Cesta ke studené válce
Poválečné uspořádání Evropy bylo potvrzeno v únoru 1945 na Jaltě „Velkou trojkou“ za Velkou Británii předsedou vlády Winstonem Churchillem, za Spojené státy presidentem F. D. Rooseveltem a za Sovětský svaz J. V. Stalinem. Tehdy nikdo nepřikládal význam Stalinově návrhu, aby ruská zóna v Německu dosahovala až 185 km na západ od Berlína. Nikdo nechtěl Rusku odporovat, protože neslo největší tíhu války a Západ předpokládal, že všichni spojenci budou mít do Berlína stejný přístup. Nikdo se tehdy o navržené rozdělení okupačních zón v Německu a potažmo v Berlíně nepřel.
První trhliny v antihitlerovské koalici se objevily již na konci války. Vycházely mimo jiné z rozdílných představ o poválečném uspořádání světa. Jak se zdá, Sovětský svaz reprezentovaný Stalinem měl zájem především o uznání nové západní hranice SSSR a vytvoření nárazníkového pásma za touto linií. Šlo o vytvoření pásma “přátelských režimů” při sovětských západních hranicích. Josif Vissarionovič Stalin se dále snažil postoupit, pokud to bylo možné, ve směrech tradiční expanze carského Ruska, a to do Polska a k černomořským úžinám. Navíc si velmi dobře uvědomoval význam vojenské síly a obsazení území pro pozdější vývoj. To si ze západních spojenců uvědomoval jen Churchill.
Cíle Spojených států naproti tomu byly více posunuté do nevojenské roviny. Roosvelt chtěl prosadit sílu USA především ekonomickými a politickými prostředky a východní Evropa zdaleka nepatřila mezi jeho priority. Chtěl pro americké cíle využít Organizaci spojených národů, zrušit staré formy koloniální nadvlády, prosadit volný obchod. Měl představu, že o světě bude rozhodovat direktorium čtyř “policistů” – USA, SSSR, Velká Británie a Čína. Tyto cíle byly modifikovány po nástupu Trumana do prezidentské funkce. Do popředí se dostávalo udržení liberálních demokratických systémů v Evropě a zatlačování sovětské expanze.
Již na konci druhé světové války vznikala ohniska napětí a nakonec se na mapě světa v průběhu let 1946 – 1948 vytvořil celý oblouk sporných bodů, který obklopoval území ovládané Sovětským svazem a komunistickými zeměmi od severní Evropy po Tichý oceán. I když rozložení sil a tíhnutí zemí k jednomu ze dvou bloků bylo dáno především postupem vojsk na konci války, stále existovala v tomto období možnost korekcí.
Další kontroverse se rozvinula okolo budoucnosti Německa.
Poválečné uspořádání
Wermacht byl přinucen kapitulovat 7. - 8. Května 1945 v Remeši a v Berlíně. Německo bylo obsazeno spojeneckými vojsky a podřízeno zvláštnímu statutu sjednanému na Postupimské konferenci v srpnu 1945. Nejvyšší moc v Německu vykonávala Spojenecká kontrolní rada v Berlíně tvořená zástupci Velké Británie, USA a SSSR v listopadu 1945 se připojila Francie. Tato komise byla stanovena na základě dohody „o kontrolním systému v Německu“ 14. listopadu 1944. Dohoda stanovovala, že po vítězství spojenců mají nejvyšší správu v Německu vykonávat vrchní velitelé ozbrojených sil Francie, Velké Británie, USA a SSSR. Každý ze spojenců vykonával tuto správu ve své okupační zóně a společně ji vykonávali jako členové Kontrolní rady o otázkách týkajících se Německa jako celku. Spojenecké kontrolní rada poprvé vystoupila na veřejnosti 30. srpna 1945.
Kontrolní rada se mohla usnášet pouze jednomyslně a předně se zabývala rušením nacistických zákonů a realizací Postupimských dohod, ale nedisponovala žádnou výkonnou mocí, tu zabezpečovali vojenští guvernéři jednotlivých okupačních zón.
