Počátky řecké filosofie

Mýtická kosmologie a počátky řecké filosofie
(milétská škola, Pythagoras, Herakleitos)

Mytologický obraz světa a kosmologie:
· filosofie (slovo filosofia poprvé u Herodota — znamená ovšem snahu po vzdělání; tradice přičítá vynález pojmu Pythagorovi) vznikla z řeckého mytologického náb. a z vědění východních civilisací
· v mýtu bylo vše živé na jedné straně individualizováno, na druhé straně opět začleňováno do všeobecné přírody
· čím více se blížíme k člověku, tím je tato individual. silnější a roste rozpor (odcizení) mezi člověkem a přírodou, který je zastřen pomocí mýtu, kde člov. objevuje celek jsoucího prostřednictvím vzpomínky Ţ vše důležité a základ života leží v dávné minulosti a současnost je pociťována jako degradace
· mytolog. pojetí světa schází kritičnost, subjektivní postoj a samostatnost; mýtus se šíří v anonymitě od čl. k čl. a má tedy sociální charakter (spol. se v něm shlíží a podporuje)
· v mýtu je vše podřízeno mocnostem "prasvěta", díky čemu je tíha života a zodpovědnost rozhodnutí přesunuta do min.
· jedná se o jakési ukáznění chaosu (odraz ve spol.) prostřednictvím spravedlnosti
· prvopočátek není kriticky analyzován, jde jen o vyprávění, ve kterém ovšem nikdy nedochází k plnému uvědomění si, že nekonečně hrozící chaos je ustavičně zde
· vznik fil. — uvědomění si tohoto faktu, údiv, odcizení mezi námi a celkem jsoucího
· fil. se pomocí pojmů snaží zmocnit celku bytí, vysvětlit totožnost v různém a jednotu v rozmanitém a dospět až k poslední jednotě věcí
· jedním z nejstarších témat řec. filosofů je fysis, přičemž jejich zájmem není jen pozorovat jednotlivé jevy, ale také najít, co je jejich podstatou — ovšem ne ve smyslu substance (trvalý a neměnný podklad nahodilýh určení a změn), ale najít prazáklad přímo ve změně
Mytická kosmologie: příkladem může být Hesiodova (700 p.n.l.) Teogonie, kde říká, že počátkem všeho byl chaos, po kterém přichází země (Gája), Tartaros v jejích hlubinách a Eros — vládce mysli i vůle, pak přicházejí potomci — Erebos a Noc, zplození z chaosu a Nesesa jako výplod země; postupně vznikají další generace božstva
Milétská škola:
· tito fil. jsou označováni jako hylozoisté, protože hledají pralátku, která má charakteristiky něčeho živoucího, oduševnělého (vazba na orfismus)
· nejstarším představitelem je Thales (624 - 548 p.n.l.): předpověděl zatmění slunce, změřil stín pyramid, thalesova věta
· za arché považoval vodu (prohlásil také, že země je plochá deska, která leží na vodě)
· není skutečný vznik a zánik, vše se jen proměňuje (postupný přechod k vodě a z ní obnova)
· dalším představitelem je Anaximandros (610 - 546 p. n. l.), který jako první použil slovo arché a s jeho učením je spojen pojem nekonečna
· jako první napsal dílo o přírodě, je autorem první mapy světa a prvním, kdo na europ. kontinentě vztyčil sluneční hodiny a podal nemytolog. obraz světa, první racion. kosmolog. a kosmografii
· pochází od něho nejstarší dochované fil. dictum
· Anaximandros prohlásil neomezené za počátek jsoucích věcí; a z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času
· jeho spis měl zachytit celou fysis, vznik a zánik, který se má k sobě jako adikia a diké (bezpráví a spravedlnost) Ţ jedná se o čin a odčinění, které také musí být jednou odčiněno
· pralátkou je mu apeiron (neohraničené, neomezené), které tvoří hranici okolí, od níž jsme svou pozorností již odvráceni k věcem a procesům ve své bezprostřední přítomnosti; apeiron je ustavičně v pozadí věcí a dění, je všeobklopujícím horizontem, proto se věci z něho vynořují a zase do něho zapadají (vše konečné je v této genezi, vzniku a zániku a ve vzniku je přečin)
· myšlenka přečinu (adikia) předpokládá jistou mez, která věc samu v sobě uzavírá — její postava a tvar, a kterou je potřeba překročit Ţ aby věc vznikla, musí se vyrýsovat a uzavřít na všeobecném podkladě bezmezna
· žádná mez není dána jen jedinou věcí Ţ žádný konečný jev nelze pojmout samostatně, bez protikladu, nebo jinak než na základě protikladu (např. hvězdy vidíme jen za tmy)
