Renesance v hudbě

I. ZLATÝ VĚK POLYFONIE

15.stol. – bouřlivé střety církve a laického světa, ale posun ve vývoji hudby

rozvoj světského umění

církev bránila středověkou tradici v polyfonii, názorově odpovídající matematickému a „intelektuálnímu“ pojetí, humanismus ale usiloval o zvýraznění textu polyfonními technikami (milostný nebo moralizující obsah) à uvolnění formy ve prospěch vyjádření textu

vývoj polyfonie k volnějšímu, otevřenějšímu projevu à vznik odlišného proudu (protiklad k dosavadnímu církevnímu umění

náboženské rozkoly – spor mezi katolíky a protestanty –vliv na umění

počátek 15.stol.: vnik školy v Burgundsku – dovedla do krajnosti tendence období ars nova + obohatila o novinky: z Anglie – John Dunstable (asi1390-1453) propracoval techniku faux bourdon = hlasy vedeny v souzvuku tercie a sexty s danou melodií, umístěnou v nejhlubším hlase à franko-vlámská škola

její příslušníci dovedli existující kompoziční formy k dokonalosti (v církevní a světské hudbě) = zárodek mnoha vokálních forem

představitelé:

Gaullaume Dufay (asi1400-1474)

- upevnil styl a capella

- shrnul francouzské, vlámské a anglické styly

- ustálil cyklinickou mši, k níž přidal některé harmonické prvky ze světské hudby

Johannes Ockeghem (asi1410-1497)

Jacob Obrecht (asi 1450-1505)

Josquin Desprez (asi 1440-1521)

Adrian Willaert (asi 1490-1562)

Cyprian de Rore (1515-1565)

Orlando di Lasso (1532-1594)

- pracovali v Itálii

- dovedli polyfonní formy k nejvyšší výrazovosti

- přispěli k novým skladebním postupům (ovlivněni italskou hudbou, která méně lpěla na konsonanci a formální rovnováze; bohatší na chromatiku)

Giovanni Pierluigi da Palestrina (asi 1525-1594)

- spojil disonance a konsonance

- selmi osobitě užíval kontrapunktu

největší polyfonici 16.st.:

Giovanni Pierluigi da Palestina

Orlando di Laso

Tomas Luis de Victoria (1548-1611)

II. MADRIGAL

ze slova matricale = mateřština

= básnicko-hudební forma

ve 14.stol. – složitá: polyfonie pro dva nebo tři izorytmické hlasy

zpíván ve dnech svátků a veselí za doprovodu 1-2 nástrojů – zpravidla sledovaly stejnou linii jako vedoucí hlas

1.třetina 16.stol. – označení madrigal pro skladby blízké frotolle; psané pro čtyřhlas, strofická podoba jako španělská koleda villancico

renesanční italský madrigal přestal používat strofické členění, kolem r.1540 již 5 hlasů, žádný z nich nepřevládal nad ostatními

další generace vnesla do madrogtalu senzuálnost chápanou jako affetti (až do poslední třetiny 16.stol.): milostný obsah, hědonistický pohled na svět, zádumčivost, „šťastné“ smíření s lidským osudem à nabytí pesimismu – ovlivnil racionalistické vidění světa v 17.stol.

důraz na chromatiku (porušení dojmu melodické ustálenosti), vkládány rychlé pasáže, disonance à lepší lad s výchozími texty (básně Bernarda a Torquata Tassa)

představitelé:

Luca Marenzio (1553-1599)

- přispěl ke konečné zralosti madrigalu

- tvůrce dokonalé struktury, rovnováha mezi textem a hudbou

- mnoho sbírek madrigalů

- Villanelle et arie alla napolitana

Gesualdo da Venosa (asi 1561-1613)

- spory ho donutily uprchnout z rodné Neapole

- manýristický hudebník

- hudba pro potěšení – svoboda, nemusel se přizpůsobovat kánonům (snaha dosáhnout přijetí u publika)

