Římská antická literatura

ŘÍM

1.období archaické
2.období klasické (asi 2. pol. 1. stol. př. Kr.)
3.období vlády císaře Augusta-zlatý věk římské literatury (31-14 př. Kr.)
4.období stříbrné-do vlády císaře Trajána (asi 1. stol. po Kr.)
5.období úpadku (do r. 476)

1. období archaické

Přibližně ve 3. stol. př. Kr. začíná do řeckých oblastí pronikat moc Říma. Římané přejímají a přizpůsobují hodnoty, které vytvořili Řekové. V období archaickém (vedle ústní lidové slovesnosti-písní a hymnů) Římané zpočátku překládali řecké báje a dramatickou tvorbu. Prvními básnickými pokusy byly např. politické satiry. Navázáním na řecké vzory vznikla římská komedie. Zpočátku se velmi podobala řecké a postavy neměly pevné povahy. Později se komedie podobají hrám doby helénistické (Aristofanovým) – objevují se podobné náměty a společenské typy, vzaté z denního života-zamilovaní mladíci mladíci, dívky, které upadly do otroctví, kuplíři, prohnaní otroci, vojáci, bohatí otcové, nebo lakomci. K obvyklým námětům patří láska nebo rozloučení dvou osob a opětné šťastné shledání, které bývá dílem náhody a rozvazuje komickou zápletku. Autory těchto komedií jsou Terentius a Plautus.

TITUS MACCIUS PLAUTUS (ploskonosý) proslul hrami jako Chlubný voják, Kde mazaný otrok pomůže získat svému pánu milovanou dívku, nebo Komedií o hrnci, která se stala vzorem pro Moliérova Lakomce.
Své hry přizpůsoboval nenáročnému vkusu publika, které tvořil městský lid a selské obyvatelstvo. Hry jsou plné drsné komiky, fraškovitosti a jsou psané bohatým a ohebným jazykem.
Na zvláštním motivu je založena hra AMFITRYÓN. Hra je pojmenována podle Thébského krále a zpracovává komicky lásku boha Dia k Amfitryónově manželce Alkméně. Zeus využívá nepřítomnosti krále a dochází k jeho manželce. Bere na sebe jeho podobu a jeho průvodce, bůh Merkurius, podobu jeho sluhy. Skutečný Amfitryon a jeho sluha se však vrátí a záměny osob vedou ke komickým situacím. Nakonec vše dobře skončí a Amfitryon žije šťastně s manželkou.
P. ovlivnil renesanční drama a spisovatelé z něj často čerpali.

PUBLIUS TERENTIUS AFER byl kartaginský otrok Napsal 6 komedií a všechny se zachovaly. Jeho komedie byly na rozdíl od Plautových vlastně vážné hry a měly úspěch hlavně u vyšších kruhů římské společnosti. Jsou to např. hry Tchýně nebo Bratři.

V tomto období se vytváří také dějepisná literatura, tzv. anály. Byla to spíše nekritická vyprávění, z poloviny výmysly a vyskytovaly se zde nadpřirozené bytosti. Psaly se buď monografie. Které popisovaly delší úseky dějin, nebo memoáry, životopisy různých osobností, většinou státníků.
MARCUS CATO byl zakladatelem historické prózy a řečnictví. Zachovala se soukromá pošta, různé dokumenty a Spisy o zemědělství.

2. klasické období

Básník GAIUS VALERIUS CATULLUS byl tvůrcem tzv. „mladořímské školy“, literárního kroužku vzdělaných básníků, vyjadřujících se k politické situaci. Měli moderní pohled na svět a kritizovali mravy římské společnosti.
Ústředním tématem Catullovy poezie je láska k jedné ženě-Lesbii, v nejrůznějších polohách milostného citu, později se měnící na nenávist. Dílo má název Básně k Lesbii. Psal také Polymetra, kde promlouvá k různým lidem.

TITUS LUCRETIUS CARUS reprezentuje naučné a tendenční básnictví rozsáhlou naučnou básní O povaze věcí, kde vykládá materialistickou filozofii, podle které je vše ve světě řízeno podle přírodních zákonů a bez působení božských sil. Napsal také díla O přírodě . kde vyložil Epikúrovu atomistickou teorii.