· protiklady, bez nichž by nebylo neurčitého, meze, nejsou viděny pouze staticky jako vzájemné hranice, ale také dynamicky jako namířené proti sobě (jako spravedlnost a trest) Ţ odčinění má v sobě charakter nutnosti, který je vlastní vzájemnému omezování protikladů (vznik a zánik jsou spojeny zákonem nutnosti a tím je chreón)
· tato nutnost je nestárnoucím, nevyčerpatelným, nesmrtelným a nezničitelným pramenem pohybu (jediný počátek, který vládne, je ničení všeho, co má hranici, omezení a je ovládán apeironem)
· důvod pro nutnost apeironu je, aby se dění nevyčerpalo
· ve fragmentu je řečeno, že nad vznikem a zánikem vládne čas a že apeiron má zvláštní čas. charakter — je věčné, bez stáří, nezničitelné, tedy pravý opak toho, co je v čase (Anax. ho nazval i božské — bohové jsou věční)
· v případě apeiron se nejedná o pralátku v obvyklém smyslu, ale o vyšší vnítřní zákon, který určuje každé konečné jsoucno
· pokud jde o jeho kosmologii, apeiron neobjímá jen náš svět, ale nekonečný počet světů
· svět vzniká vyloučením z tohoto horizontu (neomezena): to, co plodí od věčnosti teplo a chladno, odloučilo se při vzniku tohoto světa a vyrostla z něho ohnivá koule kolem vzduchu, obklopujícího zemi, tak jako kůra kolem stromu; tato koule se roztrhla a rozdělila do kruhů, vzniklo slunce, měsíc a hvězdy
· protiklady jsou uvnitř tohoto světa, nejkrajnější z nich jsou protiklady ohně a země (teplo, sucho, světlo Ű tma, vlhko a chlad)
· vesmír se tvoří podobně jako bouře, protiklady se navzájem potírají a splácejí si svůj dluh; prvotní ohnivý prstenec praská, když se vytvoří hustý oblak par, které vytvořila vysoušená země — moře je zbytek původní vlhkosti zemské; zhuštěný, sražený vzduch pojme původní oheň dovnitř dutých schránek, které mají podobu kol a na jejichž obvodu jsou průduchy, kterými nám září nebeský oheň (slunce, měsíc, hvězdy...)
· zatmění vzniká ucpáním otvorů
· svět je kotouč, v jehož středu se volně vznáší země válcovité podoby, která se pozvolna vysušuje
· podle některých interpretů pohyb vzduchu způsobuje pohyb vesmírných. kol
· pokud jde o vzdálenosti, vnitřní kotouč je vzdálen 9, kotouč měsíce 18 a kotouč slunce 27 zemských průměrů
· první živočichové vznikají ve vodě a postupně vychází na souš
· člověk se zrodil z jiných živočichů
· třetím představitelem milétské školy je Anaximenes: jediný z miléťanů, o kterém není zachována zmínka o žádném sklonu k matemat. myšlení
· nebeská tělesa chápal na způsob dějů v ovzduší, pravidelný proud výparů je motorem nebes a potravou nebeského ohně; atmosférické jevy přetvořil na pneuma — proudící vzduch (vysvětluje vznik duhy, kroup, blesku...)
· arché vysvětluje jako vlastnost, kvantitativní určení něčeho, co existuje v našem okolí (Anaximenes chce najít mechanismus, jímž prazáklad vše ostatní vytváří); počátek je jednou z věcí, které jsou vysvětlovány
· zjišťuje hlavní věc — mechanismus zhušťování a zřeďování ve všem Ţ to, co se může zhušťovat a zřeďovat, je vzduch; vzduch také sám neviděn vše neviditelné objímá
· když se ptá na to, co dává život, klade si otázku po procesu, který oživuje (psyché, duše) Ţ co je duše jiného než vzduch? Co je oživování jiného než dýchání = přijímání vzduchu do sebe?
· žít = vzdorovat rozkladu, který nastane, když nás opustí dech
· duše nás ovládá a udržuje pohromadě: "Jako naše duše, jež je vzduch, nám vládne udržujíc nás pohromadě, obklopuje i celý vesmír dech a vzduch." Ţ vzduch vládne vesmíru, dává mu veškerý pořádek, udržuje jej pohromadě a sděluje mu pravidelný životní pohyb (pohyb je pohybem vzduchu a to je také zákl. pohyb živ. bytostí — dýchání)
· vzduch se pohybuje zhušťováním a zřeďováním (vznik oblak, vody, kamení...); zhuštění je stydnutím a zřeďování oteplováním
· země je plochá a vznáší se nad vzdušnou nekonečnou propastí; slunce, měsíc, hvězdy vznikly z vlhkých výparů, které se postupným zřeďováním zanítily a jejich pohyb je způsoben tím, že tlačí před sebou srážející se zhoustlý vzduch
· slunce, když zapadne, obchází kolem země a zmizí za vysokou horou, která tvoří vyvýšenou sev. hranici země