- jeho umění vrcholně odvážné a nepředvídatelné, revoluční, prodchnuté představivostí

- v jeho dílech dlouhé pasáže tvořené bloky akordů

- 6 knih madrigalů, 2 sbírky motet, Responsoria

Claudio Monteverdi (1567-1643)

- Madrigali spirituali (1583)

- Primo, Sekondo a Terzo libri di madrigali (1587, 1590 a 1592)

- = první tvorba, ryze renesanční díla

- V pozdějších publikacích se vyrovnává s novými požadavky na expresivitu, znovu vnesl do žánru převahu vedoucího hlasu, techniku continua a použití nástrojů à Madrigaly válečné a milostné (Madrigali guerrieri et amorosi - 1638) –předjímají stile rappresentativo

III. INTERMEDIUM

objevilo se v poslední třetině 15.stol. jako zpestření slavností a divadelních představení

= krátká vytříbená hudební mezihra, zpočátku chápána jako meziaktní výplň klasických latinských komedií

po tzv.intermedio non apparante jiný typ představení – intermedio apparante = krátké vystoupení zpěváků, herců a hudebníků v kostýmech (předchůdce opery); součástí tanec

1471 – Orfeus, ale nejstarší doložené svědectví intermedia non apparante od kronikáře ferrarského dvora Bernarda Zambottiho – v přestávkách mezi jednotlivými jednáními hry Fabula di Caephalo od Niccolò da Corregio (1487) zněly nástroje k radostnému rozptýlení účastníků

rozkvět intermedia v 16.stol.

orchestr početný: 4 cembala

4 violy da gamba

2 pozouny

2 tenorové zobcové flétny

2 cinky

4 příčné flétny

2 loutny

1 basová viola

5 orlos

dulzian, lirone a bubny

představitelé:

Bartolomeo Tromboncino (1470-1535)

- 1499 intermedia pro přestávky dvou her Galeotta del Cerretto Beatrice a Nozze di psice e Cupidine

- 1502 několik intermedií k dvěma Plautovým komediím (Asinaria a Casina) – nastudované ke zpestření oslav sňatku Lucrezie Borgie s Alfonsem d’Este

Francesco Corteccia (1502-1571)

- Florenťan, proslulý varhaník, autor jemných madrigalů

- 1539 pět intermedií doplněné prologem a epilogem k Il commodo Antonia Ladiho (+ vokální a instrumentální kombinace) – hrány při svatebních slavnostech florentského vévody Cosima I. A Eleonory de Toledo

Claudio Merulo (1533-1604)

- spíše duchovní hudba, ale okrajově i intermedia

- proslul jako jeden z nejslavnějších varhaníků benátské školy

- intermedia La troiane (1566) a Tragedia – složené u příležitosti Jindřicha III. Francouzského 1574

IV. ZROZENÍ OPERY

humanistická tužba sdružit v jediném umění tragédii, hudbu a tanec à florentská camerata (= jakási akademie zahrnující intelektuály, filozofy, hudebníky a básníky – formulovali nové postupy schopné vytvořit nové všestranné a nezvratné umění,které by zahrnovalo nejrůznější disciplíny))

camerata se scházela v paláci hraběte Giovanniho Marii gardino di Vernio

hudebník

Discorso mandato a G. Caccini sopra la musica e ´l jantar bene

schůzek se účastnili:

Giulio Caccini – pěvec, skladatel

Jacopo Peri (1561-1633) - skladatel

Emilo de Cavalieri – skladatel; Dialogo della musica antica et della moderna (1581)

literáti zastoupeni:

Ottaviano Rinuccini – autor prvních operních libret Favola di Dafne (1597 zhudebnil Peri); Euridice (1600 Peri, 1602 Caccini) a 2 texty zhudebněném Claudiem Monteverdim: Ariadna, Il ballo delle ingrate (1608)

