Šamanismus

Slovo "šaman" pochází z jazyka Evenků, malé skupiny tunguzsky mluvících lovců a pastevců sobů ze Sibiře, kde je vyslovováno ša-mán s důrazem na poslední slabiku. V angličtině se vyslovuje šá-man nebo šáj-man. Toto slovo bylo ve světě používáno velmi neobezřetně a docházelo i k různým záměnám s výrazy "léčitel", "černokněžník" nebo "čarodějný doktor". Tyto záměny se objevovaly především tam, kde se tito lidé (šamani) pohybovaly mimo hlavní proud zavedených náboženství.
Šamani splňují více funkcí najednou. Fungují jako lékaři, mystici i sociální pracovníci. V průběhu dějin byli často považováni za blázny a docházelo i k jejich pronásledování.

Šamanismus je s velkou pravděpodobností nejstarší známá duchovní disciplina na světě a známky jeho existence byly objeveny v Austrálii, Severní a Jižní Americe, na Sibiři, v Africe i v některých částech Evropy. Jelikož to není žádné organizované náboženství, stojí v protikladu ke všem vírám a přesvědčením a vyvěrá z hlubokých úrovní paměti zděděné po předcích. Má svou vlastní symboliku a kosmologii se světy, bytostmi, bohy a totemy podobných charakteristik, přestože se formy liší podle místa původu. Šamanismus zahrnuje poznání a přetváření světa a šaman proto musí usilovat o poznání toho, jak je svět řízen, aby ovládl procesy, které ovládají život. Pro komunitu musí porozumět přírodním zákonům, komunikovat s duchy, stát se vyvolencem duchovních sil a dozvědět se od nich jak se dostat do transu, získat sílu, která přemůže ducha uzdraví jeho oběti, zabít nepřítele a chránit vlastní lid od nemocí a hladovění. Přesto žijí šamani většinou obyčejným životem. Loví, vaří a zastávají všechny domácí práce jako ostatní.

Šaman představuje ústřední osobnost mnoha společností a žije poněkud stranou, oddělen od ostatních svými mimořádnými schopnostmi. I žijí obyčejným životem, neztrácejí svou způsobilost ke vstupu do jiných světů a převtělování do jiných bytostí či zvířat. Šaman je zároveň léčitel i čarodějník, člověk i duch, člověk i zvíře, muž i žena. Má dvojí přirozenost, a to lidskou a duchovní. Jeho vlastní tělo je schránkou pro mnoho duchů, ale dokáže převtělení vždy ovládat. Šamani umí naprosto přesvědčivě ukázat svou mnohotvářnost během svých představení, ale netrpí rozštěpením osobnosti ve smyslu psychické choroby. Jejich různé osobnosti se nesoustřeďují na sebe, ale na celou komunitu. Neožívají v něm jen jeho vlastní duchové, ale také bohové, duchové přírody, dávní předkové, zesnulé milované bytosti. Jsou prostředkem komunikace. Často využívané masky mají podtrhovat skutečnost, že prezentovaná osoba není sám šaman.

Šaman často vysílá místo sebe k léčení nebo čarování své známé duchy. Záleží na našich představách, zda chápeme duchovní pomocníky jako vnější nebo vnitřní součást šamana. V každém případě jsou znakem velikosti a duševním obzoru člověka. Přístup, který chápe duchy jako metaforu pro cosi v mysli, rozšiřuje naše představy o člověku. Šamani a jejich společnost ale předpokládají, že duchové sídlí mimo člověka a vstupují s ním pouze do spolku nebo spojenectví. Duchy je také možno chápat jako šamanovy roztříštěné pohledy na vlastní osobnost, zvláštní pohledy na okolí, díky nimž se osobnost šamana vymyká průměru. Obsahují nejen jeho minulost, ale zároveň minulost kohokoli jiného, vnitřní pocity a schopnost vnímat okolí.

