ÚVOD
V této seminární práci bych chtěl probrat hlavní události období konce středověku. Toto období se mi zdálo zajímavé. Přelom středověku a renesance.
Některé položky jsem mohl podrobněji rozepsat (např. objevení Ameriky, knihtisk…), ale zdálo se mi to zbytečné. O těchto tématech již toho bylo sepsáno mnoho (např. Objevné cesty – seminární práce Petra Houdka).
Jiné jsem zase rozepsal příliš (Válka dvou růží). Rozhodl jsem se tak proto, že byla velmi důležitou událostí v Anglii. Nikdy (v průběhu středověku) se na jejím území nevedla žádná rozsáhlá občanská válka (mimo boj za svobodu Skotska), a proto se mi zdálo důležité se o tom zmínit.
Chronologie má býti vlastně jádrem této práce, která stručně předkládá události konce středověku.
Mnoho lidí bere středověk jako „slepou uličku“ v kulturním vývinu člověka, něco, co překazilo slibně se rozvíjející kulturu Říma, ke které se člověk navrátil až v „obrození tvořivého ducha“, renesanci. Do jisté míry je to pravda, ale je nutné podotknouti, že římská kultura těžila z řecké, a ta již byla téměř vyčerpána. Některé technologie byli sice zapomenuty, ale mnohé objeveny. Je sice pravda, že pokrok byl značně bržděn konzervativní církví (viz případ Giordani Bruno), ale čím by byla naše křesťanská kultura bez křesťanství ?
CHRONOLOGIE:
Podtržené položky jsou popsány dále.
1306 Zavražděn český král Václav III. Konec vlády Lucemburků v Čechách.
1309 - 1378 Avignonské zajetí papežů. Papeži pod silným vlivem francouzských vládců), sídlících v Avignonu.
1314 Bitva u Banockburnu, byla důležitým bodem ve skotské válce za svobodu. Asi 40 000 armáda pod vedením Roberta Brucea, krále Skotska, se střetlo s asi 60 000 armádou Edwarda II. Výsledek byl překvapivý: Edward II ztratil tisíce mužů, mnoho jich bylo nahnáno do blízké řeky, zbytek byl rozprášen. Skotsku ale nebyla dána ze strany Anglie plná samostatnost až do roku 1328.
kolem 1320 Aztékové založili své hlavní město Tenochtitlán (Amerika).
1337 - 1453 Stoletá válka mezi Anglií a Francií.
říjen 1347 Počátek morové pandemie. Tato velká epidemie začala ustupovat až kolem roku 1351.
1357 – 58 Povstání měšťanstva v Paříži pod vedením E.Marcela (reakce na nesplnění požadavků generálních stavů a jejich následné rozpuštění). Povstání vedlo k posílení moci generálních stavů (měšťanstva, které mělo v generálních stavech většinu).
1358 Francouzské rolnické povstání jacquerie (Jakub – prosťáček, jméno, kterým byli kolektivně označováni rolníci vyššími třídami obyvatelstva) v průběhu stoleté války. Francouzští rolníci byli vyčerpáni stálými válkami, morem, a stále se zvyšujícími daněmi. Povstání bylo krutě potlačeno již v červnu téhož roku, kdy královská armáda porazila vzbouřence v bitvě u Meaux (bližší polohu tohoto místa jsem nenalezl), kde zemřelo asi 7000 rolníků.
1378 – 1417 Velké papežské schizma. Celá katolická Evropa se rozdělila na dva, později tři tábory, které podporovali tři různé papeže. Urbana VI, Klementa VII nebo Jana XXII a jejich nástupce.
1381 Selská vzpoura v Anglii, vedena W. Tylerem.
1405 Pád mongolské říše v Evropě a Asii (1196 – 1405), po smrti Tamerlana, jejich posledního vládce. Tehdy se všechny národy, které byly sjednoceny, znovu rozdělili na soupeřící státy.
1415 Upálen Jan Hus. Počátek husitského hnutí, které trvalo až do roku 1436 do zemského sjezdu v Jihlavě.
1440 Bitva u Varny, které se také říká bitva národů, byla vyvrcholením křížové výpravy proti Turkům. V čele této výpravy stál Vladislav Jagelonský a účastnili se jí např. Benátská republika i Maďaři, aby zastavili stálé rozpínání osmanské (turecké) říše. Bohužel se jim to nepodařilo. To vedlo k další expanzi osmanské říše. Kvůli těmto dalším expanzím nezastavitelných početných Turků byla dobyta Byzanc.
1445 Počátek knihtisku. Johannes Gutenberg , německý zlatník, vytiskl kolem roku 1945 Zlomek knih Sybiliných (mohučský zlomek o posledním soudu), který je považován za nejstarší tisk. Nejznámějším a jeho prvním kompletním prvotiskem je dvoudílná bible, kterou tiskl v letech 1452 – 55 a pozdější bible třídílná. Samotný tisk byl sice znám již dříve, Gutenbergův vynález spočíval v objevení tvz. Písmoviny, materiálu ze slitiny olova, cínu a antimonu, který se snadno odléval a byl trvanlivý. Gutenberg také vynalezl odlévání kovových liter, jejich sestavování do řádků a stran a následné otištění dřevěným tiskařským lisem, který pro tento účel zdokonalil. Teprve ke konci života došel veřejného uznání. Počátek knihtisku je také považován za předěl mezi středověkem a novověkem.
