Vývoj států byvalé Jugoslávie po druhé světové válce

Ze společné historie

Meziválečné období
Po první světové válce vznikl na území jihovýchodní Evropy nový stát s názvem Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Toto malé soustátí tvořily z velké většiny země čerstvě zbavené rakousko-uherské nadvlády: Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora a Makedonie, která byla dříve rozdělena mezi Řecko, Bulharsko a Srbsko. Jako státní zřízení byla zvolena konstituční monarchie, jejím prvním králem (až v roce 1921 – dříve princ-regent) se stal Alexandr 1. a funkce vlády se chopili Srbové jako nejsilnější národ. Tím začaly vnitřní nepokoje ve státě. Rozličné kultury a náboženská vyznání působily nemalé problémy. Zejména mezi pravoslavnými Srby, kteří usilovali o centralizaci státu a katolickými Chorvaty a Slovinci s vyšší hospodářskou i životní úrovní, kteří chtěli stát postavit na principu federace. Proto král v roce 1929 vyhlásil královskou diktaturu, území rozdělil na 5 oblastí spíše podle zeměpisného než etnického hlediska s myšlenkou vytvoření pocitu národní sounáležitosti a název státu změnil na Jugoslávii. Svářící se národy se mu však uklidnit nepodařilo, v roce 1934 byl zavražděn a na trůnu ho vystřídal Petr II.

Druhá světová válka
Za druhé světové války byla Jugoslávie okupována Německem a rozdělena mezi Německo, Itálii a Bulharsko. Proněmečtí fašisté (tzv. ustašovci) Chorvatska masakrovali pravoslavné Srby a muslimy, kteří zahájili odvetnou partyzánskou válku. V tomto bratrovražedném boji postupně získali převahu komunističtí partyzáni vedeni Josipem Brozem Titem a dokázali území Jugoslávie osvobodit z více jak poloviny ještě před příchodem Rudé armády. Po ukončení války byla monarchie zrušena, Petr II. sesazen z trůnu a vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie. Předsedou vlády, jako nejvyšším představitelem státu, byl zvolen Josip Broz Tito a roku 1953 byl jmenován prvním prezidentem FLRJ.

Titova vláda
Tito se už od počátku svého působení snažil vést politiku odlišnou od politiky SSSR. Dbal na udržení politické nezávislosti vůči východní velmoci. SSSR ve snaze získat rozhodující vliv na politiku Jugoslávie zastavilo poválečnou hospodářskou pomoc s cílem odstranit Tita z vedení. To se však nepodařilo. Tito chtěl v zemi vybudovat socialismus a v 60. letech ji v duchu této myšlenky přejmenoval na Socialistickou federativní republiku Jugoslávii. Avšak tato idea se nepodařila realizovat a země se dostala v důsledku zahraničních půjček do hospodářské krize. I přesto však Tito svou autoritou dokázal v zemi udržet klid a veškeré etnické, náboženské i politické rozpory byly utlumeny. S cílem zajistit stabilitu země i v budoucnosti v roce 1974 prosadil úpravu ústavy. V ní byla ustanovena devítičlenná prezidentská rada spravedlivě rozdělena mezi šest členských států a dvou autonomních oblastí (Kosova a Vojvodiny) v čele s prezidentem. Tato změna však vyvolala nespokojenost zejména u Srbů, kteří se dožadovali vyššího podílu na moci.

