SRN po 2. světové válce

Německo válkou zavinilo tragický osud a celkově i úpadek západní Evropy. Samo prožilo po válce (1945 – 48) období rozvratu.

Na postupimské konferenci bylo zamítnuto, aby si Němci vládli sami, a nejvyšší moc převzala Kontrolní komise se sídlem v Berlíně. Tvořili ji vrchní velitelé čtyř okupačních zón (USA, VB, Fr., SSSR), kteří byli svými vládami pověřeni zodpovědností za správu v jednotlivých zónách. Německo ztratilo Sársko, území podél Odry a Lužické Nisy a Kaliningrad. Bylo tedy zbaveno průmyslově i zemědělsky významného území.

Země byla vystavěna vojenskému a administrativnímu rozdělení, které bylo úzce spojeno s politickým rozdělením. Vznikly dva německé státy, oddělené železnou oponou. Spojením am. a brit. Okupačních zón vznikla v roce 1947 Bizonie, ke které se později přidala francouzská, za vzniku Trizonie.

Rok 1948 znamenal zásadní obrat. Rusové, nespokojeni spojením západních okupačních zón, přistoupili k blokádě Berlína, na což záp. spojenci odpověděli vytvořením mohutného leteckého mostu, dodávajícího odříznutému městu nutné zboží a suroviny. Nakonec SSSR nezbylo než akceptovat politické rozdělení země. Na jedné straně se zformovala Spolková r. Německo jako stát, který znovu nabyl suverenity, na druhé straně vznikla Něm. dem. rep. jako lidově demokratický stát, v němž převzali moc komunisté.

Hospodářské důsledky porážky byly stejně kruté jako důsledky politické. Něm. mělo také ohromné ztráty na lidských životech. Němci ze sousedních východních států byli donuceni k odchodu. To, co fašistické velení způsobilo ostatním národům, zakusili v měsících po kapitulaci Němci, kteří žili na území dříve utlačovaných národů. Celkem muselo z něm. sídelních území odejít 14 mil. lidí, kteří to chápali jako své vyhnání. (3,1 mil. odešly ze sudetoněmeckého okrajového území v českých zemích.) Více než 10 mil. Němců našlo útočiště v budoucím Západním Něm. To mělo za následek prudký vzrůst nezaměstnanosti a trvalý nedostatek bytů. Mnozí lidé ztráceli víru v lepší budoucnost a vůli dále žít. Byly to především německé ženy, kterých bylo koncem války o 7.4 miliony více než mužů, které se postaraly o obnovu zruinované země. Úkolem vojenských správ bylo postarat se o hladovějící obyvatelstvo. V západních zónách pomohly zmírnit nejhorší nouzi am. dárkové balíčky „Care“.

Na londýnské konferenci 6. června 1948 rozhodli západní Spojenci o vytvoření Západního Německa. Měli na mysli vznik federativního spolkového státu, , který bude svou decentralizací protiváhou silné ústřední vládě a znemožní návrat diktatury. Vzniklá federace byla uměle rozdělena na 10 zemí a k nim přistoupil jako zvláštní území Západní Berlín. Každá země je spravována místní vládou, jim nadřazená instituce je „Bund“. Je to federace v čele s prezidentem republiky, ministerský předseda se nazývá kancléř.

SRN se stala plně suverénním státem r. 1952, kdy došlo k podepsání Generální (Bonnské) smlouvy. Ta stoupila v platnost až r. 1955.

