměrů tehdejšího Terezína nedožilo se jich konce tohoto roku 14 627, tedy více než 30 %.
Protože ve třech říjnových transportech starců opustilo Terezín také na 6 000 českých Židů, koncem roku 1942 podíl vězňů starších 65 let v terezínském osazenstvu klesl na 33 %, na úroveň před dobou, než terezínský tábor se stal "starobním ghettem".
Poslední deportační transport roku 1942 byl současně prvním, jehož cílem byl Osvětim. Nepatřil již do řady, jimiž byli staří vězňové odvlékáni na smrt. Měl normální "rodinné složení", ale přesto z 1 866 příchozích do Osvětimi bylo po selekci jen 215 mužů a 32 žen uznáno za práceschopné. Ostatní skončili v plynové komoře.

Ještě dnes podávají koncentrační tábory celého světa kruté svědectví o tom, co dovede nenávist člověka k druhému člověku.

Uctívejme památku obětí fašismu a snažme se nedopustit, aby se někdy v budoucnu stalo něco podobného.

Hodnocení referátu Koncentrační tábory

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  9 328×
  6803 slov

Komentáře k referátu Koncentrační tábory