Vznik gestapa

Berlín ukazoval onoho 1. května 1933 vlídnou tvář. Na pláni letiště Tempelhof se shromáždilo 100 000 dělníků a Goebbels tu s velkým pohnutím vzpomněl sedmi dělníků, kteří společně s SA-many přišli o život během vůdcova „období boje“. Poté promluvil sám Adolf Hitler. Tento den, prohlásil, vejde do dějin pod heslem „Važte si práce a ctěte dělníka.“ A proto bude napříště svátek práce slaven na počest německého dělníka. To na tomto prvním máji nacistické éry znamenalo poselství naděje pro německé dělníky, kteří prahli po vizích, ale především po vůdci, který by jim dal víc než pouhé sny.

Dr. Goebbels si toho večera zapsal události tohoto dne, plného vzrušujících zážitků, do svého deníku. Kdo by se mu přitom díval přes rameno, našel by tu jen málo důvodů k obavám, až na jednu výmluvnou větu a ta zněla „Zítra obsadíme sídla odborů. Jen stěží narazíme na odpor. Následujícího dne vyšly Deutsche Allgemeine Zeitung s tučnými titulky:NACIONÁLNÍ SOCIALISTÉ PŘEBÍRAJÍ ODBORY-FUNKCIONÁŘI ZATČENI-AKCE V CELÉ ŘÍŠI. Od deseti hodin ráno zatýkaly oddíly SA odborové předáky, kteří byli do Berlína přilákáni na oslavu 1. máje. Pohled na hnědokošilaté SA hordy pod vedením jejich kapitána Ernsta Röhma se zjizveným obličejem a prasečíma očkama nebyl tou dobou v Berlíně už ničím novým. Na zatýkání odborových předáků se podíleli i příslušníci politické policie, která od vydání zákona z 26. 4. 1933 nesla název ÚŘAD TAJNÉ STÁTNÍ POLICIE-GEHEIME STAATSPOLIZEIAMT. Z toho záhy vznikla později nechvalně známá zkratka GESTAPO.

Hitler, kterému nechyběl talent strhujícího řečníka, nezbytný pro udržování nacionalistických nálad v jednotce, se také brzy stal důležitým člověkem politické straničce, k níž byl poslán jako pozorovatel. Byla to Německá dělnická strana-Deutsche Arbeiterpartei, která sledovala rasistické a antisemitské cíle a nenáviděnou versailleskou smlouvu odmítala stejně jako republiku a kapitalismus.

Zákon z 26. dubna 1933 založil oficiálně Úřad tajné státní policie, Gestapa. Nejdříve se počítalo se zkratkami GPA a GPS, to ale znělo až podobně jako sovětská státní policie GPU, a proto bylo od toho upuštěno. V uvozovkách vynález akronymu, jenž se měl stát jedním z nejslavnějších v dějinách, se přičítá prostému poštovnímu úředníkovi, který hledal takovou zkratku pro dlouhý název, která by se vešla i na razítko.

Struktura policie, kterou nalezl a převzal Göring, byla rozvětvená. V tomto ohledu se ani nic nezměnilo, když se v podobě gestapa stala ztělesněním byrokratické pedanterie. Neuniformovaná policie se od té doby skládala z kriminální policie, jinak Kripo a politické policie jinak Stapo nebo Staatspolizei. Uniformovaná policie se skládala z pořádkové policie, úředně zkracované jako Orpo, která měla kasárna i ve velkých městech a sloužila jako mobilní zásahová jednotka při narušení veřejného pořádku.

Göringův hlavní zájem se týkal Kripo. Z ní vyčlenil zvláštní politická oddělení, která se spolu se Stapo zabývala velezradou, a kromě toho kontrašpionáž-Abwehrpolizei. Vše dohromady spadalo pod novou zastřešující organizaci Gestapo. Jakkoli měla tato nová Tajná státní policie i jiné věci na práci, největší pozornost věnovala moci a vlivu komunistů. Než mohla pod pláštíkem legality začít jednat, musel být proto demonstrován přesný rozsah komunistické hrozby.

Gestapo všude
Agenti gestapa si od počátku vzali za úkol důkladně sledovat všechny státní zaměstnance. Ti mohli být už za sebemenší kritické vyjádření na adresu režimu drasticky potrestáni. Všichni němečtí úředníci byli vedeni k tomu, aby na sebe vzájemně donášeli. Už samotný projev nedostatečné ochoty to dělat se považoval za služební přestupek.