Pythagoras (570 — 500 p. n. l.):
· pocházel ze Samu, pak odešel do již. Itálie, kde působil v Krononu, z něhož odešel do Metapontia
· jedná se o postavu legendární, téměř mystickou; Herakleitos mu vytýká šarlatánství, pro Xenofana je to nepřítel, kterého je nutné potírat satirou, Demokritos je naopak jeho obdivovatelem
· pythagorejismus má jisté prvky související s orfismem (řec. náb.-fil. hnutí spjaté s dionýsovskými mystérii, askeze, vysvobození duše z těla) a také spoustu mystických prvků — nauka o převtělování, o čísle tři...
· Pythagoras osvobodil mat. od ryze praktického použití a učinil ji teoretickou
· zatímco miléťané zkoumají povahu hromu a blesku z fyzikální stránky, pythagorejci si počínají pověrečně
· jejich život poutá řada příkazů a zákazů, askeze, organizace dne Ţ život má být ovládnut myšlenkou zákona
· poznání je pojato jako praktika očistná, katartická
· pythagorovo učení nachází společný prvek všech jevů
· tvar je ve všem jednotlivém, ve věcech i dějích a čím je ho v nich více, tím jsou více, tím jsou určitější, tím více jsou sebou Ţ je důležité určit tvar v sobě samém a to pomocí počítání
· počítáme číslem (arithmos), které Řekové vidí jako určitý počet určitých věcí Ţ v čísle je vlastní základ určitého, konečného bytí
· číslo je určeno k tomu, aby se jím počítalo za účelem identifikace určitého tvaru (číslo jako původ tvaru)
· je třeba rozeznávat čísla fyzická (počty jevových věcí, týká se hmotného určení) a č. aritmetická (počty ryzích jednotek, týká se formálního určení vlastností)
· číslo je to, co věci omezuje; nejposvátnější č. je 10 (1+2+3+4=10) a je uspořádáno do tvaru tetraktis

· tak jak je č. nehmotné (netělesný princip světa), tak je nehmotná i duše
· neurčito se nestře jen do neurčitých dálek, nýbrž proniká vším a dostává se i do sebemenšího úlomku kontinua
· i nejmenší úsečku je možné dělit znovu a znovu, ale faktem je, že omezení existuje Ţ musí i nekonečno narážet na jistou mez a tou je bod, ke kterému směřuje všechno dělení
· bod je jednotka a jednotka je bod, je nedílná jako bod, nemůže mít části a zlomky Ţ jednotka je tím, na co všechno naráží, je peras
· počet (arithmos) je omezené množství jednotek, které jsou odděleny, opakují se v nekonečném počtu a tím i sem vchází apeiron
· dělitelnost je příznakem neurčitého, ale číslo mu čelí tím, že mu klade do cesty překážku — poslední jednotku, proto také lichost vyznačuje číslo (u něho dělení nevyjde)
· jednička není číslem, dvojka je sudá Ţ trojka je první počet; trojka také představuje počátek, střed a konec
· počet je pramenem tvaru (trojúhelníková čísla, tetraktys, gnomon)
u gnomonu jde o to, aby východisko bylo vždy zarámováno, což je možné dvojím způsobem:
1. východiskem je 1 bod a zarámovaný tvar zůstává stejný, klidný, bez pohybu — čtverec, jsou to součty čísel lichých
2. vycházíme ze dvou bodů, jsou to čísla obdélníková a získaný tvar je pořád jiný — pohyb, jsou to součty čísel sudých