Na Sibiři lidé například věří, že šamanova duše je schopna opustit tělo a cestovat do vyššího světa na nebi nebo nižšího světa v podsvětí. Sibiř je vůbec klasickou šamanskou oblastí (i název šaman pochází ze Sibiře). Náboženství Sibiře a Mongolska nedostala ani žádná jména, ale měla společnou představu o dělení kosmu na vrstvy propojené prostřednictvím stromu, sloupu nebo hory. Zahrnují mino jiné i víru v oddělení ducha od těla a představu magických letů šamanovy duše na oblohu a do podsvětí. Typické je také zasvěcování šamana mučením, rozkouskováním duchy a poté znovusestavením jeho bytosti. V jednom společenství mohlo žít i více šamanů, kteří měly v rámci komunity různé funkce. Jedni se zabývali léčitelstvím, druzí stopováním zvěře, další odháněním zlých duchů a další komunikací s mrtvými.
V této oblasti existují v podstatě dva proudy šamanismu. Zástupci jednoho proudu se mohli měnit ve zvíře nebo cestovat do nebes, aby odvrátili špatnou událost. Druhým proudem je klanový šamanismus, který se soustředí na reprodukci rodiny. Tito šamani většinou neupadají do transu a soustřeďují se spíše na modlitby a oběti.
Šamanismus v jižní Sibiři a v Mongolsku se liší. Velká mongolská stáda vedla k vytvoření větších společenství a silnějších kmenů. Vliv budhismu vedl k podrobnějšímu rozpracování kosmologických představ a proto se šamanismus institucionalizoval.

V jižní a východní Asii se chápání šamanismu liší místo od místa a záleží většinou na historických tradicích z kterých vyrostl. V Nepálu je výraz "šaman" vyhrazen pro lidi podnikající duchovní cesty, přesněji "cesty duše", které se podobají cestám šamanů na Sibiři nebo v Mongolsku. V Koreji jsou takto nazývána ženská média, která dokáží kontrolovat svůj stav transu, ale nepodnikají žádné duchovní cesty. S šamanským duchovním letem se můžeme setkat v Malajsii, Indonésii a celém zbytku jihovýchodní Asie, v těchto oblastech se tento zvláštní fenomén udržuje i navzdory vlivu islámu a křesťanství. V Tibetu bylo pradávné šamanské náboženství poznamenáno budhismem a hinduismem. V Číně a Japonsku již šamanismus praktikující let duše není tak běžný. V Číně je šamanství oproti Sibiři převážně ženskou záležitostí. Mezi japonskými ženami byla funkce šamanky oslabena silným vlivem šintoismu. Nejsilněji je tradice šamanismu jako čistě ženská záležitost rozvinuta v Koreji. A pokud je šamanem muž, za ženu se alespoň převléká. Obecně jsou zde za šamany označováni vyvolení, kteří dokáží ovládat duchy během transu, ale cesty duše se zde nepraktikují.

Typické cestování duší se převážně objevuje v arktických a subarktických oblastech. Podobnou úlohu jako šamani na severní Sibiři mají eskymáčtí šamani, pro které jsou lety vzduchem, roztrhání na kusy a výlety na dno moře obyčejnou záležitostí. Směrem na jih zachraňuje šaman u mnohých kmenů duši nemocného tím, že se vydá cestou dávných předků do země mrtvých. Otevírá se mu na zemském povrchu, nebo ji objevuje na mořském dně. Vrací se pak s krvácejícím nosem a duší nemocného ve váčku pošitém orlím prachovým peřím. U kmene Sališů se zase skupina šamanů vydává na cestu v kanoi, kdy neupadají do transu, ale cestou kterou pouze mimicky znázorňují, získají pro nemocného zpět jeho ochranného zvířecího ducha.

