Stoletá válka

Stoletá válka mezi Francií a Anglií trvala od roku 1337 do roku 1453. Ve skutečnosti to nebyla jedna válka, ale série střetů přerušovaná dlouhými obdobími míru. Skutečnou příčinou, jejíž kořeny sahaly až do normanského dobytí Anglie z roku 1066, byla skutečnost, že král Anglie byl mocným francouzským šlechticem a ve Francii mu patřila značná část území. Francouzští králové se cítili ohroženi a pokoušeli se državy anglických králů zmenšit. V jistém smyslu byla stoletá válka dlouhou závěrečnou fází konfliktu, který trval téměř 300 let.

VYPUKNUTÍ VÁLKY

V roce 1327 se stal králem Anglie Eduard II. Jeho hlavním majetkem ve Francii bylo vévodství Akvitánské na jihozápadní země, což vyvolávalo četné třenice. Navíc Francie podporovala Eduardovy skotské nepřátele. To vše vedlo k vypuknutí války, která zřejmě nabyla pro Eduarda až tak nevítanou. Byl mladý, bojovně naladěný a obklopený neklidnou šlechtou, kterou bylo asi moudřejší zaměstnat vzrušujícím dobrodružstvím v cizině.
Válka vypukla roku 1328 po smrti Karla IV., který po sobě zanechal pouze dcery, jejichž zástupnictví Sálský zákoník neuznával.O trůn se přihlásili dva zájemci : Filip z Valois, bratranec zesnulého krále a anglický král Eduard III., po matce synovec Karla IV. Baroni zvolili Filipa, ale Angličané s volbou nesouhlasili.
Válka poskytla Angličanům možnost plenit cizí zemi a získat jmění z výkupného za zajatce z vyšších kruhů. Více než cokoliv jiného připomínala anglická válečná tažení rabovací výpravy, po kterých zůstávaly rozsáhlé oblasti vypleněné. Naštěstí pro Angličany se válka vedla jenom na francouzské půdě, protože díky vítězství anglického loďstva roku 1340 u Sluys ovládli Angličané kanál La Manche na více než 30 let.

NÁROK NA TRŮN

Brzy po vypuknutí konfliktu začal Eduard III. uplatňovat svůj nárok na francouzský trůn. Svůj požadavek založil na tom, že jeho matka byla dcerou francouzského krále Filipa Sličného, zatímco Filip VI. byl pouze potomkem jeho mladšího bratra. Oproti tomu francouzští právníci argumentovali tím, že právo na trůn nemůže přejít na ženu.
Protože Filip VI. byl ten, kdo vládl, nemohl Eduard vážně očekávat, že by mu jeho požadavek vyšel. Zřejmě v tom viděl levný ústupek, až by obě strany vstoupili v jednání. Požadavek na trůn byl záminkou pro Vlámy, aby oficiálně vyhlásili Filipovi nepřátelství. Angličané byli ve Francii nečekaně úspěšní a požadavek na trůn ve skutečnosti sehrál v pozdějších fázích války významnou roli.
Z počátku se žádné rozhodující pozemní bitvy neodehrály. Eduard podle už zavedené anglické tradice vytvořil protifrancouzskou koalici, do které zapojil Flandry a říšské prince. Tito spojenci však toho moc nedokázali, zatímco Eduardovy vlastní nájezdy byly ničivé, ale z vojenského hlediska nijak významné.

PRVNÍ VÍTĚZSTVÍ

Ani první vítězství nebylo heroické. V roce 1346 se Eduardova armáda ocitla v pasti na nepřátelském území a francouzská přesila ji dovedla k bitvě u Crécy ( Kresčaku ).