Všudypřítomné donašečství se ale nikterak neomezovalo na úředníky. Německo bylo rozděleno na 32 žup, každá župa na kraje, každý kraj na skupinu obcí, každá skupina obcí na buňky a každá buňka na bloky, v jejichž čele stáli župní vedoucí, krajský vedoucí, vedoucí skupiny obcí, důvěrník buňky a důvěrník bloku. Pro gestapo byli pro svůj přímý kontakt s lidem bezpochyby nejzajímavější důvěrníci bloku, kteří měli na starosti určitý počet bytů či domů.

Důvěrníci bloku na nejnižším stupínku informačního žebříčku dodávali coby všestranní dohlížitelé zprávy o klepech, pověstech, vyslechnutých rozhovorech a událostech v domech.
Cokoli bylo podezřelé nebo se to podezřelým jevilo, dospělo až k vedoucímu skupiny obcí a podle skutečného nebo domnělého významu ke krajskému vedoucímu a tak dál až k řídícím úřadovnám gestapa. Každý podnik velký nebo malý, měl svého důvěrníka bloku. Výmluvným příkladem byla příhoda ze slavného mnichovského pivovaru U LVA, v němž působil důvěrník bloku Josef Scherl. 18. července 1933 podal Scherl zprávu o tesaři jménem Michael Hinteraurer, sládkovi jménem Matthiaz Moritz a zaměstnanci jménem Adalbert Faeth. O Hinteraureovi napsal, že se o něm v pivovaru všeobecně ví, že byl vždy aktivním marxistou a kromě toho má sestru, která je služebnou u známého židovského obchodníka Dr. Hermanna Schuleina z Richard-Wagner-Strasse . také Moritz je znám jako velký marxista a Faethova švagrová rovněž pracuje u Dr. Schuleina. Ti tři prý jeli na dovolenou do Francie, a člověk se proto musí ptát, kde na to vzali peníze, tím spíše, že zvláště Faeth si věčně stěžuje na finanční problémy. Scherl navrhl kontrolovat korespondenci a všechny kontakty těchto tří. Zvláště pak doporučoval, že nepopiratelný kontakt s dr. Schuleinem si bezpochyby žádá důkladné sledování.

Dlouhá paže gestapa ale dosáhla ještě mnohem dále. Cílem gestapa bylo vytvořit atmosféru, v níž už by nikdo nikomu nemohl věřit, sousedovi, učiteli ani tomu nejmladšímu členu Hitlerjugend. Dokonce i děti byly vyzývány, aby denuncovaly své rodiče, kdyby doma v soukromém rodinném kruhu kritizovali vůdce nebo stranu. Nebezpečí, že se kdykoli ozve zaklepání na dveře a člověk bude odveden mlčenlivými muži, se po celá ta léta vznášela nad bezpočtem rodin.. Ve Stuttgartu, průmyslovém centru na jihozápadě Německa, přinesl už první rok vlády strany tragédii Sclotterbeckových. Otec rodiny Gotthilf Schlotterbeck, 53 let, kovář, komunista a nezaměstnaný, byl zatčen a převezen do tábora Heuberg. Jeho syn Fridrich, jenž přežil smrt svých rodičů, sester a své snoubenky v Dachau, v roce 1945 vyprávěl:“ Gestapo odvedlo také mého bratra Hermanna…, protože roznášel komunistické letáky. Týrání ze strany SS spočívalo v tom, že ho zmlátili a ohodili na zem. Šlapali po něm, čímž mu zlámali kosti. Po pár týdnech ho pustili, ale i jeho vnitřní poranění byla tak vážná, že zůstal mrzák. Bylo mu teprve čtrnáct let. Gestapo chtělo, aby se už nikdy nevzpamatoval, a staralo se, aby jim nezmizel z očí. Při každém předvolání na gestapo kvůli lekci dobrého chování byl znovu zmlácen.

Plán přeměnit Německo v policejní stát měl zajisté nepřátele i uvnitř státní správy. Již v tak raném období jako byl 2. červenec 1933 se vedoucímu státnímu zástupci v Mnichově II zdály nápadné četné nevysvětlitelné případy úmrtí v koncentračním táboře v Dachau, náležícím do jeho kompetence. V memorandu pro bavorského ministra spravedlnosti konstatoval, že bude třeba události v koncentračním táboře Dachau velmi důkladně prošetřit. Už v druhém květnovém týdnu proběhlo vyšetřování smrti 4 vězňů s výsledkem, že je táboroví dozorci utýrali k smrti.