Nutnost jednomyslného usnášení Kontrolní rady vedlo k brzkým neshodám v otázkách hospodářské jednoty Německa, jak to předepisovala Postupimská dohoda. Hospodářská nejednotnost Německa se poprvé projevila již v zimě 1945/46. Francouzská správa bránila vytvoření německých ústředních úřadů, ale ani Britové ani Sověti nebyli nakloněni hospodářskému sjednocení Německa.
Tímto začínaly první rozpory v otázkách uspořádání Německa. Funkční schopnost Kontrolní rady se začínala ochromovat rostoucí nedůvěrou mezi západními spojenci a Sovětským svazem a k tomu Francie měla své odlišné představy o uspořádání své okupační zóny. Činnost Kontrolní rady skončila 20. března 1948, kdy sovětský zástupce opustil zasedání na protest proti londýnské konferenci šesti západních mocností. Západní spojenci se zde dohodli na společném státním uspořádání svých okupačních zón.
Ve dnech 15.6. – 12.7. 1946 proběhla v Paříži konference ministrů zahraničních věcí USA, Velké Británie, Francie a SSSR k německé otázce. 20. července 1946 Spojené státy požadovali v Kontrolní radě uzavření vícestranných smluv mezi okupačními mocnostmi, aby se lépe zvládaly hospodářské problémy a zásobování Německa. Britové s tímto návrhem o deset dní později souhlasili. 1. ledna 1947 vstoupila v platnost americko-britská smlouva o vytvoření sjednocené hospodářské oblasti takzvané Bizonie.
Obě zóny se vzájemně velice dobře hospodářsky doplňovaly. Britská zóna disponovala především surovinami a těžkým průmyslem a v americké zóně se nacházel především zpracovatelský průmysl. Zemědělství bylo téměř na stejné úrovni v obou zónách. Britové i Američani vyzývali Sověty i Francouze k hospodářskému sjednocení všech okupačních zón, jak to ustanovovala Postupimská dohoda. Francie se nechala přemluvit a 8.dubna 1949 přisoupila k Bizonii, a tím dala vzniknout Trizonii. Toto hospodářské seskupení bylo předchůdkyní Spolkové republiky Německo.
Rozdělení Německa na NSR a NDR
Hospodářské sjednocení tří okupačních zón iniciované Spojenými státy, považoval Sovětský svaz jako opatření amerického hospodářského imperialismu. Sovětský svaz se cítil být ohrožen americkým expanzivním kapitalismem, proto se snažil konsolidovat svou sféru vlivu podporou komunistických stran. Ve světové politice došlo k rozkolu mezi Sovětským svazem na straně jedné a Spojenými státy a ostatními západními zeměmi na straně druhé. Již 5. března 1946 nastínil tuto situaci Winston Churchill ve svém projevu na universitě v americkém Fultnu. Naznačuje zde možné mocenské ambice SSSR v Evropě. „Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč kontinentem spuštěna železná opona. Za touto hranicí leží ve sféře, kterou jsem nucen nazvat sovětskou, veškerá starobylá města střední a východní Evropy a všechna tak či onak podléhají nejen sovětskému vlivu, ale především tuhé a stupňující se kontrole Moskvy…Polské vládě, řízené Rusy, bylo neprávem dovoleno obsadit velkou část Německa a nyní dochází… k hromadnému vyhánění milionů Němců. Komunistické strany, které ve všech státech východní Evropy byly malé, získaly nyní moc, neodpovídající jejich velikosti a usilují o nastolení totalitní kontroly. Policejní vlády existují takřka všude… Toto není osvobozená Evropa, za kterou jsme bojovali“, prohlásil W. Churchill za přítomnosti presidenta USA H. Trumana. Toto Churchillovo vystoupení vzbudilo nevoli u sovětského vedení. Stalin po tomto projevu označil svého bývalého spojence za „válečního štváče“.