U mnoha domorodých kmenů Střední a Jižní Ameriky je šaman dominantní osobností. Navzdory velké vzdálenosti se jihoamerický šamanismus vyznačuje velkou podobností se šamanismem na Sibiři, odkud původní Američané vlastně přišli. Tato podobnost je důkazem trvalé platnosti šamanských myšlenek a idejí, které přežívají v rozličných koutech světa, bez ohledu na složení společnosti a historické epochy. Jihoamerický šamanismus má samozřejmě i své osobité rysy. Jedním z nejdůležitějších je užívání halucinogenních drog, které napomáhají navození stavu transu a vidin. Psychedelický prožitek, ztráta hranic ega, vědomí kontinuity všech dějů a smysl pro zázrak dávaly šamanům možnost náhledu a poznání přesahující rámec smyslového poznání. Tyto rostliny proto nazývaly posvátnými, medicínou. Rekreační užívání bylo nemyslitelné. Šaman musel fungovat v obou světech. Procházel vlastně věčným kruhem cestování do podsvětí za nějakým poznáním a poté se vracel zpět, aby vykonal službu druhým. Když léčil, bral medicínu spolu s nemocným.
V Jižní Americe jsou šamani schopni ovládat stav transu a vykonávat duchovní lety. Zpěvy jsou považovány v této oblasti za obzvláště mocné prostředky a jsou výrazem šamanovy síly. Někdy postačí ke změně stavu vědomí pouze melodie. Šaman ovšem může svou sílu ztratit a to buď znečištěním, hrubým porušením určitého tabu nebo při napadení mocnějším šamanem. Proto musí být jeho síla neustále udržována, šlechtěna a posilována. V Jižní Americe existuje více různých typů šamanů. Někteří odlišují znalce zaříkadel a kouzelných zpěvů, kteří zásadně nepoužívají žádné drogy od těch, kteří je zpravidla ke svým výkonům potřebují. U kmene Desánů mají dokonce tři druhy. První požívají halucinogeny a proměňují se v jaguáry, druzí ovládají zaříkadla a léčí prozpěvováním jmen rostlin, zvířat a duchů a třetí kategorie dokáže cestovat vodní říší vesmíru.

Ve většině afrických kultů se lidé do světa duchů nevydávají. Věří, že duchové náš svět sami navštěvují a stav transu se objevuje spíše při posedlosti duchem. Kmen Zulů věří v boha oblohy a většinu času soustřeďují na vyjadřování úcty k předkům. Šamani zde plní především funkci léčitelů.

Šamanismus je blízce spřízněn s čarodějnictvím a často neexistuje odlišný výraz pro šamana uzdravovatele a šamana, který škodí.Čím slabší je funkce náčelníka, tím více roste význam šamanových vědomostí přinesených z jiných světů, které slouží jako základ morálky a sociální kontroly. Schopnost vykonávat funkci šamana není rolí pevně danou. Jedná se o výraz síly, kterou šaman disponuje. Šamanova činnost úzce souvisí se schopností působivě provádět magické úkony proto používá různé rekvizity. Například Magarští šamani z Nepálu používají zvláštních kostýmů, per dravých ptáků, bubny a zvony, aby vytvořili hypnotickou hudební atmosféru. Tím více podtrhují znění zaříkadel a modliteb.

Šaman dokáže velmi citlivě odrážet nálady druhých. Požadavky které jsou na ně kladeny se liší podle oblastí. U sibiřských kultur je třeba vyžadována větší emociální a fyzická síla. Šamanské schopnosti může mít člověk od narození a později u něho musí být probuzeny. V Mongolsku a na Sibiři je dědičnost vysloveně zdůrazňována, zvláště v mužské rodové linii. V horní Amazonii lze šamanskou moc dokonce koupit. Většina tradic ale zdůrazňuje, že duchové sami rozhodnou kdo se stane šamanem.V mnoha oblastech se duchové budoucímu šamanovi zjeví ve snech nebo ve formě vidin a sami mu navrhnou, aby se stal šamanem. Lidé často pochopí záměry a přání duchů v průběhu vážné nemoci, zvláště při překonávání chorob, které jsou bez pomoci moderní medicíny smrtelné. Budoucí šaman přijme novou roli, která mu zajistí uzdravení, a dokáže pak uzdravovat jiné. Jakuti věří, že šaman umí léčit jen nemoci, jichž duchové ochutnali jeho maso při zasvěcovacím rituálu. Na Sibiři i v jiných oblastech mohou lidé trpět velice zvláštní "šamanskou nemocí", která postihuje rozum, a oni pak blábolí nesmysly, pobíhají nazí, tráví celé týdny na stromě nebo leží bez pohnutí na zemi. Jsou to lidé, kteří odmítají převzít na sebe šamanský úděl a duchové je proto mučí a pronásledují. Boj může být velmi krutý a trvat celá léta. Duchové mohou kandidáta utrápit až k smrti, ale většinou se vyvolenec poddá. Šamanský dar nebo moc nad duchy může mít i své stinné stránky.

