Staročeská literatura

OBDOBÍ RANÉHO STŘEDOVĚKU

1. STAROSLOVĚNSKÉ OBDOBÍ

Počátky literatury v českých zemích jsou spjaty s rozvojem křesťanství a působením křesťanských duchovních. Literatura začala vznikat vedle ústní lidové slovesnosti v 9. stol. (v období Velké Moravy) a byla ovlivněna hlavně Novým Zákonem.
R. 863 pozval velkomoravský kníže Rastislav na Moravu křesťanské misionáře z Byzantské říše, ve které hledal oporu. Byli to bratři KONSTANTIN a METODĚJ. Měli za úkol zorganizovat moravské křesťanství a vytvořit základy vzdělanosti. Přinesli s sebou hotové překlady některých náboženských a bohoslužebných textů. Za jazyk si zvolili staroslověnštinu, makedonské nářečí z okolí Soluně. Vytvořili rovněž zvláštní písmo, které vystihovalo zvláštnosti slovanské řeči - hlaholici (bylo upraveno z řecké abecedy). Později vznikla v Bulharsku jednodušší cyrilice , která se stala základem azbuky.
Literatura vytvářená Konstantinem a Metodějem byla určena hlavně pro potřeby náboženských obřadů, ale objevují se zde i určité vztahy ke společenskému životu - úvahy o povinnostech vládců, vztah k poddaným a hlavně obrana slovanského jazyka a kultury.
Dílo : staroslověnský překlad Bible , liturgických textů a motliteb
PROGLAS - veršovaná předmluva k Evangeliu , připisována Konstantinovi
- program cyrilometodějské mise , upevnění státu , sjednocení
slov . kmenů
- chtějí vyjádřit myšlenky vlastním rozumem, jednoduše
ABECEDNÍ MOTLITBA
- od Konstantina
- akrostych - dvanáctislabičná báseň
NOMOKÁNON - překlad z řečtiny, popisuje právní a církevní pořádek
ZÁKON SÚDNY LJUDEM - zákoník

dílo žáků Konstantina a Metoděje - PANONSKÉ LEGENDY- Život Konstantinův a Život Metodějův. Tyto legendy si nevšímají příliš nadpřirozených úkazů a jsou zaměřeny spíše životopisně a polemicky na obranu díla Cyrila a Metoděje. Život Konstantinův vypravuje podrobně o jeho studiích, misijní činnosti v oblasti dnešního jižního Ruska, uvádí obsáhlé filozofické disputace, které Konstantin vedl s pohany, a vyznívá také jako obrana slovanského jazyka.
Život Konstantinův vznikl na půdě Velkomoravské říše, snad za přispění Metoděje. Život Metodějův byl napsán brzy po jeho smrti. Je stručnější, kompozičně prostší a svým obsahem je bližší moravskému prostředí.

Po Metodějově smrti došlo k pronásledování jeho žáků. Nabývala převahy latinská liturgie a vlivy západní kultury. Na začátku 10. století, po rozpadu Velkomoravské říše, se začala rozvíjet staroslověnská kultura a literatura v sousedních slovanských zemích, především v přemyslovských Čechách. Zde dochází k soužití staroslověnštiny a latiny. Staroslověnština je přijímána hlavně díky sv. Vojtěchu. V 11. stol. je staroslověnská kultura vytlačena latinskou vzdělaností z těchto důvodů :
1. star. nemá žádný vztah k ústní lidové slovesnosti
2.star. podporovala feudální vztahy , lidová slovesnost předfeudální
3. star. nebyla srozumitelná veřejnosti
4. měla sloužit církvi

Posledním útočištěm slovanské kultury se stal SÁZAVSKÝ KLÁŠTER ( založen r.1032 ), proslulý působením opata Prokopa. Měl styky s Kyjevskou Rusí a Byzancí.
Staroslověnské literární památky, vzniklé v Čechách, zpracovávají zejména životy českých světců, sv. Ludmily a sv. Václava. Jsou to První staroslověnská legenda o sv. Václavu, Legenda o sv. Ludmile a Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu, která vznikla patrně po světcově smrti a byla přeložená z latiny.
Kolem začátku 11. stol. vznikla i nejstarší duchovní píseň HOSPODINE , POMILUJ NY. Jejím autorem je pravděpodobně sv. Vojtěch. Tato píseň zlidověla a zpívala se při významných událostech. Ve starším středověku plnila funkci národní hymny.