Gabrielo Chiabrera

Girolamo Mei – znalec antické řecké hudební teorie

Opera – důsledek prosazení sólového hlasu (= monodie) nad polyfonií – její osnova nahrazena instrumentální technikou generálního basu (tzv. continuum) = podpora melodického projevu à toto harmonické řešení příznačné pro veškerou barokní hudbu

první pokus o operu = Periho Favola di Dafne (1597) následované Euridice

první dramatická skladba opernější povahy = Cavalieriho Rappresentazione di anima e di corpo (1600)

složitější dramatická struktura s novými hudebními složkami (přesné rozlišení mezi árií a recitativem, strofická forma, velké madrigalové sbory, instrumentální čísla v provedení početného orchestru – 36 hudebníků, obsažné instrumentální ritornely) = Claudio Monteverdi: Orfeus (1607)

představitelé:

1) Claudio MONTEVERDI

- ačkoli nepatřil k Bardiho florentské cameratě, převzal a rozvedl jejich učení

- díla:

a) Orfeus

= opera o prologu a 5 dějstvích, libreto A.Striggio

- premiéra 24.2.1607 v Mantově

- první mistrovské dílo operního žánru

osoby: nymfa (s); básník Orfeus (t); jeho žena Euridyka (s); Charón (b); Pluto (b); Proserpina (s); Apollon (t).

děj: Orfeus žije šťastně s Euridykou, dokud ji neuštkne had a ona nezemře. Orfeus, šílený žalem, se za ní vydá do podsvětí. Svým zpěvem dojme Proserpinu, která přemluví svého muže Plutona, aby Euridyce dovolil vrátit se na zem. Pluto má jedinou podmínku – cestou zpátky na zem se Orfeus nesmí za svou ženou ohlédnout. Orfeus podmínku přijme, ale protože zpáteční cesta z podsvětí je plná děsivých záludností, nedokáže svůj slib splnit a nakonec ztrácí milovanou Euridyku navždy. Jeho žal je tak velký, že si ho jeho otec Apollon vezme k sobě na Olymp.

b) Mariánské nešpory

- premiéra r.1610 v bazilice sv.Barbory v Mantově

- soubor žalmů, antifon a duchovních koncertů

- nejnovější raně barokní prostředky a styly (kombinace vokálních a instrumentálních hlasů, generální hlas) + tradiční až archaické prostředky (chorální zpěv, polyfonie a capella)

- bohatě instrumentovaná skladba zahájena tématem, které odkazuje k úvodní toccatě opery Orfeus – zdůrazněm mantovský původ a dramatický až operní ráz díla

c) Il combattimento di Tancredi e Clorinda

- skladba ze sbírky Madrigaly válečné a milostné (1638)

- originální hudba na verše Torquata Tassa

d) Il ritorno d’Ulisse in patria (1641) – opera

e) L’incoronazione di Poppea (1642) – opera

2) Pier Francesco Cavalli (1602-1676)

a) Il Giasone (1649)

b) drdole amante (1662)

3) Marco Antonio Cesti (1623-1669)

- obdivovatel monteverdiovské školy

a) Il pomo d’oro (1666) – opera

V. OSAMOSTATNĚNÍ INSTRUMENTÁLNÍ HUDBY

vokální a taneční díla se přizpůsobovala pro instrumentální skupinu již na konci 15.st. výskyt čtyřčlenných rodin nástrojů (soprán, alt, tenor, bas) odpovídající různým rejstříkům lids.hlasu kvarteto fléten, viol nebo šalmají mohlo přistoupit k partituře a quatro

tento jev podnítil stavbu nástrojů (Itálie, Španělsko, Nizozemsko, Německo, Francie, Anglie) četné instrumentální formy:

