Středověk v hudbě

I. KŘESŤANSKÁ LITURGIE

pozvolné oddělení od Východu (polit. i náb.) v 5.-11.stol. à řečtina a prameny antického vědění téměř zapomenuty, avšak zachována klasičnost v kultuře

propojení církevní a světské hudby v antickém Řecku a Římě à neochotné přijímání hudeb. zvyklostí představiteli křesťanské církve (sv.Jeroným pohrdal hudeb.nástroji)

shromáždění křesťanů à vznik primitivní liturgie – kombinace helénské formy s židovskými synagogálními zpěvy

základem první liturgické hudby melodické skladby s refrénem („antifona“ a „responsorium“)

v prvních kostelech – zpívané čtení a předříkávání modliteb à zpívaný přednes (protahování čteného, něco mezi melodií a prozodií, zvláštní důraz na interpunkční znaménka a intonaci) příznačný pro monodickou hudbu (= jednohlas s doprovodem) křesťanského Západu

rozvoj liturgie:

Konstantin povolil křesťanské obřady (sám přál výstavbě svatyně v Jeruzalémě) – zásluhou církev.umění bylo možné šířit „novou hudbu“

jeruzalémská liturgie vzorem pro liturgii Říma; vstoupila do Říma za papeže Damasa I. (366-384) a nástupci přispěli k úpravě a sjednocení starých hymnů – ideální prostředek k šíření duchovna

opravdový rozvoj liturgie – po založení klášterů a po přijetí Pravidel mnišského života sv.Benedikta

všechny křesťan. liturgie a jejich různé rity (galikánský, mozabarský, ambroziánský, franko-římský) – založeny na dvojím kalendáři a přihlížejí k židovskému roku i juliánskému kalendáři

ustalování modliteb a zpěvů à složitá liturgie (popsaná na konci 4.stol. galikánskou abatyší Etherní) – pův.cyklus každodenních bohoslužeb obsahujících jitřní mše, laudy, sexty, nóny a nešpory; v postní době přidána tercie; neděle večer bohoslužba prodloužena – laudy spojeny s týdenní mší

mše – slavnostní ráz à vytříbení liturgie; zprvu zpívána 1x týdně, od 9.stol. denně (více světců – každý den roku význam

písemnosti:

svatý Augustin: De musica (O hudbě)

- záměrně nedokončené

- v pasážích Confesiones a De civitate Dei přiznává, že má nedůvěru k hudbě při shromáždění křesťanů

Boëthius a Cassiodoras

- duchovní

- teoretická díla

svatý Benedikt: Pravidla mnišského života

Etherie

- galikánská abatyše

- líčení cesty do Svaté země

- svědectví o původních bohoslužbách

II. GREGORIÁNSKÝ CHORÁL

= římskokatolický liturgický zpěv

konec 4.stol. –sjednocování tohoto zpěvu, jazykem latina

5.stol. – chorál nazývaný „rovný zpěv“ (cantus planus) propracován a sjednocen à nový přísnější styl, založený na textech z Písma

syntéza zpěvů z židovského, řeckého a byzantského ritu

této typ chorálu, vždy monodického a bez instrumentálního doprovodu = římský chorál, od 8.stol. gregoriánský chorál

gregoriánská reforma (1.období greg.chorálu):

významná úprava bohoslužebných úkonů a obřadů připisovaná papeži Řehoři I. (lat. Gregorius), ale uskutečněna již 200 let před jeho nástupem na papežský stolec

do té doby prostý chorál rozdělen do 4 velkých škol či stylů liturgií: galikánský chorál v Galii

ambroziánský, vznik. v Miláně (podpora sv.Amb)

vizigótsko-mozarabský, Pyrenejský poloostrov

římský chorál

expanzivní politika Karla Velikého v 9.st. à šíření gregoriánského chorálu na úkor galikánské a mozarabické liturgie

první plodné pokusy o notaci, do té doby se zpěváci učili hudbě nazpaměť a šířena pouze ústní tradicí

rozkvět a úpadek (2.období greg.chorálu):

ustanoveno rozvržení mše  Kyrie

Gloria

Credo

Sanctus

Agnus Dei

značně rozšířen počet melodií z klášterních kostelů franzouských, německých, italských i španělských (Toledo, León, Ripolle, Gerona)

vrcholný rozkvět za Karla Velikého

pod vlivem rodící se polyfonie se chorál vytrácel a vstřebával některé prostředky nové techniky

ovlivněna i medicejská edice (1614-1615) – mnohde zaznamenány hudeb. takty à popírá rytmickou svobodu (jeden ze zákl.char. rysů greg.zpěvu)

písemnosti:

papež Řehoř I.: Antiphonarium cento

- zpěvník

- vzor pro další antifonáře

Editio ratisbonensis

- Medicejská edice reeditovaná r.1871 včetně omylů a nedostatků

Benediktini v Solesmes (Francie)

- pokus o rekonstrukci greg.chorálu na konci 19.st.