· číslo má 3 druhy: sudou, lichou a sudolichou (násobek sudého a lichého čísla)
· vysvětlovat svět znamená osvětlovat tvar jakožto číslo a číslo z jeho počátků a možností Ţ ve všem, co jest najít části, které lze počítat a uvádět tím ve vztahy a obrazce; tak se podaří nehmotné a unikající apeiron zaklít do něčeho určitého
· fysis je skloubena ze složek bezmezných i omezujících, vzniká jejich skloubením, kterým je také dána určitost věcí; k tomuto skloubení dává klíč arithmos, který je pevně určen, je jasný sám v sobě, je v něm bezmezné i mez, které samotné nejsou ničím, arithmos je poutá svazkem jednoty
· arithmos je nezatajující, nezávistivý, zatímco apeiron chce vše pohlcovat, vším vládne a vše ničí, nelze u něj rozlišit přesné části, skrývá se a uniká
· vykládat svět = opřít se o arithmos (vlastnosti věci poznávané smyslovým vnímáním mají být uvedeny do vztahu k arithmos) — Filolaos říká: "Číslo v duši uvádějíc všechny věci v soulad a vnímáním činí je tak poznatelné a navzájem úměrné podle povahy gnomonu, dávajíc jim tělesnost a oddělujíc od sebe každé věci zvlášť, což platí o bezmezných právě tak jako o omezujících"
· přiřazení čísla věcem a vztahům se děje pomocí aisthésis — vněmu (často stačila povrchná podobnost, aby bylo nějaké vlastnosti přiřazeno číslo: např. spravedlnost 4 nebo 9...)
· ale někdy bylo přiřazení také založeno na skutečných kvantitativních vztazích (např. poměr délek strun)
· z protikladu peras — apeiron vycházejí i jiné protiklady: lichá — sudá, jedno — mnohé, pravé — levé, muž — žena, klid — pohyb, rovné — křivé, světlo — tma, dobro — zlo, čtverec — obdélník
· ve jsoucnu existuje pranapětí, které ho prochvívá — boj proti apeiron

Herakleitos z Efezu:
· pocházel z prastarého aristokrat. rodu a stál na straně protivníků demokracie; žil v ústraní — nejdříve v Artemidině chrámu, později v horách, kde se živil rostl. stravou
· je označován jako temný, plačící fil.
· jeho dílo nese název Peri fyseos a dělí se na 3 části: o veškerenstvu, řeč politická a teologická (toto dělení je pozdější, u Herakleita je těžké oddělovat tyto 3 složky), zachovalo se nám 129 zlomků, všechny jsou ale vytrženy z kontextu
· účel života: teorie není samoúčelnou zaměstnaností ducha svobodného od všech trápení; teorie předpokládá, že již bylo dosaženo cíle a sama je blaženým spočinutím, ale Her. tvrdí, že filosofováním se cíle teprve dosahuje
· život je rozpolcen, má sklon snít a uzavírat se proti tomu, co by ho vyvedlo z klamu (stejně jako ve snu, ve kterém platí naše fantazie, přání a o skutečnosti ve snu nevíme) — spánek, sen je odpočinutí, rozkoš
· každý požitek je kus zákl. snahy uzavřít se, vytvořit si vlastní svět, ve kterém platí naše hodnoty a který nám vyhovuje; ovšem tento náš svět je stále křížen a ničen
· Her. říká, že je třeba opustit toto lidské stanovisko a místo "vše je mi jedno" říci "vše je jedno" Ţ spor, protiklad, který vše ničí a potírá, je jedno; to, co všemu vládne a vše sjednocuje, je válka, která se vypovídá tomu, co by v nás chtělo klid
· myslitel se vyjímá z celku všech lidí, kteří nerozumí logu a uvědomuje si, co činí — to mu říká logos, který ví o bytí, protože je bytí
· tak jako sen i lid. skutečnost něčím je, ale ne tím, za co se vydává, není v ní bytí, protože nevíme, co činíme, co znamená bytí a život
· logos rozkládá, co se zdá jednoduché a sjednocuje rozmanité Ţ tím společným je protiklad, celý obsah logu
· všechny lid. zákony se živí jediným božským, neboť ten poroučí, jak daleko chce, stačí na všechno a dokonce i na víc Ţ vše má jediný smysl a porozumět mu znamená porozumět životu (toto porozumění nazývá Her. rozvaha a je prý společná všem lidem)
· proto je povinnost následovat společné, ale ačkoli je logos společný, mnoho lidí žije, jakoby měli svůj vlastní rozum a ten působí rozklad jednoty Ţ snaha uzavírat se nás zavádí: "Bdícím náleží jeden a týž svět, každý ze spících se však odvrací do svého vlastního. Spící ztratil sebe sama."
· pochopení má dvě stránky: jasnost o sobě (že vlastní bytost je zdánlivá a konečnost je klamná) a jasnost o veškerenstvu (že tvoří jediný, souvislý celek)
· zákl. myšlenkou je nepřetržitá souvislost, kterou působí protiklad, který je základem vší syntézy a harmonie (ta není zjevná — bytí se rádo zahaluje): "Protisměrné kráčí spolu a z rozcházivého nejkrásnější sklad" Ţ oblouk a tetiva u luku
· pohyb a život je vyrovnávané napětí, každý protiklad nese sám v sobě dynamiku, která jej převede v opak; princip věčného všudepřítomného pohybu, vše plyne a nic netrvá
· boj protikladů je všemu společný, je všeho otcem, vše se děje na zákl. sváru a nucení
· věčný pohyb pramení z toho, že jedno není mrtvé, prázdné, ale při všem trvání miluje změnu, samo se proměňuje, je jedním jen v protikladech, jejichž dynamické potírání je podstatou světa Ţ tento svět nestvořil žádný z bohů ani z lidí, ale vždy byl, je a bude věčně živý oheň, vzněcující se podle míry a uhasínající podle míry
· svět. proces je střídání zákl. fází: kosmos — hasnoucí jednota, diferenciace, protiklady a oheň — vzplanutí jednoty, v níž na jistý čas protiklady mizí a trvá pak nerozlišené apeiron (dosáhnutí cíle, klidu, ale jen na chvíli ), indiference
· jednou je apeiron samo v sobě, jindy je ve věcech vzájemně se ničících
· odlišuje velký (mezi světem a ohněm) a malý svět. cyklus (uvnitř světa mezi svět. elementy)
· přechod ze stavu do stavu nastává převratem, který není pozvolný: nejdříve vznikne z ohně moře, pak suchá země a světský žár, určitá míra země se naopak promění zase na vodu, atd.: "Žije oheň smrt země a vzduch žije smrt ohně, voda žije smrt vzduchu, země smrt vody"
· po proběhnutí svět. roku (10 800 let) vše zaniká ve svět. požáru, z něhož pak všechno opět vzniká
· z výparů zemských a mořských vznikají neb. tělesa, nachytají se do kuželovitých nádrží na nebesklonu, z nichž pak září
· protikladem zákonu je pro Her. nahodilost: "Jako kupa nazdařbůh nasypaného —nejkrásnější svět" — z hlediska prostorového a "věk — dítě v dětské hře s kameny" — z hlediska časového
· duše je pro Her. výpar z těl. šťáv, především asi z krve; i duše se vypařují: "Duši je smrt stát se vodou, vodě smrt stát se zemí, ze země však vzniká voda, z vody duše."; dále zdůrazňuje její nekonečnost — hluboká míra duše
· suchá duše je nejmoudřejší a nejlepší Ţ opilý muž se dává vést nedospělým hochem, protože má vlhkou duši
· protože život a smrt jsou spojeny, je každý život jen částečným životem a částečnou smrtí; mezi životem a smrtí je spánek jako voda mezi žárem a zemí
· boha chápe jako jednotu protikladů, smysl světa, je "moudré, odloučené od všeho"
· co se týče posmrtného života, říká, že "duše v Hádu čichají" — nemají nic společného s těl. schránkou

