Revoluce a sociální hnutí

V roce 1989 se zhroutila berlínská zeď, která od sebe oddělovala tehdejší komunistické Východní Německo od Západního Berlína: východoněmecké úřady byly donuceny ji otevřít. Tisíce obyvatel Východního Německa, kteří do té doby nesměli vstoupit do západní části rozděleného města, začaly proudit na druhou stranu. Propukly mohutné oslavy. Lidé z obou stran zdi se sešli se svými příbuznými, které někdy i přes 20 let neviděli. Pád berlínské zdi symbolizoval jednu z velkých změn v moderní světové historii. Rok 1989 bývá popisován jako „revoluční rok“. Změny, k nimž tehdy ve východní Evropě a Sovětském svazu došlo, byly skutečně převratné. Co však rozumíme pojmem revoluce a jaké sociální podmínky k revolučním změnám vedou? Jak můžeme nejlépe analyzovat protestní nebo protivládní hnutí? Tak znějí otázky, k nimž se budeme vyjadřovat v této kapitole. Podívejme se, co vlastně termín „revoluce“ znamená.

Jak definovat revoluci
Vyznačuje se několika nezbytnými rysy:
1. Je masovým sociálním hnutím. Za revoluci proto nepovažujeme případy, kdy se nějaká strana dostane k moci, protože vyhrála volby-ale ani státní převrat, kdy se vlády zmocní malá skupina osob, např. představitelé armády.
2. Revoluce vede k procesu zásadních reforem nebo změn. Z toho plyne, jak podotýká John Dunn, že nová moc musí být schopna dosáhnout alespoň části cílů, které si určila, musí v tomto smyslu dosáhnout něčeho, co se jejím předchůdcům nepodařilo. Jestliže v některé společnosti získá určité hnutí všechny formální atributy moci, ale nedokáže účinně vládnout, pak nemůžeme říci, že tam probíhá revoluce. V takové společnosti nastává spíše chaos nebo hrozí rozklad, dezintegrace.
3. Podmínkou je také hrozba nebo skutečné použití násilí ze strany účastníků. Revoluce jsou politické změny vynucené na předchozí moci, která by se nevzdala, kdyby se nemusela obávat možného nebo skutečného použití násilných prostředků.
S pomocí těchto tří kritérií můžeme definovat revoluci jako převzetí politické moci vůdci masového hnutí, s hrozbou nebo použitím násilím, a následným využitím této moci k zahájení procesu zásadních sociálních reforem. V tomto smyslu byly události ve východní Evropě nepochybně revolucemi. Měly masový charakter, byly spojeny hrozbou násilí proti dosavadní moci a rozhodně vedly k zahájení procesu významných sociálních reforem.
Revoluce roku 1989 jsou však jen posledními v historii revolučních změn moderní společnosti, které začali už v 18. století. Ideály svobody, občanství a rovnosti, v jejichž jménu se tyto revoluce (americká, francouzská) uskutečnily, se staly základními politickými hodnotami. A byly to právě tyto hodnoty, k nimž se vrátily protikomunistické revoluce roku 1989 ve východní Evropě. O revolucích 18. století lze dokonce říci, že sehrály určující roli při vývoji politického systému většiny západních států, nejen USA a Francie. Proč k revolucím dochází si můžeme ilustrovat na bolševické revoluci v Rusku.