1453 Turci dobyli Konstantinopol, poslední (a také hlavní) město byzantské říše. Toto datum je považováno v mnoha pramenech za absolutní konec středověku.
1455 – 1485 Válka dvou růží v Anglii. Boj rodů Yorků a Lancasterů o královský trůn.
1479 Vznik jednotného Španělska.
1493 Amerika objevena Kryštofem Kolumbem, italským mořeplavcem. S portugalskou a posléze se španělskou pomocí se pokusil doplout do Indie, země zlata, druhou stranou, protože cesta po zemi začala býti neproniknutelná kvůli výbojům osmanské říše, která dobyla Byzanc. V té době byla již myšlenka země jako koule všeobecně uznávaná. Stávající cesta po moři byla nebezpečná jak kvůli délce plavby, tak kvůli přírodním podmínkám (hurikány, útesy …) a v neposlední řadě také kvůli zvyšujícím se počtu pirátů, kteří přepadávali bohatě naložené lodi. Po počátečních obtížích přistál nejprve u břehů ostrova San Salvador. Celý život se domníval, že doplul k břehům Asie, proto také nazval domorodce Indios(Indové), z toho Indiání. Pobřeží nového světadílu bylo poté kolem roku 1500 podrobněji zmapováno italským mořeplavcem Amerigem Vespuccim, podle něhož nazval celý kontinent jeden německý geograf.
kolem 1500 Invaze Španělů do Ameriky.
STOLETÁ VÁLKA – 1337 - 1453
1346 Bitva u Kresčaku (první velká bitva stoleté války). V bitvě umírá Jan Lucemburský, český král.
1356 Bitva u Poitiers. Vítězství Angličanů.
1415 Bitva u Agincourtu (stoletá válka). Vítězstvím v této bitvě si anglický král Jindřich V zajistil kontrolu nad značnou částí Francie.
1429 Bitva u Orleans – slavné francouzské vítězství pod vedením Jany z Arku. Obrat ve stoleté válce.
1431 Upálení Jany z Arku. Přesto Francouzi pokračují ve svých vítězných taženích
1453 Konec stoleté války.
Podobně jako křížové výpravy, které trvaly 195 let, stoletá válka nebyla jen jedna válka, ale řada válečných konfliktů, dočasných smírů a mírových smluv mezi dvěmi tehdejšími velmocemi té doby – mezi Anglií a Francií.
Prvním důvodem byl údajný nárok anglického krále Eduarda III (vládl 1327 – 77) na francouzský trůn jako manžela dcery francouzského krále Filipa IV (z jiného pramene (Encarta Encyclopedia) však jako syna dcery francouzského krále Filipa IV. Francouzské generální stavy (šlechta, duchovenstvo a města) však již dříve rozhodli, že koruna nebude děděna po ženské linii, a zvolili nejbližšího mužského člena francouzského královského rodu Filipa VI z Valois. Anglický král jeho vládu neuznal.
Dalším důvodem byly hospodářské spory o výnosné obchody nejen s ovčí vlnou ve Flandrech. Území bylo francouzské, ale Anglie tam měla své velké zázemí.
Poslední věcí, která byla tou pověstnou kapkou do poháru trpělivosti, byla roku 1347 (tímto rokem označován začátek stoleté války) francouzská podpora Skotsku, bojujícího za samostatnost.
V roce 1338 se Eduard III. prohlásil francouzským králem a napadl Francii ze severu. Námořním vítězstvím u holandského města Sluis v roce 1340 zajistil Eduard III Anglii na dlouhá léta nadvládu nad La Manchským průlivem (angl. Englisch Channel). Poté byl v roce 1343 podepsán 3-letý mír. Avšak již v roce 1445 Eduard III znovu napadl Francii.
26. srpen 1346 znamenal pro Anglii velké vítězství v bitvě u Kresčaku (Crécy). Francouzi měli velkou přesilu: 12 000 rytířů na koních, 6 000 janovských žoldnéřů – kušičníků, 20,000 pěších lehkooděnců z blízkého města a koňská divize pod vedením Jana Lucemburského proti 3 900 rytířům, 11 000 anglickým lučištníkům, 5 000 lehkooděncům na anglické straně. A přece Angličané zvítězili, a to hlavně díky zručnosti jejich lučištníků, kteří stříleli třikrát až čtyřikrát rychleji než střelci z kuše. Zatímco francouzská síla nebyla příliš organizována, Angličané měli lepší bojové útvary. Toto vítězství otevřelo Angličanům bránu do Francie. V roce 1347 začal Eduard III obléhat město Calais, které se mu ještě téhož roku vzdalo.
Následovala další série mírů (1347 – 55), která byla ukončena dobytím Bordeaux (1355) Eduardem Černým princem (syn Eduarda III). Potom, užívaje Bordeaux jako základnu, Angličané zpustošili velkou část jihozápadní Francie.
