Život starých Egypťanů a mumifikace

Mumifikace

Arabské slovo „MÚMÍJA“ označovalo původně druh přírodní smůly, které se používalo v lékařství. Tato smůla patřila mezi substance, jichž se po řadě zkoušek a neúspěchů začalo používat k balzamování egyptských mrtvých. Z hrobů se dostala do egyptských lékáren, kde se prodávala až do devatenáctého století. Během doby se přestal dělat rozdíl mezi slovy „mumie“ a „múmíja“ a bohatým pacientům se podávaly na prášek rozpadlé lidské pozůstatky jako vzácná medicína.

Mumifikování mrtvol

V jednotném a mocném státě, v jehož čele stál božný král nebylo už možné zahrabávat mocnáře do písku jako jeho poddané. Začaly se stavět hrobky, zprvu mastaby, později pyramidy a posléze úkryty hluboko ve skalách. Jenže tam už nekonzervoval mrtvé tělo horký písek. Egypťané však byli vynalézaví. Vynašli a propracovali postupně složitý způsob, jak uměle vysušit tkáň lidského těla a zabránit jeho rozkladu.

Mumifikovaná zvířata

jsou vlastně mumifikovanými božstvy (obr. 3). V Egyptě byla uctívána jako božstva četná zvířata, například kočky, krokodýli a sokoli. Našli se celé hřbitovy uctívaných zvířat.

Smuteční obřady

U Egypťanů probíhaly takto: Zemře-li ze vznešeného domu člověk, který je alespoň trochu významný, tu si veškeré ženské pokolení z toho domu potřísní blátem hlavu nebo obličej. Mrtvého nechají v domě a pobíhají po městě s vytaseným šatem a odhalenými prsy a truchlí. Všechny příbuzné chodí s nimi. Muži také truchlí a i oni mají vykasaný šat. Když to vykonali, odvezli mrtvého k balzamování.

Umění balzamovat

Zná a zabývá se jimi zvláštní druh lidí. Když jim pozůstalí přinesou mrtvého, ukážou jim dřevěné podobizny mrtvých, pomalované jako skutečné mrtvoly. Jednu z nich označují jako nejnákladnější, druhou za méně hodnotnou a levnější, třetí za nejlevnější. Když jim to vyloží, ptají se jich, podle kterého způsobu si přejí, aby byl mrtvý balzamován. Pozůstalí se dohodnou na ceně a vzdálí se.

Balzamovači zůstanou a veškerou péči provedou. Nejprve vytáhnou křivým železem mozek skrze nosní dírky; část ho vytáhnou takto, část tím, že dovnitř nalijí rozpouštějící látky. Potom naříznou ostrým a aithopským kamenem slabiny a vyberou celou břišní dutinu; vyčistí ji, vypláchnou palmovým vínem a znovu vyčistí rozetřenými vykuřovacími látkami. Potom naplní břicho čistě utřenou myrhou a jiným kořením, kromě kadidla, a když je naplnili, zase je zašijí. Pak naloží mrtvého do sodného louhu a tam ho nechají 70 dní. Balzamovat delší dobu není dovoleno. Po uplynutí sedmdesáti dnů mrtvého umyjí a celé jeho tělo zabalí do nařezaných pruhů plátna z Byssu a natřou klovatinou, které Egypťané většinou používají místo klihu. Poté převezmou mrtvolu příbuzní. Dají udělat ze dřeva dutou podobu člověka, mrtvého do ní uzavřou a uloží v pohřební komoře nastojato opřeného o zeď (obr. 2). Takový je nejdražší způsob balzamování. Těm, kdo nechtějí vynaložit takové náklady a přejí si střední způsob balzamování, balzamují mrtvé takto: naplní klystéry cedrovým olejem a vystřikují jej mrtvému do břišní dutiny, aniž ho nařezávají a vyprazdňují břicho. Klystér vstřikují sedací částí, zabraňují mu aby vytekl zpátky. Potom balzamují mrtvého po stanovený počet dní. Poslední den vypouštějí z břicha cedrový olej, který tam před tím vstřikovali. Cedrový olej má takovou sílu, že spolu s ním vyjde obsah břicha i střeva v rozpuštěném stavu. Maso rozpouští sodný louh a z mrtvoly zůstane jen kůže a kosti. Když to vše balzamovači vykonali, odevzdají v tomto stavu mrtvolu příbuzným aniž s ním podnikají cokoli dalšího.

Třetího způsobu balzamování používají pro ty, kdo mají málo peněz. Vypláchnou břišní dutiny ředkvovým olejem, balzamují 70 dní a potom odevzdají mrtvolu příbuzným, aby si ji odnesli (obr. 8).

