Čas od času se i v hudebních dějinách objevují mistři, kteří mají schopnost syntézy všeho, co se kde hodnotného objevilo, a kteří přitom neztrácejí na osobitosti svého hudebního projevu. Takovým géniem byl i barokní skladatel Georg Friedrich Händel (1685-1759), původně německý skladatel, narozený v Halle, ale umírající jako anglický občan v Londýně, kde byl také pochován.
Händel byl silné, robustní postavy, pohyboval se těžce a ze široka, a přitom jeho povaha byla plná citu, vášně i humoru. Dobové kresby dodávají jeho široké tváři – s nezbytnou parukou na hlavě – i tělesné korpulenci dojem vznešenosti a sebevědomí vrcholného umělce. Byl to však i statečný muž: jako osmnáctiletý mladík se v Hamburku utkal v souboji se svým přítelem, hudebním teoretikem Matthesonem, což byl čin nejen odvážný, ale i riskantní, neboť jen náhoda – sklouznutí špičky kordu po kovovém knoflíku- mu zachránila život. Pak se oba mladíci objali a zůstali přáteli dál. Obdobnou statečnost prokazoval Händel i ve svých soubojích uměleckých, zejména na poli operního podnikání, kdy jednou byl na vrcholu slávy a topil se v penězích, jindy se ocital v nepřízni aristokratických mecenášů a tonul v dluzích.
Händel studoval hudbu v rodném městě Halle v Německu u Zachova, který jej nutil k ovládnutí kompozičního řemesla ve všech historických stylech hudby; jako mladý muž pobyl několik let v Itálii, kde se seznámil s řadou vynikajících skladatelů, hlavně však s italskou operou a její zálibou pro bel canto, krásnou melodickou kantilénu. Nezůstalo mu cizí ani francouzské umění s jeho příslovečnou lehkostí a šarmem například v operách – baletech, suitách a jiných hudebně tanečních žánrech. Pobyty v Itálii a Hamburku byly pro něho jen epizodami, než trvale zakotvil v Anglii. Zde také vytvořil největší část svého hudebního díla.
Byl všestranným, nesmírně pracovitým autorem: zkomponoval 46 oper na antické a barokní náměty (k nejznámějším patří Agrippina, Rinaldo, Radamisto, Ottone, Giulio Cesare, Tamerlano, Rodelinde, Alessandro) a na 32 oratorií, která se s postupně přibývajícími zkušenostmi stala hlavním oborem jeho tvůrčí činnosti. Jeho láska ke sborovému umění, možnost působivých gradací na velkých hudebních plochách i schopnost komponovat jak ve vícehlasé polyfonii, tak v jednodušší homofonii, konečně i záliba pro epickou šíři zhudebňovaného příběhu z oblasti biblických nebo světských námětů – to všechno skladatele předurčilo k tvorbě oratorií, jež svou dramatičností i silou uměleckého účinku mu zajistila trvalé místo v hudebních dějinách i na koncertních pódiích. Oratorní díla Izrael v Egyptě, Samson, Saul, Belsazar, Juda Makabejský, Mesiáš aj. patří dodnes – vedle mnoha skladeb ryze instrumentálních (concerti grossi, varhanní koncerty, cembalové a jiné sonáty, ale téř suity Vodní hudba a Hudba k ohňostroji) – k tomu nejcennějšímu, co vzniklo v údobí vrcholného baroka. Svou hudbu Händel hluboce prožíval; při kompozici svých nádherně klenutých larg byl nejednou přistižen, jak plakal. Škoda, že z té doby neexistují zvukové nahrávky, neboť Händel byl nepřekonatelným improvizátorem na královském hudebním nástroji, varhanách. Tuto schopnost uchvátit posluchače svou hrou si uchoval až do posledního roku svého života, kdy už byl slepý.
19. květen 2008
5 606×
481 slov