Ruská revoluce
Do roku 1917 bylo Rusko ekonomicky zaostalou společností, v níž autokratickým způsobem vládl panovník(car). Carský režim byl převážně diktátorský a využíval proti svým odpůrcům tajné policie. Rusko vojensky zaostávalo a tak roku 1860 zrušili nevolnictví. Rusko prohrálo krymskou válku a pak s Japonskem. Vláda na ty to porážky reagovala zahájením investic do průmyslového rozvoje, včetně výstavby nových silnic a železnic. V roce 1905 už v ruské společnosti panovalo značné napětí. V průběhu války proti Japonsku vypuklo povstání mezi dělníky a vojáky, kteří byli vývojem války rozčarováni. Toto se podařilo potlačit tím, že vláda rychle podepsala mírovou smlouvu s Japonskem. Car Mikuláš II. Zavedl některé roformy, například ustanovení voleného parlamentu(dumy), ale když se situace uklidnila, vesměs je zase pozastavil. Od roku 1905-1917 docházelo k častým projevům nespokojenosti. Některé byly vedeny bolševiky, jednou ze stran hlásících se k socialismu. Vliv rostl v průběhu první světové války. Protože většina prostředků směřovala k válečnému úsilí, vedlo špatné zásobování potravinami a palivem také k velkému strádání civilního obyvatelstva. Proti carskému režimu se začali obracet nejen chudí, ale i zámožnější vrstvy. Car Mikuláš II., který trval na svém právu neomezeného vládce a byl pod vlivem podivínského rádce Rasputina, se ocital ve stále větší izolaci. V březnu 1917 propukla v Petrohradě série stávek a bouří mezi dělníky a vojáky, která se rychle rozšířila po celé západní části Ruska. Car byl donucen Odstoupit a předat moc nově vzniklé prozatímní vládě. Někteří zemědělci začali násilně vyvlastňovat velkostatkáře, prozatímní vláda tomu nedokázala čelit. Vůdce bolševiků Lenin, který byl rozhodnut zmocnit se vlády, nabízel zbídačelým masám slogan „Dělníkům továrny rolníkům půdu, vojákům mír“. V říjnu 1917 se bolševikům podařilo násilím svrhnout vládu. Po rezignaci vojenských sil a vybudování nové Rudé armády- a po vítězství v kruté občanské válce- se jich učinily Sovětský svaz druhou největší průmyslovou a vojenskou mocností na světě. Ruská revoluce měla několik neobvyklých rysů. Původní povstání proti carskému režimu byla spontánnější a rozsáhlejší než u většiny revolucí v tomto století. Přesto nám ruský příklad poskytuje řadu příležitostí k zamyšlení nad moderními revolucemi vůbec. Až do ruské revoluce se všeobecně soudilo, že zemědělci jsou konzervativní silou, která lpí na tradici a určitě se nepřipojí k žádnému hnutí usilujícímu o radikální sociální změny. Mysleli si to i marxisté, Lenina nevyjímaje.

Teorie revoluce
Protože měly revoluce ve světových dějinách posledních dvou staletí takový význam, nemůže nás překvapit, že existuje celá řada rozmanitých teoriích, které je vysvětlují. Některé z nich byly formulovány už v počátcích fázích vývoje společenských změn. Nejvýznamnější z nich byla ovšem teorie Karla Narxe, který ji zamýšlel nejen jako analýzu revolučních změn, ala i jako návod k jejich uskutečnění. Bez ohledu na jejich faktickou hodnotu proto Marxovy představy měly ohromný praktický dopad na sociální změny ve 20.století. Kromě Marxe teoretického modelu pro studium revolucí se seznámíme se dvěma dalšími koncepcemi- výkladem revolucí v souvislosti s rostoucí ekonomickým očekáváním, jehož autorem je James Davies, a teorií kolektivního protestu historického sociologa Charlese Tillyho.

Marxova teorie revoluce
Marxův názor na revoluce vyplývá z jeho pojetí historie lidstva jako celku, o kterém jsme už hovořili. Podle Marxe je vývoj lidstva charakterizován periodickými třídními konflikty, které v akutním stadiu přerůstají v proces revolučních změn. Tyto konflikty vyplývají z neřešitelných rozporů v dané společnosti, jejichž hlavním zdrojem jsou hospodářské změny nebo změny výrobních sil. Jestliže dojde ke změně výrobních sil, rozpory se umocní, což vede k otevřeným střetům mezi třídami- a posléze k revoluci. Marx aplikoval tento model na feudální společnosti a na předpokládaný budoucí vývoj průmyslového kapitalismu. Ekonomické změny v těchto společnostech vedly ke vzniku měst, v nichž se rozvíjel obchod a manufaktury. Rozpor mezi starou feudální ekonomikou a rodícím se kapitalismem nakonec nabyl akutní podoby a přerostl v násilný konflikt mezi vznikající buržoazií a feudálními vlastníky půdy. Výsledkem tohoto procesu byly revoluce- především francouzská z roku 1789. Komunismus- v komunismu měl průmysl patřit celé společnosti, ne pouze jednotlivcům. Průmyslový kapitalismus vytváří ostrý předěl mezi bohatou menšinou ovládající výrobní prostředky a chudou většinou námezdně pracujících. Konflikt mezi dělníky a kapitalisty proto nabývá na stále větší intenzitě. Jestliže se dominantní třída ze všech sil brání změnám, je k jejich prosazení podle Marxe potřeba násilí. Za jiných okolností k tomu může dojít nenásilnou parlamentní cestou a revoluce pak není zapotřebí.

