Kosovo a kosovská krize

Rozhodující a obecně uznanou skutečností je, že po rozpadu SSSR se Spojené státy ocitly ve zcela výjimečném postavení – staly se první a také jedinou supervelmocí světa.
Objevuje se tedy základní otázka: Jaké závěry z onoho unikátního postavení v mezinárodním životě vyvodí sama americká zahraniční politika. Jak se vyrovná s novými a nečekanými možnostmi a úkoly na straně jedné a s globální zodpovědností na straně druhé.
A je to právě kosovská krize, jež dala na tyto otázky zcela jednoznačnou odpověď.O koncepčním pojetí americké zahraniční politiky, a zejména o metodách a nástrojích její realizace, je dnes v zásadě jasno. Podstata amerického přístupu nejen k Jugoslávii, ale k postbipolárnímu světu vůbec, je obsažena ve velmocenském diktátu, který na konferenci v Rambouillet znemožnil využití ještě nevyčerpaných možností řešit kosovský problém jednáním.
Spojené státy přece nemohly nepředvídat, že Miloševič nemůže s souhlasit s výlučnou přítomností vojsk NATO na území suverénního státu, a přesto odmítaly byť jen uvažovat o jiném složení mírových sil v Kosovu. Spojeným státům, které mají v NATO hlavní slovo, nešlo prostě o dohodu, o jednání, ale o bezpodmínečnou kapitulaci Miloševičovy Jugoslávie. Daly prostě jasně najevo, že své ultimativní požadavky prosadí za všech okolností – a budou li to pokládat za nutné – až bezohledným použitím vojenských prostředků.
Slova amerického vrchního velitele vojsk NATO amerického generála Weslyho Clarka z 16. května roku 1999, že ´´letecké údery se budou stupňovat bez ohledu na riziko civilních ztrát´´, jsou přímo klasickým vyjádřením této mocenské arogance.
V Kosovu jde tedy o mnohem více než o oprávněnou snahu znemožnit etnické čistky ze strany Miloševičova režimu.
Rozhodnutí o vojenské akci proti Jugoslávii bez jakéhokoli seriózního kontaktu současné americké zahraniční politiky s realitou. Vojenská operace s nedozírnými důsledky byla mimo jiné rozhodnuta na základě chybného předpokladu, že Miloševič bude tváří v tvář masivním leteckým úderům v krátké době kapitulovat. Jen tak je možné si vysvětlit onu absenci politické koncepce řešení krize, včetně představ o řešení důsledku masivního vojenského zásahu, které každá jen trochu informovaná politika musela předpokládat.
Logicky je tedy kladena další naléhavá otázka, zda jediná supervelmoc světa, zahleděná do sebe a opájející se svou mocí, svou hospodářskou a vojenskou silou, bude schopna objektivně a citlivě posoudit další krizové situace v evropském prostoru i v dalších oblastech světa, zda bude schopna vyhnout se dalším chybným interpretacím skutečnosti a z nich vyplývajícím praktickým opatřením.
Zajímavé jsou výroky vojáků. Velitel operace Wesley Clark již 27. dubna 1999 prohlásil: ´´Vítězíme a Miloševič prohrává – a on to ví. Bylo zničeno 70 procent jugoslávských bojových letounů a protivzdušná obrana je neúčinná.´´
Německý generál Klaus Neumann, který odešel z funkce předsedy Vojenského výboru NATO, byl realističtější: ´´Upřímně řečeno, neuspěli jsme v našem počátečním pokusu donutit leteckými údery Slobodana Miloševiče k přijetí našich požadavků. Nepodařilo se nám ani zabránit jugoslávským silám, aby prováděly etnické čistky a vyháněly lidi z domovů.´´
Později se také naznačuje, že by z funkce měla odejít Madeleine Albrightová, jež akcemi v Somálsku, Iráku a nyní v Kosovu dostává Spojené státy do situace, kterou těžko mohou úspěšně řešit. Všechny tyto a další skutečnosti vedou k tomu, že se začíná nejen upevňovat, ale i rozšiřovat protiamerická fronta. To je nebezpečné i pro Evropu.
Kosovo vyžadovalo vnější zásah, základní otázkou bylo, jak. Nezdá se, že diplomatické a nevojenské kroky byly vyčerpány.
Rozhodnutí o leteckém zásahu proti Jugoslávii jako parciální vojenské akci je neprofesionální, založené na předpokladu, že se Miloševičův režim rychle zhroutí, což bylo málo pravděpodobné. Medeleine Albrightová dokonce hovořila o několika dnech. Vůbec se nekalkulovalo s nacionálním cítěním Srbů, s jejich vůlí k odporu. Zatím v žádném vojenském konfliktu útočící strana nezvítězila jen s využitím vzdušných sil.