2. PŘEMYSLOVSKÉ OBDOBÍ

LATINSKÁ TVORBA
Přemyslovci dávají přednost latině, z důvodů upevnění svého státu. Nositelem kultury se stává duchovenstvo.
Latinské legendy z tohoto období se neodlišují od staroslověnských, zpracovávají se staroslověnské látky a hlavním tématem jsou hlavně životy českých světců Ludmily a Václava.
KRISTIÁNOVA LEGENDA - Život a umučení sv. Václava a babičky jeho sv. Ludmily. Skladba mnicha Kristiána pochází z konce 10. stol. a je nejstarší českou kronikou. Byla objevena Balbínem. Podtrhuje svazky s Velkou Moravou a oceňuje staroslověnskou literaturu.
Dalším zpracováním života sv. Ludmily je legenda Stalo se. Mezi novější legendy patří Legenda o sv. Prokopu a sv. Vojtěchu , která vypráví o založení Sázavského kláštera.
Hrdinou této časně feudální literatury je světec. V našich nejstarších legendách psaných staroslověnsky a latinsky je světec většinou domácího původu, takže tyto skladby obsahují i cenné zprávy z naší nejstarší minulosti. Světec představuje nejen ideál náboženský, ale kult přemyslovských světců podporoval i autoritu vládnoucích knížat a státní moc.
Vzniká i první právnická literatura. Z roku 1039 pocházejí Dekrety Břetislavovy, nejstarší zákoník u nás. Dekrety jsou obsaženy v Kosmově kronice, opisy jsou v Olomouci. D. byly vydány v Hnězdně a obsahují například odmítnutí pohanských zvyků.
Hranici náboženské literatury překračovali nejčastěji autoři letopisů, které průběžně zaznamenávali významné události roku, a zejména autoři kronik, kteří už uceleněji, v chronologickém sledu, vypisovali současné i minulé události. Nejcennějším dílem tohoto období je KRONIKA ČESKÁ děkana svatovítské kapituly KOSMY (1045 - 1125). Kosmas získal značné vzdělání, hlavně v cizině. Později získával zkušenosti na cestách s diplomatickými posláními. Podnět k napsání díla vzešel z potřeb a zkušeností, které přinášel veřejný život, ze znalosti evropských poměrů a z pocitů příslušníka mladého přemyslovského státu. Kronika je psaná latinsky a Kosmas ji začal psát už v pokročilém věku. Při vyprávění o nejstarší minulosti zaznamenal Kosmas také staré kmenové pověsti, např. o příchodu Čechů, o Krokovi a jeho dcerách, o Přemyslu Oráči nebo o dívčí válce, které ovšem podle vkusu své doby upravoval podle vzorů římských klasiků. Kosmas sympatizuje s Přemyslovci, zamlčel také všechny zmínky o staroslověnské vzdělanosti a projevuje se jako věrný příslušník církve. Dílo je na vysoké umělecké úrovni a jeho poslání mělo být spíš zábavné, než historicky přesné - jsou zde chyby, jelikož vycházel ze starých pramenů. Kronika je psaná prózou s rytmickými závěry vět a s prokládáním hexametry (časoměrný verš o 6 daktylových stopách) . Kosmas rád své vyprávění zpestřuje odbočením od hlavního děje, aby uvedl vtipnou anekdoty nebo proložil text mravní a filozofickou úvahou, nebo římským citátem. Kosmas má velmi bohatý slovník, objevují se i bohemika (české výrazy - např. pojmenování). Kroniku psal sice z hlediska feudální třídy, v níž zaujímal významné postavení, neodcizil se však lidu a na nejednom místě dal promluvit vlastenectví.

