Obsah:
Chtěl bych probrat dosti klíčovou událost, pravděpodobně ovlivňující celou další historii. Její délka (s výjimkou Stoleté války, která byla ale mnohem „roztáhlejší“ a mezinárodní účast zanedbatelná) neměla a snad stále nemá obdoby v žádném z jiných evropských konfliktů a také položila jasný předěl mezi obdobími před- a po- ní. Celá byla natolik rozsáhlá, že jsem se ani nesnažil téma dopodrobna vyčerpat. Detailní popis jediné bitvy by stačil na další seminární práci. A v třicetileté válce jich byli desítky, ne-li stovky.
Tímto bych jen chtěl načrtnout ty nejdůležitější události, průběh, a hlavní důvody vypuknutí tohoto střetu, který by se dal co do evropského rozsahu přirovnat k I. světové válce.
Třicetiletá válka byla sérií celoevropských konfliktů trvajících od 1618 do 1648, ovlivňující většinu zemí západní Evropy.
V průběhu 16. stol se zvýšili hospodářské a společenské rozdíly mezi jednotlivými evropskými státy. Byly způsobeny nerovnoměrným hospodářským vývojem – v západních zemích již byly manufaktury běžným způsobem výroby, kdežto například v Čechách tento pokrok brzdil cechovní systém. Hospodářské zájmy většiny evropských zemí se tak směšovaly, prolínaly a vedly na začátku 17. stol k velmi složitým politickým vztahům. Tím vznikalo celoevropské napětí a nerovnováha.
Na začátku byl samotný konflikt založen na silném náboženském protikladu vznikajících po celé Evropě, avšak zejména v Německu, jako výsledek reformačního hnutí. Náboženská nesnášenlivost rozšířila válku byla dosti významným faktorem i v dalších fázích války, avšak dalším neméně podstatným důvodem byli i zištné důvody, tedy touha po novém území, po kořisti. Dalším veledůležitým důvodem bylo, že moc Habsburků rychle rostla, což bylo mnoha evropským státům trnem v oku. Bylo jen otázkou času, kdy k boji dojde. Mezi jednotlivými státy, církvemi a panovnickými rody bylo již tak velké napětí, že dříve nebo později by k této válce stejně došlo.
Jak válka postupně nabírala obrátky, tak byl i její směr a charakter ovlivněn různými jinými faktory, zvláště začal převažovat strach ze vzrůstající moci Habsburků, který zaangažoval do války i jinak silně katolickou Francii.
Náboženské nesváry se formovaly bezmála půl století (před 1618), a poté kulminovaly do třicetileté války. Celá válka, která byla jedním z nejničivějších konfliktů v Evropské historii, může být rozdělena do čtyř fází, nejčastěji uváděných a datovaných takto: Česká (1618-1625), Dánská (1625-1629), Švédská (1630-1635), a Francouzská (1635-1648).
Náboženské neshody byly ještě rozdmychávány v průběhu vlády císaře Svaté říše římské Rudolfa II (vládl 1576-1612). Protestantské kostely byly v mnoha částech Německa ničeny a různě omezovány byly i protestantské bohoslužby. V Čechách zase hořel spor o to, jestli se smí protestantské modlitebny stavět na katolické půdě. Ani jedna strana nebyla ochotna ustoupit. Drobný konflikt v Německu, zda v téměř protestantském městě lze pořádat katolické procesí, vedl ke vzniku Evangelické unie (radikální kalvinistická knížata se sdružila pod vedením Fridricha Falckého) roku 1608. Jako reakce na Evangelickou unii se o rok později zrodila Katolická liga (katolická knížata s Maxmiliánem I v čele). Tím se násilné řešení této krize stalo nevyhnutelným.
V Českých zemích byla většina šlechty a měšťanstva protikatolická a protihabsburská. Taktéž politicky bezprávní poddaní smýšleli podobně. Zaskočeni velmi agresivními opatřeními katolíků v Čechách, požadovali protestanti, aby Ferdinand II, později český král, zasáhl. Avšak král, zapřisáhlý katolík a očekávaný habsburský dědic, ignoroval protestantskou žádost. 23. května 1618 pražští protestanté napadli královský palác, popadli dva přítomné královy ministry a vyhodili je z okna. Tento čin, později znám jako Pražská defenestrace, byl základem pro národní protestantské rebelie.
