Židovské dějiny

Židovské dějiny začínají již v období starověku především na území starověkého Izraele, který se nalézal na průsečíku starověkých kultur – egyptské, mezopotámské, foinické a dalších. Hranici Izraele tvořilo na západě Středozemní moře, východní hranice byla pohyblivá a závisela na rozloze obdělávané půdy, přecházející v poušť. Na severu tvořilo hranici město Dan a pohoří Hermon, jih zabírala poušť Negev s městem Beer Ševon. Před příchodem Izraelitů představovali hlavní obyvatelstvo semitští Kenanejci (od r.2000 př.n.l.), celé území se nazývalo Kenaán. Kolem r. 1250 př.n.l. sem pronikly izraelské kmeny. Hlavním písemným pramenem o nich se stala Bible (Písmo), která tyto kmeny nazývá také hebrejskými. O jejich osudech informují nejstarší biblické texty „Pět knih Mojžíšových“ (hebrejsky Tora). Za zakladatele židovského náboženství – judaismu je považován Mojžíš (hebrejsky Moše). Bible vypráví, že Mojžíš se narodil v Egyptě jako dítě rodičů, kteří pocházeli z rodu Jákobova potomka Leviho. Mojžíšovo jméno je staroegyptského původu a znamená „narozený, zrozený syn“. Poté, co Mojžíš zabil Egypťana, utiskujícího izraelské otroky, musel uprchnout ze země. Útočiště našel na území starověkého Midjanu. Zde se mu podle biblické zvěsti zjevil v hořícím keři Bůh-Hospodin, který pověřil Mojžíše, aby vyvedl Izraelce z Egypta a vedl je do Kenaánu označeného jako Země zaslíbená. Během čtyřicetiletého putování pouští se Hospodin zjevil Mojžíšovi na hoře Sinaj a jeho prostřednictvím dal Izraeli na kamenných deskách vyryté své učení (Tóru).
V průběhu historického vývoje se izraelské kmeny postupně usazovaly, zabývaly se pastevectvím, zemědělstvím a řemesly. Tyto směry vedly ke vzniku izraelského království v čele s vojevůdcem Saulem (vládl v 1020-1000 př.n.l.), po jeho smrti se králem stává David (1000-960 př.n.l.), za jehož vlády byly izraelské kmeny sjednoceny do jednoho celku a hlavním městem byl zvolen Jeruzalém. Nástupcem Davida se stal jeden z jeho synů Šalomoun (960-922 př.n.l.). Nejvýznamnějším činem tohoto panovníka je stavba Jeruzalémského chrámu. Vývoj izraelského království byl provázen vnitřním rozporem mezi severní a jižní částí země, která byla osídlena převážně kmenem Juda. Rozpor vyvrcholil odtržením severní části. Vznikla tak dvě království – jižní judské s hlavním městem Jeruzalémem a severní izraelské, jehož hlavním městem se stalo Samaří. Izraelské království zaniklo r. 721 př.n.l. dobytím hlavního města Asyřany. Judské království zaniklo dobytím Jeruzaléma Babylonskou říší (r. 578 př.n.l.), horní vrstva obyvatelstva byla zavlečena do Babylónie. Po rozvratu Babylónské říše byl židovským vyhnancům umožněn návrat do vlasti, zaniklé království však obnoveno nebylo. Nejpočetnější skupinu obyvatelstva tvořili navrátilci z Judeje, po kterých se nazývala i oblast, kterou opětovně obývali, Judea. V r. 63 př.n.l. dobyli Jeruzalém Římané a došlo k začlenění Judeje do říše římské.
Roku 40 př.n.l. Římané jmenovali králem Heroda (jehož charakterizuje osobní krutost a tvrdost vlády popsané v Novém zákoně). V této době vystoupil v Galilei a Judeji Ježíš z Nazaretu. Po jeho smrti se začaly formovat i prvé křesťanské obce. Jejich členové zprvu pocházeli ze židovského a poté též z nežidovského prostředí.
Napětí v židovské společnosti vyvrcholilo r. 66 n.l. protiřímským povstáním, které skončilo porážkou Židů. Vypálený Jeruzalémský chrám již nebyl obnoven a do současnosti se zachovala jen západní zeď zvaná Zeď nářků. V následujících letech došlo k dalším židovským vzpourám, opět neúspěšným (132 – 135 n.l.), Židé byli na téměř 2000 let rozptýleni po světe (nazýváme židovská diaspora).