Ženy význačných mužů nedávají hned balzamovat jak zemřou, a také ne takové, které jsou velmi krásné nebo které něčím vynikaly. Ty odevzdávají balzamovačům teprve třetí nebo čtvrtý den. Dělají to proto, aby se zabránilo nekrofilii. Když byl jeden přistižen, ten druhý jej udal. Je třeba dodat, že se ženám při balzamování odstraňovaly genitálie i se střevy. Vnitřnosti vyňaté z těla se ukládaly do čtyř zvláštních nádob, takzvaných kanop, které stály pod ochranou čtyř synů Hórových. Kanopy (obr. 5) měly případně víka podoby Hórových synů: Hapi měl opičí hlavu a byl strážcem plic. Duamutef měl šakalí hlavu a chránil žaludek. Amset (Imset) měl hlavu lidskou a byl ochráncem jater. Kebehsenuf měl hlavu sokola a jeho ochraně byla svěřena střeva zemřelého. Kanopy byly umístěny v hrobce při sarkofágu s mumií. Zvláštní pozornost byla věnována srdci. Po mumifikace se vkládalo zpět do dutiny hrudní a do ní se kladl „srdeční skarabeus“. Někdy tento skarabeus srdce přímo nahrazoval. Šlo o sošku brouka vrubouna posvátného z čeledi chrobákovitých, který symbolizoval boha vycházejícího Slunce, Cheprera. Ze zachovaných mumií vyplývá, že často napomáhala příroda lidskému snažení. Prostý člověk si nemohl dovolit přepych dát svého nebožtíka balzamovat. Suchý písek vykonal stejnou práci a ani nebylo třeba vyndávat mrtvole vnitřnosti. Staří Egypťané zpravidla neoplývali zbytečnou hmotností, takže snadno seschli. Naproti tomu přílišná štědrost při balzamování mohla mrtvole i uškodit.

Uložení do hrobu

Po balzamování (obr. 1) byly břišní a hrudní dutiny vyplněny polštářky z lněného plátna napuštěného pryskyřicí. Potom bylo tělo zavinuto do lněných obinadel. Nejdříve se ovšem mrtvý ozdobil šperky. Například faraón měl na obou pažích celkem třináct náramků ze zlata, polodrahokamů a skutečných perel. Dalších jedenáct bylo přibaleno v obinadlech. Částečné byly míněny jako amulety. Na pěti náramcích září Hórovo oko a na třech je skarabeus zajištující božskou pomoc Ésety a Réa. Na prstenech je faraón vyobrazen, jak obětuje bohům a vzdává jim poctu. Prsty a nehty mumie byly chráněny zlatými náprstky. Hlavu a ramena kryla zlatá maska, prsa byla zdobena náprsníkem.

Když byla mumie připravena k převozu, vydal se s ní pohřební průvod k Nilu. Jako zapadalo slunce na Západě, tak byla na Západě i říše mrtvých. Po celou cestu lkaly ženy a profesionální plačky pronikavě kvílely, kněží přednášeli texty pohřebního rituálu. Do toho zaznívala hudba a nechyběl ani tanec. Na břehu Nilu se průvod zastavil a mumie se v rakvi dopravila na člun. V některých dobách následovala po vodě návštěva různých svatyň, zvláště u královských pohřbů. Pokud nebylo třeba přeplavit se přes Nil, napodobovala se plavba tím, že se sarkofág táhl na saních nebo se naložil na vůz tažený původně býky, později kravami, nebo i muži alespoň symbolicky a cesta se před vozem kropila kravským mlékem. Byl to snad nějaký očišťovací obřad. V průvodu se nesly i kanopy s vnitřnostmi mrtvého a předměty, které měly být spolu s ním pohřbeny v jeho hrobě. Kněz prováděl cestou úlitbu a vykuřoval všechno kadidlem za velikého kvílení plaček. Nežli se rakev vnesla do hrobky, aby se tam uložila do připraveného sarkofágu, postavili je před vchodem do hrobky a byl proveden obřad, „otvírání úst“. Šlo o úkon, jímž měla být zesnulému dána schopnost přijímat potravu, kterou mu pozůstalí byli povinni pravidelně přinášet v podobě záhrobních obětí (obr. 7). Mrtvý tak byl magicky oživen a všechny jeho smysly probuzeny k nové činnosti. Nyní bude schopen i v záhrobí znovu „poroučet lidem i věcem“. Také sochy králů a bohů byly podobně oživovány a zvláště též vešebty zesnulého, jeho náhradní hlava a srdeční skarabeové. Nářadí a nástroje, jichž se při tom používalo se nezřídka nacházejí přímo u mumií v rakvi, nebo jsou někdy na rakvi zobrazeny.