James Davies: Proč dochází k revolucím?
Sociolog Davies kritizoval Marxovu teorii, že v historii nacházíme mnohá období, kdy lidé žili ve velké bídě, a přesto nepovstali proti svým utlačovatelům. Sociálním protestům a nakonec i revolucím podle Daviese předchází spíše zlepšení životních podmínek obyvatel. K procesům tedy nevede zbídačení v absolutním smyslu, ale spíše relativní deprivace, tedy rozpor mezi skutečnými životními podmínkami a tím, co lidé v dané situaci považují za reálně dosažitelné. Daviesova teorie je užitečná k pochopení souvislostí mezi revolucemi a moderními sociálním a ekonomickým vývojem. Další hnací silou těchto protestů je pak šíření ideálů rovnoprávnosti a demokratické politické participace. Charles Tilly upozorňuje, že Daviesova teorie nám neříká nic o tom, jak a proč se jednotlivé skupiny mobilizují k revolučním změnám.

Tillyho teorie protestu
Charles Tilly analyzoval procesy revolučních změn v širším kontextu jiných forem protestu a násilí. Definoval přitom čtyři hlavní charakteristiky kolektivní akce.
1. Organizaci skupiny nebo skupin, které do kolektivní akce vstupují
2. Mobilizaci- způsob, jímž si skupina zajistí podmínky k tomu, aby mohla do kolektivní akce vstoupit
3. Společné zájmy účastníků kolektivní akce, tj. čeho chtějí dosáhnout a jakou ztrátu přitom riskují
4. Příležitost, která se může naskytnout shodou příznivých okolností. Takové náhodné faktory ovlivňují mnoho forem kolektivní akce, revoluci nevyjímaje.
Kolektivní akci lze definovat jako společné prosazování sdílených zájmů. Úspěšná kolektivní akce- např. taková, která vrcholí revolucí- obvykle začíná organizací skupiny, pokračuje mobilizací a získáváním široké podpory, založené na společných zájmech, a nakonec je realizována v okamžiku, kdy se naskytne příležitost. Sociální hnutí uplatňují jako prostředek k mobilizaci skupin tehdy, když dosavadní instituce neumožňují, aby byl jejich hlas slyšen, anebo když státní moc přímo potlačuje jejich potřeby. Protestující mohou využívat příkladů z jiných zemí, jako je k tomu u povstaleckých hnutí, která vedou partyzánskou válku. Tilly dospěl k názoru, že násilí obvykle vyrůstá z původně nenásilných akcí. Přechod v násilnou formu nezáleží obvykle jen na povaze činnosti samotné, ale i na řadě jiných faktorů- v prvé řadě na reakci dosavadní moci. Příkladem může být demonstrace. Někdy mocenské struktury zasahují v okamžiku, kdy už násilí došlo, ale většinou, jak dokládá historie, k němu samy sáhou jako první. Pokud k násilí skutečně dojde, mívají represivní složky na svědomí největší počet úmrtí a zranění. Revoluční hnutí představují typ kolektivní akce, k němuž dochází v situacích, které Tilly označuje jako smíšenou suverenitu. Jde o takové situace, kdy vláda z nějakého důvodu nemá plnou kontrolu nad územím, jehož správou je pověřena. Způsob organizace sociálních hnutí, jejich schopnost mobilizovat podporu a prostředky, společné zájmy skupin zápasících o moc a náhodné příležitosti jsou významnou součástí revoluční transformace. Podle Thedy Skocpolové vychází Tylli z předpokladu, že revoluční hnutí jsou založena na vědomém a cíleném sledování určitých zájmů a že revoluční změny jsou úspěšně dovršeny tam, kde se tyto zájmy podaří prosadit.