Okupační mocnosti se nemohly shodnout ani v tom, jak naloží s poraženým Německem. Sovětský svaz v něm chtěl uskutečnit hlubokou socialistickou strukturální přeměnu, zatímco západní spojenci (Francie, USA, Velká Británie) byli spíče pro rychlou obnovu země podle zásad liberalismu. Nesmiřitelný protiklad mezi liberálním kapitalismem a kolektivistickým socialismem znemožnil společný postup všech okupačních mocností, jak jsem již poznamenala výše.
23. února byla v Londýně zahájena konference ministrů zahraničních věcí západních spojenců, k nimž se připojili ministři zazahraničí států Beneluxu (Belgie, Nizozemí, Lucembursko). Na této konferenci se zúčastnění minisři dohodli na měnové odluce na teritoriu tří západních okupačních pásem a na vytvoření ústavy pro tuto část Německa. Výsledky této konference pobouřily Moskvu, což bylo dokázáno tím, že sovětský zástupce maršál V. Sokolovský bouřlivě opustil jenání Kontrolní rady 20. března 1948.
Na základě londýnské konference byl 19. června 1948 vyhlášen měnový zákon tří západních vojenských guvernérů. 20. – 21. června byla provedena měnová reforma. Provedení měnové reformy bylo nevyhnutelné, protože během válečného hospodářství bylo vytištěno velké množství peněz, které bylo podloženo nízkou nabídkou zboží. Říšská marka byla vyměněna za německou marku (DM). Veškeré mzdy, penze i nájemné a pod. byly převedeny v poměru 1:1, ale úspory byly znehodnoceny v poměru 100 : 6,5.
Po měnové odluce bylo zrušeno řízené hospodářství a byly uvolněny ceny zboží. Tímto rozhodnutím zmizel přes noc černý trh a v obchodech byl dostatek zboží.
23. června 1948 provedla správa sovětské zóny svou měnovou reformu. Tato reforma se měla vztahovat na celý Berlín, tedy i pro západní zóny. Západní mocnosti okamžitě zavedli ve sých zónách v Berlíně německou marku (DM). Sověti na to zareagovali blokádou západního Berlína.
Blokáda Berlína – Říšské hlavní město Berlín bylo dodyto na konci války pouze sovětskou armádou a jště k tomu leží uprostřed sovětské okupační zóny. Přesná pravidla pro styk mezi západními zónami a západním Berlínem přes sovětskou okupační zónu nebyla určena. Přesněji stanoveny byly pouze tři letecké koridory z Hamburku, Hannoveru a Frankfurtu nad Mohanem. Stalin byl ochoten dělit se o správu města jen v případě nutnosti a tvrdil, že západ nemá právní nárok pro vstup do Berlína. Z pohledu Stalina byl přístup západních spojenců do Berlína pouhou výsadou. Vzhledem k zeměpisné poloze Berlína nezbylo západním mocnostem nic jiného, než akceptovat Stalinovo rozhodnutí.
Již po 20. březnu 1948 začali sovětské okupační úřady bránit západním spojeneckým vojenským transportům na příjezdových cestách při vjezdu do Berlína. Spojenci na to zareagovali vytvořením malého leteckého mostu.
Zavedení německé marky (DM) i pro oblast západního Berlína by mohlo znamenat znehodnocení východní měny, což mohlo vést i k hospodářským obtížím. 24. června 1948 uzavřely sovětské okupační úřady všechny železniční i silniční cesty ze západních okupačních zón do Berlína, o několik dní později byla zablokována i vodní doprava. Západní Berlín byl také odříznut od dodávek elektrického proudu a potravin z východního sektoru. Tímto pokusem o vyhladovění Berlína chtěli Sověti přinutit západní spojence aby se vzdali nároku na spávu svých okupačních zón v Berlíně.
