Vývoj naší literatury do 14. století

Latinská tvorba
První literární útvary - legendy: O zavraždění knížete Václava a jeho babičky Ludmily, O svatém Prokopu. K světské tématice se nejblíže váží kroniky - chronologicky řazené historické zápisy, autoři kronik byli kněží (vzdě-laní lidé).
Kosmas (1045 - 1125), církevní hodnostář, děkan svatovítské kapituly
Kosmova kronika (Kronika česká) - latinsky psaná, nejlepší historický pramen českých dějin. Obsahuje zápisy a historické prameny od nejstarších dob až do r. 1125. Nejstarší dějiny jsou z vyprávění starců, pověstí a legend. Mladší dějiny z vlastních studijních poznatků, kvalitní a prvotní zdroj našich národních pověstí, umělecká i histo-rická hodnota => Kosmas je dobrým vypravěčem. Do vyprávění vkládá verše, zábavné historky, citáty římských autorů, píše latinsky, ale myslí česky => vložena česká slova do latinského textu - bohemika; uváděna česká lidová přísloví v latinském překladu. Je to památka na naší minulost a historii.

Vznik česky psané literatury
Do poloviny 13. století se píší pouhé náměty a izolované pokusy českým jazykem. Opravdová česky psaná literár-ní tvorba vzniká až v období rozvinutého feudalismu. Obohacuje se myšlenkově, tématický a žánrově. Od počátku 13. století Přemysl Otakar I. odstranil nebezpečí feudální roztříštěnosti. Koncem 13. století již existuje česky psa-ná literatura. Byla ovlivněna kulturním životem 14. st. a dobou husitskou. Od poloviny 13. století do počátku 15. tvoří uzavřený celek, vnitřně se rozpadající na dvě části. V první se objevují příznaky krize českého politického života (odráží se velmi výrazně) a v druhá poukazuje na kolonizaci pohraničí a vnitrozemí (všeobecný rozvoj měst - úsilí o laicizaci slovesné tvorby). Kolonisty byli němci. Dochází k rozsáhlejším kulturním stykům a k soutěžím české literatury s latinským písemnictvím. Doba posledních přemyslovců je také dobou národnostní rozporů, pra-menících z pronikání německého živlu do měst a ke dvoru, který se od dob Přemysla Otakara I. stále poněmčoval. Šlechta se snažila uhájit svá privilegia. Jejích soupeřem byl královský důr a městský patriciát (poněmčený). České šlechtické rody byly často příbuzensky spjaty s němci. Pro část vysoké šlechty se vytvářela tvorba i v jazyce ně-meckém. Ohniskem literatury jsou kláštery - Sv. Jiří na Hradčanech, Zbraslavský klášter u Prahy. Tvorba sloužící duchovenstvu je latinská. Tvorba francouzská pronikla po vymření přemyslovců s králem Janem Lucemburským; nastolena lucemburská dynastie. Rukopisy se zdobily. Vývoj písemnictví literatury od staroslověnštiny přes latinu k češtině souvisí s rozvojem a upevňováním českého státu. Kolonizace pohraničí - pozváni Němci, zakládají nová města, zúrodňuje se půda => objevuje se německá kultura, která se prolíná s českou. Dochází mezi nimi k soutěži. Od 2. pol. 14. st. vedle církevního vlivu působí významnou měrou měšťanský vliv. Měšťané získávali vzděláni (necírkevního zaměření), znají život lidu => lidové prvky do literatury (píseň, verš, pořekadlo, pověst, ...), vzniká laicizace literatury = zlidovění, zesvětštění (světská = necírkevní). Demokratizace literatury se projevuje zpřístup-něním vzdělanosti (vrchol v době husitské). Duchovní lyrika - nejstarší dochované české skladby (písně): Hospo-dine, pomiluj ny, Svatý Václave. 2. pol. 13. st. - období vrcholného feudalismu - Ostravská píseň - začíná slovy: „Slovo do světa stvořenie“. Kunhutina modlitba - náročná, zapsána v brevíři abatyše Svlatojířského kláš-tera Kunhuty, dcery Přemysla Otakara II. Stojí na počátku vývojové dráhy, usilující o počeštění nejvyšších soudo-bých kulturních hodnot. Sposy duše s tělem - téma se týká viny za hříchy člověka. Duchovní epika je zastoupena legendami (zachovali se pouze zlomky) - Apokryf o Jidášovi. 1. pol. 14. st. - doklady lidové poezie - milostné písně - Kudy jsem já chodila a Byla si sem v sádku - zapsané v divadelní hře o Marii Magdaléně. Charakteris-tické rysy lidové písně jsou udržovány až do našich dnů. Znaky písní románských národů jsou: sylabický verš, rým, strofa.
Alexandreis - nejvýznamnější dílo v oboru světské epiky. Je to rozsáhlá výpravná bohatýrským jazykem psaná báseň, vznikla někdy na přelomu 13. a 14. století, hlavní postavu představuje Alexander Makedonský (panoval na sklonku existence Řecka (4. st. n. l.)), je zobrazen jako vzor, ideál feudálního panovníka. Skladba byla zpracovaná v řadě evropských středověkých literatur (latinsky, francouzsky, německy. Česká Alexandreida začíná předmlu-vou, pojednávající o původu Alexandra, o jeho hrdinských činech, o dobývání světa, až po jeho smrt. Skladba vyznívá jako obraz cesty za slávou, dílo se nezachovalo celé, pouze zlomek (asi 3000 veršů, původně 9000 (podle německé A., která byla předlohou pro naši A.)). Reálie jsou voleny tak, aby připomínaly českému publiku dění v Čechách (taktika Alex. vojska = taktika českého vojska, postavy mají česká jména). Autorem byl šlechtic vyso-kého postavení. Dílo bylo napsáno jako oslava Přemysla Otakara II. Alexandreida ovlivnila rozvoj rytířské epiky.
Dalimilova kronika -. Byla ještě oblíbenější než A., autorem byl nižší šlechtic. Je to nejstarší známá česky psaná veršovaná kronika. Autor je neznámý (název vznikl nedopatřením). Pravděpodobně je o něco mladší než A. Auto-rem je Čech, nižší šlechtic. Jako historický dokument je málo věrohodný. Z pramenů uvádí různé kroniky, jejichž pravost již nemůžeme ověřit. Vycházel z Kosmovy kroniky. S historickými prameny pracuje volně, začíná kroniku stavbou babylonské věže a končí r. 1314. Obsahuje prvky demokratismu, psána v době nástupu prvního nečeské-ho panovníka - Jana Lucemburského. Hlavní význam - zájem o národní osud => rozšiřována po celé 14. století i za doby husitské, v době stavovského povstání (1618) byla vytištěna poprvé a podruhé na počátku národního obrození.