Politickou scénu v SRN ovládly dvě hlavní politické strany: Křesťanskodemokratická unie (CDU) a Sociálně demokratická strana Něm. SPD se stala reformní stranou , blízkou anglické Labour Party. Byla pro znárodnění klíčového průmyslu a plánování hospodářství. V letech 49 – 63 zastával funkci kancléře Konrád Adenauer, CDU. Byl rozhodným zastáncem znovusjednocení Něm. a odmítal právní existenci NDR. Ztělesňoval politiku rekonstrukce. Učinil Bonn hlavním městem a Němcům dokázal znovu vrátit víru v budoucnost. Roku 1955 vstoupila země do NATO, r. 1957 podepsala Římské smlouvy a byla tak jedním ze zakládajících členů EHS. Díky Adenaurovi se Německo (Záp.) stalo opět mocností a nalezlo rovnocenné místo mezi ostatními národy. V říjnu K. A. odstoupil a v jeho funkci ho vystřídal Ludwig Erhard.

USA se rozhodly poválečnému Německu pomoct při obnově jeho hospodářství. Začlenily ho do Marshallova plánu. Roku 1948 provedly měnovou reformu zavedením německé marky. Tradiční německé trhy ve východní Evropě zůstaly zavřené. Proto se něm. ekonomika začala soustředit na obchodování s Jižní Am. a Blízkým Východem. R. 1951 se Západní Něm. stalo průmyslovou velmocí. Adenauerova vláda svěřila místo ministra národního hospodářství Ludwigu Erhardovi, který je považován za stvořitele německého „hospodářského zázraku“. Byl průkopníkem politiky ekonomického neoliberalismu. Podle této teorie má vláda nechat působit přirozené zákony trhu, založené na svobodném podnikání a zisku. Současně chtěl, aby z ekonomického pokroku těžila celá společnost. Prvních 10 let existence SRN bylo charakterizováno hospodářskou expanzí. Silný byl i vliv zahraničního – hl. amer. kapitálu. Nezaměstnanost rapidně klesla a marka byla dvakrát revalvována.

Do SRN přicházely každoročně z NDR tisíce odborníků a tento „odliv mozků“ přiměl vládu NDR usilovat o faktickou kontrolu Záp. Berlína, kam většina emigrantů odcházela. To bylo na Pařížské konferenci zamítnuto a NDR za podpory SSSR přistoupilo k velmi radikálnímu řešení. 13. srpna 1961 se začala stavět šest metrů vysoká betonová zeď , přísně střežená vojáky, kteří měli rozkaz na utíkající lidi střílet. Přes 90 osob tímto způsobem zaplatilo životem. V listopadu 1989 byla zeď pod veřejným nátlakem otevřena a následně odstraněna. Po 28 let své existence symbolizovala Železnou oponu a Studenou válku. Morálním i faktickým vítězem berlínské krize se stal am. prez. Kennedy, který se prohlásil za Berlíňana a spolu se záp.berl. starostou se postaral o neohrožený kontakt mezi Záp. Berl. A SRN.

Ve volbách r. 1965 zvítězila díky Erhardově ekonomice opět CDU. Rok nato převzal Kurt-Georg Kiesinger (CDU) vedení tzv. „velké koalice“ CDU/CSU a SPD. I přes své ekonomické úspěchy narazila velká koalice na mimoparlamentární odpor. Vznikla mimoparlamentární opozice, která sesoustředila hlavně na VŠ. Její příslušníci radikálně odmítali tehdejší společnost a opovrhovali sociálním blahobytem. Studentská revolta byla skupina mládeže, která se ztotožňovala s marxistickými argumenty. Znovu se vynořil anarchismus, jako na konci 19. stol., který chtěl rozpuštěním všech státních a společenských struktur vytvořit novou svobodnou společnost. Roku 1968 se propukly v mnoha SRN pouliční demonstrace. Od radikální kritiky přecházela mládež k otevřenému a plánovanému násilí, které vyvrcholilo v teroristickou organizaci Frakce Rudé armády.
Vítězství Gustava Heinmanna březnových prezidentských volbách 1969 předznamenalo změnu mocenských poměrů. Po volbách do Bundestagu vytvořily SPD a FDP (Svobodná dem. str.) „sociálně-liberální“ koalici v čele s kancléřem Willy Brandtem (SPD). A Walterem Scheelem vicekancléřem a ministrem zahraničí. Tato změna po dvaceti letech vlády CDU/CSU byla považována za důkaz zdařilé západoněmecké demokracie.