Miloševičova vláda
V roce 1980 však Tito zemřel a země ztratila pevnou ruku, jíž Tito dokázal sjednotit národy s různou mentalitou, náboženským vyznáním a historií v jeden celek. Zhoršovala se ekonomická situace, rostla inflace a nezaměstnanost, začaly se projevovat nacionalistické tendence. Jedenkrát ročně byl do čela prezidia volen nový předseda z devítičlenné prezidentské rady, což nepřispívalo ke stabilizaci jednoty země. V roce 1987 se dostal k moci Slobodan Miloševič a pro své rodné Srbsko se snažil získat více pravomocí a ekonomických výhod na úkor rozvinutějšího Chorvatska a Slovinska. To vedlo k prosazování myšlenky osamostanění těchto členských států federace. V roce 1990 v důsledku východoevropského demokratizačního procesu proběhly v SFRJ první svobodné volby. Komunistická strana získala většinu jen v Srbsku a Černé Hoře, čímž ztratila vedoucí úlohu ve státě. V otázce státního zřízení se Srbsko opět dostalo do sporu s Chorvatskem a Slovinskem, které chtěly federaci pozměnit na konfederaci nebo přímo na volný svazek suverénních států. S tímto návrhem však Srbsko nesouhlasilo. Obávalo se ztráty svého vedoucího postavení a pokoušelo se prosadit změnu etnické hranice s cílem připojit k území Srbska i část území Slovinska a Chorvatska obývaného srbskou menšinou. Tyto snahy vyústily ve vyhlášení republiky Srbská Krajina a v občanskou válku, kterou proti Chorvatsku vedla Jugoslávská armáda ovládaná Srby. Kolektivní vedení SFRJ poskytlo v roce 1991 federální armádě pravomoc k zasahování v oblastech národnostních konfliktů a Chorvatsko se Slovinskem si začaly budovat svou vlastní armádu v předtuše ozbrojeného konfliktu.

Společná ekonomika
SFRJ budující hospodářství pod vedením Tita byla neméně úspěšnou zemí ve srovnání s ostatními zeměmi východního bloku. Tyto hospodářské výsledky však byly dosaženy díky mnoha zahraničním úvěrům, které pak vyvolaly pokles hospodářství. Stát si dokázal vytvořit svůj vnitřní trh, byl vývozcem i příjemcem různých produktů a ekonomiky jednotlivých států byly vzájemně propojeny. Nejvyspělejšími státy byly Chorvatsko a Slovinsko, nejchudšími potom Makedonie a Bosna a Hercegovina, které byly státem dotovány.

Vyhlášení nezávislosti
Jako první vyhlásily nezávislost Chorvatsko a Slovinsko 25. 6. 1991. Slovinsko rychle překonalo pokus o ozbrojený zásah jugoslávské armády a v Chorvatsku vypukla válka. 17. 11 1991 se odtrhla Makedonská republika a v následujících letech se pouze diplomaticky potýkala s Řeckem o uznání své svrchovanosti. 12. 12. 1991 představitelé Srbska a Černé Hory vytvořili tzv. Novou Jugoslávii a Černá Hora na základě referenda získala svrchovanost v rámci nového státu. Posledním státem, který se osamostatnil byla Bosna a Hercegovina 3. 3. 1992 a válka probíhající v Chorvatsku se rozšířila i na její území.

