Užitné umění antiky – odívání, nádoby, nábytek…

UŽITÉ UMĚNÍ ANTIKY – odívání, nádoby, nábytek…

Antické Řecko – odívání:

- v antice bylo poprvé lidské tělo pokládáno za jakési zrcadlo jednoty a dokonalosti. Na příkladě lidského těla dokládá třeba římský architekt Marcus Vitruvius Pollio vlastnosti každého dokonalého lidského díla.

- Jsou to : uspořádání, proporce, symetrie a vhodnost

- I oděvy ve starověkém Řecku podléhají stejným zákonům. Mají svůj řád - : byl dán šířkou tkalcovského stav, na němž se utkala látka, která se nestříhala ani nesešívala. Byla jen vertikálně řasena do záhybů, které připomínají řecké sloupy

- Uspořádání šatů diktuje na jedné straně materiál, na druhé straně dobové módní předpisy. Střižený šat v dnešním slova smyslu řecký módní oděv neznal.

- Také proporce šatů jsou harmonicky vyváženy na heslo „ všeho s mírou“

- Se přísně dodržuje. Nikdy tu nedošlo k módním výstřelkům, které by proporčnost a vyváženost narušily

- Symetrie oděvu je dána nejen pravoúhlým kusem látky, ale i jeho pojetím. Šat se zcela podřizuje přirozené linii těla a respektuje ji.

- I poslední požadavek – volnost – se dodržovala

- Dlouhý vývoj antického šatu, který sledujeme od dob minulých napovídá, že požadavky formulované Vitruviem byly pevné zakotveny v materiálu

- Šaty se nosily přímo na nahém těle. Tento košilovitý, krátký, na ramenou sponami sepnutý chitón nosili pracující, bojovníci a mládež. Dlouhý pak ženy, starci, veřejně činí muži a aristokracie

- Již v antice mají barvy svůj symbolický význam. Tak např. bílá označuje aristokracii, černá, purpurová, tmavě zelená a šedá jsou barvy smutku, zelená, šedá a hnědá jsou barvy venkovanů

- V antice se svrchní luxusní plášť , nošený obyčejně přes chitón, nazýval faros – ten nosila aristokracie, skromnější se jmenoval chlaina. Později se poněkud prodloužil. Tento delší řasnatější plášť se nazýval himation. Starší muži jím pokrývali šíji a pážata a mladší jej nosili kratší, často přehozený jen přes jedno rameno. Ženy jej v nepohodě přetahovali přes hlavu.

Antický Řím – odívání:

- jen nepatrné detaily změnily řecký Chitón v tuniku, kterou nosili muži i ženy. Byla to jakási domácí košile nebo spodní šat

- tunika dostala i svůj symbolický význam. Tunika oranžové barvy symbolizovala utrpení

- senátoři nosili tuniku se širokým purpurovým pruhem na prsou, zatímco jezdci ji nosili zdobenou úzkým pruhem

- přes tuniku oblékali muži jako vrchní roucho tógu, těžkou vahou i uspřádáním která se stala národním šatem Římanů

- otroci, vyhnanci a cizinci tógu nosit nesměli

- tóga už neměla prostý čtvercový střih, nýbrž elipsovitý a způsob řasení mnoho napovídal o jejím nositeli, jeho kultuře i vzdělání

- dobře řasená tóga byla prý výrazem vlastností svého nositele, který byl také jejím prostřednictvím hodnocen

- tóga i tunika se dožily svého znovuzrození. Přepracovaná tunika se objevuje gotické, tóga v italské renesanci

- aristokratické ženy oblékali přes tuniku ještě stolu – jakýsi druh široké sukně z jemného plátna

- nižší třídy se odívaly do kratších pohodlnějších plášťů připomínajících řeckou chlamydu. Později je převzala i aristokracie

- prádlo v dnešním slova smyslu nosili v Římě pouze ženy

Řecký nábytek:

- v řeckém domě nebylo mnoho nábytku – jen stoly, sedadla, lůžka, lehátka a místo skříní truhly

- měly jednoduché ale účelné tvary, často zdobené

- stoly byly dřevěné, bronzové nebo mramorové, luxusní byly vykládány kovy a slonovinou. Byly tvaru kruhovitého, oválného, obdélníkového nebo čtvercového, na jedné nebo třech nohách, nízké a lehké, takže se daly snadno přenášet

- sedadla byla trojího druhu: stolička bez opěradla s rovnými nebo zkříženými nohami – někdy i skládací, židle s rovným opěradlem šikmo ven vykloněným a křeslo s opěradlem vzadu a po stranách