ITÁLIE: ricercari, toccate, canzone, fantazie

ŠPANĚLSKO: diferencias, glosas, fantasias, tientos

v Anglii rozlišné umění od Itálie a Španělska:

  hudba vytvořená pro consort (komorní sdružení)

psaná obvykle pro skupinu viol da gamba, podporovanou zpravidla kláves.nástrojem (komorní varhany nebo virginal), loutnou nebo jinými drnkacími nástroji (citera, orfarion) a příčnými flétnami

sbírky instrument.tanců a písní (ayres)

obsahovaly i fantazie (fancy) a In nomine = cantus firmus, kt. sloužil jako téma či úvod k hutně kontrapunktickým skladbám

představitelé:

1) Diego Ortiz (asi 1510 – asi 1570)

- pocházel ze španěl. Toleda

- práce věnovaná viole da gamba („violón“) – ren.nástroj rozšířený v baroku

a) Tratado de glosa sobre cláusulas y otros géneros de puntos en la música de violones (Řím 1553)

- autor zde analyzuje umění variace a radí, jakými způsoby přistupovat k improvizaci

- rozvíjí glosu (formu ornamentální variace)

- vedle originál. děl se zabývá adaptací děl pro voilu da gamba a kláves.nástroj – cembalo nebo komorní varhany

2) Annibal Padovan (1527 – 1575)

a) Il primo libro di ricercari a 4 (1556)

- obsahuje tokáty a ricercary (lze hrát na varhany nebo na několik nástrojů)

3) Andrea a Giovanni Gabrieli (asi1533 -1612)

a) Sacrae symphoniae (1597)

b) canzon – pro růz.nástroje, před. housle, cinky a pozouny

- někt. z těchto děl psána „in echo“ (= technika, v níž se střídají instrument. skupiny na způsob odpovědi)

c) Canzoni et sonate (1615)

- autorem G.G., vyšly posmrtně

- „sonáta“ jiný význam, než jaký získala později (zde skladba bez pevné struktury určená nástrojům)

4) Thomas Morley (1557 či 1557 – 1602)

- představitel anglické hudby

a) The First Book of Consort Lessons (1599) – sborník

5) Antony Holborn (činný 1584 – 1602)

a) Pavans, Gulliards, Almains, and other short aries (1599)

6) Tobias Hume (asi 1569 – 1645)

a) The First part of Ayres (1605)

7) John Dowland (1563 – 1626)

a) Lachrimae or Seaven Teares (1604)

8) další: Christopher Tye (asi 1505 – 1572)

Mathew Locke (1621 či 1622 – 1677)

John Cooper (Coprario, asi 1570 – 1626)

Orlando Gibbons (1583 – 1625) – Fantasie of III parts (kolem 1620)

VI. HUDBA PRO KLÁVESOVÉ NÁSTROJE

k šíření instrument.hudby přispěla tabulatura

= notační soustava pro kláves.nástroje a nástroje loutnového typu

vznik v poslední třetině 15.stol.

užívala se zprvu v písňovém a tanečním repertoáru, 1.největší šiřitel = varhany

varhanní sborníky + sborníky skladeb pro nástroje loutnového typu = základ renesanční nástrojové hudby, ale rozvoj i kláves.hudby

1425 – varhanní zlomky; neznámý autor ze zaháňského kláštera ve Slezsku

1448 – Adam Ileborgh (činný asi 1448) opsal či složil v tabulatuře 5 krátkých preludií, která ukazují použití pedálu

Představitelé:

1) Conrad Paumann (činný asi 1410-1473)

- německý varhaník

- dílo Fudamentum organisandi (1.kniha před 1451)

- sbírka Buxheimer Orgelbuch (1460-1470)

- obsahuje 250 přepisů polyfonních skladeb

2) Heinrich Isaac (asi 1450-1517)

3) Paul Hofhaimer (1459-1537)

4) Arnold Schlick (1460-1521)

- autor Tabulaturen etlicher lobgesang und lidlein uff die Orgeln un Lauten

5) Michael Praetorius

- Musae Sioniae (1609)

6) Jan Pieterzoon Sweelinck (1569-1621)