3. Eleaté a tzv. fyzikové po Parmenidovi (Empedokles, Anaxagoras)

Eleaté: Za předchůdce hl. představitele této školy — Parmenida je považován Xenofanes, který měl především důležité názory teologické
· s jeho jménem souvisí 1. fil. formulování monoteismu
· kritizoval Homéra a Hesioda, stejně jeko mytické náb. názory, protože posuzují bohy podle lidí, podle jejich chyb a podoby
· takovéto náb. není náb. pro spořádanou polis (nezákonnost)
· lidé mají prosit boha, aby jim dal možnost činit, co je spravedlivé Ţ smýšlení, zdatnost, vnitřní určení je v nás samých a bohům náleží jen vláda nad vnějšími okolnostmi, které dávají možnost uplatnit to, čím jsme
· skepticky posuzoval lidské poznání nejvyšších věcí
· není božské zjevení na počátku, ale nynější povinnost hledat lepší
· boha, který je kosmického charakteru, potřebuje polis k ochraně svornosti a práva Ţ je to bůh vesměrného zákonitého života, sám celý živý a chápající, je jen jeden a všechno koná myšlenkou ducha
· bůh zůstává na témže místě a bez pohybu, podle Xen. je kulové podoby
· Xenofanes je prvním panteistou, boha chápe jako světu imanentní
· tvrdí, že země a voda jsou hmotné věci, ze země je vše a v ní také vše končí
· země a voda je vše, co se děje a roste, z moře je všechna voda i vítr, z vody vystupují oblaka, vlhké výpary obsahují ohnivé částečky, jež se shromáždí a vytvoří neb. tělesa: slunce, měsíc a hvězdy jsou také jen žhavým oblakem
· každý den je nové slunce a zatmění nastane, když se žhavý oblak zřítí do neobývané části země
· neb. jevy pramení v pozemských, ale mají na ně vliv — pomáhají vysoušet zemi, která je původně vlhkým blátem, které vysychá, řeky jej však odnášejí opět do moře Ţ opět vlhké bláto a zánik živých tvorů Ţ opakování procesu
· jako první reflektoval skutečnost, že existují jeskyně, že se v horách nacházejí mušle a obtisky ryb a tuleňů...