Válka v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině

Lze říci, že hlavní příčinou války byly náboženské i etnické spory mezi Srby a zejména Chorvaty a Bosňany. Kořeny těchto etnických problémů sahají až do doby 2. světové války, kdy Chorvaté jako fašističtí ustašovci páchali genocidu na srbském národu. Náboženské problémy vyvstaly s rozličným vyznáním těchto národů - Bosňané byli převážně muslimové a Srbové pravoslavní. A když členské státy postupně prosazovaly myšlenku osamostatnění, v oblastech, kde žily srbské menšiny, se začaly objevovat nepokoje.
Záminkou pro vyprovokování konfliktu se pak stala Srbská Krajina (viz mapa), která si dokonce vyhlásila nezávislý stát. Tehdy federální armáda využila svých pravomocí a tvrdě se postavila proti chorvatské i slovinské domobraně. Ve Slovinsku však setrvala pouze 10 dní a díky nevýhodné poloze a malému zastoupení Srbů na jeho území se boje přesunuly převážně na území Chorvatska. Jeho gardy vedl pozdější chorvatský prezident (zvolen v roce 1997) Franjo Tudjman. Kromě Srbské Krajiny vypukly etnické boje mezi Srby a Chorvaty také v chorvatském Osijeku a zanedlouho se přenesly do oblasti Vukovar, jehož dobytí mělo pro Srby velký propagandistický význam díky jeho poloze v hraničním pásmu mezi Srbskem a Chorvatskem.
Několik světových organizací se snažilo o navrácení míru v zemi. V září 1991 se začala pod vedením bývalého ministra zahraničních věcí Velké Británie rozvíjet mírová iniciativa. Ta sice vedla k mnoha vyhlášením příměří, ale bojové akce pokračovaly dále. Další pokus o mír přišel ze strany OSN, z jehož členství byla Jugoslávie vyloučena. Rada bezpečnosti OSN na jaře 1992 rozmístila mírové jednotky UNPROFOR pro kontrolu udržování příměří a ochranu civilního obyvatelstva – tzv. Modré přilby (i za účasti Československé armády). Ty však zajistily mír v Chorvatsku jen na pár měsíců, než nepokoje mezi Srby a Muslimy vypukly i v Bosně a Hercegovině (dále jen BH) ihned poté, co 3.3.1992 vyhlásila nezávislost.
Srbové vyslali svou armádu pod záminkou ochrany tamních Srbů před islamizací Bosny (v současnosti je zde téměř 50% muslimů). Chorvatsko tehdy v červnu 1992 uzavřelo obranné společenství s BH a znovu se zapojilo do vojenských akcí. Velice ostrý ozbrojený konflikt vyvolalo opětné vyhlášení Republiky Srbské Krajiny v roce 1995. Chorvatská armáda v srpnu uskutečnila proti krajinským Srbům mohutnou ofenzívu, po níž tisíce Srbů území opustilo. Za zmínku stojí také Bosenské město Srebrenica, kde byl spáchán jeden z největších masakrů od doby 2. světové války. Ani holandské jednotky UNPROFOR nebyly schopny zabránit tragédii a ve Srebrenici zahynulo několik tisíc lidí, když Srbové pod velením generála Ratka Mladiče dobyli „bezpečnou zónu“ OSN.
Nejen OSN se angažovala v mírových iniciativách. USA i evropské země přicházely s mnoha mírovými plány (Vance-Ovena, Stoltenberga, Akašiho…), avšak ani jeden nebyl dotažen do konce. Projednávalo se jich víc než 20 a mezitím umíraly tisíce lidí. Velkou tragédii způsobilo také vyloučení Jugoslávie ze Světové zdravotnické organizace (WHO) iniciované Dánskem. Ani Evropská Unie nepodnikla žádné razantní opatření, starala se v té době o Euro a na nějaké nesrovnalosti na Balkáně jí nezbýval čas. A Evropa sama? Ta dokázala pouze zavést embargo na dodávky zbraní, čímž nechala jednu stranu konfliktu bezbrannou proti té útočící. Ta byla vyzbrojována ze skladů Jugoslávské armády. Pak se do situace vložilo USA se svými letouny, které měly bombardovat srbské pozice, což mělo spíše katastrofický než účinný efekt. Snad to bylo zaviněno množstvím dezinformací, nebo záměrným vyslechnutím jen jedné strany konfliku, ale fakt, že díky tomu zahynulo o mnoho víc civilistů, zůstal.
21. 11. 1995 válčící země podepsaly v Daytonu (USA) mírovou smlouvu. Konečný souhlas s mírem byl pak 14. 12. 1995 podepsán v Paříži. Chorvatsku byly navráceny okupovaná území – Srbská Krajina a západní Slavonie a na území BH NATO vyslalo mírové jednotky IFOR (Internartional FORce), které měly dohlížet na dodržování míru. Zanedlouho byly následovány menšími jednotkami SFOR (Stabilization FORce), které měly za úkol zjistit případně další obnovující se nepřátelské vztahy.
Většina zemí obviňovala z války Srby, hlavně pak Slobodana Miloševiče, který svým nacionalistickým smýšlením Jugoslávii dovedl k rozpadu. Několik následujících let se o této válce nemluvilo. Až v roce 2001 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu obvinil z válečných zločinů jugoslávského prezidenta (prezidentem zvolen až roce 1997) Slobodana Miloševiče, generála federální armády Ratka Mladiče a vůdce bosenských Srbů Radovana Karadžiče. Miloševič je v současné době souzen Mezinárodním trestním tribunálem. Po Mladiči a Karadžiči bylo vyhlášeno pátrání počátkm roku 2001 (nyní jsou stále na svobodě) a na podzim téhož roku byl obviněn bývalý muslimský prezident BH Alija Izetbegovič z genocidy páchané během války stejně jako bosenský Chorvat Paško Ljubičic.