Kosmova kronika nalezla řadu pokračovatelů, žádný se však nevyrovnal svému vzoru nadání, ani slovesným uměním. Blíže neznámý kronikář, označován jako Kanovník vyšehradský, zaznamenal příběhy z let 1126 - 1142 a také historii Sázavského kláštera a různé legendy. Z jiných zaslouží zmínky kanovník Vincentius, který vylíčil události ze 40.- 60. let 12 . stol. , a opat Jarloch, vyprávějící o příbězích z konce 12. stol.
Ze středověkého kronikářství se může Kosmově kronice vyrovnat pouze latinská ZBRASLAVSKÁ KRONIKA ze začátku 14. stol. Vznikala původně jako klášterní kronika v době vlády Václava II. (autor mnich Ota), ale pozdější zbraslavský opat Petr Žitavský ji rozšířil na kroniku celé země. Jsou zde sepsány Legenda o sv. Prokopu, o sv. Anežce České, dále např. Rukopisy královny Elišky Rejčky (opisy) a lyrické duchovní básně - např. O srdnatém rytíři .
Cílem místních kronik bylo vytvoření vlasteneckého díla, zachování státní jednoty, politické programy, a zvláště úcta k Přemyslovcům .
Vedle kronik vznikaly i liturgické knihy. Psaly se tzv. officia, hry, které se hrály při církevních slavnostech. Později se z nich vyvinulo drama. Zachovalo se Svatojiřské officium, popisující zmrtvýchvstání Krista. Z církevních knih se dochoval Opatovický homiliář, kde můžeme najít různé glosy (samostatné komentáře k původnímu textu - počátek slovesné tvorby) nebo bohemika.
Ve 12. stol. vznikla ze slovesné tvorby česká duchovní píseň SVATÝ VÁCLAVE, VÉVODO ČESKÉ ZEMĚ. Původní tři strofy se později rozrostly o další sloky a byla až do nové doby nejoblíbenější duchovní písní.

OBDOBÍ VRCHOLNÉHO STŘEDOVĚKU

Česky psaná literatura
Česky psaná literatura se objevuje od 1. pol. 13. stol. a počátkem 14. stol. Vzniká v mezinárodním kontextu. Je ovlivněna světovými národními literaturami, hlavně duchovními útvary, legendami a duch. lyrikou a dramatem. Souvisí také s rozvojem univerzit a žákovskými písněmi, které rozšiřovali vaganti, potulní studenti, živící se jejich zpěvem. Literatura čerpá z antických témat (romány o
Alexandrovi), anglické a francouzské kurtoazní poezie (Marie de France) a rytířské literatury (legenda o Tristanovi a Isoldě), z tvorby německých minnesaengrů,
později z děl Danteho. První česky zapsaná věta pochází z roku 1057 a je to přípisek v knize Litoměřické kapituly.

duchovní lyrika
KUNHUTINA MOTLITBA - je to oslava svátosti oltářní, jazykově velmi vyspělá
- toto téma je poprvé zpracováno česky
Ostrovská píseň - obsaženo Slovo o stvoření světa
Buoh všemohúcú, Jezukriste, ščedrý kněžě
SPOR DUŠE S TĚLEM - dialog

epika
Legendy vyprávějí většinou o životě Krista a odrážejí tehdejší život a poměry v Čechách - Legenda o sv. Jiří, Legenda o sv. Alexiovi, Apokryf o Jidášovi (Apokryf - v přeneseném smyslu -kniha , vyprávění).
Rytířská epika se objevuje na rozhraní 13. a 14. stol. Jednou z nejvýznamnějších děl je epos ALEXANDREIS, který pochází právě z tohoto období. Skladatele neznáme, avšak povýšený postoj k měšťanům a opovržení k sedlákům a znalost odborných rytířských a vojenských výrazů svědčí o tom, že byl příslušníkem vysoké šlechty. V duchu názorů této vrstvy touží po panovníkovi, který by uskutečňoval politiku svých šlechtických rádců a hájí zájmy své země. Podklad pochází od Gautiena Kastilského. Kniha byla určena pro poslech .
Epos je oslavou rytíře a antický námět o vládci Alexandrovi je přenesen do středověku. Pod maskou Alexandra vystupuje český král Přemysl Otakar II., který, podobně jako Alexandr, proniká do cizích zemí, ale na vrcholu své moci a slávy umírá. Velké sebevědomí a zrada ho nakonec zahubily. Závěr básně se tak mění v zamyšlení nad smyslem života a ve výstrahu.
Skladatel Alexandreidy projevil ve svém díle i vlastenecké cítění. Když líčí pocty, jichž se dostalo Alexandrovi v Babylonu, touží po tom, aby takového krále měli i Čechové, neboť pak by nehrozilo zemi nebezpečí z německé strany. Dílo zachycuje i české dějiny. Dochovalo se 3500 veršů z původních 9000. Na začátku je úvod a omluva spisovatele, pak následují Alexandrovy činy.
Autor rozvedl naučný a kritický prvek a zvolil k tomu zvláštní formu průpovědí , obsahujících mravní ponaučení - tzv. gnómóny. Báseň je psaná ve vysokém stylu a je zpracovaná v pravidelném osmislabičném verši, který je častý ve středověké epice .