Pod vedením hraběte Heinricha Matyáše Thurna dosáhly protestantské jednotky mnoha počátečních úspěchů a revolta se rychle rozšířila i do ostatních částí Habsburké říše. Na krátkou dobu na začátku roku 1619 bylo dokonce hlavní město celé Habsburské říše ohroženo vojsky Unie. Později téhož roku češi darovali královskou korunu odvolaného Ferdinanda Fridrichovi falckému. Ty části Evangelické Unie, které sestávali z Luteránů, proto odstoupili z tohoto konfliktu, protože Fridrich byl kalvinista. Ferdinand, který se mezitím stal císařem svaté říše římské v srpnu roku 1619, využili výhody a přešel do útoku. Osmého listopadu 1620 armáda Katolické ligy pod vedením hraběte Tillyho porazila Čechy v tak dobře známé bitvě na Bílé hoře poblíž Prahy. Toto vítězství způsobilo kruté vraždění protestantů v Čechách a zákaz protestantismu. Přestože se Evangalická unie rozpadla, Fridrich a pár zbývajících spojenců pokračovali v odboji. Tito sice porazili Tillyho armádu u WIESLCH v dubnu 1622, ale poté se vojska rozpadla.
Druhá fáze dosáhla mezinárodních rozměrů, když se rozličné německé protestantské státy snažili najít zahraniční pomoc proti obnovujícímu se katolicismu. Anglie, Francie a jiné západoevropské státy byli poděšeni vzrůstající mocí Habsburků. Avšak Francie ani Anglie se prozatím do konfliktu nezapojovaly kvůli domácím nepokojům (konkrétně občanské nepokoje v Anglii a náboženská válka ve Francii). Jediný Kristián IV, král Dánský a Norský, přišel na pomoc německým protestantům. Avšak Kristiánův zásah nebyl zas tak kvůli náboženskému přesvědčení, ale spíše z důvodů zištných, zvláště měl zálusk na území severozápadní části Evropy. Také chtěl omezit Habsburský vliv na dánské vévodství Holstein.
Podporován německou Luteránskou a Kalvinistickou šlechtou, Christian na jaře roku 1625 zmobilizoval velkou armádu a napadl Sasko. Protestantská výprava se až do dalšího roku setkávala jen s málo účinným odporem. Tehdy Albrecht Valdštejn, vévoda Frýdlantský, vytvořil mocnou armádu žoldnéřů a vstoupil do služeb Ferdinanda II, jehož jediné další vojsko bylo to Katolické ligy pod vedením Tilllyho. Valdštejnova armáda vyhrála své první vítězství v dubnu roku 1626 v bitvě u Dessau, v Německu. 27. srpna téhož roku Tilly rozdrtil hlavní část Kristiánovy armády v bitvě u Lutter am Barenberge, také v Německu.
Pro Kristiána to byla samozřejmě katastrofa. Avšak stále tu byla naděje. Jeho spojenec generál Mansfeld, financován téměř výhradně Nizozemskem, se měl spojit s vojskem Sedmihradského knížete Gábora Bethlena. Avšak ten se nedostavil a navíc Bethlenovi došly finance. Po kruté zimě se vojsko roku 1627 rozpadlo, takže teď již císařským armádám nic nebránilo.
Armády Tillyho a Valdštejna postupně triumfálně obsadily celé severní Německo, zanechávajíc za sebou mnoho zpustošených měst a vesnic. S Valdštejnem v patách se Christian stahuje na Jutlandský poloostrov.
6. března 1629 Ferdinand podepsal Restituční Edikt, což znamenalo úplné vítězství pro katolickou stranu. Tento dokument mimo jiné zrušil nárok protestantů na všechen katolický majetek, který byl zabaven katolické církvi po Augsburském míru v roce 1555, dále zavádí zásadu cuis regio, eius religio, čili čí vláda, toho náboženství. Tím nedosáhl ničeho převratného, akorát si popudil umírněná a dosud neutrální luteránská knížata.
Šířila se obava, že díky Valdštejnovu vojenskému tažení císař zavede katolicismus v celé říši, a tak, aby toto vyvrátil, propustil Ferdinand Albrechta Valdštejna ze svých služeb. 22. Května téhož roku král Christian přijmul mír v Lübecku (Treaty of Lübeck), který ho připravil o mnoho malých území v Německu.
Ačkoli byla Francie silně katolickou zemí, císařovy úspěchy v druhé části války silně znepokojovali Francouzského kardinála a státníka Richelieua, nejvyššího ministra tehdy mlaďoučkého krále Ludvíka XIII, vůči Habsburkům. Richelieu nemohl zasáhnout přímo jednak kvůli opětovné domácí krizi, a za druhé nechtěl Francii zatáhnout do tak rozměrného konfliktu s nejasným výsledkem. Jediná mocnost, která ještě připadala v úvahu pro boj s císařem bylo Švédsko, takže švédskému králi Gustavovi Adolfovi II navrhnul útok a přislíbil mu případnou finanční výpomoc. Gustav, horlivý luterán, již dostával prosby od tvrdě utlačovaných severoněmeckých protestantů, takže přemluvit ho k útoku nebylo zdaleka nemožné. Samozřejmě dalším podstatným důvodem byla očekávaná kořist.