Obřad vrcholí obětní hostinou. Nyní bylo konečně možné uložit mrtvolu do hrobu. Protože v záhrobí pokračoval život v podstatě ve své časné pozemské době, bylo nutno vybavit jej vším, čeho mrtvý používal za svého života. Kdo si to mohl dovolit, ukládal do hrobu pro mrtvého i celé zařízení bytu včetně nábytku, šatstva i šperků. Přirozeně se mrtvému přidávalo na posmrtnou cestu i jídlo. Nechyběly ani chleby ani džbány piva (mimochodem, tehdejší pivo je velmi podobné dnešnímu egyptskému pivu — je velmi silné). O další potravu se museli starat pozůstalí při zádušních obřadech. Zámožní vlastníci pozemků pro tento účel část svých pozemků oddělovali, z jejich výnosů pokrývali náklady spojené se zádušními obřady a dodávkou obětních darů. Protože však staří Egypťané zřejmě měli špatné zkušenosti se spolehlivostí svých potomků, zajišťovali si dostatek potravin ve svých hrobech nástěnnými malbami. Zemřelý byl zobrazen před stolkem, na němž bylo vyskládáno jídlo. Nebo dávali v hrobkách pořizovat zdánlivé dveře a do nich postavit svou sochu. Na ostění zobrazovali jednotlivé druhy obětních darů. Tyto zdánlivé dveře umožňovaly mrtvému spojení s okolním světem a přímou účast na obětech.
Nejzachovalejší egyptskou mumií je podle mnoha vědeckých názorů mumie princezny Nsitanebašru. Jelikož je mumie opravdu velmi zachovalá, můžeme dokonce s velkou přesností určit, jaký princezna vedla život. Rozličné fyziologické znaky ukazují na to, že byla schopna žít nezávazným životem.

V tomto byli Egypťané neúnavní, jak si vymýšleli vždy další možnosti, jak si zajistit lepší posmrtnou existenci.

Život starých Egypťanů

Zrození člověka
Před tisíciletími stejně jako včera, dnes nebo zítra docházelo pod žhavým slunce v rajské zemi na březích Nilu k stereotypně se opakující, ale přesto pokaždé nové a jedinečné události-ke zrození člověka. Člověka, z jehož vrozených intelektuálních schopností a fyzických sil vyrostla podivuhodná struktura jedné z nejstarších civilizací světa.

Těhotenství a porod ve starém Egyptě ohrožovaly však také matku dítěte. Ne vždycky všechno proběhlo bez komplikací. Zmínky o tom nalezneme v lékařských textech. Přímé doklady však přináší studium egyptských mumií a antropologického kostrového materiálu. Hlavní ochranou bohyní těhotných, rodících a kojících žen byla Ipet-Tveret, zobrazovaná jako těhotná hrošice stojící na zadních končetinách a držící v předních tlapách kouzelný nůž nebo magický Esetin uzel.

Vzhledem k nebezpečím, která ohrožovala matku a plod, mezi nimiž bylo jistě nejzávaznější nebezpečí infekce-horečky omladnic pro matku a střevních nemocí pro novorozence-měla jen část narozených dětí reálnou naději na přežití. Přesto počet egyptského obyvatelstva neklesal, nýbrž stále stoupal. Proto se můžeme právem domnívat, že egyptské ženy rodily často, u když je zvyk dlouhého kojení (obvykle 3 roky) po každém porodu fyziologicky chránil před každým otěhotněním.