- jejich práce základem přípravy vatikánského vydání z r.1905, které zahrnuje na 3000 melodií bez vyznačení rytmu

III. POČÁTKY POLYFONIE

již v Řecku a Římě tendence provádět některé pasáže v několika melodických liniích současně – důkazem vodní varhany (řec. hydraulikón; řím. hidraulus)

hledání obohacení tvorby – dosáhnout současně několika různě vysokých tónů (téměř vždy na základě dlouhé noty = bourdon či bordun) na způsob dud à zdokonalení tohoto systému – rozvoj propracovaného polyfonního umění (řízeno matematickými pravidly) + zkoumání vzájemných vztahů mezi tóny

umění organa:

organa (organum = varhany) = umění vzniklé ve francouzském klášterním prostředí v Saint Martial v Limoges

tato technika spočívá v překrývání dvou (dupla), tří (tripla) nebo čtyř hlasů (qudrupla), zpívaných současně v intervalu jedné:

kvinty (např. c-g)

kvarty (c-f)

oktávy (c-c‘)

rozvoj – po.12.st. – typ skladby charakteristické užitím hl.hlasu (tenor) + přispění dalších hlasů à tato struktura vycházela ze zásad kontrapunktu (punctum contra punctum) = „nota proti notě“

rozkvět mezi mistry tzv. notredamské školy v Paříži, zjm. zásluhou Mistra Alberta, Léonina a Pérotina = autoři skladeb typu organa à vývoj k motetu

písemnosti:

Musica Enchiriadis a Schola Enchiriadis

- traktáty z 9.stol.

- první příklady polyfonie

Ars antiqua

proud období zhruba mezi roky 1240 a 1325

označení (kolem r.1320 razil patrně Jacobus z Lutychu) vzniklo k opozici k ars nova = nový kompoziční vzor, představoval rozchod se středověkou hudbou k hudbě renesanční

moteto :

(franc. mot, motet = refrén, verš) – zkušební pole v rytmickém i kontrapunktickém ohledu

uváděno zpravidla po gregoriánském chorálu po skončení církev. obřadu

již na zač.13.st. zpíváno i mimo kostely a na texty v lidovém jazyce

conductus:

vznik v okruhu pařížského Notre-Dame

zpíván při procesích

většinou psán pro 3 hlasy

duchovní (neliturgický) obsah – někdy jako hl.melodie světská píseň

stejně jako u moteta mohl nabýt světského obsahu (slavnostního, moralizujícího nebo s politickou satirou)

tvůrci:

Johanes de Garlandia (činný kolem 1240): spis De mensurabili musica

Franko Kolínský (č.kolem 1280): Ars cantus mensurabilis

Jeroným Moravský (č.asi 1272-1304): pojednání Tractatus de musica

Johanes Grocheo (asi 1300): traktát De musica

Walter Odington (č. asi 1298-1316): De speculatione musice

Jacobus z Lutychu: Speculum musicae

IV. ARS NOVA

estetický proud

pojmenování podle stejnojmenného traktátu Philippa de Vitry z doby kolem r.1320 – zde poprvé nový pojem (hudební hodnota) minima – tehdy podobná úloha jako naše šestnáctina

zanedlouho semiminima – vyvolala revoluci à hudba větší hybnost, rychlost a artikulaci, opustila strohost a lineárnost ars antiqua

některé náznaky těchto revolučních přínosů již ve starším pojednání než Ars nova, v traktátu Notária artis musicae Johannesa de Muris (asi 1300-1350) patrně z r.1319

Vitry – použití červených not k označení jejich rozdílné délky + návrh pro užití různých znamének k lepšímu rozlišování taktu skladby; zachováno od něj jen 12 motet