- holanďan

- tvůrce znamenitých ricercarů a tokát (vydané až po jeho smrti)

Hudba pro klávesové nástroje ve Španělsku

1) Luis Venegas Henestrosa (asi 1510-1557)

a) Libro de cifra nueva para tecla, harpa y vihuela (1557)

- obsahuje hymny, fantazie, tienta, faux bourdony, diferencias, písně a tance skladatelů: Pere Albrech i Vila (1517-1582)

Francisco Fernandéz Palero ( 1597)

Francisco Soto de Langa (1534-1619)

Jean Mouton (1459-1522)

Philippe Verdelot (asi1470-1552)

Antonio de Cabezón (1510-1566)

2) Antonio de Cabezón (1510-1566)

- jeden z nejproslulejších evropských varhaníků a cembalistů

- jeho díla vytištěna posmrtně

- jeho skladby obdivovány na celém kontinentu, zvlášť v Nizozemí a Anglii

- Obras de música para tecla, harpa y vihuela (1578)

3) Tomás de Santa María ( 1570)

- virtuóz a teoretik hry na varhany

- autor knihy Arte de Tater fantasía (1565)

Hlavní představitelé v Evropě:

Itálie:

1) Anrea Antico

- Frottolo intabulate da sonare organi (1517)

2) Girolamo Cavazzoni

- Intabulatura d’organo (1543)

3) Claudio Merulo

- Ricercari d’intabolatura d’organo (1567)

- Mense d’intavolatura d’organo (1568)

4) Girolamo Diruta

- Il transilvano (1593)

5) Adriano Banchieri

- Organo suonarino (1605)

- Conclusioni nel suono dell’organo (1609)

Anglie:

6) John Taverner (asi 1490-1545)

- Mulliner Book (1553)

7) Thomas Tallis (asi 1505-1585)

- Mulliner Book (1553)

8) Christopher Tye

9) William Byrd (1543-1628)

10) John Bulla (asi 1562-1628)

Francie:

11) Thomas Champion ( asi 1580)

12) Eustache du Caurroy (1549-1609)

13) Jehan Titelouze (1562 nebo 1563-1633)

většina skladeb nejen pro varhany, ale i pro kterékoli kláves.nástroje: cembalo, clavichord a virginal

virginal = druh obdélníkového cembala používaného v Nizozemí a Anglii

vzbudil pozornost v 16.stol.

17.stol. dva sborníky prvořadého významu:

Parthenia or Maydenhead of the First Musicke that ever was Printed for the Virginall (1612)

- autory mj. Bull, Byrd, Gibbons, Gilda Farnaby, Dowland, Thomas Tonkine, Morley

Fitzwilliam Virginal Book (1609-1619)

- Bull, Byrd, Tallis, Peter Philips, Edmund Hooper, Sweelinck

VII. HUDBA PRO LOUTNU A VIHUELU

hudba pro loutnové a klávesové nástroje asi 1 stol. v úzkém vztahu jejich repertoár základem velké části pozdější hudby

již začátek 16.stol. – Ottaviano Petrucci: Intabulatura de lauto

dílo obsahuje přepisy polyfonních děl i výlučně instrument.skladby – ricercary (improvizační podoba)

Arnold Schlick: Tabulaturen etlicher lobgesang und liedlein uff die Orgeln und Lauten

z roku 1512

přepis 12 písní + 3 zvláštní skladby „napsané pro tři hlasy k drnkání“

loutnová hudba – různé systémy tabulatury a ladění

skladatelé a teoretikové:

Hans Gerle: Musica Teusch (1532)

Juan Bermudo: Libro llamado declaración de Instruments musicales (1555)

Vioncenzo Galilei: Fronimo: dialogo nel quale si contengono le vere et necessarie regole del intavolare la musica nel liuto (1568)