Brzy po vzniku Alexandreidy se objevila i jiná staročeská skladba, která přímo reaguje na dobovou oblibu cizích látek a rytířské epiky v českém prostředí- DALIMILOVA KRONIKA. Vznikala v době nástupu Jana Lucemburského na trůn, asi v letech 1310 - 1314 a vyniká nad ostatní kroniky uvědomělým pojetím českých dějin. Autora neznáme, jméno jí bylo dáno od Tomáše Pešiny, který také zjistil, že Dalimil byl pražský kanovník. Skladatel vylíčil české dějiny od příchodu praotce Čecha až do r. 1314. Při vyprávění o nejstarší minulosti se přidržel Kosmovy kroniky, ale znali jiná dějepisná díla ( Legenda o sv. Prokopu ) a použil i rodových pověstí. Historicky je však blíž k pravdě než Kosmova kronika. Vlastním posláním kroniky bylo vytvořit aktuální společensko - kritické dílo, které by působilo na současníky, zvláště na postoj šlechty. Nechce idealizovat šlechtice po způsoby dvorských básníků, ani pouze bavit oblíbenými prostředky rytířské epiky. Dílo je velmi vlastenecké a hájí národní zájmy, je zaměřené proti Němcům a ostře varuje před rostoucím přílivem cizinců do Čech. Autor promlouvá a varuje prostřednictvím historie, ale vstupuje i on sám a předkládá své vlastní názory - doprovází poznámkami společenské dění a obrací se ke svým současníkům.
Skladba je psaná nízkým stylem a přístupnou formou a má verše nestejné délky (bezrozměrný verš). Díky své útočnosti a polemičnosti byla oblíbená v husitském období.

Laicizace českého jazyka
V období 14. stol. už není literatura doménou církve a šlechty - nositelem kultury se stává šlechta, která mluví česky. Vysoká šlechta mluví německy a církev používá latinu. Literatura se začíná oddělovat - vzniká vysoký a nízký styl. Také se v literatuře vytváří různé typy. Rozvíjí se písňová lyrika, lyrickoepické skladby, umělecká a próza, zábavná literatura a drama.
Literatura má kladného hrdinu, kterým je buď světec nebo rytíř, ale má také poznávací funkci a snaží se zachytit skutečný život lidí.
Literatura 14 . stol. souvisí také s rozvojem zemědělství a má na ni vliv vláda vzdělaného panovníka Karla IV. - rozvíjí se latinská i česká literatura a r. 1348 je založena Karlova univerzita. Sám panovník se pokouší psát v češtině. Jeho největším dílem je jeho latinsky psaný životopis VITA CAROLI. Líčí panovníkovo mládí a první roky vlády a později byla přeložená i do češtiny.Sepsal také Korunovační řád, zákoník Majestás carolina a Moralitátés.
Karel IV. podporoval tvorbu legend, jak veršovaných, tak prozaických. Legendy vyjadřují feudalní vztah k životu, mají beletristický ráz a nesloží pouze k náboženskému vzdělávání věřících, ale spíš jako zábavná četba . S tím souvisí , že tíhnou k umělecké výlučnosti a složitému vyjadřování pomocí symbolů a náročných přirovnání. Existoval také druhý proud, zaměřený k domácí problematice a vyjadřující se jednodušším jazykem a slohem.
LEGENDA O SV. KATEŘINĚ vypráví o lásce krásné a učené dívky z královského rodu, Kateřině Alexandrijské, ke Kristu. Odmítne ruku císaře, v disputacích získá pohanské učence pro křesťanství a zemře jako mučednice. Legenda je psaná ve vysokém stylu a jazyk svědčí o náročnosti čtenářského vkusu mezi tehdejšími vzdělanci.
LEGENDA O SV. PROKOPU líčí život prvního opata Sázavského kláštera, v němž se dlouho uchovávala staroslověnská vzdělanost. Prokopa chápe legenda v duchu starší tradice jako vlastence. Toto dílo je formálně prostší a také vylíčení zázraků je střízlivější než v Legendě o sv. Kateřině.
V legendární tvorbě se od pol. 14. stol. objevují i skladby prozaické, hlavně v souboru Pasionál ( kniha o mučednících ). Jejich látkovým základem je středověký sborník legend Legenda aurea od italského kněze Jakuba de Voragine, o který se opíraly již některé české veršované legendy z doby kolem r. 1300.