2
Méně početné anglické vojsko, skládající se z žoldnéřských oddílů lučištníků ze svobodných rolníků, použilo neobvyklou taktiku, kterou už kdysi vyzkoušeli proti Skotům. Místo aby sedli na koně a setkali se s francouzskou jízdou čelně, zaujali obrannou pozici, přičemž si zajistili lučištníky. Francouzi zaútočili, byli zastaveni záplavou šípů a vzápětí rozprášeni anglickou obranou. U Kresčaku padlo mnoho francouzských šlechticů a král Filip nakonec z boje utekl. Ve vítězné válce Eduar –
da III. padl i Jan Lucemburský, který bojoval na straně Francie.
Kresčak udělal z Eduarda III. hrdinu a rozdmýchal anglické nadšení pro válku. Francouzi pak útočili opatrněji a Eduard ještě oblehl a dobyl Calais. Byl to čin velkého významu, protože tento přístav zůstal v anglických rukou téměř 200 let.

VÁLKA SE PRODLUŽUJE

I přes utrpení způsobené v obou zemích morem ( černou smrtí )válka pokračovala. Filip VI. zemřel v roce 1350 a nahradil ho Jan II., král s vyhraněným názorem na to, co je šlechtická čest.
V roce 1356 se syn krále Eduarda přezdívaný černý princ ocitl u Poitiers v podobném postavení, v jakém byl o 10 let dříve v bitvě u Kresčaku jeho otec. Jan II. Odmítl všechny princovy návrhy na vyjednávání a zaútočil. Bitva u Poitres se odehrála ve podobné režii jako bitva u Kresčaku, kdy Jan tři dny pokračoval v jednom zničujícím nájezdu za druhým. A když bylo konečně po všem, byl dobit výkvět francouzského rytířstva a zajat i král sám.
Napětí ve francouzské společnosti vyvrcholilo. V Paříži propukla povstání a nějakou dobu zuřila velká selská bouře. Schopnost francouzské vlády přestát krizi - dokonce i v nepřítomnosti krále – svědčila o síle monarchie. Nakonec smlouvu z Bretigny ( 1360 ) uznal Jan II. Eduardovu svrchovanou správu nad územím kolem Calais a nad rozšířenou Akvitánií, čili asi nad třetinou Francie. Navíc Jan sám byl vykoupen částkou tři miliony zlatých. Eduard už nyní netrval na svém požadavku na francouzský trůn, ale smlouva byla i tak jeho velkým triumfem.
Triumf však neměl dlouhého trvání. Jan zůstal zásadový až do konce. Když ho jeden z jeho synů v zajetí vysřídal a potom uprchl, Jan sám se vzdal a v roce 1364 zemřel v anglickém vězení.
Jeho nástupce Karel V. byl méně zásadový. Při novém vypuknutí války v roce 1369 byl připraven lépe., hlavně díky Bertrandu Dugescilovi, který opevnil mnoho strategických míst a vymyslel taktiku založenou na tom, že se Francouzi budou vyhýbat bitvám a nechají anglické vetřelce, aby se vyčerpali sami. Vycházelo jim to natolik dokonale, že Francouzi získali většinu těchto území, kterých se v Bretigny vzdali, bez jediné větší bitvy.
Eduardovy vláda skončila neslavně v roce 1377. Černý princ zemřel brzy, takže trůn připadl desetiletému Richardovi II., který musel brzy čelit nepřátelskému povstání a dalším vážným problémům.

FRANCOZSKÁ VÝHODA

Jak naznačovali tyto události, z dlouhodobého hlediska zvýhodňovala situace Francouze, kteří sice prohráli, ale nemuseli nezbytně prohrát válku. Francie byla mnohem bohatší a větší země než Anglie a se svými 12 miliony obyvatel měli bezmála čtyřikrát víc obyvatel než Anglie měla v té době.

3
Francouzi měli tu výhodu, že bojovali na svém území. Zároveň to však rovněž znamenalo větší utrpení pro francouzské obyvatelstvo. Jak boj pokračoval, Francouzi,postupně začali vnímat anglické krále nikoli jako feudální pány, kteří by
dokonce mohli být vhodnějšími panovníky než francouzští, ale jako cizince, kteří by měli být ze země vyhnáni.