V září 1356 zvítězili podruhé Angličané v nerovné bitvě u Poitiers pod vedením Eduarda Černého prince. Eduard Černý princ se vracel do Bordeaux, když byl překvapen francouzskou armádou pod vedením krále Jana II (syn Filipa VI). Francouzů byla i tentokrát velká přesila: asi 7 000 vojáků na anglické straně proti 20 000 francouzským vojákům. Eduard vybral vhodný terén pro boj, kde se jeho lučištníci dobře osvědčili. Přesto by to ale nestačilo – přesila byla příliš velká. Manévrem se zmocnil francouzského krále, který se tímto stal anglickým zajatcem a byl držen pro výkupné. Proto byl na omezený čas propuštěn do Francie, aby za sebe sehnal výkupné. Neschopen ho sehnat, vrátil se Jan II do Anglie, kde zemřel. Francouzským králem se stal jeho syn Karel V. V roce 1360 Francie požádala o mír, a Anglie mír potvrdila, vyčerpána dlouhými válkami. Za to, že se Eduard nebude ucházet o francouzský trůn, dostane Anglie rozsáhlá francouzská území, tzv. Bretaňský mír. Eduard Černý princ by tento nárok nejspíš znovu vznesl, ale zemřel dřív než jeho otec.
Ale již v roku 1369 Karel V (Franc.) obnovil válku. Francouzské jednotky znemožňovali přísun zdrojů do anglických částí Francie. Angličané ztrácí smrtí Eduarda Černého prince (1376) a Eduarda III (1377) jejich nejlepší vojevůdce. Anglickým nástupcem se v roce 1377 stal desetiletý Richard II, a nepřátelství pozvolna utichá.
Roku 1386 skončila první etapa bitev stoleté války, ale mír byl podepsán až v roce 1389. Nárok na francouzský trůn obnovuje král Jindřich V (vládl 1413 – 22). Roku 1415 napadá Francii a drtí mnohem početnější francouzskou armádu v bitvě u Agincourtu.
V říjnu 1415 se mezi anglickou armádou pod vedením Jindřicha V a francouzskou armádou, které velel Karel D´Albret, strhla bitva u vesničky Agincourt. Anglická armáda o síle asi 6000 mužů, zejména lučištníků, byla přepadena francouzskou armádou o síle asi 25 000 mužů, z velké části těžce obrněných rytířů pěších a na koních. Jindřichova armáda, oslabena chorobami a hladem, se vracela do města Calais, ze kterého se Jindřich plánoval nalodit a přeplout do Anglie. Anglický král, pln obav, zprvu chtěl s Francouzi podepsat mírovou smlouvu, ale jeho požadavky byly odmítnuty. Bitvě samotné předcházely silné deště, takže francouzští těžce obrnění vojáci měli nevýhodu. Další nevýhodou byl nerovný bahnitý terén a také špatná taktika jejich voje vůdců, konkrétně v používání sevřených formací proti značně pohyblivějšímu nepříteli. Francouzští jezdci rychle zapadli do bláta a stávali se snadnými terči pro anglické lukostřelce. Zaskočeni osudem svých jezdců a částečně ponořeni v bahně, byly francouzští pěšáci totálně rozdrceni. V bitvě zahynul D´Albret, někteří šlechtici a vévodové, asi 500 pro Francii významných osob a asi 5000 vojáků na francouzské straně. Naproti tomu na anglické straně ztráty jen asi 200 mužů, avšak zahynul i vévoda z Yorku. Francouzská vojenská strategie, založena na těžce obrněných jednotkách a jezdcích, byla znevážněna Jindřichovým vítězstvím. Vítězstvím v této bitvě získala Anglie nadvládu nad větší částí Francie. Potom, ve spojenectví s Burgundskem, Jindřich V. dobývá celou Francii severně od Loire (největší francouzská řeka), i Paříž.
V květnu 1420 byl podepsán Troyský (francouzské město na řece Seině) mír, podle kterého Karel VI, francouzský král, uznává Jindřicha V jako svého nástupce. Zároveň svého nejstaršího syna Karla (později Karel VII) neuznal jako svého právoplatného syna. Karel toto neuznal a dále s Angličany bojoval. V roce 1422 zemřel Jindřich V i Karel VI. Karel VII se prohlásil králem, ale Angličané považovali jako právoplatného krále malého Jindřicha VI (prý mu byl asi jen rok). Spory vyřešil Jindřichův poručník, Jan z Lancasteru: Karel VII králem Francie jižně od Loire, Jindřich VI králem Francie severně od řeky.
V roce 1428 Angličané začali obléhat poslední obranu Francouzů, město Orleans. Bod zlomu nastal v roce 1429, kdy francouzská vojska, pod vedením Johanky z Arku, zabránila Angličanům v obléhání města Orleans, a porazila anglickou armádu v bitvě u Patay, čímž zatlačila anglickou armádu dále na sever. Po těchto úspěších byl Karel VII znovu korunován králem. Karel VII posílil své postavení mírem s Burgundskem (1435), kteří byli dosud spojenci Angličanů. Následující rok (1436) Karel VII dobyl zpět Paříž. Od 1436 do 1449 žádný ozbrojený konflikt nenastal. V roce 1449 zaútočili Francouzi na Angličany v Normandii a v „Guienne“(překlad z angličtiny, nenalezl jsem význam tohoto slova ani ve slovníku, ani nikde v mapě). Normandie byla celá dobyta 1450, a „Guienne“ o rok později. Boje konečně skončili v roce 1453, kdy Anglii zbylo jen přístavní město Calais a malé území kolem. Toto nebylo navráceno Francii do roku 1458. Žádná mírová smlouva nebyla nikdy sepsána na konci této války.