A tak se v létě 1630 vylodil s výborně vycvičenou armádou na pobřeží Pomořanska. Vládci Braniborska, Pomořanska a Saska dlouho váhali, zda-li se přidat k Švédskému riskantnímu útoku, čímž jen oddalovali vojenské tažení. Nakonec se kurfiřtové saský a braniborský ke Gustavovi přidali, čímž se mu otevřela cesta na jih.
Zatímco Gustav marnil čas, Tilly, kterému byla svěřena i Valdštejnova armáda, zatím oblehl německé město Magdeburg, ve kterém zuřilo povstání proti Svaté říši římské. 20. Května 1631 říšská vojska město obsadila, poničila a zmasakrovala protestantské obyvatele, většina města shořela.
V následujícím létě byl Tilly švédy vytlačován z území. V poslední z těchto bitev, u Breitenfeldu (nyní Liepzig), byl Gustav podpořen Saskou armádou. Sasové však byli zmateni a hned při prvním znamení k útoku ze střetu prchli, čímž odkryli Gustavovo levé křídlo. Kvůli tomuto Gustav Adolf tuto bitvu málem prohrál, avšak rychle přeskupil armádu a obrátil Tillyho vojáky na útěk. 6 000 z nich bylo zabito nebo zajato.
Po této klíčové bitvě se přes zimu Gustav se svojí armádou uchýlil do jižního Německa. Bitva u Breitenfieldu udělala ze švédska takřka přes noc evropskou velmoc. Jarní tažení přineslo pro protestantskou stranu mnoho vítězství. Zejména porážka Tillyho armády v dubnu u řeky Lech, kde padl tento schopný vojevůdce hrabě Johann Tserclaes Tilly, což byla pro katolickou stranu velká ztráta. Dalším důležitějším vítězstvím bylo dobytí Mnichova. Pro Ferdinanda bylo toto všechno totální katastrofou. Mezitím byl Albrecht Valdštejn znovu povolán k velení. Narychlo sestavil novou žoldnéřskou armádu a na podzim roku 1632 napadl Sasko. Švédská armáda je následovala a v listopadu na ni zaútočila a potom se opevnila u Lützenu. Následná bitva stála Gustava Adolfa život, ale na konci byla Valdštejnova armáda nucena ustoupit. Snad netřeba ani podotýkat, jaká to byla pro Švédy ztráta v podobě smrti výjimečného vojevůdce Gustava Adolfa.
Vévoda Bernhard převzal po Gustavovi velení a obsadil Bavorsko. Ale již v průběhu roku 1633 Valdštejn dobyl několik Švédských pevností ve Slezku. Valdštejn si uvědomoval, že vojenskou moc Švédska a jeho spojenců nedokáže tak lehko zlomit, a tak ke konci roku 1633 podnítil mírové hnutí mezi vládnoucími skupinami říšských armád. Když ho Ferdinand za podezření ze zrady zbavil velení, Valdštejn započal s mírovým jednáním s protestantskými vůdci. Jeho pokusy ukončit válku vzbudily nenávist jeho vlastních důstojníků a tak byl 25. ledna 1634 zavražděn. Dodnes není jasné, zda chtěl Valdštejn mírovým jednáním je získat čas, nebo opravdu zradit císaře a přidat se ke Švédské straně. Ani to nelze vyloučit, neboť Valdštejn byl původem protestant.
Zdá se, že se Valdštejnova „zdržovací taktika“ osvědčila. Švédové nebyli schopni udržet tak velké území pod kontrolou, a nemohli zabránit tomu, že do země začali pronikat čerstvé španělské posily. Ti spolu s císařskými pluky uštědřili zdrcující porážku protestantským vojskům v bitvě u Nordlingenu v září 1634. Zděšeni touto pohromou, vůdci protestantské koalice rychle ustoupili z konfliktu. V roce 1635 byl podepsán Pražský mír, který formálně ukončil třetí fázi války. Saským luteránům poskytnul jisté výhody, zvláště v základních změnách Restitučního ediktu.
V této poslední fázi se válka stala bojem o nadvládu v západní Evropě mezi Habsburky a Francií, která byla stále pod vedením kardinála Richelieua. Náboženské neshody nebyly vůbec podstatné v této poslední fázi, která začala v květnu 1635, když Francie vyhlásila válku Španělsku, spolu s Rakouskem jeden z hlavních Habsburských států. Francie, která byla spojencem Švédska a rozličných dalších německých vůdců (jako třeba vévody Bernharda), byla schopna překonat počáteční nesnáze, které tu byli na začátku boje.