Brandtova Ostpolitik pomohla najít cestu k bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Nová vláda uzavřela se SSSR a Polskem smlouvy, kde uznávala dosavadní hranice za nezměnitelné. Tyto tzv. východní smlouvy byly podepsány v srpnu 1970 v Moskvě a v prosinci ve Varšavě. Důležitou složku Brandtovy politiky představovala i smlouva mezi SRN a ČSSR (pražská), která normalizovala vztahy mezi oběma státy a vyhlašovala neplatnost mnichovské dohody. Náhrady odsunutým sudetským Němcům vyplatil něm. stát. Byla podepsána Smlouva o základech vztahů mezi SRN a NDR. Ta nastolila přátelské vztahy mezi oběma stranami, založené na rovnoprávnosti, respektování nezávislosti a samostatnosti obou států. Roku 1973 přijalo mezinárodní shromáždění rozštěpení Německa za realitu a 18. září toho roku mohly oba státy vstoupit do OSN. Brandtova Východní politika narušovala režimy v zemích sovětského bloku a občany východní Evropy svým způsobem upozorňovala na nevýhody totalitního režimu. Důsledkem toho byly projevy odporu vůči socialistickému režimu na území východně od Železné opony.

Brandt roku 1975 odstoupil z funkce, protože byla dokázána přítomnost agenta NDR v jeho úřadě, nahradil ho Helmut Schmidt (SPD) a Walter Scheel se stal novým prezidentem.

Ekonomika 70. A 80. Let je charakteristická svým utlumením, zvýšením nezaměstnanosti a následným překvapivým rozmachem. Ve srovnání s poměry v ostatních průmyslových zemích byla situace v SRN velmi dobrá. Z obavy před konkurencí byly průmyslové podniky modernizovány a postupně byla zaváděna mikroelektronika třetí průmyslové generace. Ve Východní politice nebylo možno dále bez potíží pokračovat, i přes setkání kancléře Schmidta s generálním tajemníkem KSSS Brežněvem a vých.něm. předsedou vlády Honneckerem. Poměr mezi velmocemi se zhoršil.

Ze zbytků studentského hnutí, působícího v 70. Letech se zformovala Strana zelených, která protestovala proti zhoršujícímu se znečišťování životního prostředí, proti růstu průmyslových závodů a výstavbě jaderných elektráren.

V září 1982 se rozpadla koalice SPD a FDP. Nový kancléř Helmut Kohl (CDU) vytvořil s FDP „koalici středu“. SRN nadále spolupracovala s USA.

Se všeobecným uznáním se v samotném Německu i ve světě se setkala volba Richarda von Weizsaeckera spolkovým prezidentem roku 1985.

9. Listopadu padla Berlínská zeď, která do té doby oddělovala německý národ. Kohlova koncepce jednotného státu zvítězila v říjnu 1990, kdy se obě Německa opět sjednotila.

Hospodářské problémy bývalého východního Něm. však byly velmi vážné, nezaměstnanost klesla na 17 procent a dostavilo se zklamání ze sjednocení země. Německá liberální politika v poskytování azylu vedla k velkému přílivu imigrantů a také k dalším s tím souvisejícím problémům včetně oživení neonacismu.

V květnu 1994 nastoupil do úřadu prezidenta Roman Herzog. Počátkem roku 1996 vzrostla nezaměstnanost sjednoceného Německa na nejvyšší poválečnou úroveň, bez práce se ocitlo přes 10 procent obyvatel.

V roce 1998 zvítězila ve volbách SPD a kancléřem se stal její předák Gerhard Schoeder.

Hodnocení referátu SRN po 2. světové válce

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 635×
  1403 slov

Komentáře k referátu SRN po 2. světové válce