Znovuosidlování novodobého Izraele

Vznikání a budování novodobého Izraele probíhalo v řadě přistěhovaleckých vln (hebrejsky alia = vzestup) do tehdejší Palestiny – součásti turecké osmanské říše a po 1. světové válce britském mandátním území (tzn. Palestina byla po 1. sv. válce pod správou Británie). První vlna proběhla v letech 1882 – 1903, druhá v letech 1904 – 1914, třetí vlna v letech 1919 – 1923. Přistěhovalci byli většinou Židé z východní Evropy zmítané sociálními konflikty a pogromy. Vznikaly první kibucy = kolektivní zemědělské osady se společným vlastnictvím. Čtvrtá vlna proběhla v roce 1924, pátá alia v letech 1923 – 39, kdy přicházeli zejména uprchlíci před nacismem.
Přistěhovalecký proces byl doprovázen napětím mezi židovským a arabským obyvatelstvem, který vyústil v ozbrojené konflikty. Británie po mohutných přistěhovaleckých vlnách a sílících konfliktech novému přistěhovalectví bránila. Po 2. světové válce, kdy došlo k vyhlazení převážné části evropských Židů (nacistickému „konečnému řešení židovské otázky“ padlo za oběť na 6 milionů evropských Židů), rozhodla OSN v r. 1947 o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Arabská strana toto rozhodnutí odmítla. 14.5.1948 byla vyhlášena nezávislost Izraele. Poté arabská armáda napadla izraelský stát. Z tohoto konfliktu vyšla izraelská strana vítězně a rovněž došlo k rozšíření izraelského území. Postupně došlo k dalším arabsko-izraelským střetům. Roku 1979 byla podepsána izraelsko-egyptská mírová smlouva (zahájení mírového procesu), v 90. letech Izrael navázal oficiální styky s Organizací pro osvobození Palestiny. Kroky mírového procesu byly opět zkomplikovány po zavraždění izraelského premiéra Jicchaka Rabina v roce 1995.

Části hebrejské Bible

Bible se podle křesťanského dělení člení na Starý a Nový zákon. Starý zákon (hebrejská Bible) je psán ve staré hebrejštině. Nový zákon byl zachován řecky, obsahuje tradici o životě a učení Ježíše Krista (evangelia). Nový zákon židovství do souboru své Bible nezahrnuje, za Bohem inspirované texty považují Židé Starý zákon. Křesťanství považuje za Bohem inspirované jak texty Starého tak texty Nového zákona, které pojímá jako vyvrcholení božího zjevení.
Hebrejská Bible se člení na tři části, neužívá se označení Starý zákon. Do první části patří Pět knih Mojžíšových (Pentateuch, hebrejsky Tóra). Tóra je psána ručně bez chyb na pergamenovém svitku. Části Tóry: Genesis (Počátek), Exodus (Odchod), Levicitus (kult kmene Levi), Numeri (Počty), Deuteronomium (Druhý zákon). Druhou skupinu souboru tvoří Proroci, třetí část hebrejské Bible zahrnuje tzv. Spisy – spisy historického charakteru a starozákonní biblická poezie (Žalmy, Píseň písní). Soubor hebrejských biblických textů vznikal postupně. Nejstarší rukopisy pocházejí z nálezů v Kumránu u Mrtvého moře (2.st. př.n.l.). Bible zahrnuje texty náboženského, historického i básnického obsahu.
K dalším základům židovské kultury patří Talmud, nazývaný též ústní Tórou. Tvoří ho soubor Mišny (= soubor právní textů, „Opakování, Učení“) a Gemary (= komentáře k Mišně, „Doplnění“) a dále vyprávěcí texty zvané hagada (= folklórní část Talmudu). Hagada obsahuje různé literární žánry, události ze života učenců, etická ponaučení, …

Synagógy

Název je odvozen z řeckého „Synagogé“ = shromáždění. První synagógy vznikly již před zánikem jeruzalémského chrámu v řadě míst židovské diaspory, nahradily chrámové obřady a bohoslužby.
V synagóze se především konají bohoslužby, ale slouží také jako místo výuky a společenského styku. Nejvýznamnější postavení v synagóze náleží rabínovi (hebrejsky rav, rabi). Bohoslužbu zpravidla vede „kantor“ (dospělý muž, který ovládá pořad modliteb, hebrejštinu a bývá dobrý zpěvák).
Nejdůležitější částí synagógy je svatostánek, který stojí u východní stěny stavby, zde je uchována Tóra. Při tradičních židovských bohoslužbách se muži modlí odděleně od žen.

