(* 7. 3. 1850, † 14. 9. 1937)
Český filozof, sociolog, pedagog, politik a státník. 1878 – 82 docent na univerzitě ve Vídni; v habilitační práci Sebevražda hromadným jevem moderní doby ukázal na souvislost růstu sebevražednosti s mravní a intelektuální krizí moderního člověka, způsobenou polovzdělaností a rozpadem jednotného (náboženského) světového názoru. Od roku 1882 mimořádný, od 1897 řádný profesor filozofie na české univerzitě v Praze. Zpočátku se věnoval zejména problematice metod vědeckého a filozofického poznání (Počet pravděpodobnosti a Humova skepse, Základové konkrétní logiky, Třídění a soustava věd). Comtovu stupnici abstraktních věd doplnil o psychologii (je základem všech duchovních věd, včetně sociologie), jazykovědu, estetiku a abstraktní logiku. Ve studii Blaise Pascal znovu přisoudil významnou úlohu víře v Boha a v nesmrtelnou duši při překonávání skepse ohrožující moderního člověka. V roce 1883 se podílel na založení vědeckého časopisu Athenaeum (do 1893 redaktor); v něm v roce 1886 zasáhl i do sporu o pravost Rukopisů (“čest národa vyžaduje obhájení, respektive poznání pravdy”). 1893 – 94 redaktor Naší doby. 1899 – 1900 se z odporu vůči rasistickým a náboženským mýtům angažoval v HILSNERIÁDĚ. Zájem o slovanskou otázku motivoval jeho studijní cesty do Ruska (1887, 1888, 1910) i řadu prací vrcholící spisem Rusko a Evropa I-II. Do praktické politiky vstoupil v roce 1889 s realistickou skupinou (sdruženou kolem založeného časopisu Čas). 1890 – 93 člen Mladočeské strany (1891 – 93 poslanec); 1900 spoluzakladatel České strany lidové (realistické), přejmenované 1906 na Českou stranu pokrokovou (1907 – 14 poslanec). Programu české společnosti se týkají Česká otázka, Naše nynější krize, Karel Havlíček, Snahy a tužby politického probuzení, Palackého idea národa českého, Ideály humanitní a Problém malého národa: jde o rozvíjení humanitních ideálů české reformace a vůdců národního obrození. Programový charakter má i Sociální otázka; proti marxistickému filozofickému a sociálnímu učení kladl možnost postupných reforem stálou drobnou prací a “revolucí hlav a srdcí”. V prosinci 1914 odjel do Itálie, odtud do Švýcarska, Francie a posléze do Anglie (kde působil i jako univerzitní profesor). Od února 1916 předseda Národní rady československé, kterou s M. R. Štefánikem a E. Benešem založil (navázala na Český zahraniční komitét, založený 1915 v Paříži). V květnu 1917 až březnu 1918 jednal v Rusku o československých legiích. 30. 5. 1918 podepsal PITTSBURSKOU DOHODU (získání slovenských krajanů v USA pro myšlenku společného státu Čechů a Slováků). 14. 11. 1918, 1920, 1927 a 1934 zvolen prezidentem. Po roce 1918 nebyl členem žádné politické strany; výrazný vliv na veřejný život ČSR si udržel zejména svou přirozenou mravní autoritou a politickým vlivem HRADU. 14. 12. 1935 abdikoval.
28. prosinec 2012
16 355×
410 slov