Na blokádu Berlína Britové i Američani reagovali okamžitým vytvořením leteckého mostu. Hlavním mozkem tohoto plánu byl americký vojenský guvernér v německu a velitel amerických sil v Evropě generál Lucius V. Clay, kterému pomáhal generálmajor William Tunner, který za války organizoval přepravu letadel z amerických továren na bojiště. Téměř dokonale zorganizovaná akce umožňovala, aby každé dvě až tři minuty přistálo letadlo na některém ze tří berlínských letišť. Během jedenáctiměsíční blokády bylo do Berlína dopraveno téměř 1,5 milionu tun potravin a dalšího zboží v přibližně 195 000 letadlech. Jednalo se o letouny typu DC-3, přesněji Dakota, Globenmaster a York, určené pro přepravu vojáků. Před berlínským letištěm Tempelhof stojí památník leteckého mostu, který je věnován pilotům, kteří zahynuli při této akci.
Blokáda, která měla zabránit připojení Berlína a západních okupačních zón k bloku západních států, urychlila proces spolupráce západní části Německa s USA a Velkou Británií. Sověti ukončili neúspěšnou blokádu 12. května 1949 po tajném jednání s USA a po dohodě čtyř mocností. Vývoj této krize naznačil pravidla vedení studené války; západní mocnosti se nasnažily zničit pozemní blokádu a Sověti nechali v klidu letecký most.
Za bokády došlo k politickému a správnímu rozdělení Berlína. V prosinci 1948 vytvořily západní mocnosti velitelství tří mocností v západním Berlíně a potvrdily volbu Ernesta Reutera za vládnoucího starostu. V sovětském prostoru zastával funkci starosty od 20. listopadu 1948 Friedrich Ebert, syn bývalého říšského presidenta.
Ve stejné době, kdy vrcholila berlínská krize, vrcholil i proces konsolidování západoněmeckého státu v americké, britské a fancouzské okupační zóně. V Bonnu zahájila svou činnost 1. září 1948 Parlamentní rada, složená ze 65 zástupců delegovaných zemskými sněmy jedenácti západoněmeckých zemí a 5 zástupců západního Berlína, která zahájila práce na Základním zákoně. Presidentem Parlamentní rady byl zvolen Konrád Adenauer.
Základní zákon přijatý 8. května 1949 padesáti třemi hlasy proti dvanácti vstoupil v platnost 24. května 1949 jako ústava Spolkové republiky Německo. V srpnu proběhly volby do Spolkového sněmu a 7. září 1949 byla vyhlášena Spolková republika Německo na území tří západních okupačních zón. Prvním presidentem se sal Theodor Heuss a spolkovým kancléřem byl Konrád Adenauer. Hlavním městem SRN se stal Bonn. V sovětské okupační zóně došlo k vyhlášení státu o měsíc později.
Ústavní výbor Lidové rady pod vedením Otto Grotewohla vypracovala návrh ústavy Německé demokratické republiky. Ústava byla 22. října 1948 schválena a 19. března 1949 formálně vyhlášena. 7. října 1949 se sešla Lidová rada, která se konstituovala jako provizorní Lidová sněmovana NDR. Otto Grotewohl byl pověřen sestavením vlády. Prvním presidentem NDR byl Lidovou sněmovnou zvolen Wilhelm Pieck. NDR odmítla platit reparace vůči Izraeli, protože se nepovažuje za právního nástupce Německé říše. USA prohlašují NDR za ilegální a protiústavní.
Druhá berlínská krize
Uplynulo sotva deset let, když se zase objevily problémy v Berlíně mezi Východem a Západem. Německo bylo sice rozděleno, ale Berlín ne. Východní Němci mohli přecházet přes Východní Berlín do Západního a z něj nebyl problém dostat se do SRN. Touto cestou odešla z NDR velká spousta lidí. Podle některých odhadů během 10 let odešlo z Východního Německa 2 miliony lidí.