OSLABENÉ MONARCHIE

Francouzi možná mohli využít výhody plynoucí z anglických potíží během problémového panování Richarda II. a Jindřicha IV., kdy země rozhodně neměla podmínky k účinnému vedení války. V prvních letech panování Richarda II. zpustošilo sice obnovené francouzské námořnictvo jižní pobřeží Anglie, ale francouzská monarchie se stala brzy stejně neschopnou, jako její anglický protějšek. Karel IV. nastoupil na trůn jako dvanáctiletý a na prahu dospělosti u něho propukla duševní choroba. Po většinu období jeho dlouhého panování ( 1380 – 1422 ) byla Francie řízena královými příbuznými, kteří vysávali královskou pokladnu a hádali se mezi sebou.
Začátkem 15. století byla země rozdělena občanskou válkou mezi Orleánskými a Burgunďany. Krále ovládli Orleáňané, a proto bylo téměř jisté, že se vévoda burgundský nepostaví aktivně proti anglické invazi.

BOJOVNÝ ANGLICKÝ KRÁL

V té době vládl Anglii ctižádostivý a bojovný panovník Jindřich V. ( 1413 – 1422 ). V roce 1415 překročil Jindřich La Manche s nadějí, že dobude Normandii, a začal obléhat a dobývat klíčový přístav Harfleur. V říjnu se Jindřich vydal na severovýchod přezimovat v Calais.
Špatně informován o rozmístění Francouzů, ocitl se v přímém střetu s obrovskou armádou nepřítele. Snaha podplatit Francouze mu nevyšla, takže byl donucen k boji u Azincourtu. I přes zkušenosti u Kresčaku a Poitiers zaútočila francouzská jízda podél úzké přední linie a byla opět zaplavena šípy znovu se jí nepodařilo prolomit anglickou obranu. Mezi Francouzi propukla panika. Tlačili se přes sebe na vzájem, topili se v bahně a byli ve velkém počtu pobíjeni.
Azincourt nepomohl Jindřichovi dobýt Normandii, ale získal mu obrovskou prestiž a povzbudil krajany v tom, že měli zase chuť jít do války. Následným krokem bylo, že Francouzi nechtěli přímou bitvu a tak Jindřich strávil další dva roky dobýváním a obsazováním měst v Normandii.
Jak postupně přibývali úspěchy Angličanů, burgundský vévoda změnil neutralitu za otevřené spojenství s dobyvatelem. Spojenci brzy ovládli francouzského krále a celou Francii na sever od řeky Loiry. Smlouvou v Troyes ( 1420 ) bylo dohodnuto, že se Jindřich V. ožení s Kateřinou, dcerou Karla VI., a až jeho tchán zemře, stane se králem Francie. Jedinou zbývající opozici představoval Karlův syn, dauphin ( titul někdejších francouzských korunních princů ), ale ten byl zřejmě nemanželský a zdál se být odsouzen k nezdaru.
Situaci zkomplikovala náhlá smrt Jindřicha V. ( 1422 ). Když o pár měsíců později zemřel i Karel VI., byli zde dva uchazeči o francouzský trůn – Jindřichův roční syn Jindřich VI: a bývalý dauphin , který nyní vystupoval jako Karel VII. Ačkoliv byla anglická situace nevýhodná, Francouzi na tom nebyli o nic lépe. Navíc se na scéně objevila Jana z Arku.

KLÍČOVÁ DATA

1337
Vyhlášení války

1340
Anglické vítězství v námořní bitvě u Sluys

1346
Angličané dobyli Calais

1348
Černá smrt ( mor )

1356
Černý princ vyhrává bitvu u Poitiers

1360
Dohoda v Bretigny končí válku

1369 – 96
Válka je obnovena, sporadické boje

1415
Jindřich V. obnovuje válku

1417 – 19
Znovudobytí Normandie

1420
Dohoda z Troyes

1422
Smrt Jindřicha V.

1429
Osvobození Orleáns
vedené Janou z arku

1431
Jana z Arku upálena na hranici

1448 – 51
Kolaps anglického odporu

1453
konec stoleté války

Hodnocení referátu Stoletá válka

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 476×
  1462 slov

Komentáře k referátu Stoletá válka

ondra
dostal sem jedničku