poezie
Oficiální poezií byla dvorská milostná lyrika, která se psala i česky - alba s námětem loučení milenců na úsvitu dne (odtud termín svítáníčko). Dochovaly se např. skladby Dřěvo se listem odievá, Tajná žalost, Milý jasný dni. Představují typ západní dvorské lyriky, střeží se anonymita milované paní.
Některé písně jsou i lidového původu, svědčí o tom jejich citová upřímnost. Jsou psány srozumitelně a čerpají z obyčejného života.
Umělecky nejvyspělejší z naší světské lyriky je Závišova píseň. Jejím skladatelem byl první známý český hudební skladatel Záviš ze Zap.
Rytířské eposy Karlovy doby byly plné dobrobružných příhod a milostných příběhů. Čerpaly většinou z okruhu pověstí o králi Artušovi, a byly přepisované z německých verzí. Nejznámějšími skladbami jsou Tristam a Izalda, což je nejdelší staročeská skladba vůbec, a Tandriáš a Floribella.
Dalším odvětvím poezie byla satira (ze „satura“ - mísa plná ovoce). Je to kritická báseň a její součástí může být epigram, anekdota či satir. hra.

Žákovská satira napadá většinou šlechtu nebo duchovenstvo, bývá plná rozmaru a bujného veselí a dovede se vysmát příslušníkům jiných vrstev, ale i vlastní bídě.
Většinou je tato poezie latinská nebo makarónská, psaná česko - latinsky. Rýmují se buď latinské verše s latinskými, nebo české s latinskými.
PÍSEŇ VESELÉ CHUDINY hovoří o bídě, která nutila studenty opatřovat si živobytí žebrotou. Je psaná formou monologu a chudáci se zde ironicky vysmívají sami sobě.
Skladba PODKONÍ A ŽÁK srovnává formou sporu mezi žákem a sluhou přednosti jejich postavení. Hádka připomíná bídu, starosti a osobní nedostatky obou a je zakončena hospodskou rvačkou. Skladatel se nepřiklání k žádné straně a za veselostí této satiry chtěl poukázat na chudé a utiskované.
Obě skladby jsou psané nízkým stylem a jsou namířené proti boháčům.
Studentskou skladbou je pravděpodobně i Svár vody s vínem, v němž se formou dialogických sporů, oblíbených ve středověké literatuře a vycházejících ze soudobých učených disputací, vynášejí přednosti obou nápojů.

Sociální satira líčí jiný život, než ten, který vyprávějí rytířské eposy. Připomíná spíš stinné stránky a nedostatky společnosti, aby vyvolávalo zamyšlení. Takou tendenci mají některé skladby HRADECKÉHO RUKOPISU. Byl nalezen Dobrovským a podle různé jazykové úrovně pochází od různých autorů. Obsahuje: Legendu o sv. Prokopu, Pláč sv. Marie, Umučení Páně, Desatero radostí sv. Marie, Pláč Marie Magdaleny, Zdrávas Maria, Báseň sv. Jana apoštola, bajku o lišce a džbánu, Desatero kázanie božie, a SATIRY O ŘEMESLNÍCÍCH A KONŠELÍCH. V satirách o řemeslnících a konšelích jsou humornou formou kritizovány různé záporné jevy v životě města a odsuzuje nepoctivost a nesvědomitost příslušníků některých povolání ( kovářů, ševců, pekařů ). DESATERO tento kritický pohled ještě prohlubuje. Skladatel postupně sleduje celou středověkou společnost od duchovních přes šlechtu až k sedlákům. Jeho výtkám neunikne nikdo, ale zvlášť útočí proti šlechtě a duchovenstvu.