Davy, nepokoje a jiné formy kolektivní akce
Součástí každé revoluce je kolektivní práce. Může k ní dojít všude tam, kde existuje možnost shromáždění většího počtu lidí. V takovém případě hovoříme o davovém jednání. Jako dav se označuje jakékoli větší shromáždění lidí, kteří na veřejném místě vstupují do přímé interakce. V takovém případě však nastává pouze nezaostřená interakce. Tito lidé jsou sice fyzicky přítomni ve stejném prostoru a uvědomují si přítomnost těch druhých, ale přitom každý jedinec nebo malá skupina sleduje své vlastní cíle a jde svou nezávislou cestou. U nepokojů, demonstrací nebo paniky je tomu jinak: činnost každého jedince je spojena s tím, co dělají ostatní. Dav náhle přechází do zaostřené interakce a začíná se- i když jen dočastně- chovat jako jeden celek. Davovým jednáním a vyvolávání pouličních nepokojů jsou typickými projevy frustrace těch lidí, kteří nemají šanci legitimním způsobem vyjádřit svou nespokojenost nebo prosazovat reformy, po nichž touží. Mocenské struktury jakéhokoli druhu se davových akcí vždy obávají. I destruktivní nepokoje, které vedou k rabování a ztrátám na životech, však mohou stimulovat změny a přinést alespoň částečnou nápravu toho, proti čemu se jejich účastníci bouří.

Sociální hnutí
Kromě těch, která směřovala k politické revoluci, se v moderních státech objevilo i celé spektrum jiných sociálních hnutí. Lze říci, že existence sociálních hnutí je pro součastný svět neméně typická než přítomnost formálních byrokratických organizacích, proti nimž často vystupují. Studium jejich charakteru a vlivu představuje jednu z předních oblastí zájmů sociologů. Sociální hnutí můžeme definovat jako kolektivní snahu o prosazení společného zájmu nebo dosažení společného cíle prostřednictvím kolektivní akce mimo sféru etablovaných institucí. Některá hnutí působí v souladu s platnými zákony dané společnosti, jiná v ilegalitě. Často vede činnost sociálních hnutí ke změně stávajících zákonů. Dělící čára mezi sociálním hnutím a formální organizací nebývá vždy ostrá, protože zavedená hnutí obvykle nabývají do jisté míry byrokratického charakteru. Např. Armáda spásy začala jako sociální hnutí, ale dnes už se vyznačuje převážně vlastnostmi typickými pro organizaci trvalého rázu.

Klasifikace sociálních hnutí
David Aberle rozlišil čtyři typy hnutí.
1. Hnutí transformační usilující o dalekosáhlé, převratné a někdy i násilné změny ve společnosti, v níž působí.
2. Reformní hnutí kladou za cíl změnit pouze některé aspekty součastného společenského řádu a zabývají se konkrétními formami nerovnosti nebo nespravedlnosti.
3. Spasitelská hnutí chtějí lidi spasit před způsobem života, který považují za zkažený.
4. Nápravná hnutí neusilují o úplnou transformaci jedince, ale jen o nápravu konkrétních, dílčích nedostatků