V bitvě u Wittstock v říjnu 1636 porazil švédský generál Johann Banér spojenou armádu Sasů a Rakušanů, čímž silně otřásl postavením Habsburků v Německu. Jejich postavení tamtéž bylo ještě více oslabeno vítězstvím vévody Bernharda u Rheinfeldenu v březnu 1638. Po těchto neúspěších byly říšské armády nuceny vzdávat se svých pevností jedné za druhou. Mezi léty 1642 a 1645 švédský generál Lennart Tortsensson zaznamenal mnoho úspěchů. Obsadil Dánsko, které se stalo říšským spojencem, a zpustošil velkou část západního Německa a také část Rakouska. Francouzi na západě pod vedením d'Auvergneho, Turenne, and Ludvíka II – prince de Condé byli také úspěšní, Condé v květnu 1643 porazil španělskou armádu u Rocroi. V průběhu listopadu Francouzi utrpěli těžkou porážku u Tuttlingenu v Německu, ale poté již nebyli Habsburkové ve válce úspěšní, snad s vyjímkou několika menších bitev.
Spojené francouzské armády Condého a Turenneho v srpnu 1644 u Freiburgu rozdrtily armádu Bavorskou. O rok později porazili bavorsko-rakouské vojsko poblíž Nördlingenu. Představitelé Říše a anti-habsburské koalice započali roku 1645 s mírovými jednáními v Mnichově a Osnabrücku, avšak vyjednávání zůstalo bezvýsledné a stále se protahovalo. Nicméně poté, co bylo obsazeno téměř celé Bavorsko, Maximilian I uzavřel 14. března 1647 mír v Ulmu se Švédskem a Francií.
Navzdory těmto neúspěchům, císař Svaté říše římské Ferdinand III stále odmítal kapitulovat, takže boje dále probíhaly v Německu, Lucembursku, Itálii a Španělsku až do konce roku 1647. Tehdy se Maximilian I znovu zapojil do války na straně Ferdinanda III, avšak vojsko bylo poraženo v květnu 1648. Tato prohra, Praha obležena Švédy, Francouzské a Švédské obklíčení Mnichova, důležité Francouzské vítězství u Lens v srpnu téhož roku a také hrozící útok na samotnou Vídeň, donutily Ferdinanda souhlasit s mírovými podmínkami vítězů.
Vestfálský mír, podepsán 24. října 1648 v Münsteru, podstatně ovlivnil pozdější dějiny Evropy.
Vedle vzniku Švýcarska a Holandska jako nezávislých států, tento mír vážně oslabil vliv Svaté říše Římské a celého Habsburského rodu, zajistil Francii vývoj v hlavní Evropskou velmoc, a hodně zpozdil politickou jednotu Německa.
Hospodářské, sociální, a kulturní důsledky války byly ohromné, zvláště pro Německo, asi největší oběť této války. Moderní odhady ukazují, že celková populace Německa klesla minimálně o 20 procent; některé oblasti utrpěli ztrátu přesahující až 50 procent na obětech a kvůli stěhování obyvatel. S vyjímkou přístavních měst jako Hamburg a Brémy, ekonomická aktivita prudce klesla po celém Německu. Nejistota, strach, celkový rozvrat, a brutalita poznamenaly každodenní život v Německém povědomí po staletí.
Nikdy předtím nebylo na válku vynaloženo tolik finančních prostředků, žádný předchozí konflikt neměl tak ničivé důsledky i na prosté obyvatele. Výsledkem v Čechách byla hlavně totální antireformace – z původních 80 % protestantů před válkou se snížil počet vyznávajících protestantskou víru na takřka 0%. Vyčerpanost zemí vedla k hladomoru, nezřídka se objevil i mor. Po této válce v celé Evropě platila zásada čí vláda, toho náboženství. Avšak alespoň jednoho bylo dosáhnuto – vliv Habsburků byl výrazně potlačen.
Třicetiletá válka silně ovlivnila celou tehdejší Evropu a také její další historii. Zpočátku náboženské neshody mezi protestanty a katolíky přerostly ve válku mezi císaři Svaté říše římské z rodu Habsburků a francouzskými králi. Boj nakonec vyhráli odpůrci Habsburků. Takřka celá Evropa byla vyčerpána desetiletími bojů a hospodářské nestability.
Zdaleka nejvíce jsem čerpal z encyklopedie Encarta, která tématu věnovala zdaleka největší rozsah. Bohužel byla v angličtině, takže nemohu vyloučit nesrovnalosti vzniklé překladem. Snažil jsem se jednotlivé informace srovnávat i s ostatními prameny, avšak ti se o problému zmiňovali stručněji, a o některých událostech vůbec.
28. prosinec 2012
20 415×
2404 slov