I když dopadl porod dobře, neměl ještě novorozený Egypťánek vyhráno. Musel překonat kritické období vysoké úmrtnosti nejútlejšího věku. S každým prožitým dnem pravděpodobnost jeho přežití stoupala. Nejvíc novorozenců umíralo v prvních dnech po porodu. Částečně se tu uplatňoval přírodní výběr: slabé a neduživé děti nebo děti postižené vrozenými vadami a zrůdnostmi byly eliminovány. Navíc spolu působily získané choroby, zvláště infekční, o které nebyla v důsledku nízkého hygienického standardu nouze. Egypťané za to ovšem činili odpovědnou bohyni psaní počítání Sešat, která podle nich při narození stanovila délku života. Svědectví dětských hrobů, nalézaných při archeologických výzkumech, není pro odhad lidské úmrtnosti úplné. Zdá se, že mnoho dětí, zvláště novorozenců, nebylo pohřbíváno v samostatných hrobech na oficiálních pohřebištích. Zemře-li novorozenec během porodu či krátce po něm spolu s matkou, následoval ji zpravidla do jejího hrobu. Jindy nejmenší děti ukládali do hliněných zásobnic, které zakopali blízko obydlí, nebo přímo pod jeho podlahou. Pokud dítě přežilo, věnovali staří Egypťané volbě jména stejnou pozornost jako dnes. Novorozenec mohl dostat jméno již v průběhu porodu. Tvořila je slova, která pronesla rodička, nebo některá ze skutečných či předpokládaných porodních pomocnic. Egyptská jména byla plná poezie a často vyjadřovala radost rodičů z narození dítěte. Např. „buď vítán“, „přál jsem si ho“, „krásná přišla“ atd.
Neměla-li matka dostatek mléka, uchylovali se staří Egypťané jako v řadě jiných případů k magii. Mateřské mléko ženy, která porodila chlapce dokonce považovali za účinný lék. Přechovávali je v džbáncích v podobě klečící bohyně Esety, která drží v náručí zesláblého kojence syna Hóra. Zdá se, že staří Egypťané tušili, že některé prostředky podané matce mohly ovlivnit zdraví dítěte. Zvláště oblíbeným lékem byla myš, kterou snědla matka nemocného dítěte. Navíc vkládali myší kosti taktéž do plátěného pytlíku, který svázali sedmi uzly a pověsili dítěti na krk jako talisman. Po skončení doby očišťování pokračovaly ženy ve své každodenní činnosti bez jakéhokoli omezení. Když děti vyrostly a začaly se batolit, stávaly se postupně čím dál menší zátěží pro matku. Nebylo třeba o ně složitě pečovat ani pokud šlo o jídlo, ani o oblečení. V teplém klimatu Egypta se děti mohly pohybovat nahé i mimo domov. Zdá se, že nahota byla přímo zdůrazňovaným znakem dětství. V pozdějších dobách začala být nahota starších dívek považována za nevhodnou, takže si oblékaly dlouhou tuniku dospělých žen. I staroegyptské děti měly svůj svět hraček a her. V příjemném podnebí Egypta si hrály především venku s náhodně nalezenými předměty, mezi něž patřily třeba kamínky, květiny nebo zvířata. Zvlášť oblíbení byli ptáci nebo opičky. Děti stále častěji pomáhaly při méně náročných pracích a tak postupně přejímaly od dospělých praktické dovednosti a znalosti. Při tom jim rodiče příkladem i slovem vštěpovali různé výchovné zásady, morální postoje a životní zásady. Tak od útlého věku získávaly v klidu domova základy svého vzdělání, které u většiny dívek zůstaly jedinými, kdežto u chlapců je doplnilo skutečné učení v určitém oboru. Výchova chlapců spočívala převážně v rukou otců, výchova dívek v rukou matek. Vzdělání měli staří Egypťané ve velké úctě a považovali je za výsadu. Vyskytli se však i nadaní jedinci, kteří neměli možnost navštěvovat školu, ale přesto vlastním úsilím získali potřebné znalosti a vynikli ve svém oboru.
Když mladý Egypťan či Egypťanka stanuli na prahu dospělosti, otevřel se před nimi dosud nepoznaný svět touhy a lásky. Žili v klínu rajské krajiny, v niž šuměly koruny vysokých palem, na sytě zelených pastvinách se pásla stáda dobytka. Půvaby přírody dokázali zamilovaní vnímat silněji než ostatní. Nacházeli v ní inspiraci k vyjádření svého obdivu nad krásou vyhlédnutého partnera, jak je tomu ostatně dodnes. Mládí a zábava patří bezesporu k sobě. Tento pradávný rytmus práce a zábavy trvá na březích Nilu dodnes. Egypťané se z daru života dovedli radovat a užívat si ho. Tanec je snad nejspontánnějším vyjádřením radosti přetavené do ladného pohybu. V Egyptě se tančilo odpradávna. Ve staré říši přistoupily skoky, podupávání a sportovní prvky, v pozdní době převládají tance, které byly součástí veřejných slavností nebo náboženských obřadů. Střediskem nezávazné zábavy byly i ve starém Egyptě hospody zvané domy piva.