Pro budoucího šamana následuje po zasvěcení období výuky. Už jeho nemoc byla druhem výuky, při níž se šaman seznamuje s pomocnými duchy, je proveden po jejich říši, ve které bude jednou působit. Také se mu dostane varování před skrytými nepřáteli a pozná skutečnou podstatu chorob a neštěstí, proti kterým bude muset bojovat. Jeho nové síly a schopnosti nejsou jen vnějším nástrojem, ale jejich nastřádání vede k pochopení podstaty světa, k zformování nové perspektivy, z níž šaman pohlíží, nebo bude pohlížet, na vše kolem.
Zasvěcení nemusí být vždy násilnou formou. V Severní Americe prochází většina obyvatel prérie rituálem, který představuje vstupní bránu do dospělosti. Vyvolení chlapci se vydávají do divočiny hladoví a modlí se, aby prostřednictvím vidin získali svého strážného ducha. Ten má většinou podobu zvířete, které chlapce obdaří svými vlastnostmi a schopnostmi. Duch mu poradí, co si má dát do medicínského váčku a naučí ho písně, kterými jej bude moci přivolat.

Trans může nabývat různých podob, jako chvění, omdlévání, pády na zem, zívání, prudké křeče, pěna u úst, koulení očima, tiky v obličeji, necitlivost, hlasité dýchání, skelný pohled a podobně. Přestože mnohé pozorovatele by zneklidňovaly, jsou považovány po celém světě za vyjádření podstatné části šamanova umění. Šamanův stav mysli během zasvěcování a provádění různých odborných zákroků a úkonů je stále zahalen tajemstvím. Nepochybně dochází ve stavu transu k naprostému soustředění. Šamanův trans je narozdíl od posedlého člověka plně ovládán. Je tomu tak nejspíš proto, že jeho vyvolání se přesně drží tradičních pravidel rituálního obřadu. Trans můžeme chápat jako lékařský termín vztahující se k psychickému stavu člověka a je závislý na pohybu, hluku a společnosti. Narozdíl od toho extáze, se kterou je často zaměňován, vyžaduje nehybnost, ticho, odloučení a osamělost, smyslové utlumení. Zprávy o tom, zda si šaman pamatuje zážitky z transu po návratu do normálního stavu vědomí, jsou různé. Trans představuje společenskou záležitost a probíhá před zraky diváků. Proto musí šaman výlet dramatizovat, nebo o něm později působivě vyprávět.

V šamanském pojetí světa mají nemoci omezený počet příčin. Buď může dojít ke ztrátě ducha, a potom se šaman musí vypravit do říše duchů, aby ho vybojoval a dopravil zpět. Nebo může nemoc způsobit vniknutí cizího předmětu, jako je chlupatá housenka, nebo úlomek kosti. Za takovým činem může stát černokněžník nebo duchové, kteří vystřelili na pacienta magickou šipku. Nadbytečný předmět tedy musí být z těla nemocného odstraněn. Šaman ho povětšinou vysává. Pokud je za příčinou nemoci žijící nepřítel, může se šaman pokusit dotyčnému uškodit kouzly. Čím více oslabí protivníka, tím bude pacient silnější. Pojem zdraví, ale nezahrnuje v šamanově chápání pouze fyzické zdraví. Znamená i správnou výživu, dobré přátele, úspěchy v boji. Souvztažnost těchto věcí vychází z myšlenky rovnováhy a věčné proměny našeho okolí, z myšlenky dávání a braní, lásky a nenávisti. To vše ovlivňují duchové.

Šamanská praxe změněných stavů vědomí je tak specifická – ať už je navozena bubnováním, zpěvem, půstem, regulací teploty nebo látkami měnícími mysl – že někteří etnologové označují tyto stavy jako šamanské stavy vědomí, aby je odlišili od všednějších změněných stavů vědomí. Šaman žije neustále v extrémech, mimo sebe a nad sebou, a prožívá extázi jako podmínku svých schopností, i když zkoušky odvahy a cesty do říše stínů sebou přinášejí taková muka duše, že by je dokázal málokdo snést. V šamanské cestě získávají psychika a vesmír přístup k sobě navzájem; šaman se stává cestou pro stvoření a duchy, pro oživenou přírodu a rozhodnutí bohů. Umění a disciplína, který takový zvláštní vztah vyžaduje, jsou nesmírné a hodně přispívají k úctě, jaké se šamani po tisíciletí těší.