Následky na ekonomice a její současný stav

Chorvatsko:
Před válkou bylo Chorvatsko po Slovinsku nejvíce prosperující a industrializovanou zemí v Jugoslávii. Jeho kapitál byl téměř o jednu třetinu vyšší než jugoslávský průměr. Ekonomické problémy SFRJ a pak válkou způsobené škody však přinesly značnou hospodářskou krizi. Zemi zahltil velký příliv uprchlíků z okupovaných území a BH. Byly přerušeny ekonomické vazby a turistický ruch, který byl zdrojem více než 10% HDP zcela utichl. Z těchto nesnází Chorvatsku po válce pomohla zahraniční pomoc a investice převážně ze Západu, zvláště v turismu a olejových průmyslových odvětvích. V roce 2000 se tak projevil mírný ekonomický vzestup. Velkým problémem nadále zůstává vysoká nezaměstnanost.
Nyní se stát snaží o přechod k tržnímu hospodářství. V úrodných nížinách se pěstují různé druhy obilnin (pšenice, kukuřice, cukrovka), na svazích hor se rozprostírají rozsáhlé vinice a Dalmácie produkuje velké množství ovoce. V průmyslu má hlavní roli výroba oceli a těžba bauxitu a ropy, na níž navazuje petrochemie s ropovodem Adria.

Bosna a Hercegovina:
BH patřila vedle Makedonie k nejchudším státům bývalé Jugoslávie. Přestože zemědělská produkce je převážně v soukromých vlastnictvích, farmy jsou malé a nevýnosné a republika je cílovým prvkem dovozu jídla. Průmysl je velmi jednostranně zaměřený ještě z dob socialismu. Tito se snažil soustředit věškerá vojenská průmyslová odvětví do BH s tím výsledkem, že stát se stal hlavním zásobitelem zbraní ve válce. Válka pak způsobila propad ekonomiky až o 80% ve srovnání s průměrem v roce 1990 a prudce stoupla nezaměstnanost. Během let 1996 – 1998 se hospodářství postupně vzpamatovávalo z hlubokého poklesu. Značný vzestup byl zaznamenán v roce 2000, ale celkový stav hospodářství stále zůstává velmi nízko pod jeho úrovní v roce 1990. Země se snažila i o privatizaci, ale ta se na ekonomice projevila méně, než se předpokládalo.
Stejně jako Chorvatsko i BH má dostatek úrodné půdy pro pěstování různých obilnin a zásoby dřeva umožňují rozvoj dřevozpracujícího průmyslu. Země má značné nerostné bohatství, takže mezi nejdůležitější odvětví průmyslu patří zpracování barevných kovů. Přestože ekonomika mírně vzrůstá, stát je stále závislý na humanitární pomoci mezinárodních společenství.

Jugoslávie:
Rychlý rozpad jugoslávské federace v roce 1991 byl následován ničivou válkou, destabilizací hranic republiky a rozbití důležitých vnitřních vazeb. Celková produkce v letech 1992 – 1993 klesla o polovinu, protože závisela na ostatních republikách tvořících federaci. Tato závislost byla způsobena rozdíly v podnebí a úrovněmi technologií mezi jednostlivými státy. Průmyslové továrny ztratily dodavatele i odběratele a zničení hmotných prostředků ve válce přispělo k ekonomickým potížím. Vzniklá hyperinflace se relativně ustálila v polovině roku 1993, ale v roce 1998 se znovu obnovila. Ekonomický rozmach, který vláda předpokládala po zrušení mezinárodního hospodářského embarga v roce 1996, se neuskutečnil. Když pak NATO bombardovalo území Kosova, špatné hospodaření se připisovalo těmto útokům.
Nyní jsou už všechny sankce zrušeny a Jugoslávie se nachází v prvním stadiu ekonomické reformy. Avšak stále přetrvává velký nedostatek peněžních prostředků, omezeny jsou dodávky elektřiny a pitné vody. Poslední nárůst HDP v roce 2000 se moc neprojevil, protože se stále vyrovnává úpadek z předešlého roku.
V zemědělství se upřednostňuje pěstování kuuřice, pšenice, brambor a vinné révy, v průmyslu má pak velký význam těžba rud neželezných kovů a jejich zpracování, dále strojírenství a potravinářství.

