Václav IV.

1378 - 1419
Daleko závažnějším problémem, ve srovnání s Václavovým konfliktem s arcibiskupem Janem z Jenštejna, bylo ohrožení královské moci v důsledku nepřátelství mezi králem a panstvem. K nespokojenosti panstva také přispělo postupné vytlačování příslušníků nejmocnějších rodů z nejvyšších dvorských úřadů, ale také pasivita Václava IV. v záležitostech týkajících se říše. Proti Václavu IV. se dokonce postavil i markrabě Jošt a také Václavův nevlastní bratr, uherský král Zikmund.
Díky oslabení královské moci začala vznikat místní šlechtická seskupení, která sloužila k prosazování zájmů nejmocnějších členů. V jižních Čechách působila skupina vedená Rožmberky, pány z Hradce a Landštejna, Břeňkem ze Švihova a jiných. V severních Čechách patřili k nejvýznamnějším Jindřich Berka z Hohenštejna, Ota z Bergova, Boreš mladší z Riesenburka a Jan Michalec z Michalic. V roce 1394 vznikla panská jednota, která se odhodlala k otevřené vzpouře proti králi. K panské jednotě se připojil i markrabě Jošt. Vzbouřenci
Václava IV. zajali, internovali jej na Pažském hradě a sami se ujali správy země. Jediný, kdo se postavil na Václavovu stranu, byl jeho nejmladší bratr Jan Zhořelecký. Postupně obsadil Kutnou Horu a poté Prahu. Václav IV. byl odvezen do Rakous, kde byl držen jako rukojmí. Jan byl nucen zastavit množství královských hradů, protože to bylo jediné možné řešení, jak mohl docílit propuštění Václava IV. Jan Zhořelecký zakrátko zemřel.
Zdálo se, že už se poměry uklidnily, avšak panstvo nadále ohrožovalo královskou moc a snažilo se ji co nejvíce omezit. Moc panstva rostla, ovládalo již zemské úřady a jeho příslušníci dokonce zasedali v královské radě. Rozhodnutí královské rady, kterou tvořili kromě panstva ještě i představitelé duchovenstva, bylo nadřazeno králově vůli. Ani toto však ještě neznamenalo definitivní konec královské autority. V roce 1401 byl Václav IV. donucen předat vládu v Čechách radě čtyř. Jejími členy byli: Jindřich z Rožmberka, Ota z Bergova, Jan Krušina z Lichtenburka a Pražský arcibiskup Olbram ze Škvorce. Václav byl v područí královské rady, proto s jejím souhlasem svěřil vládu svému bratrovi Zikmundovi. Zikmund však zabral všechen královský majetek, proti čemuž se Václav nečekaně vzepřel. Mezi oběma bratry vznikl konflikt, který vyústil tím, že Zikmund Lucemburský nechal Václava uvěznit nejprve v Praze a později ve vězení rakouských vévodů ve Vídni. Zikmundovo kruté jednání vyvolalo v celých Čechách odpor. Dokonce i jeho dřívější stoupenci, mezi něž patřil i markrabě Jošt, se teď postavili na stranu Václava. Za pomoci přátel se Václavovi podařilo z Vídně uprchnout. Zikmund měl v té době vlastní problémy s vládou v Uhrách, proto tedy nemohl zabránit Václavovi, aby se znovu ujal vlády. Václav IV. se ovšem musel vyrovnat se značným omezením své moci. V této době nastalo v Čechách poměrné uklidnění.
V době, kdy měl Václav IV. problémy v Čechách, vznikaly různé pochybnosti o jeho postavení i v říši. Nespokojenost v říši vyvolala Václavova pasivita v záležitostech, které se týkaly říše, ale také nerozhodnost při řešení církevního schizmatu. I přes tyto konflikty je pozoruhodné, že setrval v pozici římského krále už od roku 1376, kdy jeho volbu prosadil ještě jeho otec Karel IV. Ke zpochybnění pozic Václava IV. nakonec došlo ze strany jeho příbuzných – Jošta a Zikmunda. Oba se pokusili prosadit v říši, když měl Václav problémy v Čechách.
V roce 1398 se konal říšský sněm ve Frankfurtu nad Mohanem, kde byl
Václav IV. podroben ostré kritice. Pří zápase o udržení pozice v říši si počínal celkem obratně, přesto však byl v roce 1400 sesazen a novým římským králem byl zvolen Ruprecht Falcký. Václav IV. se se ztrátou titulu nemohl smířit, proto také podporoval myšlenku svolání církevního koncilu do Pisy, který měl řešit papežské schizma, protože Václav doufal, že církevní sněm ještě potvrdí jeho nárok na titul římského krále.V roce 1409 byl tedy znovu uznán církevním koncilem v Pise a uznal jej i uherský král Zikmund. Václav IV. požádal o podporu pražskou univerzitu, ale němečtí mistři, kteří stáli na straně římského papeže Řehoře XII., využili svých tří hlasů proti jednomu hlasu domácích a rozhodli jinak, než si Václav představoval. Proto reagoval velmi rázně. 18. ledna 1409 vydal Dekret kutnohorský, kterým zásadně změnil systém hlasování na univerzitě: 3 hlasy přidělil Čechům a ostatním třem národům pouze jeden hlas. Na pražské univerzitě tím jednoznačně získali převahu čeští mistři, ale mnoho zahraničních mistrů, bakalářů a studentů Prahu opustilo. Už v roce 1410 byli Jošt a Zikmund zvoleni římskými králi. V roce 1411 Jošt zemřel, a proto tato hodnost zůstala na Zikmundovi. Václavovi tedy zůstala moc pouze v zemích Koruny české.
V roce 1412 se Václav dostal do konfliktu s Janem Husem kvůli odpustkům. Král prodej odpustků nejprve podporoval. Nařídil zakročit proti těm, kteří prodej odpustků odsuzovali, ale poté, když se mu podařilo osobním vyjednáváním změnit Husovo stanovisko, postavil se na stranu odpůrců prodeje odpustků.Bouře proti odpustům vyvrcholila při první pražské defenestraci v roce 1419. Václav se rozčílil a začal mít problémy se zdravím. 16. srpna 1419 na Novém Hrádku u Kunratic zemřel na mozkovou mrtvici. Pak v českých zemích nastalo interregnum, čili mezivládí.

Hodnocení referátu Václav IV.

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 906×
  810 slov

Komentáře k referátu Václav IV.

Ahoj
Jak se máš