Parmenides: 460 — 540 p. n. l., z Eleje, byl autorem mnoha zákonů, ale pro nás je důležité jeho dílo Peri fyseos
· je to první fil. dílo ve verších; zachovalo se nám 157 veršů
· on sám tam vystupuje jako mladík
· v 1. části Parm. popisuje, jak se proniká dovnitř toho, co je; vylíčení je v čase min. Ţ do nitra se už proniklo
· nadlidské byttosti — daimones — přivedly básníka na cestu poznání (jel na voze taženým klisnami, vedly ho slunné dívky až k bráně dne a noci, ke kterým má Diké klíče a dívky ji přesvědčily, aby jim otevřela; bohyně ho vyzvala, aby jel po cestě a poznal jak pěkně zakulacenou pravdu, tak i mínění smrtelníků)
· tato cesta je mnohozvuká — mnoho sděluje
· Diké (zásada, zákon, nutnost) má klíče od brány = musíme se k ní obrátit, aby nás od toho, co je na povrchu, pustila dovnitř (to, co nám otvírá bránu poznání je uvědomění si nutnosti)
· Parm. se má dozvědět nejen pravdu (aletheia, která objímá v sobě vše, včetně svého protikladu), ale také mínění smrtelníků, které podává 2. část básně
· jaké cesty tázání lze vzíti v úvahu?
1. cesta pravdy a přesvědčení, že jest existuje a není neexistuje
2. cesta naprosto neschůdná, že není existuje a že je nutné nebytí
3. cesta smrtelníků, cesta zdání, že bytí a nebytí jest totéž a není totéž (je nutné ji převést na dvě předchozí cesty)
· chápání a bytí patří k sobě, bez jest nelze pochopit nic
· jest je původní celek, který nám otvírá přístup ke každému jednotlivému
· bytí znamená jest, nic není, ale většina lidí (dvojhlavců) myslí, že ne přece nějak jest a donucují bytí a nebytí, aby se spojily a číní z jednotného jsoucna dvojí, nutí jsoucno, aby se spojilo s nejsoucnem, aby v chápání jsoucno a nejsoucno byly pohromadě, zatímco ve skutečnosti veškeré chápání náleží jsoucnu
· jest je totiž celistvé, neotřesitelné a nezakončitelné, ani kdy nebylo a nebude, protože je nyní a všechno najednou, jedno, souvislé
· ne, nepochopitelné samo o sobě není uvnitř jsoucna, ale mimo něj, tvoří jeho hranice
· z toho, co jest, nemůže vzniknout nic jiného, než ono samo
· jsoucno nelze rozkládat, nelze také mluvit o vzniku (z ničeho nic nemůže vzniknout a ze jsoucna také ne, protože to by předpokládalo nebytí) Ţ jsoucno je celé vyplněné jen jsoucím
· odlišnost se objevuje jen na úrovni smysl. vnímání
· i mrtví vnímají, ale jen chlad a ticho (jako opak světla a tepla)
· bytí je nevznikající a nezanikající, je to nerozborné kontinuum, ve kterém vládne nerozlišenost a nelze mluvit o částech, jsoucno ale nemůže být bez omezení, protože jest nic nepostrádá, tedy nemůže postrádat ani omezení (je to omezení pomocí nepochopitelnosti ničeho)
· bytí lze postihnout orgánem bytí — tím je chápání — a vyslovit logem
· pokud jde o kosmologii, vzduch se vypařil ze země jejím silným stlačením, slunce a mléčný kruh jsou výdechem ohně, měsíc je smíšen ze vzduchu a ohně, všechno obklopuje éter a pod ním leží ohnivá část — obloha
· husté je pro Parm. totéž co tma a lehké totéž co světlo