MARCUS TULLIUS CICERO byl největší římský řečník. Odhalil a potřel Catilinovo spiknutí a byl na příkaz Marca Antonia zavražděn. Studoval řeckou filozofii a prosazoval řeckou kulturu a řecko-římskou syntézu v literatuře. Přispěl ke zušlechtění římské prózy a upevnil tvarosloví. Jeho řeči vynikají logickou skloubeností a působí pečlivým stylem. Dochovalo se např. 14 filipik proti Marcu Antoniovi nebo Řeč proti Catilinovi. Jeho LISTY (O osudu, O řečníkovi, O přátelství) jsou psané vybroušeným slohem a v pozdější době se staly vzorem dokonalé latiny.
Historický obraz doby podávají také díla věcné literatury. Tvorba státníka a vojevůdce C. I. Caesara je spjata s jeho politickou a válečnickou aktivitou. Nejobsáhlejší jsou Zápisky o válce galské.

3. zlatý věk římské literatury

Vláda prvního římského císaře Augusta usilovala o upevnění státu. Státní zřízení měla posilovat i literární tvorba, proto Augustus podporoval ty básníky, kteří byli ochotni podporovat staré římské ctnosti, jako plnění závazků bohům, rodině a vlasti. Literatura měla také oslavovat staré tradice římského národa.
QUINTUS HORATIUS FLACCUS byl přijat do Maecenasova kroužku, kde se mu dostalo dobrého vzdělání. Sympatizoval s vládou císaře Augusta, která na čas zajistila v Římě pořádek. Ve svých 6 římských ódách se v duchu Augustových tendencí pokusil vzbudit v římské mládeži nadšení pro starořímské ideály. Formálně zde navazuje na tradice staré římské lyriky. Horatiovo úsilí bylo upřímné, avšak celá ostatní poezie ukazuje, jak jemu samému již byly zásady staré římské etiky cizí. O svých názorech rozpráví H. především v básnických úvahách, psaných ve formě besedy-SATIRY. Jeho životní filozofií je mravní bezúhonnost jedince, nezávislého na politice mocných. Líčí římský život a hledá rozumný životní styl. Jeho poezie představuje vzor klasické vyrovnanosti a kázně. Netvořil z živelného citu, ale ze zkušeností. Je mistrem jambického verše a jeho EPÓDY (Jamby) obsahují společenskou tématiku, často s kritickým zaměřením.

PUBLIUS VERGILIUS MARO byl literárním mluvčím Augustových snah o upevnění impéria Ve svých ZPĚVECH PASTÝŘSKÝCH (Bucolica) oslavoval život v přírodě, práci na venkově a lásku podle pastýřských idyl Theokrita. ZPĚVY ROLNICKÉ (Georgica) jsou didaktické dílo, zabývající se rolnictvím, sadařstvím, hospodářstvím a včelařstvím. Jeho největším dílem je AENEIS, kde zpracoval báji o trojském Aeneovi, údajně předku Augusta. Aeneás opustí po pádu Tróje svou vlast a dojde po mnoha letech bloudění do Itálie, kde položí základy k římskému státu. Při zpracování napodobil Vergilius Homérovu Illias a Odysseu. Aeneis je naplněna idejemi Augustovy politiky. Epos oslavuje římskou moc , úctu a oddanost k bohům a oddanost k národu. Aeneida byla pojímána jako výraz klasické harmonie a uměřenosti.

PUBLIUS OVIDIUS NASO byl jeden z nejnadanějších autorů světové literatury. Byl Augustem kvůli svým milostným básním vyhoštěn k Černému moři, odkud se už nevrátil. Jeho dílo se dělí na tři etapy-milostná lyrika, mytologická tvorba a tvorba v exilu. Mezi milostnou lyrikou vyniká sbírka ARS AMORES (Umění milovat) a Lásky. Ovidiova lyrika vyniká neobyčejnou svěžestí, fantazií a analýzou milostného citu ve všech jeho podobách, zejména však v podobě hravé. Právě kvůli těmto básním, které odporovaly Augustovým snahám o zlepšení římské morálky, byl Ovidius vypovězen. Mezi další milostná díla patří Listy Heroin a Listy milostné. Ovidiovu uměleckou zralost dosvědčují jeho PROMĚNY (Metamorfoses), které vyprávějí 250 většinou řeckých mýtů, vzájemně spojených tím, že v každé z nich dochází k nějaké proměně. Je to například proměna pyšné Nioby v plačící kámen, oživení dívky, kterou vytvořil a zamiloval si ji sochař Pygmalion, nebo proměna věrných manželů Filemona a Baucidy ve stromy. Nejčastějším tématem básní je láska. Proměny, stejně jako O. milostná poezie, jsou dílem pohody a vysoce kultivovaného prostředí římské společnosti. Vynikají fantazií, způsobem vyprávění a nevyčerpatelnou vynalézavostí.
V poslední období, tvorbě v exilu, dochází k úpadku stylu. Ovidius psal hlavně elegie. Z tohoto období pocházejí Listy z pontu, Kalendář a Žalozpěvy.