Ideální součástí staroegyptského pořádku byl život v manželství. Egypťané vstup do manželství vyjadřovali obratem „udělat si ženu“, ale zdá se, že hlavní slovo měl dívčin otec. Po skončení svatebního veselí se žena odebrala do domu svého chotě. Podle toho se svatba označovala za založení domu.
Utichlo svatební veselí a novomanželé vstoupili do domu, který ženich před svatbou obvykle s pomocí příbuzných a přátel postavil. Technika stavby obydlí se v Egyptě vyvíjela řadu tisíciletí Lidé začali budovat (obr. 6) 7chatrč z dřevěných kůlů a sítinových rohoží potřených vrstvou bahna. Staří Egypťané nezapomínali ani na své nerozlučné pomocníky a zdroj výživy: stáda domácích zvířat. Většinu druhů chovaných zvířat převzali zemědělci již v domestikované podobě, nejspíš z přední Asie. V historické době rostl se stoupající zemědělskou produkcí i počet a velikost stád, která byla podobně jako půda majetkem velkostatkářů. Péče o ně se stala specializovaným zaměstnáním honáků dobytka a pastýřů. Nejčastěji chovali hovězí dobytek. Důležitou úlohu transportního zvířete sehrál osel.

Egyptské stavby

Egyptská civilizace proslula především díky svým obrovským stavbám – pyramidám, chrámům a monumentálním hrobkám. Vzhledem k tomu, že se tímto tématem zvláště zabývá mnoho jiných referátů, zmíním se o nich jen povrchně. Pyramidy byly v podstatě obrovské, velkolepé hrobky faraónů, kteří chtěli zůstat vryti do paměti civilizací následujících epoch.
Největší a nejznámější pyramidou je Cheopsova (Chufevova).

Co jedli Egypťané?

Základem výživy nejširších vrstev egyptského obyvatelstva byly jídla z obilovin. Obilná zrna se drtila pomocí kamenných palic na plochých vápencových hmoždířích, což byla výhradně mužská práce. Ženy pak tuto hrubou směs rozmílaly pomocí kulatého valounu na nízkém kamenném drtiči, u něhož musely klečet. Základní obilnou složkou potravy byl chléb. Těsto se buď vložilo do kuželovitých forem nebo se uhnětlo do bochánku. Koláče se pekly také z chlebového těsta, ochuceného však medem a sezamem, anýzem nebo nějakým ovocem. Ze stejného těsta se vařilo také pivo, které se dochucovalo kořením, datlemi, mandragorou nebo jiných ingrediencí. Chmel tehdy v Egyptě ještě neznali.

Rozšířené byly také ryby, zelenina, ovoce a zejména luštěniny. Egypťané hodně kořenili, hlavně anýzem, kmínem, koprem, tymiánem a fenyklem. Na mase si chudí pochutnávali jen velmi zřídka, bylo výsadou bohatých lidí.

Egypťané jako řemeslníci
Reliéfy a malby dokazují, že egyptští řemeslníci byli opravdu lidmi se „zlatýma rukama“. Omezený rejstřík svých nástrojů museli doplňovat šikovností svých rukou.
Zajímavou věcí je rozdělená výroba řemeslných výrobků. Předmět obvykle urazil delší cestu mezi řemeslníky, než byl dokončen. Řemeslník dostal také všechny své nástroje s sebou do hrobu, stejně jako i popisy pracovních postupů.
Nástroje se spolu se znalostmi jejich tvůrců měnily od hrubě opracovaných kamenných až po vysoce vyspělé kovotepecké, zlatnické nebo tesařské výrobky a vytříbené látky. Vzácnými a drahými látkami bylo (a je) zlato, stříbro a jejich slitina elektron. Ve staré říši bylo stříbro dražší než zlato, ve Střední bylo zlato dvakrát dražší než stříbro a v Nové říši se již udává poměr zlata, stříbra a mědi 200 : 60 : 1. Předměty celé odlité z ryzího zlata byly dostupné jen bohům či králům. Jen málo z nich uniklo všetečným rukám zlodějů.

Staroegyptští řemeslníci nepracovali ve vlastních dílnách ani nepoužívali svoje nástroje, ale pracovali v dílnách a používali nástroje, které patřily příslušníkům vládnoucí třídy nebo jimi ovládaným institucím. Společenské postavení řemeslníků nevyplývalo nutně z jejich umu, ale záviselo na tom, ke kterému pracovišti náleželi. Nejvýše stáli pracovníci královských dvorů. Je zajímavé, že tito nejsou nikdy zobrazováni při práci, ale většinou na scénách hostin či lovů. Možná to něco prozrazuje o jejich pracovním vytížení. Nižší postavení měli pracovníci chrámů a úplně nejníže stáli řemeslníci z dílen soukromých osob. Hierarchické rozdělení bylo podobné tomu dnešnímu – od učňů a pomocníků až po mistry a představené.

Nesdružovali se však do žádných cechů a jako celek ani netvořili nějakou vyhraněnou společenskou vrstvu.

Hodnocení referátu Život starých Egypťanů a mumifikace

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 294×
  2849 slov

Komentáře k referátu Život starých Egypťanů a mumifikace