Gestapo dnes
V zimě roku 1990 přilákala do Gropiova domu v mezitím již bývalém východním Berlíně velké davy lidí výstava o životě Bismarcka a o sjednocení Německa v 19. století. Nedaleko odtamtud byla jiná výstava z německých dějin – výstava zcela jiné povahy, která, jestliže měla ta první co činit s hrdostí a triumfem jedné říše, pojednávala o porážce a studu říše jiné.

Tato druhá výstava, o níž se psalo mnohém méně, se pod názvem TOPOGRAFIE TERORU konala přesně na onom místě, kde kdysi stál dům gestapa na Prinz-Albrecht-Strasse 8, na jehož ruinách má vzniknout muzeum. Výstava představila dějiny gestapa a SS a skládala se ze zvětšenin fotografií a dokumentů. Mnoho jiného ani nebylo možné. Všechno, co z hrozivé budovy ještě zbylo, jsou sesuté zdi několika cel a sklepní kuchyně s přilehlými zásobárnami. V horních poschodích se kdysi procházeli nejen dnes již dávno k mytickým postavám filmového světa patřící sadističtí úředníci gestapa ve svých gestapáckých kožených kabátech a kloboucích, kteří brali útokem domy židů a obyvatele odváželi do plynových komor, ale i typičtí kancelářští škrabáci, kteří v neděli sekali trávníky před svými domy na předměstích a nařízenými, jak je to běžné v práci na úřadech.

Pro mnoho lidí v postsovětském, postkomunistickém východním Berlíně neměl jistě pohled na někdejší hlavní sídlo gestapa, před nímž vedla Berlínská zeď ke kdysi slavnému Checkpoint charlie, příliš velký význam. Museli se potýkat s jinými, novějšími problémy. Nicméně stará adresa Prinz-Albrech-Strasse o sobě dávala a pořád ještě dává vědět.

Všechna svědectví, která se na berlínské gestapo zachoval, nejsou tak temná. Vila ve Wannsee, v níž se konala pověstná konference ve Wannsee, s adresou Am grossen Wannsee č. 56-58, byla změněna v muzeum. Do roku 1943 sloužila jako zotavovna SS. Na konferenci ve Wannsee se připravovalo konečné dokončení židovské otázky. Heydrich 20. ledna 1942 v poklidném a příjemném prostředí této vily přímo u jezera přečetl svým čtrnácti posluchačům – byli to všichni vysocí činitelé SS, policie a ministerstva vnitra – statistiky: přes 500 000 židů z Pobaltí, z Běloruska a Ukrajiny bylo za od této chvíle eliminováno, neboli zavražděno. Cílem porady bylo vysvětlení dalších organizačních, věcných a materiálních záležitostí ohledně konečného řešení evropské židovské otázky. Tato vila je dnes jakoby cestou do minulosti. Po rozsáhlé rekonstrukci a renovaci je nyní přízemí s jídelnou, v níž tehdy konference zasedala, uvedeno do původního stavu. Pod sklem na stole uprostřed leží jediný dochovaný originální protokol konference tak, jak jej Adolf Hitler vyhotovil. Vila je ale něčím víc než jen studeným muzeem. Stálá expozice dokumentuje pronásledování židů.

Téměř stejně děsivé jako konkrétní nástroje hrůzy a mučení, jichž gestapo používalo, byly tlusté spisy a fascikly doslova o milionech lidí. Při obsazování Prinz-Albrecht-stresse kupříkladu vojáci Rudé armády narazili na prakticky neporušenou obsáhlou kartotéku podezřelých Berlíňanů. Mnohé z těchto dokumentů dobyvatelé zničili.

Avšak zdaleka ne všechny dokumenty zanikly v plamenech kobercového bombardování, odvál je vítr, rozmočil déšť nebo je gestapo samo ještě na poslední chvíli zničilo. Dost zůstalo těch, kteří mohou sloužit jako důkazy proti poválečným zločincům nebo oponovat historikům, kteří vystupují jako apologeti nacistické éry.

Dokumentační středisko v Berlíně kupříkladu vlastní celý jeden regál výhradně se spisovým materiálem o činnosti zvláštních jednotek. Jsou to dokumenty, které samou svou existencí dokládají, jak se totalitní diktatura a aparát tajné policie, která diktaturu všemi prostředky podporuje, mohou stát ztělesněním zla. Je to varování pro všechny budoucí časy

Hodnocení referátu Vznik gestapa

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 852×
  1658 slov

Komentáře k referátu Vznik gestapa