Zenon z Eleje: navazuje na Parmenidovo učení, které chce dokázet Ţ aporie; s jeho jménem se však nepojí žádná vlastní myšlenka, je to spíše kritik a polemik
· ke každé věci patří velikost, ale jakmile kladu více věcí, dostaví se spor: když máme dvě sousední věci, musí být mezi nimi mezera (jakési vzdušné těleso), ale i mezi tou věcí a mezerou musí být další mezera atd. Ţ jakmile přepustím mnohost, musím připustit i dělbu donekonečna
· je-li mnohé, je nekonečný počet jsoucích věcí, neboť mezi nimi je vždy něco uprostřed, mezi těmi opět neco a tak je nekonečost jsoucích věcí
· první rozpor je v tom, že věci mají být zároveň velké i malé, druhý v tom, že mají být jednotou i nekonečnou mnohostí, třetí v tom, že mají být zároveň omezené i neomezené
· celá pevná jednota věcí mizí v nekonečném pohybu
· je-li jsoucen mnoho, musí být stejné i nestejné a to je nemožné
· je-li místo, v čem je?; i místo musí být na nějakém místě
· pohyb je nemožný, protož věc musí nejdřív přijít do poloviny dráhy (důkaz nemožnosti začátku)
· důkaz nazvaný Achilles je zase důkazem nemožnosti dokončení
· třetí důkaz týkající se letícího šípu ukazuje, že nelze najít žádný okamžik, ve kterém by se děl vlastní pohyb
· čtvrtý argument je nazván stadion a mluví se v něm o masách na stadionu, které se pohybují proti sobě a jejich relativní rychlost je tak dvojnásobkem jejich rychlosti vzhledem k okolí, což v současné době samozřejmě není žádný paradox

Melissos: poslední přdstavitel eleatů
· ilustruje to, co známe již z Parmenida — nemožnost vzniku z ničeho
· dokazuje nemožnost pohybu a změny vůbec

Empedokles: 485 — 435 p. n. l., pochází z Akragantu
· vliv sicil. náb. názorů, činnost lékařská
· dochovány jsou jeho zlomky Očištění a O přírodě
· na tom, že dovede pochopit veškerou přírodu, uvědomil si své poslání vyšší, nadřazené bytosti, ale lid. poznání nestačí na to, aby ovládlo celek, protože nestačí na poslání živoucích a démonických bytostí
· lid. chápání je veskrze částečné
· Emp. je srozuměn s tím, že v jeho slovech mluví bůh, ale múza nepoví všechno, ale jen to, k čemu až lid. duch se může vzepnout Ţ našimi prostředkami nelze dospět k Jednomu, k absolutnímu celku a není důvod, proč neklást mnohost jsoucího, množství v tom, co chápeme
· absol. celek je nedosažitelný a tím je otevřena cesta k pochopení jednotlivých věcí pomocí smyslů
· kořeny bytí lze pochopit jen jako určení způsobu jak existuje mnohé
· mnohé, které jest, má povahu absol., neměnného, nepočínajícího a nekonečného jsoucna Ţ není rození a smrt, ale jen míšení a střídání věcí smíšených
· protiklady a živly se už nepřeměňují jeden ve druhý, ale jen se mísí, přičemž zůstávají stejné
· 4 prvky jsou základem a nositely všech předmětných určení, z nich se vytváří všechna rozmanitost skutečná (stanovil rozdíl mezi zákl. a odvozeným)
· původem míšení je láska a spor
· věci jsou lhostejné k tomu, co se s nimi děje; proti této lhostejnosti směřuje láska
· protikladem lásky a nenávisti je možný svět, který umožňuje míšení a pohyb
· co konečně je? — nic, než 4 rizomata (kořeny, živly): voda, vzduch, oheň, země, která se láskou a nenávistí nacházejí v různém stavu
· láska a nenávist jsou životní fluida světa, jeho dýchání, které se zakládá na rovnováze krve a vzduchu (krvi odpovídá láska, vzduchu nenávist); svět střídavě vdechuje a vydechuje svár
· láska pojí dohromady nesourodé (plodí bytosti), nenávist rozděluje nesourodé (rozkládá bytosti)
· rozdíl prvků je ale nepřekročitelný a tak, když láska působí dál, obrátí se ve svůj opak a sfairos (stav dokonalé harmonie) se rozruší — jakmile ale k tomu dojde přičiněním nenávisti, opět začíná působit láska
· klid ve sfairu musí po nějaké době ustoupit pohybu
· láska je proti všemu uzavírání a uvádí tak v pohyb i samu smrt
· homogenní věci jsou ve stavu lásky, stejně tak i vše, co je schopno míšení
· láska a nenávist jsou vztahy, v nichž věci jsou
· láska je stejná na šířku i na délku
· kosmogonie: výsledkem sváru je vylučování prvků každého zvlášť, které se děje chaotickým úsilím, vznikají aglomerace elementů a tato oblast tvoří rámec tohoto dění: vzduch na povrchu ztuhlý v křišťál oblohy, ohnivá polokoule, jež působí den, dole pak země, z níž oheň vypudil vodu v podobě moře a jakmile se svár uchýlí na obvod kruhu, začne láska uprostřed míšení podle pravidel
· Emp. si kladl spoustu otázek: proč se některé látky mísí a jiné ne? jak vzniká zárodek? čím vzniká rozdíl mezi pohlavími? co je podstatou dědičnosti? jak se děle vnímámí? — při jejich odpovídání uplatňuje analogie (napodobit zkoumaný jev modelem, který je jasný)
· slunce je pro něj oko vesmíru, skleněná čočka, která nemá vlasní světlo, ale soustředí v sobě ohnivé částečky, které přicházejí z ohnivé polokoule, usazené pod oblohou a působící den
· světlo je pohybem zmíněných částeček a musí mít konečnou rychlost
· žádná látka není úplně homogenní, bez mezer a dutin, každá je prostoupená cestičkami (poroi), které dovolují přístup jiným látkám a od nich také závisí vlastnosti dané látky (průhlednost, slučitelnost...)
· každá věc vysílá proud nepatrných částeček (např. světlo je výtok ohnivé masy)
· vnímání je setkávání se stejného se stejným Ţ jen to můžeme vnímet, čím sami jsme, ve vnímání musí být přítomna vnímaná věc (např. vidění je setkávání vnitřního a vnějšího ohně)
· myšlení je něčím velmi podobným jako vněm (chápání jakožto nejjemnější směs všech živlů)
· živé vzniká bezprostředně z elementů působením lásky (i výhonky žen a mužů vznikly jako erupce ohně)
· o Bohu říká, že ho nelze přiblížit očím, ani uchopit, je svatou a zcela nadlidskou myslí