drama
Satirické a kritické prvky se objevovaly také ve světském divadle zároveň s tím, jak do námětů pronikala snaha postihnout také soudobý život. Studentská fraška je zastoupena veršovaným MASTIČKÁŘEM z 1. pol. 14. stol. Mastičkář Kostrpál na trhu za pomoci dvou sluhů Rubína a Pustrpalka nabízí zázračnou mast. Sluhové a mastičkář představují ve hře živel komický, zatímco 3 Marie , které se tu také objevují a nakupují u Kostrpála masti, představují náboženský živel. Hra věrně ukazuje obraz středověkého trhu. Zesměšňuje středověké podvodné lékaře a vysmívá se hlupákům. Je psaná makarónsky a byla součástí náb. velikonoční hry.

próza
Stává se důležitou součástí česky psané literatury od pol. 14. stol. a vzniká jako protějšek veršovaných skladeb, přednášených ústně. Rozvíjí se hlavně díky vzestupu vzdělanosti mezi laiky, zvláště po založení university.
Nejnáročnější prozaickou skladbou staročeské literatury je TKADLEČEK. Tkadleček je alegorické označení autorova spisovatelského postavení. Skladba je psaná formou sporu mezi Tkadlečkem a personifikovaným Neštěstím, které zavinilo nevěru jeho dívky Adličky. Spor je však záminkou, aby autor mohl rozvádět filozofické úvahy o svobodě lidského jednání. Uplatňuje své literární znalosti Bible, středověké i antické literatury (Ovidia, Sokrata, Aristotela). Neštěstí reprezentuje středověké myšlení, zatímco Tkadleček už ukazuje nové, renezanční myšlení - je více citový a klade důraz ne osobu. Dílo pochází z doby kolem r. 1400, je psané ve vysokém stylu a filozoficky je velmi složité.
Dalším prozaický dílem, také dialogem, je skladba, kterou napsal JOHANNES VON SAAZ ; vznikla v Čechách a jmenuje se ORÁČ Z ČECH. V tomto díle vystupuje oráč a smrt. Předmětem jejich sporu je problém života a smrti. Je osvětlován z různých stran, z hlediska člověka - oráče, který obviňuje smrt, že mu vzala ženu, matku jeho dětí, a z hlediska věčnosti smrti, která představuje neúprosný životní řád. Spor vyniká filozofickou hloubkou, kterou přesahuje tradiční středověké spory. Líčí zápas člověka o pochopení smyslu života a smrti. Je významným přínosem do české i německé literatury.

Objevuje se i próza zábavná, např. zpracování světských i náboženských látek ve formě povídek, třeba o Štilfrídovi a Bruncvíkovi. Velký zájem je i o cestopisy - vydávají se deníky cestovatelů, i když mnohé z nich byly ve skutečnosti vymyšlené. Oblíbená byla kniha Marca Pola Milion, ale také KRONIKA TRÓJANSKÁ, vyprávějící o trojské válce a jejích hrdinech, ale líčící Troju jako středověké město. Byla to první tištěná kniha u nás ( asi 1468 ).