Stoletá válka měla za následek ztrátu mnoha životů na obou stranách a také devastaci půdy na francouzském území. To vedlo spolu s velkou epidemií moru k rolnickým povstáním.
MOR – 1347
První velká morová epidemie v Evropě, známá jako Justiniánský mor (podle císaře Justiniána) proběhla 531 – 580 n. l.. V Konstantinopoli prý roku 542 zemřelo až 1000 lidí na mor denně. Tato epidemie dýmějového moru, projevující se hlízami v podpaždí a tříslech, prý začala v Egyptě a na její následky zemřelo ½ obyvatel Konstantinopole. Byzantský dějepisec Prokopios (kolem 500 – 560 n. l.) píše o hrůzách dýmějového moru v Konstantinopoli, který trval asi jen tři měsíce a vedl k obrovským masovým úmrtím takto: „Protože všechny dříve vykopané hroby byly plné těl, pohřbívalo se na všech volných místech, kdekoliv se dalo, a když to nestačilo, vystoupili ti, kdo pohřbívali na věže Sykajských hradeb odkryli jejich střechy a naházeli mrtvoly dovnitř. Když byly věže mrtvolami naplněny, střechy se opět nasadili … zápach byl den ode dne nepříjemnější.“
Druhá morová epidemie zasáhla Evropu v říjnu roku 1347. Byl zavlečen z přístavu Port Mesina na Sicílii příjezdem lodí, které se nejspíše nakazili ve městě Kaffa (dnes Feodesie, jihozápadní Krym). Původ této nemoci se nepodařilo přesně objasnit, ale předpokládá se, že na Krym byl mor dovlečen kupci nebo kočovnými skupinami z některého přírodního ohniska morové nákazy, jež se v Asii dodnes vyskytují (např. v Mongolsku). Přitom nákazu nepřenášejí lidé, ale blechy v srsti infikovaných krys či potkanů – viz dále. Této dosud nejničivější epidemie podlehlo více než 25 mil. lidí, tj. 1/3 Evropy. Za několik dní po příjezdu lodí se mor rozšířil ve městě a blízkém okolí. Za šest měsíců polovina obyvatelstva města zemřela, či uprchla, čímž nákazu roznášeli dále.
Slovo mor pochází ze staroslověnského morч, od tohoto základu je pak odvozeno i mříti, smrt aj. Mor byl také nazýván velká smrt, velké umírání, hnusné lidské umírání ... Takže je zřejmé, že pro naše předky byl vlastně mor synonymem smrti.
Většinou se jednalo o mor dýmějový neboli bubonický (Pestis bubonica), jenž se projevuje náhlou vysokou horečkou, bolesti hlavy, břicha a končetin. Do druhého dne dochází ke zduřením a hnisavým zánětem mízních uzlin v místě poštípání blechou (nejčastěji třísla potom v podpaždí). Může se objevit krvácení do kůže či trávicího ústrojí. Při tomto druhu nelze přenést nákazu z člověka na člověka. Původcem nákazy je blecha v potkaní příp. krysí srsti. Úmrtnost je u této formy u neléčených (podmínky středověku) je 50 %. Z této varianty se ale může stát daleko nebezpečnější infekce, v tehdejších podmínkách se stoprocentní úmrtností: mor plicní (Pestis pneumonica), při kterém dochází k rozsáhlým vnitřním krvácením, což vede k tomu, že nemocný umírá během několika málo dní. Příznaky: Horečka, kašel, hlen je nejdříve vodnatý, ale brzo s krví. Stupňuje se dušnost, a brzo nastává smrt. Pozdější označení „černá smrt“ pochází od černých a hnědých skvrn na kůži, jenž při této variantě nemoci vznikají vlivem podkožního krvácení.
Tehdejší lékaři byli proti moru bezmocní. Někteří lékaři před nákazou uprchli, jiní, ti statečnější, mnohdy zemřeli. Tak například v Montpellier jich většina zemřela, i když používali, v té době jako jedinou ochranu, bizardní ochranné masky ve tvaru ptačí hlavy. „Zobák“ byl naplněn různými vonnými bylinami, protože se tehdejší lékaři domnívali, že nákaza se šíří „zkaženým“ vzduchem. Lékaři léčili ohněm, vykuřováním místnosti vonnými bylinami, pouštěním žilou, různými dietami, postřikováním octem nebo přikládali obklady s prášky proti hmyzu. Po pacientově smrti byl spálen jeho dům a jeho šaty.
Mor do jisté míry rozvrátil morálku obyvatelstva. To se projevilo hlavně ve třech masových hnutích: ve flagelantství (mrskačství), v psychóze davového tance a v pogromech na židy. Flagelanti táhli zemí v procesích a okázale předváděli své pokání. Chodili jen v košilích a mrskali se důtkami až do krve. Davové tance, projevující se hromadným tanečním vířením, s sebou strhlo tisíce lidí. Tento jev lze vysvětlit davovou hysterií lidí, drcených stresem. Šlo o to se zběsilým tancem přivést do stavu extáze, čímž účastníci těchto „tanců smrti“ zapomněli, alespoň na okamžik, na každodenní hrůzy všudypřítomné „černé smrti“. Mnohdy byli z moru viněny sociální, nebo etnické menšiny, zejména židé, kteří údajně nesli vinu za nákazu obyvatelstva. Roznesla se fáma, že otravují studny. Tak došlo k hromadnému pronásledování a vraždění židů. Jen v Německu jich byly zabity a upáleny desetitisíce.