Šabat = oslava dne odpočinku (sobota)

Šabat (šábes) je svátek předepsaný Tórou. Začíná v páteční podvečer, kdy paní domů zažehne šábesové světlo (svíčka, olejová lampa). Během šábesu je zakázáno vykonávat fyzickou práci. Obřad v synagóze se koná v pátek ještě před západem slunce.

Kašrut (od košer – vhodný, rituálně čistý)

Jde o soubor pravidel spjatých s rituální čistotou jídla typický pro tradiční židovskou domácnost. Náboženskou vhodnost nebo nevhodnost jídel určují Tóra a Talmud (k důležitým stravovacím zásadám patří např.: mléčná a masitá strava se nesmí jíst dohromady, ani připravovat dohromady, proto v košer kuchyních bývají 2 oddělené sady nádobí).

Židovský kalendář

Podle slunečního cyklu počítá jen roky, měsíce určuje podle cyklu lunárního – délka židovského měsíce odpovídá skutečnému oběhu Měsíce kolem Země ( je buď 29 dní nebo 30 dní).

Vnitřní organizace židovských obcí

Obce tvořily náboženskou a administrativní jednotku. Duchovní hlava obce je rabín, kterého jmenuje od 12. století vedení obce. Rabín je učitelem, autoritou v oblasti práva náboženského, předseda rabínského soudu. Obec má funkci i sociální instituce, důležitou část zde zastává Pohřební bratrstvo, které se staralo o umírající a o pohřby, pohřební bratrstva působila i jako dobročinné organizace. (zal. 1564, stanovy: rabi Löw, staly se vzorem pro tato společenství i v jiných zemích).

Židé v Čechách a na Moravě

Počátek přítomnosti Židů na našem území se klade již do doby římské, kdy k nám přicházeli židovští obchodníci.
V 11. a 13. století zde vznikaly kupecké osady, ty podléhaly panovníkovi, udělujícímu souhlas k usazení. Obce tvořily oddělené jednotky, které řídila vlastní samospráva (vedená znalci náboženského práva). Do pol. 13. století byl hlavním zaměstnáním Židů dálkový obchod. Od poč. 13. st. došlo k výraznému omezení oblastí, které směli Židé zastávat, byl jim vyhrazen pouze obchod s penězi (lichva = půjčování peněz na úrok), Židé měli povinnost nosit žluté označení na oděvu. V 15. a 16. st. došlo k vypovězení Židů z královských měst s výjimkou Prahy a Kolína a byl učiněn pokus o vypovězení Židů z Čech vůbec. Velká část žid. obyvatelstva se usadila ve venkovských obcích. V 17 . st. v důsledku 30-tileté války byla narušena městská i zemědělská výroba, pro židovské obce to také znamenalo značnou sociální nejistotu. V 18. - 20. st. byli Židé soustředěni do uzavřených čtvrtí (1726), v roce 1781 byl vydán Toleranční patent, ve kterém byla zrušena povinnost nosit označení na oděvu, žid. obyvatelstvu bylo povoleno studium na universitách, povolen výkon dříve zakázaných zaměstnání, což vedlo ke zlepšení sociálního postavení Židů.

Některé pojmy důležité z hlediska historického vývoje Židů

Antisemitismus – obecně: označení pro předsudky vůči Židům a činy vyplývající z tohoto přesvědčení

Diaspora – rozptýlení, dlouhodobý pobyt náboženské nebo etnické skupiny v cizím prostředí

Genocida – zločin vyvražďování a vyhlazování příslušníků národních, etnických, náboženských a rasových skupin.

Pogrom – krvavé, masové pronásledování, vraždění

Sionismus – židovské národní hnutí, vyjadřující touhu Židů po návratu do původní vlasti (název od hory Sión v Jeruzalémě, zakladatel vídeňský novinář Theodor Herzl 1860-1904)

Hodnocení referátu Židovské dějiny

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 262×
  1562 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Židovské dějiny