Guillaumo de Machaut (asi1300-1377)

nejvýznamnější hudebník 14.stol.

psal lai, moteta, rondelu, ballady

Messe de Notre-Dame (Notredamská mše)

- napsaná patrně k oslavě nástupu franc.krále Karla V. na trůn r.1364

- složena pro 4 hlasy (novinka)

Agnus Dei

- výrazně izorytmická povaha, tj.sbíhání různých předem stanovených rytmických pasáží v jediné skladbě

šíření ars nova z Francie do Itálie, kde vznik předrenesančního slohu; polyfonie italského trecento většinou světská, vyjádřena různými vytříbenými formami, jako madrigal, caccia a balata

hl.střediska italského ars nova – Florencie, Bologna

italští skladatelé – 3 generace:

1) Giovanni da Cascia (č. 1340-1350)

Jacopo da Bologna (č. 1340-1360)

Gherardello da Firenze (asi 1320-1362)

Francesco Landini (asi 1325-1397) – slepý florentský varhaník

+ teoretikové: Marchetto da Padova

Prosdocimo de Beldemandis

- snažili se odlehčit přetížené polyfonní texty

- obhajovali větší svobodu melodické složky

2) Philipoctus de Caserta (č.asi 1370)

3) Anthonello de Caserta (asi konec 14.st.)

Matheus de Perusio ( 1418)

- pomohli vytyčit mnohem složitější, pokročilejší a poněkud hermetický styl = ars subtilior (zjemnělé umění)

franc.mistři ars subtilior: Solage (č. 1370-1390)

Trebor (č.1390-1410)

Jakob de Senleches (č. 1378-1395) – experimentátor v oblasti

nového kompozičního postupu à ovlivnil hudbu značné části

15.stol.

další představitelé: Guillaume Dufay

Jakob Obrecht

Josquin Desprez (Des Prés) …

V. SVĚTSKÁ HUDBA

žakéři:

= potulní hudebníci, část umělců římského divadla, kteří se v 10.stol naučili hrát na hudební nástroje a zpívat hrdinské zpěvy

významná úloha při šíření lidového jazyka – důležité pro rozvoj evropské literatury

později začínají úžeji spolupracovat se společensky výše postavenými umělci, trubadúry

mohli společensky postoupit mezi trubadúry, pokud ovládali poetiku a hudbu a měli vyprané způsoby (Gaucelmo Faidito)

trubadúři:

(z provensálského trobar = nacházet, nalézat ve smyslu tvořit, objevovat nové hudební a básnické formy)

skládali písně (žakéři je jen zpívali), většinou milostné

většinou ze šlechtického rodu, vzdělaní a téměž vždy laici

používali provensálštinu (jazyk oc, okcitánština)

nejznámější trubadúři:

Guilhem de Poitiers (1071-1126)

Marcabrú (č.1125-1248)

Bernard de Ventadorn (č.1147-1170)

- Can vei la lauzeta mover – nejkrásnější, připomněl Dante

Guilhem de Bergedá (č.1138-1192)

Arnaut Daniel (č.1180-1195)

Bertran de Born (č.1159-1215)

- Si tuit li dol e.lh plor e.lh marrimen

Raimbaut de Vaqueiras (č.1180-1225)

- Kalenda maia

Peire Vidal (č.1183-1204)

- De chantar m’era laissatz

truvéři:

v severní Francii pod vlivem trubadúrů

rovněž pěstovali poezii podle pravidel kurtoazie

napodobovali trubadúry, ale jazyk oēl

představitelé:

Chrétien de Troyes

Richard I. Lví srdce (1157-1199)

Blondel de Nesle (č.1175-1210)

Teobald Navarrský (Thibaut IV. De Champagne, 1201-1253)

- Ausi conme unicorne sui

Colin de Muset (č.1234-1254)

Adam de la Halle (č.1255-1288)

minnesängři:

v Německu po příkladu trubadúrů a truvérů

dovedli milostnou lyriku k dokonalosti

představitelé:

pán z Kürenbergu (č.1150-1170)

Heinrich von Veldeke (č.1190)

Neidhart von Reuenthal (č.1219-1246)

Walter von der Vogelweide (asi 1170-1230)

- Nu alerst lebe ich mir werde

Hodnocení referátu Středověk v hudbě

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 694×
  1487 slov

Komentáře k referátu Středověk v hudbě