Bohatší měšťané odjeli z měst na venkov nebo jinam do izolace. Italský spisovatel Giovanni Boccacio popisuje ve svém díle Dekameron (1349 – 53) reakci některých obyvatel Florencie takto: „Někteří byli toho mínění, že vše přečkají střídmým životem a zdrženlivostí od všeho nadbytku, což by jim mělo umožnit odolat této nemoci. Ti utvořili skupinu uzamkli své obchody, a žili odděleně od ostatních ve svých domech, kde nebylo nemocných. Zde vychutnávali vybraná jídla, veselili se hudbou i jinými povyraženími, nevyhýbajíce se žádné výstřednosti.“
Po roce 1348 se začala objevovat karanténa, jako ochrana proti infekčním chorobám. Ačkoli zprvu byla karanténa (quaranta giorni, čtyřicet dní) často hrubě porušována, později se prosadila jako jediný účinný prostředek proti šíření nákazy. Každý nový pacient byl uzavřen do jeho domu, případně do speciálně vyhrazených chatrčí za hradbami města. Ve městech byly zřízeny zdravotní rady, které bojovali proti nákaze hlavně zdravotně-policejními opatřeními – izolací, karanténou apod. Mor byl sice stále hrozbou, ale postupně ustupoval. Rok 1350 je považován za konec pandemie. Později, po odeznění této velké epidemie, se mor vracel ve vlnách každých pár desítek let ale nikdy už v takové míře. Tato velká epidemie měla za následek výrazný úbytek pracovních sil, což vedlo spolu s hrůzami stoleté války k různým rolnickým povstáním (např. jacquerie).
VELKÉ PAPEŽSKÉ SCHIZMA – 1378 - 1417
Začalo přestěhováním papeže Řehoře XI do neklidného Říma, kde následně zemřel. Kvůli zvyku, že papež se volí na místě, kde původní papež zemřel, volili kardinálové nového papeže právě v Římě. Kvůli římským nepokojům však byli nuceni zvolit papežem římského kardinála. Později byla samozřejmě tato volba prohlášena za neplatnou, a tak byl zvolen Ital Urban VI. Kardinálům se ale nezamlouvala jeho autoritativní vláda, a tak, již podruhé, prohlásili volbu za neplatnou, a zvolili Francouze Klementa VII. Urban VI samozřejmě nového papeže neuznal, a tak tu byli papeži dva: Urban VI, sídlící v Římě a Klement VII, sídlící v Avignonu. Když jeden ze dvou papežů zemřel, jeho příznivci (kardinálové, které si vybral a ustanovil) po jeho smrti zvolili jeho nástupce. Proto se pro zjednodušení nemluví např. o Urbanovi VI, sídlícím v Římě, ale o Římu, Avignonu atd.
V roce 1409 se konal církevní sjezd v Pise (město v Itálii, západně od Florencie), který měl za úkol, mimo jiné, vyřešit dvojpapežství. Jediné na čem se však shodli, bylo zvolení dalšího papeže, Alexandra V. A tak, místo papežů dvou, tu byli papeži tři: Řím, Avignonu, a Alexandr V, sídlící v Pise.
V té době v Praze kázal Jan Hus, který dokázal přiléhavě označit tehdejší špatnosti, které se děli v církvi a tím se stal církvi nepohodlným.
V roce 1414 byl svolán do Kostnice další církevní sjezd, který měl veškeré nepokoje uklidnit a všechny věci urovnat. Tento sněm prý trval čtyři roky, ale přinesl své plody. Kromě jiného, odvolal stávající tři papeže a namísto nich zvolil Martina V. Potom také účastníci tohoto koncilu zavrhli jako kacířské učení anglického reformátora Johna Viklefa, a následně odsoudili a upálil nepohodlného „kacíře“, Mistra Jana Husa.
HUSITSTVÍ – 1415 – 1436
Jan Hus (asi 1372 – 1415), univerzitní mistr, moudrý kněz prostého původu, který hlásal viklefovské učení (církev se má vrátit k ideálu chudoby a vzdát se světské moci, …), které bylo prohlášeno za kacířské. Za hlásání tzv. viklefismu byl Hus papežským inkvizičním výborem uvrhnut do klatby (vyloučení ze společnosti věřících, což byl nejtěžší trest pro tehdejšího křesťana). Aby obhájil své názory, odjel roku 1414 na koncil do Kostnice. Římskoněmecký král Zikmund, nástupce českého krále Václava IV, si nechtěl proti sobě popudit husitskou šlechtu a proto si nepřál Husovu smrt, stejně jako Kostnický koncil. Nejspíš předpokládal, že Hus své myšlenky odvolá a tím se církevní záležitosti v Čechách usměrní. Hus však neodvolal a tak byl 6. července 1415 v Kostnici upálen. To pobouřilo nejen jeho přívržence, ale i českého krále Václava IV a českou šlechtu.