Anaxagoras: 500 — 428 p.n.l., narodil se v Klazomenech
· smyslem života je nazírání a svoboda, kterou nazírání působí jakožto převaha nad našimi malými a každodenními záležitostmi
· doba před zrozením a spánek nás učí, co je smrt
· vše je obsaženo ve všem a celý přírodní výklad se děje vylučováním a shromažďováním homogenního
· elementů je nekonečný počet
· žádná věc nevzniká a nezaniká, ale se ze jsoucích věcí směšuje a rozlučuje, ale po kvantitativní stánce nenastává změna, všeho je stále stejně Ţ jaké je toto kvantum (konečné či nekonečné)?
· u každého malého lze najít ještě menší kvantum a stejně tak i u velkého větší
· jsoucno je tedy nekonečné, apeiron v malém i velkém
· každá věc nekonečně dělitelná, každá část má v sobě vše Ţ není žádné odloučené bytí, vše obsahuje podíl všeho Ţ chápat znamená chápat všechno
· každá jednotlivost obsahuje celé univerzum
· i protiklady musí být v sobě obsaženy
· prostorová oddělenost pro nús nemá platnosti
· původní chaos si představuje takto: dohromady byly všechny věci, nekonečné co do množství i co do malosti, neboť i malost byla nekonečná
· počátek našeho světa nastal, když zasáhl princip, který vše shromažďuje = objevování, projevování vlastností
· všechny rozlišené věci musely být obsaženy již ve zdánlivé nerozlišnosti chaosu, který se skrýval v temnotě nekonečně malého
· k tomu, aby z chaosu vznikl kosmos, bylo třeba, aby se semena věcí sjesnotila — k tomu bylo potřeba principu, který chápe i mimo lidská měřítka, chápe i nekonečno a je sám nekonečný — nús
· tento duch je jednotící silou, která ukazuje stejnému cestu ke stejnému
· k tomu, aby mohl věci ovládat, nesmí být žádnou věcí
· je naprosto celistvý, jednoduchý a tak může ovládat a postihovat celou složitost
· prostředek, kterým nús sjednocuje rozptýlené je vír, a tak se ze stavu chaotických semen vytváří svět
· pohyb, který nús zavádí, není nahodilý, ale úmyslný a účelný, odlučuje od řídkého husté, od tmavého zářivé a od mokrého suché
· nejprve se vylučují vzduch (hustý, chladný, vlhký) a éter (opak)
· mlhovitá hmota postupně zhoustla v zemi
· nús jako nejsilnější, nejmocnější a chápací musí vše zařizovat podle zásad dobra
· nús je bez mezer, samovládný a nesmíšený s ničím, je nejjemnější i nejčistší ze všech věcí
· vodou z oblaků se semena živých bytostí dostala na zemi a rozvíjejí se pak v oživená těla pod vládou těl. psyché
· nús jakožto psyché působí v malém to, co nús světový
· i rostliny chápe jako v zemi utkvělá zvířata
· smrt je oddělení ducha od těla, spánek je únava ducha
· vnímání je pro něj kauzální děj
· ukazuje na relativnost orgánu a vnímaného

· člověk je nejchytřejší zvíře, protože má ruce

Hodnocení referátu Počátky řecké filosofie

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 397×
  4938 slov

Komentáře k referátu Počátky řecké filosofie

cunus
A co takhle formátování? Tohle nejde číst!