Kultura odívání v baroku

V polovině 17. století, s panováním Ludvíka XIV. versailleský dvůr diktoval módní zákony celé Evropě. Z Paříže putovaly každý měsíc dvě módní loutky v životní velikosti do Londýna a později i do ostatních měst Evropy, aby předvedly novou pařížskou módu. Sjednocovaly vkus šlechty a ovlivňovaly oděv prostých lidí, kteří kopírovali oděv vznešených.

Oděv se plně přizpůsoboval ideálům baroka. Mizí škrobenost a nepřirozenost. Přirozená silueta zvýrazňovala plné tvary a vyžádala si i nové oděvní materiály. Měkké hedvábí, množství krajek, stuhy, lemy a výšivky. Využívalo se hry barev, světel a stínů. Barokní móda podtrhovala fantazii i touhu po nádheře a okázalosti.

Mužský oděv nesl znaky až zženštilé. Přesto vytvořil tři základní díly dnešního pánského obleku : sako, vestu a kalhoty, i když měly k dnešní době ještě daleko. Kabátec se zapínal na řadu knoflíků. Byl šit z drahých těžkých materiálů (brokátů), vyšíván a zdoben zlatými stuhami. Poprvé se na kabátci objevily kapsy a tato módní novinka se stala trvalou součástí pánského oblečení. Rukávy byly přehrnuty do manžet. Aby byl kabátec pohodlný i pro jezdce, měl vzadu rozparek zapínaný na knoflíky. Košili zdobily bohaté krajkové manžety, límec s nákrčníkem a žabó ( zřasená krajková ozdoba pod krkem).

Otevřené přední díly kabátu odkrývaly vestu, ta sahala ke kolenům a zakrývala tak úzké kalhoty. Kalhoty sahaly ke kolenům a doplňovaly je punčochy pastelových barev: oblíbené byly bílé, bleděmodré, růžové i červené. Obliba hedvábných punčoch dala vzniknout i veliké královské manufaktuře blízko Paříže a odborné punčochářské škole. Charakteristickým znakem mužské módy se stala paruka. Vlasy stočené do loken spadaly u mužů hluboko na ramena. Muži si hladce vyholovali celou tvář po způsobu dvořanů, kteří se tak chtěli přizpůsobit mladému králi Ludvíku XIV. Knír zůstal privilegiem elitních královských oddílů.

V druhé polovině 18. století se mužská móda zjednodušovala. Kabátec ztrácel své zženštilé ozdoby stuhy, krajky. Z něho se později vytvořil frak, který se stal základem mužského šatníku-19. století.

Ženy byly ozdobou královského dvora a středem zájmu aristokratické společnosti. Přirozená silueta se v průběhu 17. století změnila. Živůtek byl vyztužen šněrovačkou, která stahovala pás do módní štíhlosti. (na barokní šněrovačku bylo zapotřebí kilo rybích kostic). Oválný výstřih zdobily krajky, stejně jako nabírané rukávy sahající k lokti.

Původní hladce splývající sukně byly znovu podpírané obručemi. Vpředu rozstřižené, takže odkrývaly sukně v odlišné barvě. Ženský oděv byl velmi složitý a dekorativní, šil se z brokátu a lyonského hedvábí. Tento materiál, který zaplavil v té době evropský trh, byl však určen jen příslušníkům nejvyšších tříd.
Vlasy Ženy nosily složitý účes "a la Fontanges". Jméno dostal podle vévodkyně de Fontanges, slavné milenky Ludvíka XIV. Na jednom honě se jí uvolnil účes a vévodkyně si ho převázala stužkami. Nosily se i velmi složité a mnohdy i těžké účesy, na které se používaly ploché lahvičky s vodou a živými květinami.
Obliba tance zvedla těžkou krinolínu a odhalila střevíčky. Šily se z brokátu, hedvábí, sametu, atlasu. Vysoké podpatky, krajkové ozdoby a pentle vytvořily z nich křehký módní doplněk. Mužskou obuv představovaly nízké střevíce zdobené sponou.
Vyumělkovaný styl odívání zvýrazňovalo složité líčení. Nánosy pudru stylizovaly tvář. Přes všechnu okázalost a nádheru byla rokoková móda velmi nehygienická. Silné parfémy přehlušovaly zápach špíny a potu.

Hodnocení referátu Kultura odívání v baroku

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 527×
  516 slov

Komentáře k referátu Kultura odívání v baroku