Jednou z význačných vlastností šamanů je jejich důvěrná obeznámenost s jinou realitou, než je realita trojrozměrného prostoru a lineárního času, známá našemu běžnému bdělému vědomí. Všichni badatelé zjevně souhlasí s názorem, že šaman má dočinění se sférou, v níž duchovní bytosti mohou nabízet moudrost a pomoc, a sférou, v níž tyto bytosti mohou být škodlivé a nebezpečné. V tomto vidění reality je všechno navzájem spojené na hlubší úrovni. To dává šamanům schopnost napojit se na sílu větší, než jsou oni sami. Pečují o duchovní i materiální stav svých pacientů, kteří stejně jako oni mají vyšší prvek či ducha anebo životní duši. Šaman je prostředníkem mezi běžným světem a jinou realitou.

Právě díky své schopnosti cestovat do nadpřirozených světů a vidět nadpřirozené bytosti mohl šaman přispět k poznání smrti. Je pravděpodobné, že značné množství rysů „místopisu světa mrtvých“ stejně jako některé motivy mytologie smrti jsou výsledkem zkušeností šamanů. Krajiny, které spatřuje, a osoby, s nimiž se na svých poutích na onen svět setkává, dopodrobna popisuje během transu nebo po něm sám šaman. Svět mrtvých začíná být postupně poznatelný a smrt sama je pojímána jako rituál přechodu k jakémusi duchovnímu stavu bytí. Líčení cest šamanů koneckonců přispívají k „zduchovnění“ světa mrtvých a zároveň jej i obohacují o čarovné tvary a postavy.

Existují také značné podobnosti mezi líčením extází šamanů a některými epickými motivy ústní slovesnosti. Příhody šamanů na onom světě, zkoušky, které musí podstoupit, když sestupují do podsvětí a vystupují na nebesa, připomínají dobrodružství postav z lidových pohádek a hrdinů epické literatury. Je velmi pravděpodobné, že některé epické náměty mohou děkovat za svůj vznik šamanově extázi. Je také pravděpodobné, že euforie předcházející extázi byla jedním ze zdrojů světové lyriky. Když se šaman připravuje k transu, tluče na buben, svolává své pomocné duchy, mluví „tajným“ jazykem nebo „jazykem zvířat“. Nakonec dosáhne druhotného stavu, jenž podněcuje jazykovou tvorbu i rytmy lyrické poezie.
Šamanský obřad se také stává představením, jakému ve světě každodenní skutečnosti není rovno. Zázraky šamanů nejenže potvrzují a posilují struktury tradičních náboženství, ale také podněcují představivost a poskytují jí látku, dávají zmizet přehradám mezi snem a bezprostřední skutečností, skýtají pohled do světů obývaných bohy, mrtvými a duchy. Takže v podstatě lze říci, že šamani mají obrovskou zásluhu na vzniku nejen epické prózy a lyrické poezie, ale i dramatu.

Ve změněném stavu mají šamani svou cestu do jiných sfér plně pod kontrolou a jsou si vědomi všeho, co se děje. Do těchto sfér vcházejí jen proto, aby byli k užitku světu, aby léčili a pomáhali jiným. Jsou to bojovníci proti démonům par excellence a bojují právě tak s démony jako s nemocemi či kouzelníky provozujícími černou magii. Válečnické prvky, významné v některých typech asijského šamanismu (kopí, krunýř, luk, meč atd.), lze vysvětlit potřebami boje s démony, skutečnými nepřáteli lidstva. Obecně lze říci, že šaman hájí život, zdraví, plodnost a svět „světla“ proti smrti, nemocem, neplodnosti, neštěstí a světu „stínů“.

Hodnocení referátu Šamanismus

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  2 248×
  2718 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Šamanismus