Literatura za vláda Karla IV. (1346 - 1378)
Za téhle doby nastává rychlý vývoj hospodářský i zemědělský. Praha se stává centrem kultury a společenského života, vzrost její politický význam (povýšení r. 1344 arcibiskupství v Praze, zbavili jsme se tím závislosti na Ně-mecku), byla založena Karlova Universita - nejstarší universita, která existovala ve střední Evropě (Universitás Karolína). Karel IV. byl vzdělaný a kulturní. Byl vychován na francouzském dvoře, později přišel do Čech, ovlá-dal 7 jazyků. Pokusil se i o tvorbu literární - Vita Caroli - vlastní životopis. Propojil Staré město a Malostranské podhradí. Peníze dostával od měst, církev od poddaných, města od řemeslníků. Snažil se vytvořit z Prahy velké kulturní středisko - stavitelské památky - Nové město pražské. Lidové masy nacházely ideologickou oporu v lidovém kacířství => rozrůstá se česká tvorba vzhledem a vzhledem k literatuře latinské dochází většího význa-mu. Vzniká české drama a umělá světská písňová lyrika. Měla dva směry ke skutečnosti:
1) naplněn zájem o současnost a snahu zasáhnout do života - snaha o zobrazení skutečnosti,
2) spěje k jisté výlučnosti a usiluje především o vybroušenou formu.
V pozdější době druhý směr odumírá, ale první se rozvíjí i v literatuře doby husitské. Literatura se štěpí na směr snažící se reagovat na potřeby života a zastávat neprivilegované vrstvy - zaměřuje se na verše.
Legenda o svatém Prokopu - obsahově se opírá o latinskou skladbu, v českém zpracování se zajímá o staroslo-vanskou tradici, vřelý vztah k chudině a zdůrazňuje světcovo Češství. Je psána na způsob kroniky. Líčí život sv. Prokopa od narození až po smrt. Zdůvodněn je jeho vztah k chudým a vzorný život v Sázavském klášteře. Vypra-vování vrcholí posmrtným zázrakem, když po obsazení Sázavského kláštera Němcema (po smrti P.) Prokop zasa-huje a vyhání je. Inspirovala J. Vrchlického.
Legenda o svaté Kateřině - v 2. pol. 14. st. oblíbena zejména u vyšších vrstev a vzdělanců i u Karla IV. Kateřina byla patronka artistické fakulty pražské university. Její kult byl podporován latinskými legendami třech typů:
1) O Kateřině obrácení na křesťanskou víru
2) O jejím umučení
3) spojoval obojí - Život svaté Kateřiny - vypravuje o tom, jak královská dcera K. se zasnoubí s Kristem, získá pro křesťanství 50 pohanských mistrů a pro víru je umučena - charakteristické prolínání světské erotiky s mystikou (zasnoubení Kristu), hrůzy s nádherou (na umučeném těle se objeví šest symbolických barev). Byla převedena do nové češtiny J. Hrabánkem (1940).
Ve 14. století se začíná rozvíjet české drama - význam: přibližuje literaturu negramotnému člověku, rozvoj vzdě-lanosti národa, rozšiřují se literární žánry.
Mastičkář - nejstarší dochovaná hra, vzniká v pol. 14. st., svůj původ má v latinské hře (dvojjazyčná hra) převe-dena do češtiny dialogy, monology, v původní latině zpěvy. Pojednává o mastičkáři, který v té době znamenal pro mnohé lidi víc než lékař. Prodával masti na středověkém trhu. Rubín - sluha mastičkáře - propagátor „reklamní agent“, zlidověl.
Na základě latinské tvorby se rozvíjí samostatné svébytné české drama, původně tzv. pašijové hry (velikonoční) => souvislost s tématikou církevní. Postupně se témata zesvětšťují, objevují se vulgární výrazy - neodpovídá po-žadavkům církevním => hry ztrácí církevní charakter, dostávají lidový námět.