Kosovský koflikt

Po první světové válce bylo v království SHS v Kosovu jen 20% Albánců a nikdo se o ně moc nezajímal, respektive nebyl důvod, proč se o ně zajímat. Za druhé světové války se přidali na stranu fašistů, Srby vyháněli a zabírali jim jejich území. Po válce jich mnoho v Kosovu zůstalo a Jugoslávie jim jako menšině zajistila práva, jaká měly všechny menšiny v členských státech OSN. Postupem času počet Albánců v Kosovu vzrůstal. Měli k tomu optimální podmínky – území bylo prohlášeno za nejzaostalejší část SFRJ a dostávalo se mu velké finanční výpomoci, z níž byly velké muslimské rodiny sociálně zabezpečovány. Také vzrostl příliv uprchlíků ze sousední Albánie, která byla zdevastovaná a lidé neměli žádná práva. Stát se o všechny dobře postaral a nehleděl na fakt, že jen 20% z nich má jugoslávské občanství.
Po roce 1968 se v Kosovu začaly objevovat myšlenky osamostatnění se a vytvoření tzv. Velké Albánie se sousedním státem a zvyšovala se agresivita vůči Srbům. Během následujících let se podíl Albánců zvýšil na 70%. Jejich separatistické myšlenky ještě podpořila nová ústava z roku 1974, v které bylo Srbsko rozděleno na 3 části – Centrální Srbsko, Kosovo a Metohija a Vojvodina. Albánci si zakládali své vlastní školy (univerzita v Prištině), úřady, tisk a ostatní mediální prostředky.
V osmdesátých letech agresivita přerostla v teroristické útoky a snahy „etnicky vyčistit“ Kosovo. Po rozpadu SFRJ a během následné války se kosovští Albánci stáhli a jako další formu protestu zvolili bojkot povinné školní docházky, práce i placení daní. Po válce se znovu ozvali v naději, že svět, který už nebyl zaneprázdněn válkou, bude mít čas se o ně zajímat. Vznikla Kosovská osvobozenecká armáda (UCK) vedená Alim Ahmetim a dál se pořádaly teroristické akce obhajované argumentem, že Albánci nemají žádná práva.
V Jugoslávii vypukla další válka. Na jedné straně kosovští Albánci, kteří chtěli Srbsku utrhnout kus země a na druhé straně Srbsko, které se jí nechtělo vzdát. Miloševič samozřejmě podpořil Srby, ale svět to později nazval „etnickými čistkami“.
V roce 1998 se o dění na Balkáně začalo zajímat opět USA a NATO. Rozhodlo se připravit ozbrojený zásah proti agresi Miloševičova režimu vůči kosovským Albáncům a neochotě podepsat mírové dohody. USA své počínání zdůvodnilo cílem zastavit útlak kosovských Albánců a potlačování jejich práv. Fakt, že v Kosovu mají více práv, než kterákoli národnostní menšina jinde na světě, už je nezajímal. Na jednání ve francouzském Rambouillet NATO předložilo Jugoslávii ultimátum:
· Kosovo musí mít zaručenou autonomii;
· NATO musí být povoleno rozmístění 30 000 vojáků v Jugoslávii k zajištění této autonomie;
· Referendum o nezávislosti Kosova proběhne za 3 roky pod vedením NATO.
Jugoslávská vláda souhlasila s první podmínkou a odmítla druhou a třetí se zdůvodněním, že se jedná o hrubé porušení svrchovanosti a nezávislosti jejich země. Kritickým se stal bod druhý o kterém odmítla Jugoslávie vyjenávat, zatímco jediný trvalý americký požadavek byla přítomnost vojsk NATO na Jugoslávském území.
24. 3. 1999 NATO podniklo první útok na Jugoslávii – v místech Niš, Novi Sad, okolí Bělehradu, Pančevo, Priština a radarová stanice v Podgorici (viz mapa). Zdůrazňovali, že jde o „humanitární bombardování“ (tento výraz použil prezident Václav Havel ve svém vyjádření k této akci) a snaží se o pomoc utlačovaným kosovským Albáncům. K tomu, že každá řízená střela stojí tisíce dolarů a s ní umře několik civilistů, ať už Albánců či Srbů, se nevyjadřovali. Na stranu USA se postavily i evropské státy, zejména ty, které byly členy NATO. Dále s tímto krokem souhlasily dokonce i asijské státy, kromě Číny. Kritiky se jim dostalo ze strany Rady bezpečnosti OSN, se kterou nekonzultovali své úmysly. Ta NATO vyzývala k zastavení náletů, ale bezúzpěšně.
Nakonec 9.6. 1999 Jugoslávie musela s NATO podepsat dohody o stahování srbských sil z Kosova, aby 10. 6. mohly být útoky zastaveny. Ihned poté byly do Kosova nasazeny mezinárodní síly pro Kosovo KFOR. O půl roku později pak v Rambouillet proběhla konference, v níž ustanovili podstatnou autonomii Kosova i Vojvodiny.
Tak skončila už druhá válka na území bývalé Jugoslávie za posledních 10 let. Jugoslávie měla svůj vlastní problém, který se snažil Miloševič vyřešit, za což ho později, v roce 2001 Mezinárodní soudní tribunál obvinil a uvěznil. Evropa i Asie podpořily USA v jeho počínání, které zde nebylo příliš na místě. Výsledkem bylo další množství nevinných lidí, kteří přišli o život a zdevastovaný kousek země, který se kdysi mohl pyšnit svou krásou historických staveb a přírodou. Navíc situace přispěla k dalšímu propadu ekonomiky Jugoslávie (viz výše).