Vážným nedostatkem je, že se paralelně nepřipravovala vojenská akce. Nemluvě o přípravě akce humanitární. Proto americký Sbor náčelníků štábu jednostranné letecké řešení nedoporučoval. Politici tedy prosadili bombardování proti vůli vojáků.
Dalo se i čekat, že Miloševič bombardování využije k eskalaci etnického čištění.
V prvém případě je otázkou, proč bylo rozhodnutí o bombardování přijato, když tak nemohl být splněn základní úkol, tj. zastavení etnického exodu, naopak bylo možno předvídat, že bude eskalován. Tak vzniká u některých analytiků cynické podezření, zda se s ním nakonec nepočítalo.
O tom, že jugoslávská armáda nemá zcela rozrušenou obrannou infrastrukturu, svědčí způsob vedení války. Letci se neodvažovali operovat z nízkých výšek. Od splnění cílů někdy upouštěli a odhazovali pumy při návratu, ponejvíce do moře, čímž ohrožovali rybáře i život na pobřeží. Vzhledem k délce dráhy se rakety dostávají i mimo kontrolu. Mnohé zásahy jsou nepřesné. Proto tolik obětí mezi civilisty. Přesnost zásahů ve srovnání s válkou v zálivu snižuje i stáří munice, což dává za pravdu kritikám, že západní armády potřebovaly její obměnu.
Je nepřijatelné, chce – li W. Clark pokračovat v bombardování Kosova bez ohledu na civilní ztráty.
KOSOVSKÁ KRIZE A MEZINÁRODNÍ PRÁVO
Z mezinárodního hlediska proti sobě stojí dvě základní tendence. Na jedné straně to je zásada respektování suverenity států a svrchované rovnosti států, na druhé straně zásada ochrany lidských páv a základních svobod. Současné mezinárodní právo bohužel neupravuje otázku, která z nich je prioritní.
Zásah Severoatlantické aliance rozdělil nejen českou společnost na dva názorově odlišné tábory. Podobně je tomu tak i v oblasti právní.
V případě, že bychom byli zastánci zásady první – nedotknutelnosti suverenity státu, nelze počínaní NATO z hlediska platného mezinárodního práva kvalifikovat jinak, než jako porušení norem mezinárodního práva. Chování aliance pak bylo zcela neslučitelné s chartou OSN. Jugoslávie má tedy z hlediska tohoto úhlu pohledu právo využít všechny dostupné a legální prostředky k obraně své územní celistvosti a svrchovanosti, tedy např. i právo na sebeobranu.
V rozporu s respektováním zásady nedotknutelnosti státu a jeho suverenity stojí princip ochrany zákl. lid. práva svobod. Z tohoto hlediska je nutné konstatovat, že Jugoslávie nedodržuje základní standardy lid. práv a zákl. svobod, k nimž se zavázala podpisem mnoha mezinárodních smluvních dokumentů tohoto charakteru, a je proto povinna nejen upustit od svého protiprávního chování, ale musí strpět i sankce z tohoto plynoucí. A protože zásada humanity a lidskosti je nadřazena všem ostatním zásadám mezinárodního práva, bylo použití síly k prosazení tohoto principu zcela oprávněné. Je ovšem nutné položit si otázku, proč je mezinárodní právo společ. zcela netečné ke stejnému porušování lidských práv a základních svobod v případě Kurdů v Timoru či mnohých dalších národů.
Mezinárodní právo je tedy nevyhovující a ve svých základních principech překonané. Doposud platné obecné mezinárodní právo je výsledkem dlouhodobého vývoje, jenž byl zakončen po 2. světové válce vznikem univerzálně fungujících organizaci spojených národů a jasným formulováním jejich základních principů uvedených v Chartě OSN. Je postaveno na dodržování a respektování zásady svrchované rovnosti mezi státy jako hlavními subjekty mezinárodního společenství a potažmo i práva.
Jediným dlouhým a stabilním řešením, je pokus o zásadní přeměnu současného mezinárodního práva, kdy jednoznačně dominuje v mnohém již překonaná krize vize nedotknutelnosti suverenity států. I když je ale platné mez. právo nevyhovující a překonané z principiálních hledisek ho nelze porušovat. Mez. právo nutně potřebuje revizi, jinak se stane pouze nevyhovujícím systémem v mezinárodní realitě.

Hodnocení referátu Kosovo a kosovská krize

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  2 771×
  1136 slov

Komentáře k referátu Kosovo a kosovská krize