Dalšími představiteli milostné lyriky jsou ALBIUS TIBULLUS, který psal své básně milence Dellii a SEXTUS PROPERTIUS, jehož básně jsou adresovány Cynthii. Básníci psali většinou formou elegie-žalozpěvu, vyjadřujícího stesk nad ztrátou milenky, přítele nebo vlasti. Z této doby pocházejí také Dějiny TITA LIVIA, zabírající období od založení Říma do r. 9 př. Kr.

4. stříbrné období

Dochází k hosp. úpadku a rozkladu společnosti. Vláda císařů se opírala stále více o násilí a moc armády. Opozice se mohla omezit pouze na protest intelektuální. Přinesla však do literatury nový typ-obraz tyrana.
Vytváří se rétoricko-deklamační sloh, reakce na Ciceronské období. Místo nudných úvah a dlouhých pasáží se upřednostňuje jednoduchost, prudkost a vášnivost.

LUCIUS ANNEUS SENECA byl advokát a řečník. 8 let žil na příkaz Claudia ve vyhnanství a pak byl povolán zpět, aby vychovával mladého císaře Nerona. Nakonec, kvůli účasti na spiknutí proti němu, byl donucen spáchat sebevraždu. Jeho díla jsou filozofická, o morálce a chování lidí. Největším filozofickým dílem jsou LISTY LUCILIOVI, ve kterých poučuje o životě, bohatství, chudobě, kritizuje otroctví apod. Dílo O laskavostech bylo určeno Neronovi a Seneca zde vysvětluje, že laskavost má být ctností. Dalšími díly jsou Přírodovědné otázky, O dobrodiních, O šťastném životě a dramata Medea, Faidra a Ztykvení, karikatura na císaře Claudia.

Jedním z básníků doby Neronovy byl MARCUS ANNEUS LUCANUS , synovec Senecy. Byl také účastníkem spiknutí a byl odsouzen k smrti. Jeho největší dílo je epos O OBČANSKÉ VÁLCE (Farsalské pole). Líčí bitvu u Farsálu a v této básni nevystupují bohové, ale pouze Osud. Kniha je psaná vybroušenou mluvou.

GAIUS PETRONIUS ARBITER byl rozhodčím o věcech vkusu na Neronově dvoře. Je autorem spisu SATIRIKON, satirického románu, psaného prózou, smíšenou s verši. Hlavním hrdinou je tulák a zločinec. Prolínají se zde humoristické motivy s realistickým zobrazením života a lidí. Část Hostina Trimalchionova předvádí ironicky obraz nevzdělaného a rozmařilého zbohatlíka.

Později se básníci snaží o zlepšení úrovně a to vede k návratu k Vergiliovi a Ciceronovi.
Básník STATIUS psal hlavně dramata a jeho dílem jsou básnické sbírky SILVY.
Oblíbenými byly v této době satiry, které zesměšňovaly negativní obrazy císařského Říma. Největšími satiriky byli MARCUS VALERIUS MARTIALIS, který sepsal své satiry a epigramy v Knize podívaných, a DECIMUS IULIUS IUVENALIS, jehož dílem byly satiry O lakomství nebo O vztazích rodičů k dětem.
Dílem satirika APOLEI je příběh ZLATÝ OSEL, který vypráví o člověku, zakletém do osla.
Historiky tohoto období byli PUBLIUS CORNELIUS TACITUS a C. SUETONIUS (dílo Životopisy císařů).

Hodnocení referátu Římská antická literatura

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  16. prosinec 2007
  4 272×
  1520 slov

Komentáře k referátu Římská antická literatura