Makedonský konflikt

Tento problém v podstatě navazuje na problém Kosova. Ihned po zahájení bombardování Jugoslávie a Kosova se několik tisíc Albánců vydalo na útěk do sousední Makedonie a po skončení kosovské války jich tam více než polovina zůstala. Makedonie vyvinula co největší snahu pomoci těmto uprchlíkům a Albánci toho opět začali zneužívat. Věděli, že se jim dostane podpory ze strany USA a NATO, a tak se pokoušeli o stejnou věc jako dříve v Kosovu. Opět následovaly měsíce krvavých bojů a násilí ze strany Albánců a opět se do toho vložilo NATO a USA.
13. srpna 2001 byla podepsána mírová dohoda mezi vládními silami a UCK, v níž byly uvedeny požadavky na ústavní změny zaručující rovné postavení slovanskému i albánskému etniku , amnestii pro příslušníky povstaleských skupin a složení zbraní povstalců do rukou příslušníků kontigentu NATO. Toto opatření mělo znamenat mír pro Makedonii, avšak na ten musela ještě dlouho čekat. Pokud by makedonie neschválila ústavní reformy, hrozilo jí vojenské i hospodářské embargo Západu. Projednávání změn ústavy se protáhlo do konce roku a Albánci sice odevzdávali zbraně, ale nebyl pro ně problém si je znova opatřit.
Koncem září byla rozpuštěna UCK a její členové se vrátili do civilního života. Nová ústava byla nakonec schválena 16. listopadu 2001a podle ní se například albánština stala druhým úředním jazykem a Albáncům byl umožněn přístup do státních služeb. Zanedlouho Haagský tribunál začal vyšetřovat válečné zločiny makedonskýh vládních sil i albánských povstalců.
Snad byl makedonský konflikt tím posledním, který uzavřel „dominový efekt“ šíření válek z jedné země bývalé Jugoslávie do druhé. I v tomto případě hrály hlavní roli nesmyslné požadavky Albánské „menšiny“ a zásah USA a NATO.

Následky na ekonomice a její současný stav

V bývalé Jugoslávii byla Makedonie nejzaostalejším státem, jeho produkce činila pouhých 5% z celkové produkce Jugoslávie. Rozpad SFRJ znamenal konec centrální podpory a výhod, které plynuly za společného trhu. Ekonomickému růstu pak do roku 1996 bránily sankce OSN za války a řecké embargo. Pak se HDP začal pomalu zvyšovat, cca o 5% každým rokem. Ekonomice také výrazně pomohla úspěšná privatizace. Konflikt v letech 1999 – 2001 se na ekonomice nepodepsal zásadním způsobem, ale stát situaci překonal díky značné zahraniční pomoci. Další ekonomický vývoj v Makedonii bude největší mírou přímo závislý nejen na vývoji vnitropolitickém (řešení národnostního problému), ale i na vývoji vztahů se sousedními zeměmi a přístupu mezinárodního společenství.
Zemědělství zaměstnává více něž polovinu práceschopných obyvatel, přestože má poměrně malou plochu orné půdy. Produkuje různé druhy obilnin (pšenice, kukuřice), brambory, ovoce. Významná je i těžba dřeva a nerostných surovin. Z průmyslu se rozvíjí hutnicví kovů a strojírenství. Republika je závislá na dovozu energie, stavebních, hutních výrobků a spotřebního zboží.