Toto masové hnutí v Čechách začalo vlastně až v roce 1419 první pražskou defenestrací, kdy nespokojený dav vyházel z oken pražské novoměstské radnice konšely, a usadil do představenstva radnice „své lidi“.
Důvodů bylo více. Nejčastěji uváděné jsou náboženské – hříšný život církevních představitelů (Nešlo jen o závist, nebo pohoršení ze strany lidí. Pro středověkého člověka byla charakteristická obava, že bohatství a nedodržování přísných morálních zásad Písma může být na překážku spáse. Církev žijící v bohatství a hříchu tudíž nemohla vést lidi ke spáse, nýbrž do věčné záhuby), prodávání odpustků, obrovský majetek církve (minimálně 1/4 rozlohy české půdy) a v neposlední řadě trojpapežství (viz výše). Dalšími důvody byli ale i politické – protest proti církevnímu jednání s Janem Husem, větší samostatnost vyšší šlechty (Budou se řídit jen tím, co není v rozporu s Biblí) atd. Husitská šlechta ale také zištně doufala v připadnutí části církevní půdy.
Proudy v husitství byli v podstatě tři: pražská, umírněnější strana, reprezentovaná zejména univerzitními mistry, nebo kazatelem Jakoubkem ze Stříbra. Reforma církve měla proběhnout na základě jednání s církví a s panovníkem. Druhým směrem, radikálnějším, byla strana Jana Želivského, která měla v Praze převahu (první pražskou defenestrací) až do roku 1421, kdy byl Jan Želivský zavražděn. Třetím významným proudem byli Táborité, radikálové, kteří věřili v brzký konec světa a v tzv. záchranná města (Plzeň, Žatec, Louny, Klatovy, později Tábor) a místa (vybrané kopce, např. kopec Tábor).
Ke konci roku 1419 slíbila velká část české šlechty věrnost králi Zikmundovi, který si to ale u české šlechty „rozlil“ tím, že dal popravit 23 účastníků sněmu ve Vratislavi, které ale naštěstí Václav IV omilostnil. Potom ale ještě nechal usmýkat koňmi jednoho z pražských kališníků. Po tomto změnila šlechta jasně názor a prohlásila slib věrnosti za neplatný.
V roce 1420 vyhlásil papež Martin V proti Čechům první křížovou výpravu. Zikmund se zatím zradou dostal na Pražský hrad. schylovalo se k boji o Prahu. Pražané se spojili s Orebity i Tábority, ale stejně jich bylo asi dvakrát méně. Bitva se odehrála na Vítkově hoře. Což byl strategický bod, jeden ze vstupů do Prahy. Po krátkých bojích s nevelkými ztrátami útočníci odtáhli. Není příliš pravděpodobné, že by to bylo kvůli vojenské převaze, ale spíše jinými důvody (požár v táboře křižáků, špatná morálka, politická jednání …).
V roce 1421 na celostátním sněmu v Čáslavi byli schváleny čtyři Pražské artikuly (sepsány někdy kolem roku 1420), společný program husitské reformy církve:
1. Přijímání pod obojí (Sub utraque specie, pod obojí způsob, z toho utrakvisté) – Aby při mši přijímal věřící jak hostii, tak mešní víno. Do této doby víno přijímal jen kněz. Jedna ze základních myšlenek husitství (aby měli věřící stejné právo jako kněz).
2. Svobodné hlásání božího slova – překlad Písma do lidového jazyka.
3. Konec světského panování kněží – protože církev spravovala velký majetek a měla i velký politický vliv.
4. Trestání veřejných viníků.
Radikálním táborům však tyto čtyři body nestačili a vyhlašovali další požadavky, na kterých se však ostatní strany neshodli. Na tomto sněmu byla také zvolena česká prozatímní vláda.
V tom samém roce (1421) byla vyhlášena křížová výprava, směřující na Žatec, Kutnou Horu a proti severovýchodním Čechám. U Žatce husité zvítězili. Kutnou Horu, jakož zdroj velkých příjmů (z hutnictví) Zikmund dobyl. V bitvě u Německého (Havlíčkova) Brodu v roce 1422 se osvědčila výborná Žižkova strategie a husité vyhráli a Zikmund byl nucen odtáhnout.
Jan Želivský, vůdce pražské radikální strany, byl v roce 1421 zavražděn. To znamenalo útlum pražské radikální strany a v Praze získala převahu strana umírněnější. Ten samý rok se stal českým zemským správcem Zikmund Korybutovič, litevský princ, který patřil k umírněnější straně. Za rok byl sice odvolán zpět, ale stejně ovlivňoval Čechy až do roku 1427.
V roce 1426 byla vyhlášena třetí křížová výprava, kterou husité porazili u Ústí nad Labem pod vedením Prokopa Holého (J. Žižka roku 1424 u Přibyslavi zemřel). Z husitů se stala perfektně vycvičená profesionální armáda, která byla také dobře organizována (rozdělení na bojovníky a „hospodáře“, kteří měli na starost zásobování atd.).
Po roce 1427 začali husité podnikat tzv. rejsy, později označované jako Spanilé jízdy, loupežné výpravy do okolí, které měli více důvodů. Hlavním důvodem byl ten, že se husitské vojsko muselo nějak živit (v Čechách byl téměř hladomor).
