Erich Maria Remarque - Cesta zpátky

„Cesta zpátky“ je volným pokračováním autorova románu „Na západní frontě klid“, kdy chlapci, před lety vytržení ze školních lavic, se vracejí. Ke svým rodinám, škole, zaměstnání, do světa, kterému nerozumí, kde se tragicky změnily životní i společenské podmínky.

Adolf Bethke se vrací k ženě, o které roky snil ve špíně zákopů. Představuje pro něj čistotu, teplo, lásku, domov. Vrací se s "hromadou dobrého živobytí" - káva, čokoláda, hedvábí na celé šaty. Adolfova žena žila však, když byl pryč, s jiným mužem. Nyní pláče a říká, že stále myslela jen na něj.

Pro Adolfa je jednání jeho ženy nepochopitelné, vedle toho, co sám prožil, se mu zdá, že žila v klidu, možná i v přepychu, měla věci, které pro něj byly nedosažitelné. V prvních vypjatých chvílích, kdy se setkává jeho očekávání a touhy s tvrdou realitou, nenachází sám v sobě dostatek síly, aby jí čelil, neví, jak vzniklou situaci řešit. Odchází z domu, čímž se pokouší realitu odsunout. Spíš pod tlakem okolí, než ze svého vlastního rozhodnutí, vyžene Adolf ženu z domu. Marie se vrací každý den, pláče nebo mlčí, nakonec ji vzal Adolf zpátky. Jejich rozhodnutí však okolí nepřijalo, museli opustit svět a lidi, mezi kterými doposud žili a hledat si nové zázemí.

Adolf je jen jedním z mnoha vojáků, jejichž osudy se kniha zabývá, v případě ostatních pak jsou problémy znovuzžívání extrémnější, důsledky většinou katastrofálnější. Ani po odchodu z rodné vesnice nedokáží Adolf s Marií své soužití přijatelně upravit. Stali se jinými lidmi, neznají se, neznají ani každý sám sebe. Adolf se bouří, Marie rezignovala, jen pláče.

Že společná zkušenost nedělá dva stejné lidi ukazuje autor na postavách Vilíka a Arnošta, jehož ústy příběh vypráví. Vyrostli ve stejných podmínkách, ve stejném městě, s podobným rodinným zázemím, byli kamarády ze školních lavic, společně prošli válečným peklem. Po návratu, když nastoupili do svého prvního zaměstnání, jejich osudy se rozcházejí, protože každý přemýšlí jinak, dívá se na stejné věci jinýma očima.

Vilík je spokojený, sám pro sebe nepotřebuje víc než má - postel a jídlo. Hromady dobrého jídla, o kterém si dříve nemohl nechat ani zdát. Ačkoli jistě šel studovat učitelství s velkými ideály o výchově budoucích generací a formování lidských duší. Arnošt je nespokojený, zoufalý, propadá pocitu stagnace a nutkání jít dál, něco dělat, nezastavit svůj život v koloběhu každodenních povinností, změnit svět kolem sebe podle svých nerealistických očekávání.
Albert, dříve tichý, neprůbojný chlapec, se stal vrahem, kterého společnost odsoudila. Na frontě on i ostatní zabíjeli mnohokrát. Nyní Albert zabil v pocitu ohrožení sama sebe, když se mu jeho pracně budovaný "nový mírový" svět v jediné vteřině zhroutil, netrápí jej výčitky svědomí, nemá pocit viny. Střílel, "neboť se ničemu jinému nenaučil." Mladí muži v knize jsou psychicky a zejména citově nedospělí jedinci, vraždu, kterou jejich přítel spáchal, chápou jako samozřejmou odplatu, nepozastavují se nad ní, smrt, které byli tolikrát svědkem, je neděsí. Neodsuzují přítele, ale společnost, která si necení jejich životů stejně jako životů jiných.

Nasazovali své zdraví a životy pro ty, kteří se stali jejich přísnými soudci. Jejich přátelé jsou mrtví, zmrzačení na těle i na duchu, a společnost, která si od nich tyto oběti vyžádala je nyní za jejich úsilí hanobí. Albertova vlastní matka nechápe, co se stalo s jejím synem, nevěří, že zabíjel již dřív
Revoluce, vyvolaná nespokojenci, není řešením. Prostí vojáci se bouří proti bývalým důstojníkům, kteří jim v dobách války neprojevili dostatečnou loajalitu. Avšak napadáni jsou i muži povýšení v poli za svou statečnost a bojového ducha, muži, kteří byli v boji svým přátelům pevnou oporou, zachází se s nimi jako se zrádci. Toto nemůže přenést přes srdce Ludvík, zdeptaný útrapami války i vleklou nemocí. Ocenění za statečnost je nyní, po prohrané válce, hanbou, něčím, co je nutno skrýt. Bezútěšnost situace a syfilis, který si jako další zahanbující trofej přinesl z fronty, jej dovedli až k sebevraždě.

Zoufalství, bezmocnost, podlomené zdraví, ztráta naděje.... toto si odnesla do života celá generace mladých mužů. Ti, o kterých píše Remarque, se stali brzy po válce učiteli, vychovateli nové generace, generace, která jen o dvacet let později vstoupila znovu do války. Románoví hrdinové nejsou ničím jiným, než lidskými troskami s minimální nadějí na normální život.

Společnost nepřijala do svého středu vracející se vojáky, oni nepřijali novou společnost. Drželi se starých principů, známých věcí, jejich zkušenosti, ze kterých vycházeli však byly tragicky rozdílné.

Filozofická myšlenka přežití za každou cenu, která je ústředním tématem první části se v Cestě zpátky poněkud stírá. Pro ty, kteří skutečně přežili, se paradoxně život stává nesnesitelným břemenem, protože touží mít víc. Nestačí přežít, sám v sobě musí každý najít sílu žít. Na příběhu každého z nich je patrná touha uchopit minulé, uchovat život beze změny, ale jen ti, kdo přijali nové a smířili se s tím, mohou pokračovat.

"Utíkali jsme před nějakým stínem, ale běhali jsme v kruhu a stín nás dohnal. Hlučeli jsme a hledali, zatvrzovali jsme se a vzdávali, krčili jsme se a útočili, zabloudili jsme a utíkali dál, ale pořád jsme v týle cítili ten stín a chtěli mu uniknout. Mysleli jsme, že se žene za námi a pronásleduje nás, nevěděli jsme, že jsme ho vlekli s sebou, že tam, kde jsme byli my, byl mlčky i ten stín - že nebyl za námi, nýbrž v nás, v nás samých."