John Dowland: Varietie of Lute-lessons (1610)

neexistovalo jednotné ladění z úsilí rozšířit hluboké polohy nástroje se zrodila uprostřed 16.st. loutna větších rozměrů – arciloutna – k hmatníku připojen malý přídavný hmatník s delšími strunami

rozkvět loutny v Itálii: od začátku 16.stol. Petrucciho knihy, rukopisy pro loutnu (Capirola)

1536 – Adrian Willaert: přepis Verdelotových madrigalů „ke zpěvu a hře na loutnu“

úspěch i v Německu: Matthäus Waisel (asi 1535 nebo 1540-1602)

Wolff Heckel (asi 1515-1562)

Matthias Reyman (asi 1565-1625): Noctes musicae (1598)

Francie: Adrian Le Roy (asi 1520-1598): Airs de cour mis sur le luth (1571)

Giullaume Morlaze (asi 510-1558)

přestože hudba rozšířena i v Anglii, první vytištěná kniha až v 2.pol.16.st.; vynikající skladatelé: John Dowland

Thomas Morley: The first Booke of Ayres (1600)

John Danyel: Songs for the Luite, Viol and Voice (1606)

Vihuela ve Španělsku:

vihuela – rezonanční skříň podobná kytaře

Luis de Milán: El Delphin de música (1536)

Alfonso Mudarra: Tres libros de música en cifra para vihuela (1546)

Endríquez de Valderrábano: Silva de Sirenas (1547)

Diego Pisador: Libro de música de vihuela (1552)

Miguel de Fuenllana: Orphénica lyra (1554)

Esteban Daza: El Parnaso (1576)

Luis Venegas de Henestrosa: Libro de cifra nueva para tecla, harpa y vihuela (1557)

Tomás de Santa María: Arte de tañer fantasía (1565)

Antonio de Cabezón: Obras de música para tecla, harpa y vihuela (1578)

Revoluce: vynález tisku

nástup nových tiskařských technik v 15.stol. rychlejší šíření vědomostí; prospěch z vynálezu i hudba

zpráva o tiskárnách specializovaných na hudebniny už z poslední třetiny století (Nizozemí, Německo)

vydávání hudebnin pracné, vyžadovalo mimořádnou pečlivost - každá stránka tištěna 3x: notová osnova, noty a při 3.tisku doplňování číslování stránek, příp. text

tiskaři museli zařazovat všechny novinky na poli intonace typografické postupy se v poměrně krátkém čas.období nutně měnily

první příklady nototisku – církevní skladby a sbírky:

Collectorium super Magnificat (Esslingen 1473)

- autorem Geron

- notová osnova napsána ručně

Misale romanum (Řím 1476)

- tiskárna Ulricha Hana v Římě

nejlepším zákazníkem tiskáren zprvu církev, později šlechta

průkopníkem novotisku Ottaviano Petráčci – od benátského dóžete obdržel výsadní právo tisku a zdokonalil techniku trojího tisku, která odsunula do pozadí použití dřevěných desek (prostý dřevořez)

první významné dílo z 1501 – sbírka franko-vlámských písní Harmonice musices Odhecaton vzor pro ostatní tiskaře; rozkvět tiskařství Petrucci odchází z Benátek a otvírá si dílnu ve Fossombrone

Andrea Antico – spolupracovník a přítel Petrucciho

- provozoval tiskárnu v Římě

- vydal první tabulatury pro varhany v Itálii Frottole intabulate (1517)

další velcí tiskaři:

Pierre Attingnant (asi 1494-1551)

- Paříž, sám hudebník, vydavatel písní, motet a mší

- používal nový systém pohyblivých typů s notou a zlomkem notové osnovy

- sbírka Chansons nouvelles (1527)

Jacques Moderne (Lyon), Tylmann Susato (Antverpy a Lovani), Thomas Tallis a William Byrd (Londýn)

Hodnocení referátu Renesance v hudbě

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  7 485×
  2656 slov

Komentáře k referátu Renesance v hudbě