Feministická hnutí
Feministická hnutí nevznikla odděleně od ostatních forem sociálních hnutí. První skupiny, jež vyvíjely organizovanou aktivitu ve prospěch ženských práv, se objevily hned v období po obou revolucích.(Fran. a amrické) V 90. letech 18. století bylo vytvořeno několik ženských klubů, inspirovaných revolučními ideály svobody a rovnosti. Marie Gouzeová, která jeden klub vedla, napsala „Deklaraci ženských práv“, založenou na „Deklaraci lidských a občanských práv“. Reakce mužských vůdců revoluce nesvědčila o jejich velkých sympatiích. Marie Gouzeová byla v roce 1793 popravena. Ženské kluby pak byly vládním nařízením rozpuštěny. V letech 1830- 1850 americké feministky úzce spolupracovaly se skupinami usilujícími o zrušení otroctví. Světového shromáždění proti otroctví v Londýně v roce 1840 se ženy nesměly zúčastnit, což vedlo ženské skupiny k tomu, aby se začaly zabývat přímo nerovností mezi pohlavími. V roce 1848 se sešly představitelky amerického ženského hnutí, aby schválily „Prohlášení citů“, které vytvořily. Černoška Sojourner Truth agitovala jak proti otroctví, tak za volební právo žen. Když v 50. letech dramaticky promluvila na jednom shromáždění proti otroctví v Indianě, zaječel na ni jeden běloch: „Ty nejsi ženská“. Veřejně odhalila svá ňadra, aby mu dokázala, že nemá pravdu. K nejvýznamnějším událostem počáteční fáze feministických hnutí v Evropě patří petice 1500 žen, která byla předložena britskému parlamentu v roce 1866. Požadovala, aby bylo v rámci tehdy uvažovaných reforem volebního systému zavedeno i plné hlasovací právo pro ženy. Petice byla ignorována. Členkám Národního spolku se začalo říkat sufražetky, pak až do konce 19. století posílaly petice do parlamentu. Po roce 1900 se v obou zemí konaly časté pochody a pouliční demonstrace. Londýnského mítinku, konaného v červnu 1908, se účastnilo půl milionu osob. V tomto období vyrostla jako houby po dešti ženská hnutí ve všech hlavních evropských zemí, ale i v Austrálii a na Novém Zélandě. Alice Painová a Harriet Stanton Blacková, zorganizovaly od roku 1910 sérii mohutných pochodů a demonstrací v New Yorku a jiných velkých měst na východním pobřeží.

Nový rozmach fenimismu
Na konci 60. let se ženská hnutí opět ocitla v popředí a od té doby již po více než čtvrt století sehrávají významnou úlohu po celém světě, včetně řady rozvojových zemí. Ženská hnutí nové doby se zabývají daleko širším spektrem problémů než ta před nimi. Požadují mimo jiné rovnoprávnost na poli ekonomickém, právo na potrat nebo změny v zákonech o rozvodu.

Interpretace feministických hnutí
Při výkladu úspěchů ženských hnutí v posledních sto letech lze snadno využít koncepce Charlese Tillyho. Jak říká Tilly, sociální hnutí vznikají tam, kde lidé nemají šanci být slyšeni anebo nemohou své záměry prosadit obvyklými prostředky. V první fázi rozvoje feministických hnutí se jejich představitelky snažily především dát ženám hlas v politickém procesu. Druhá fáze pak přinesla úsilí o dosažení rovnoprávnosti žen v širším smyslu, tedy nejen politické, ale i ekonomické. V obou fázích dokázaly vůdčí představitelky ženských hnutí mobilizovat kolektivní prostředky a vyvinout tak účinný tlak na vládnoucí moc. Ke společným zájmům, na které ženská hnutí úspěšně apelují, patří právo žen podílet se na politickém rozhodování, jejich právo najít si placené zaměstnání, pokud si je přejí, a nárok na rovné postavení v rozvodovém řízení. Na shodě okolností, jež poskytla feministkám příležitost vyvolat sociální změny, se podílela celá řada faktorů.

Sociální hnutí a sociologie
Sociální hnutí zajímají sociology ze dvou důvodů. Sama o sobě jsou zajímavým tématem, ale krom toho mění i způsob, jímž sociologové hodnotí různé oblasti lidského jednání. Např. ženské hnutí není pouze zdrojem materiálu pro sociologický výzkum: ukázalo také některé slabiny zavedených vzorců sociologického uvažování a rozvinulo koncepce, které jsou užitečné pro porozumění vztahu moci a pohlaví. Trvalý dialog probíhá nejen mezi sociálními hnutími a organizacemi, proti nimž vystupují, ale také mezi nimi a samotnou sociologií.

Hodnocení referátu Revoluce a sociální hnutí

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 489×
  2577 slov

Komentáře k referátu Revoluce a sociální hnutí