- lůžko mělo kovový, dřevěný nebo kamenný rám s řemením nebo provazy, na něž se nakládali kožešiny, houně a koberce

- truhla k ukládání šatstva a prádla byla většinou dřevěná, popř. zdobená řezbami nebo vykládaná

Římský nábytek:

- ani Římané nenaplňovali svá obydlí nábytkem. Stačilo jim většinou lehátko, na němž spali, odpočívali i jedli, sedadlo a stolek

- lehátka byla dřevěná, prostá i vykládaná vzácnými dřevy, slonovinou a zdobená kováním. Některá měla opěradlo v hlavách, popř. i v nohách. Lehátka bývala někdy nepřenosná a obklopovala stůl ze tří strana jejich horní okraj se směrem ke stolu zvyšoval

- jako sedadlo sloužila židle bez opěradla, snadno přenosná, často sklapovací, s popruhy na něž se kladl polštář

- lavice bývaly nízké, úzké, ale dost dlouhé, takže na nich mohlo sedět více lidí. Byly ze dřeva, v zahradách a při domovních zdech z kamene nebo cihel, pro pohodlnější sezení se na ně pokládali polštáře

- stoly měli jednu, dvě, tři i čtyři nohy, desku kulatou nebo čtyřhrannou, kovovou, dřevěnou nebo mramorovou

Nádoby a nádobí:

- pro běžnou potřebu bylo v řecké domácnosti z pálené hlíny. Z mědi, bronzu, železa, popř. zlata a stříbra se vyráběly dary, určené chrámům, nebo přepychové kusy pro zámožné domácnosti

- hliněné nádoby zdobené ornamenty měly rozmanitý vzhled i použití

- měli tvar zašpičatělých sudů zapuštěných do země, větších džbánů na vodu se třemi uchy, jež byly často nošeny na hlavě a džbánů se dvěma uchy na víno a olej = hydrie

- nejmenší nádobky byly určené na vonné oleje se aryballos, alabastron

- štíhlým nádobkám na menší množství oleje nebo masti se říkalo lékythos

- víno se mísilo s vodou v měsidle = kráter, čerpalo džbánečkem = oinochoé a nalévalo do pohárů, jejichž provedení a tvary byly velmi rozmanité ( na nožce, s jedním nebo dvěma uchy, v podobě rohu, v podobě stylizované lidské nebo zvířecí hlavy apod.

- amfora = druh řecké vázy vejčitou bání a se dvěma uchy. Často byly malované, v nezdobených amforách s mnohdy značkovanými uchy se dopravovalo víno, olej apod.

- dobrou představu o vybavení římské kuchyně nádobím dávají Pompeje = velké nádoby s krátkým hrdlem, štíhlé s úzkým, drobné hliněné nebo měděné kotlíky, mísy talíře apod.

- obecně se nádoby zhotovovali z pálené hlíny, stolní náčiní a kuchyňské zařízení bohatých jednotlivců se vyrábělo ze vzácnějších materiálů: zlata, stříbra, zdobené polodrahokamy, slonovinou…

Šperky:

- známé jsou především z bohatých nálezů v hrobech

- svědčí o vysoké úrovni starověkého klenotnictví

- materiálem čelenek, náramků, náhrdelníků, pásů, náušnic, přívěsků a prstenů byl zlato, stříbro a bronz

- záliba ve špercích rozmanitých tvarů a provedení se udržela i v pozdější době

- jemností řetízků se řeckému a etruskému zlatnictví nevyrovná žádné, řazení drahých kamenů do náhrdelníků lze srovnat s nejlepšími výtvory renesance

- v Římě dosáhly šperky velké obliby

- umělecká výroba vyvrcholila v císařské době

- náramky – v podobě spirál, kruhů, článkované, zdobené drahokamy se nosily na pravém zápěstí nebo nad loktem, i nad kotníkem

- náhrdelníky složené z řetízků, článků, polodrahokamů i indických perel, navlečených na zlaté nebo stříbrném drátě, bývali ještě zdobeny medailónkem nebo rozmanitými přívěsky

- v pozdní antice byly velmi oblíbené honosné pestré šperky, vykládané drahými kameny

- chlapci ze zámožných rodin nosili na krku amulet ve zlatém pouzdře

- náušnice byly velmi rozmanité: kruhové, s přívěskem, se skleněnou perlou a drahokamem apod.

- spony, prsteny a drobné ozdoby ke zkrášlení účesu doplňovaly toaletu bohatých římských žen

- ve srovnání s řeckým bylo římské klenotnictví hrubší, zdůrazňovalo spíše drahý materiál