Satira 14. století
Vyjadřuje odsouzení, kritiku určitého jevu, který je společensky škodlivý; může být provedena i humornou for-mou. Pro tento účel používá ironii. Vyjadřuje autorův záporný vztah k zobrazenému jevu svým opakem či kla-dem. Svoje nejsilnější zdroje má v lidovém prostředí. Z šlechtické oblasti: Smil Flaška z Pardubic:
Nová rada - promlouvá o vysoké šlechtě, dotýká se panovníka. Je to alegorická skladba - jinotajná. Zvířata před-stavují lidi - lev = král, zvířata mu dávají kritické připomínky - satira sociální (týká se společenské záležitosti), všímá si negativních jevů ve společnosti, autoři jsou asi měšťané, možná nižší šlechtici, protože dobře znají život lidí - lidové prostředí.
Hradecký rukopis
Desatero kázanie božie - složeno jako veršované kázání, autor útočí proti hříšníkům, kteří se proviňují proti přikázání, nejútočnější, nejradikálnější - hrozí možností vzpoury. Hlavní myšlenka: páni by neměli žádat po chudi-ně více, než je uloženo, protože mohou být vyvrženi ze společnosti jako trubci z úlu.

Satiry o řemeslnících a konšelích - 7 satir (Satira o řeznících - řezníci často podvádějí lidi kvalitou prodávané-ho masa. Varuje je před koncem v pekle). Kromě řezníků autoři napadají ševce, kováře, sladovníky, pekaře, zed-ník a městské radní.
Podkoní a žák - 2. pol. 14. st. - student a koňský služebník se potkávají v hospodě. Oba dva jsou chudí. Vychvalují jeden druhém své postavení, život, přednosti a výhody. Spor nedořeší a skončí pranicí. Tato satira je vyloženě necírkevní - světská (oproti Hradeckému rukopisu). Výhody/nevýhody podkoního: postel se mu zdá rájem, chlapi se ho bojí, není bit; spí ve hnoji. Výhody žáka: dotáhne to na biskupa. => Člověk by měl být tolerantní vůči druhému.
Bajka o lišce a džbánu
Žáci (KU) tvořili tzv. makaronskou poezii latinsko-českou, kde se rýmovaly české i latinské verše.
Píseň veselé chudiny - autorem je asi student UK. Líčí se tu chudoba.