„Slovinský konflikt“

Slovinsko se jako jediný stát bývalé Jugoslávie obešlo bez vážných konfliktů. Jediný problém, který vyvstal byl spíše diplomatického rázu a oproti ostatním zemím malicherný.
Agresorem bylo v tomto případě Rakousko, respektive bývalý předseda strany rakouských svobodných Jorg Haider. Problém udělal z dvojjazyčného (německém a slovinském) označení obcí ve spolkové zemi Korutany (viz mapa) v rámci zákona na ochranu menšin v počtu min. 25%. Začal vyhrožovat referendem a argumentoval obavou, aby si Slovinci na toto území na jihu Rakouska nezačali časem dělat nároky.
Tento spor se pomalu vyvíjel celých 6 let a ukončen byl rozhodnutím Ústavního soudu ve Vídni, který zákon přizpůsobil evropskému standardu a hranici snížil na 10%.

Ekonomika

Jako součást SFRJ bylo Slovinsko nejvyspělejším státem federace. Dlouhotrvající válka však vážně ovlivnila její ekonomiku a HDP zaznamenal prudký pokles. Válka omezovala obchod s jinými zeměmi i turistický ruch a velký počet uprchlíků působil jako zátěž na ekonomiku. Stát se tedy rozhodl provést rozsáhlé obchodní a bankovní reformy a podpořil privatizaci. Vymanění se z komunistického vedení státu spolu s dostatkem kvalifikované pracovní síly pomohlo dostat se Slovinsku z mrtvého bodu. Od roku 1993 se příznivě vyvíjela průmyslová produkce a nezaměstnanost klesala.
Nejdůležitějším odvětvím hospodářství je průmysl zahrnující zpracování kovů, výroba elektroniky a motorových vozidel. Zemědělství se zaměřuje především na chov dobytka a zpracování mléka. Země je také významným evropským dodavatelem strojů, elektromotorů, oděvů, léků a kosmetiky. Důležitým zdrojem státních příjmů je také turistický ruch zejména v Juliánských Alpách.

Závěr

Podle mého názoru byla SFRJ nepřirozený svazek velice odlišných národů. Do jeho historie se významě zapsal J.B. Tito, který jako jediný dokázal udržet zemi pohromadě. Po jeho smrti už stát nenašel podobnou atoritativní osobnost pro vedení a nacionalistické projevy jednotlivých členů vyústily v rozpad federace. Následné konflikty dokazují vzájemné vztahy mezi národy.

Přílišné vlastenecké cítění Srbů v podstatě první válku vyvolalo. Na druhé a třetí se podíleli Albánci. Lidé Evropy jim na jedné straně nerozuměli, měli nesmyslné důvody k vyprovokování konfliktu. USA, NATO a politici významných eropských států jako členů NATO na straně druhé pilně ochraňovaly národnostní „menšinu“. V případě první války si nedovoluji posoudit, zda zásah USA a NATO byl jediným možným řešením, avšak u Kosova a Makedonie šlo už o vměšování do vnitřních problémů země.

Ke stavu ekonomiky bych dodala jen to, že její pokles po rozpadu SFRJ způsobilo rozbití postupně vytvořených vazeb mezi členy federace. Jejich hospodářství bylo propojeno a vcelku vzájemně závislé. Velikou zátěž také znamenala mezinárodní embarga, příliv uprchlíků a hlavně vyčerpávající války. K pomalému vzestupu ekonomik přispěla silná zahraniční pomoc, v některých státech i privatizace a hlavně také ukončení všech bojů.

Hodnocení referátu Vývoj států byvalé Jugoslávie po druhé světové válce

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  6 264×
  3672 slov

Komentáře k referátu Vývoj států byvalé Jugoslávie po druhé světové válce