Při páté křížové výpravě roku 1431, v bitvě u Domažlic, prchli křižáci, kterých bylo prý asi 100 000 (což se mi zdá dosti přehnané), už jen při husitské bojové písni Ktož sú boží bojovníci. Z toho vzešlo, že husité jsou neporazitelní, a s neporazitelnými se nebojuje, nýbrž vyjednává.
Výsledkem takového přesvědčení bylo svolání koncilu v Basileji, který se protáhl na čtyři roky (z jiných pramenů až na osm). Speciálně pro Basilejský koncil byli vypracovány tzv. Basilejská kompaktáta, přepracované čtyři pražské artikuly. První schválenou položkou (nebyla v kompaktátech, ale kompaktáta na ní byla vlastně založena) byl „soudce chebský“, možnost odvolávání se na bibli, což přesně husité potřebovali. Ze čtyř požadovaných bodů byl schválen s původním smyslem jen jeden, a to přijímání pod obojí. Ostatní body sice byly přijaty, ale ve velmi omezené míře, takže neměly skoro žádný význam.
Roku 1434 se spojila kališnická šlechta s katolickou a Pražany a shodli se na útoku proti radikálnější straně. Stejně tak radikální vojska pod vedením Prokopa Holého se rozhodla, že konzervativní strana ostatnímu husitskému hnutí jen škodí. Výsledkem byla bitva u Lipan, kde padl Prokop Holý. Přestože obě strany použili dokonalou vojenskou taktiku, zvítězila strana umírněnější.
V roce 1436 se konal zemský sněm v Jihlavě, kde byl Zikmund přijat za českého krále (korunován byl již v roce 1420). Současně byli také husité prohlášeni za „věrné syny církve“ (předtím označováni za kacíře). Toto datum značí konec husitského hnutí.
PÁD BYZANTSKÉ ŘÍŠE - 1453
Byzantská říše byla „pozůstatkem“ říše římské, a vytrvala až do roku 1453, tedy rovných tisíc let po pádu Říma. S úpadkem říše Římské ve 3. stol. začala prudce stoupat moc Byzance. Nejprve ovládala jen východní část římského impéria (Řecko, Bulharsko, Jugoslávie, Rumunsko, Turecko, Sýrie, Libanon, Jordánsko, Izrael, Egypt) později (565 – tedy asi sto let po zhroucení západořímské říše) se začala ještě rozrůstat (Tunisko, celá Itálie, Chorvatsko, kus Španělska a pobřeží Libye). Nikdy však nedosáhla bývalé rozlohy území Říma. Státním náboženstvím bylo křesťanství. V pátém století našeho letopočtu se Byzanc stala centrem vzdělanosti a umění, a toto přetrvávalo prakticky po celý středověk, kdy Byzanc reprezentovala vzdělanost a centrum umění. V té době dosahovala největšího rozkvětu.
Ale přesto byl pád byzantské říše při pohledu na vnitřní rozklad státu trvající prakticky již od konce 13. století zákonitý a jednoduše pochopitelný. Ve 14. století expandující turecká vojska zvítězila v řadě bitev proti Byzanci. Toto nebezpečí bylo dočasně odvráceno mongolským vpádem do osmanské (turecké) říše. Výboje osmanské říše v této době značně ohrožovali křesťanskou Evropu.
Byzanc přes půl století ovládala jen hlavní město – Konstantinopol. Tu potom dobyli osmanští Turci pod vedením sultána Muhammada II. Toto město, které zastupovalo kdysi úspěšnou říši, disponovalo pouze asi 5 000 ozbrojenými muži. Po vítězství islámských nájezdníků se Konstantinopol, pod jménem Istanbul, stal hlavním městem osmanské říše. Evropský obchod ztratil tímto přístup do Indie po souši a tak se začala hledat cesta námořní. Také možná proto Kolumbus objevil Ameriku. V mnoha pramenech je datum pádu Konstantinopole bráno jako konec středověku.
VÁLKA DVOU RŮŽÍ 1455 – 1485
Série dynastických válek v Anglii mezi rodem Yorků a Lancasterů, trvala 30 let, ale z toho se bojovalo jen krátce (málo bitev). Boje byly takto nazvány proto, že emblémem rodu Lancasterů byla červená růže, a rod Yorků měli ve znaku růži bílou. Většina bitev probíhala mezi malými soukromými vojsky. Obyvatelstva se tyto spory příliš netýkaly, a proto příliš nestranily žádnému ze dvou rodů.
Původními soupeři byli Anglický král, Lancaster Jindřich VI, prý slaboch ovládaný zkaženými dvořany, který jevil známky šílenství, ve skutečnosti ovládán svoji energickou manželkou Margaret z Anjou a Richard, třetí vévoda z Yorku, který byl uznán dědicem trůnu až po narození Jindřichova syna v roce 1453.
