Velká Sfinga v Gíze

Velká Sfinga v Gíze je víc než jen symbol Egypta, starého i moderního. Je ztělesněním starobylosti a tajemstvím. Po staletí dráždila představivost básníků, vědců, dobrodruhů a cestovatelů. Navzdory tomu, že byla mnohokrát změřena, popsána a prozkoumána i pomocí nejmodernějších technických pomůcek a že se o ní pořádají speciální vědecké konference, základní otázka zůstává nezodpovězena: nemůžeme jednoznačně říci, kdo, kdy a proč ji postavil.
Velká sfinga (místní lidé ji nazývají Abu el - hol, "Otec děsu", "Strašidlo") představuje kolosální sochu ležícího lva s hlavou muže, panovníka. Je asi 73,5 m dlouhá, 20 m vysoká a dlouho byla považována za největší sochu na světě. Byla vytesána z výběžku vápencového skalního podloží. Eroze vypreparovala jednotlivé vrstvy sedimentů a vtiskla památce její dnešní podobu.
Sfinga, orientovaná poměrně přesně ve východo - západním směru, se dívá k východu. Na hlavě má pokrývku nemes a na čele ureus. Na bradě byl kdysi dlouhý vous, jehož zlomky objevila Napoleonova expedice, ale po porážce u Abúkíru je musela podle kapitulačních podmínek předat vítězné anglické armádě. Tělo Sfingy bylo původně omalováno načervenalou okrovou barvou, zbytky barev jsou patrné i na pokrývce hlavy. Podle nejnovějších výzkumů byla původně dokončena jen přední, z dálky viditelná část.
Na místě, kde stojí, byly lomy, v nichž se těžil kámen na stavbu jádra Chufuovy pyramidy. Stavba Sfingy tedy mohla být zahájena v této době, ale ne dříve. Stadelmann ji také do doby Chufuovy datuje. V současné době některé americké sdělovací prostředky vedou v poněkud komerčním duchu diskusi o stáří Sfingy. Datování do doby 5 - 7 tisíc let př. Kr., případně ještě více, je vytrženo z konkrétních archeologických i obecnějších historických souvislostí a není třeba se jím vážněji zabývat. V egyptologii nadále převládá názor, že Sfinga je dílem Rachefovým a že vznikla teprve při stavbě jeho pyramidového komplexu.
Podobně jako při datování, ani při výkladu významu Sfingy nepanuje mezi egyptology shoda. Slovo "sfinga" bývá odvozováno od zkomoleného pořečtěného původně egyptského jména šesepanch, "žijící podoba" (rozumí se panovníka). Proto ji někteří považují za podobu Rachefovu nebo Chufuovu, jiní v ní vidí mytického strážce královských hrobů v Gíze, další sluneční božstvo.
Za to ji od Nové říše pokládali také sami Egypťané. Již za 18. Dynastie pravděpodobně došlo k její částečné rekonstrukci a za vlády Thutmose IV. Byly odstraněny písečné návěje a vybudovány ohradní cihlové zdi., které měly dalšímu ukládání písku zabránit. Mezi předními tlapami byla postavena malá svatyně, z níž se do dnešních dnů dochovala stéla z červené žuly se slavným, často citovaným nápisem. Vypráví o tom, jak mladý princ, pozdější faraón Thutmose IV., znaven lovem v okolí pyramid, u Sfingy usnul. Zdálo se mu, že k němu Sfinga promluvila a stěžovala si na břímě písku, které ji tíží. Když ho odstraní, slíbila mu královský trůn. Princ přání splnil a stal se Pánem Obou zemí, krále Horního a Dolního Egypta. Kult Sfingy, nazývané Harmachet, "Hor na obzoru" (řec. Harmachis), rychle získal na důležitosti. V okolí vzniklo několik významných staveb, např. chrám Amenhotepa II. A Sethiho I., kaple Thutmose I. Aj. Zájem neodpadal ani později, jak ukazuje např. písemný doklad o dodávce kamene na rekonstrukci Sfingy pocházející z doby Ramesse II.
K dalšímu čištění došlo v Římské době, za marka Aurelia a Septima Severa.
Před stélou bylo mezi předními tlapami postaveno schodiště, opravena dlažba a kolem Sfingy postaveny další ochranné zdi. Pak následovala dlouhá přestávka. K poslednímu velkému čištění okolního prostoru došlo až ve 20. Letech našeho století pod vedením francouzského archeologa Émila Baraize.
Před ním věnoval Sfinze pozornost zejména Caviglia v r. 1817, který mimo jiné objevil rovněž zlomky vousu. Po něm následoval Perring. Při hledání tajných komor navrtal v okolí Sfingy otvory, kterými nyní do podloží vnikají škodliviny a památku poškozují. Sfingu zkoumali i Mariette, Maspero a další.
Výsledky svých rozsáhlých archeologických výzkumů ze 30. Let shrnul Hasan v jednom ze základních děl o této památce, The Great Sphinxand its Secrets. Na základě některých starších nálezů Cavigliových, Baraziových aj. připravil nedávno Lehner počítačovou stereorekonstrukci Sfingy. Před její hrudí stojí pod vousem vykročená postava panovníka. Zbytků sochy si všimli již dříve někteří badatelé, např. Holscher, považovali ji však za pozdější dodatek z Nové říše. Lehner se domnívá, že šlo o Rachefa, a jeho další stojící sochy s dvojitou korunou zařazuje v rekonstrukci k severní a jižní straně Sfingy.
Chrám rozkládající se před jejími předními tlapami byl objeven Baraizem v r. 1925 - 26. Na základě archeologických a stavebních okolností se předpokládá, že chrám Sfingy byl sice postaven Rachefem, ale až v době, kdy již stál jak panovníkův údolní chrám, tak i Sfinga. Mezi oběma chrámy však neexistovalo přímé spojení.
Plán vápencového chrámu Sfingu je neobvyklý. V centru byl otevřený, severo - jižně orientovaný dvůr obklopený na všech čtyřech stranách pilíři a panovníkovými sochami. Na východní a západní straně se řada pilířů rozšiřovala do portiku před hlubokou nikou. Chrám byl, podobně jako sousední údolní, přístupný od východu dvěma vchody. Význam chrámu, dnes silně poškozeného, je mezi egyptology dosud předmětem diskusí. Nejvíce příznivců má názor Rickeho, že šlo o sluneční chrám.
Sfinga je v současné době cílem zvýšeného restaurátorského úsilí egyptských archeologů pod vedením Hawáse. Používá se při tom nejmodernějších metod a postupuje se, po nedávných špatných zkušenostech, velmi obezřetně. Počátkem 80. Let byl při restaurování nevhodně použit cement. V r. 1988 se odlomil a zřítil se kus kamene. Jedním z cílů těchto náročných prací je vrátit Sfingu do stavu, v němž se nacházela před 2. Světovou válkou!