České země neměly odboj pouze vnitřní, ale také silný zahraniční. Na území některých protinacistických států se tvořily československé zastupitelské úřady. Po čase se postavení těchto úřadů zlepšilo a začalo formování československých jednotek v zahraničí. Většina vojáků z Československa v exilu odcházela do Francie a vstupovala do cizinecké legie, aby mohli bojovat proti nacismu.. Po pádu Francie se Československý národní výbor přemístil do Velké Británie. 9.7.1940 bylo vytvořeno prozatímní statní zřízení v Anglii. Funkce prezidenta se ujal Eduard Beneš. Předsedou vlády byl Jan Šrámek, úlohu Národního shromáždění plnila Státní rada. Britská vláda uznala československou vládu jako prozatímní. Londýn se stal centrem československého zahraničního odboje.
Domácí odboj v první části války se projevoval hlavně masovými demonstracemi. Nacistická moc na ně reagovala především terorem proti studentům. Vznikalo více a více ilegálních odbojových organizací, rostl počet stávek a v továrnách se objevovala celá řada sabotáží. Lidé bojovali. V létě 1941 vyústilo vedení domácího odboje ve vytvoření Ústředního národně revolučního výboru Československa jako nejvyššího orgánu domácího odboje. S úkolem zpacifikovat rozbouřenou situaci v protektorátu byl koncem října 1941 vyslán do Prahy jako zastupující říšský protektor R.Heydrich, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti.
Petiční výbor Věrni zůstaneme
15,5,1938 otiskly Haló noviny, Lidové listy, Národní osvobození, Prager presse, Právo lidu a Rudé právo manifest „Věrni zůstaneme!“ s podpisy 308 čs. vědeckých a kulturních osobností. Manifest vyzýval v době narůstajícího ohrožení ČSR nacistickým Německem čs. občany k hájení nezávislosti a celistvosti ČSR. Zveřejnění manifestu bylo provázeno rozsáhlou podpisovou akcí, kterou řídily od 17,5,1938 Petiční výbor věrni zůstaneme za předsednictví J. Bělehrádka. Do konce září 1938 podepsalo manifest více než 1 milion čs. občanů.
Český domácí protinacistický odboj
Vojenská organizace Obrana národa (ON), založená v březnu 1939 důstojníky bývalé čs. Armády zpravodajskou činnost. Petiční výbor Věrni zůstaneme! (PVVZ) se věnoval s organizací Politické ústředí (PÚ) především koncepci a programu odboje. Tyto organizace vytvořily na jaře 1940 Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD), jehož program „Za svobodu, do nového Československa“ předpokládal kromě obnovení Čs. republiky v předmnichovských hranicích její poválečné sociálně ekonomické reformy. Po rozbití ÚVODU navázal na přelomu 1942/43 Přípravný revoluční národní výbor a zbylými členy PVVZ na podzim 1942 založený přípravný revoluční výbor. Jedinou čs. politickou stranou v ilegalitě byla komunistická strana Československa, řízená v letech 1938-1945 postupně čtyřmi ilegálními výbory. Ta odmítla po podepsání německo-sovětského paktu o neútočení (23,8,1939) podle pokynů z Moskvy spolupracovat s občanským odbojem a do protinacistického odboje se plně zapojila až v roce 1941.
Zahraniční vedení KSČ
Po zastavení činnosti KSČ na území druhé Čs. republiky v říjnu 1938 odešla většina jejích vedoucích činitelů do Moskvy, kde bylo ustanoveno v prosinci 1938 zahraniční vedení KSČ (K. Gottwald, B.Šmeral, R.Slánský, V. Kopecký, J Šverma, V. Široký a dal.), v roce 1943 změněno na zahraniční byro KSČ.
Pařížské byro ukončilo činnost v prosinci 1939. Zahraniční vedení KSČ v Moskvě řídilo ilegální činnost KSČ v Protektorátu prostřednictvím radiotelegrafického spojení, vysíláním svých členů do Protektorátu a čs. rozhlasového vysílání. Po podepsání německo-sovětského paktu o neútočení 23,8,1939 označilo zahraniční vedení KSČ podle pokynů z Moskvy, Francii a Velkou Británii za nepřátele a vystupovalo proti Benešově koncepci obnovení ČSR, kterou měl nahradit širší státní celek sovětského typu. Tento postoj diktovaný ilegálnímu vedení KSČ v Protektorátu, opustilo po vstupu SSSR do války s nacistickým Německem v roce 1941. Jako druhé centrum čs. zahraničního odboje podporované Moskvou se výrazně prosadilo na konci války při jednání o podobě poválečného Československa a v podstatě prosadilo svůj koncept poválečného uspořádání ČSR.
Slovenské národní povstání
V prosinci 1943 došlo k založení společného ilegálního ústředního orgánu slovenského odbojového hnutí Slovenské národní rady. Její Vojenské ústředí vedené J. Golianem připravilo plán protifašistického povstání na Slovensku, které vypuklo oproti původním plánům spontánně 29.8.1944, když začala německá armáda se souhlasem slovenské vlády obsazovat slovenské území.
Slovenské národní povstání, kterým se slovenské hnutí odporu přihlásilo k obnově Československé republiky jako společného státu rovnoprávných národů Čechů a Slováků, se rozrostlo na velkou část slovenského území a jeho centrem se stala Bánská Bystrica. Na území dobytém povstalci byla obnovena Československá republika a politické moci se ujala Slovenská národní rada a okresní a místní národní výbory. Toto přebírání politické moci bylo poznamenáno soupeřením mezi komunisty řízenými Moskvou a demokraty orientovanými na čs. prozatímní vládu v Londýně. Německá armáda nasadila na boje proti povstalecké armádě, složené z partyzánů, odvedenců a jednotek řádné slovenské armády, 6-8 divizí s 35-40 tisíci muži. Po téměř dvouměsíčních bojích ustoupila povstalecká armáda po pádu Bánské Bystrice 27,10,1944 do hor, kde vytrvala po partyzánském způsobu boje až do osvobození Slovenska sov. Armádou a 1. čs. armádním sborem.
I přes odlišné názory na podobu nové republiky byla společným cílem všech těchto organizací obnova samostatného Československa.
28. prosinec 2012
5 645×
786 slov