Richard, podporován Richardem Nevillem, hrabětem z Warwicku, začal bojovat. V bitvě u St. Albans porazil a uvěznil Jindřicha a prohlásil se protektorem Anglie. Avšak v bitvě u Wakefieldu byl Richard zabit. Královna Markéta však nepřímo dovolila Richardovu synu, aby se prohlásil za krále Eduarda IV. Eduard v roce 1461 rozdrtil Lancastery u Towtonu, která byla asi nejkrvavější bitvou, jaká se kdy v Británii odehrála. Tímto přinutil Markétu uprchnout do Francie. V roce 1470 zaútočila Markéta z Francie znovu. Jindřich VI byl opět dosazen na trůn a Eduard byl poslán do vyhnanství. S pomocí burgundského vévody Karla Smělého se v roce 1470 Eduard vrátil a porazil Lancastery v bitvách u Barnetu a krátce potom u Tewkesbury, kde padl Eduard, dědic Jindřicha VI a Jindřich VI byl zavražděn.
V roce 1483 Eduard IV zemřel, a trůn zanechal svému dvanáctiletému synu Eduardovi V, který vládl jen několik týdnů. Mladší bratr Eduarda IV Richard (1452 – 85), vévoda z Gloucesteru, se totiž bál o Anglii, které by vládlo dítě, ovládáno příbuzenstvem. Uvěznil Eduarda V a jeho mladšího bratra v Londýnském Toweru a převzal moc jako Richard III. Rozšířila se však zpráva, že dal zavraždit Eduarda V a jeho mladšího bratra. Tím ztratil podporu a jeho nepřátelé se sjednotili pod vedení vyhnaného Lancastera Jindřicha Tudora (1457 – 1509). To vedlo k rozhodující bitvě na Bosswortském poli, kde Richard III padl.
Po ničivém mocenském zápase mezi Yorky a Lancastery většina národa přivítala tvrdou, ale poměrně spravedlivou vládu Jindřicha VII Tudora, který spojil rod Lancasterů a rod Yorků svým sňatkem s nejstarší sestrou Eduarda IV, Elizabeth.
SHRNUTÍ A ZÁVĚR
Shrnutí
Po stoleté válce mezi Anglií a Francií a moru bylo mnoho nepokojů a povstání, protože bylo nedostatek pracovních sil. Velké papežské schizma značně oslabilo autoritu církve. To bylo jedním z důvodů husitského reformačního hnutí. V pozadí evropského dění stále hrozila turecká expanze, která se stala osudnou pro byzantskou říši, jenž byla rozpínající se osmanskou říší dobyta. Pád byzantské říše je považován za konec středověku. Potom začala v Anglii Válka dvou růží, boje dvou znesvářených královských rodů o trůn. Tuto událost ještě můžeme zařadit mezi události středověku.
Závěr
Stejně jako zániky říší nelze stanovit přesný předěl mezi středověkem a novověkem, je to vždy proces a nikoli datum. Dokazují to i rozličná data, uváděná jako předěl:
1445 – Knihtisk
1453 – Pád Konstantinopole (byzantské říše)
1493 – Objevení nového světadílu Kryštofem Kolumbem
Konec středověku je tedy druhá polovina 15. století.
Vlastní zhodnocení seminární práce
Celkový dojem z této práce mám vcelku dobrý. Původně jsem se však chtěl zaměřit na celosvětové události tohoto období. Kvůli nedostatku materiálů jsem nakonec od tohoto upustil. Stoletou válku a mor se mi podařilo popsat relativně dobře. Také jsem spokojen s článkem o velkém papežském schizmatu a o husitství. Válku dvou růží jsem rozepsal příliš, v poměru s ostatními. Asi nejhůře dopadl pád byzantské říše, jelikož tuto stať jsem převzal (a poté upravil) ze své dřívější seminární práce Pády velkých říší.
O literatuře
Velkou část materiálu k této práci jsem získal z encyklopedie Encarta, kterou jsem měl k dispozici jen v anglické verzi, takže jsem ji musel přeložit z angličtiny (proto anglicko-český slovník). Některá literatura níže uvedená je spíše pro dětské čtenáře. Ty jsem používal, abych dokázal rozlišit podstatná věci od nepodstatných, či méně podstatných. Jiné knihy byly zas až příliš odborné – např. Infektologie, tu jsem použil, abych zjistil příznaky moru.
POUŽITÁ LITERATURA:
Ve stínu středověkých hradů. Gemini 1994.
Infektologie. Avicenum 1990.
Historie lidstva. Slovart 1995.
Kronika medicíny. Fortuna Print 1994.
Encarta® Encyklopedia 99. Microsoft® 99.
Encarta® Encyklopedia 2000 Deluxe. Microsoft® 2000.
Malá československá encyklopedie. Academia 1984 – 1987.
Kapesní atlas světa. Ústřední správa geodézie a kartografie 1963.
Dr. Karel Hais. Anglicko-český a česko-anglický kapesní slovník. Státní pedagogické nakladatelství 1975.
J.Charvát: Světové dějiny. Státní pedagogické nakladatelství 1967.
Richard O’Neill: Středověk. Orbis Pictus 1993.
Vratislav Vaníček, Věra Hrochová, Zdeněk Smetánka: Historie, díl druhý – Středověk.. Scientia, pedagogické nakladatelství 1995.
Filip Ježek: Pády velkých říší. Seminární práce z dějepisu 1999.
28. prosinec 2012
6 650×
5281 slov
1306 Zavražděn český král Václav III. Konec vlády Lucemburků v Čechách.