V listopadu 1958 se otázka Berlína dostala do popředí světové politiky díky sovětskému vládnímu vůdci Nikitovi Chruščovovi. 10. listopadu 1958 Chuščov ve svém projevu zpochybnil právo západních spojenců nadále setrvávat v Berlíně. V nótě z 27. listopadu 1958 odeslal Sovětský svaz západním mocnostem ultimátum ohledně statutu Berlína, požadující do šesti měsíců přeměnu Berlína na samostatný politický subjek. V opačném případě pohrozil SSSR uzavřením smlouvy s NDR, podle níž předá kontrolu přístupových komunikací do Západního Berlína policejním jednotkám NDR. Policie NDR začala klást překážky ještě před uplynutím ultimáta. 10. ledna podal Chruščov návrh na mírovou smlouvu s Německem, vycházející z existence dvou německých států a demilitarizovaného svobodného Berlína.
Západní mocnosti podaly návrh na schůzku čtyř ministrů zahraničí v Ženevě. Sovětský ministr zahraničí Andrej Gromyko souhlasil s konferencí, tím se dalo předpokládat, že nebude sovětská strana za všech okolností na ultimátu termínovaném 27. květnem 1959. Od června do srpna 1959 se v Ženevě konala konference čtyř velmocí, kde se projednávala otázka Německa. Jednání byl přítomen i zástupce NDR jako rovnoprávný partner delegáta NSR. V září 1959 se konalo setkání amerického presidenta Eisenhowera a N. S. Chruščova v Camp Davidu, která přispěla ke zmírnění mezinárodního napětí. Otázka Berlína stále vyřešena nabyla.
Počátkem června 1961 se setkal nový americký president J. F. Kennedy s N. S. Chruščovem ve Vídni. Na tomto setkání zopakoval Chruščov své ultimátum z roku 1958. Kennedy poté požádal Kongres USA o povolání 250 tis. záložníků do zbraně. Dne 13. srpna 1961 poskytli Sověti východoněmeckému režimu volnou ruku k izolování Západního Berlína a téhož dne byl dán příkaz ke stavbě zdi, která by neprodyšně uzavřela východní sektor od západního a tím by se zamezilo odlivu východních Němců na Západ. Současně byly zavedeny zostřené kontroly na hranicích mezi Západním Berlínem a Spolkovou republikou.
Západní mocnosti se zmohly pouze na verbální protesty ze dvou hlavních důvodů; 1) práva západních mocností nebyla výstavbou zdi vůbec dotčena a 2) napjatá mezinárodní situace jim nic jiného neumožňovala (americké a sovětské tanky stály v Berlíně proti sobě). Spolková vláda musela tento akt bezmocně strpět. Zeď fakticky potvrdila status qou. Žádná ze stan nechtěla riskovat, tak napětí mezi Východem a Západem stále přetrvávalo. NDR oslavovalo stavbu berlíské zdi jako vítězství socialistického tábora nad západním imperialismem.
Závěr
Německo bylo po druhé světové válce nuceným svědkem mocenského soupeření západních mocností a Sovětského svazu, místem kudy vedla tzv. „železná opona“. V roce 1949 vznikly dva samostatné německé státy, které se vyvíjely zcela odlišně. Němeská spolková republika byla začleněna mezi západoevropské kapitalistické země a Německá demokratická republika spadala do sféry vlivu Sovětského svazu, kde se uplatňovalo socialistické hospodářství. V roce 1973 přijalo Valné shromáždění OSN oba německé státy za plnoprávné členy.
V Berlíně sídlilo ohnisko snah o znovusjednocení Německa. 9. listopadu došlo k otevření Berlínské zdi a záhy poté došlo 3. října 1990 k znovusjednocení celého Německa. Od této doby se otázka Berlína změnila v otázku znovuobnovení jeho statutu hlavního města celého Německa.
Použitá literatura
Dějiky Německa – Helmut Müller Lidové noviny 1995
Dějiny 20. Století – A.-M. Filippi-Codaccioni a kol. Mladá fronta 1994
Dějina evropské civilizace II. – P. Bělina a kol. Paseka 1995
Světové dějiny II. – kolektiv autorů Fortuna 1993
Atlas světových dějin – G. Parker Knižní klub 1999
internet
28. prosinec 2012
16 920×
2496 slov