Rozvíjí se také nauková literatura, do které patří právnická díla Karla IV., Ondřeje z Dubé, který usiloval o právní sytém, a díla mistra CLARETA ( Bartoloměje z Chlumce ). Byl pedagogem na Karlově universitě a sepsal veršované slovníky Vokabulář gramatický, Bohemář a Glosář.
Dějepisnou literaturu podporoval sám Karel, který si přál, aby jeho kronikáři vytvořili takové dílo, jako Kosmas. Nejvíce se rozšířila Kronika česká PŘIBÍKA PŮLKAVY Z RADETÍNA. Panovník na ní přímo spolupracoval. Byla napsaná latinsky a později přeložená do češtiny. Navázala na Velkou Moravu a přemyslovské tradice a je v ní zpracováno hodně rukopisů.
Další kronikou je kronika BENEŠE KRABICE Z WEITMILE, který mimo jiné řídil výstavbu Chrámu sv. Víta. Nejcennější část je období od vlády Václava II. do vlády Karla IV. Je psaná z pozice církevního hodnostáře a straní panovníkovi.
Na příkaz Jana z Dražic byla napsaná Kronika Františka Pražského, která navazuje na Kosmovu kroniku. Podle různé úrovně, jakou je napsaná, se předpokládá více autorů.
Na obranu soudobého společenského řádu se postavil SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC, příslušník vysoké šlechty, ve svém díle NOVÁ RADA. Skladba má podobu zvířecí alegorie. Mladý král, asi Václav IV., si při své nástupu na trůn pozve 44 zvířat, která mu podle své přirozené povahy nebo podle vlastností, které se jim připisují, mají radit, jak vládnout.

Předchůdci Husovi
Společenský vývoj 14. stol. charakterizuje nástup městského stavu. Jeho příslušníci začínají pronikají do literatury, která předtím vyjadřovala pouze zájmy církve a šlechty. Spisovatelé z měšťanské vrstvy si začínají více všímat každodenního života kolem sebe. Se zájmem se soustřeďují na postavení městského lidu a společenské nesrovnalosti. Kritický tón této literatury je také ohlasem nápravných snah, které se šířily hlavně v 2. pol. 14. století ( německý mnich Konrád Waldhauser ).

JAN MILÍČ Z KROMĚŘÍŽE ( zemřel 1374 ) byl předchůdce českých kazatelů. Používal jednoduchou mluvu a zaměřil se ve svých kázáních na nižší vrstvy obyvatel.
MATĚJ Z JANOVA ( zemřel 1394 ) byl radikálnější typ. Byl velmi vzdělaný (studoval na Sorbonně) a jeho dílem jsou Pravidla Starého a Nového Zákona.

TOMÁŠ ŠTÍTNÝ ZE ŠTÍTNÉHO ( 1333 - 1401-9 ) byl Milíčovým žákem. Studoval na univerzitě, ale nevěnovat se učenecké, ani kněžské dráze a odešel hospodařit do jižních Čech na svůj statek. Později se vrátil do Prahy, kde zemřel. Psal především pro svoje děti, ale nemají k němu dostatečný přístup. Skrz literaturu chtěl promluvit k co nejširšímu okruhu posluchačů a čtenářů, snaží se o srozumitelnost, názornost, ale zároveň o působivou formulaci výkladů - proto čerpá úsloví a přirovnání z lidové řeči. Často kritizuje společnost a soudobé poměry a hledá nápravu.
Pojednání o různých otázkách každodenního života shrnul do díla KNÍŽKY ŠESTERY O OBECNÝCH VĚCECH KŘESŤANSKÝCH - sborník traktátů ( rozprav )
1. Víra , naděje , láska
2. O stavu panském , vdovském a manželském
3. O hospodáři , hospodyni a čeledi
4. O různých lidských stavech
5. O svědomí a pokušení
6. O nápravě a pokání
V ŘEČECH BESEDNÍCH se vykládají složitější náboženské a filozofické otázky. Jsou psané formou dialogu mezi otcem a synem a poučuje například o Bohu nebo o stvoření světa. Dalšími díly jsou Knížky o šašijech, Řeči sváteční a nedělní , překlady různých románů a kompilace.
I přes výhrady zůstává štítný věrný církvi, jeho význam není v boji proti ní, ale v tom, že čeština začala pronikat i do těch druhů literatury, kde dosud vládla latina a náboženské vzdělání, které bylo pouze výsadou kněží a universitních vzdělanců, začalo pronikat i mezi laiky.

Hodnocení referátu Staročeská literatura

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  22. květen 2008
  4 336×
  3484 slov

Komentáře k referátu Staročeská literatura