Bosh Hieronymus

(1450-1516)

Atmosféru 15.století v Evropě lze charakterizovat jako formování novodobé Evropy, které se navíc díky zámořským objevům otevřely nové obzory. V Nizozemí došlo v 15.století k rozkvětu Brugg, r.1460 zde byla zřízena první evropská obchodní burza. R.1428 zdědil nizozemské území burgundský vévoda Filip Dobrý. Po něm byl vévodou burgundským Karel Smělý (1467-1477). R.1477se Marie Burgundská vdala za Maxmiliána Rakouského a nizozemské území připadlo Habsburkům.
Koncem 15.století v severní Evropě dohasínalo pozdně gotické středověké umění, zároveň se však ještě vůbec neprojevoval italský vliv renesance. Byl tu v prvé řadě malíř, který bezpochyby neznal nic z italské renesance, přesto však předvídal příchod nové epochy a vzdálil se i gotickému proudu. Tímto malířem byl Hieronymus Bosch, který ve svém díle zobrazoval hrůzostrašné mocnosti zla jako reakci na hlubokou a náboženskou krizi. Je to vůbec první umělec, který dal peklu konkrétní podobu.

< ŽIVOT
Hieronymus Bosch se vlastně jmenoval Jeroen van Aeken. Narodil se kolem roku 1450 v Hertogenboschu v dnešním severním Brabantsku, v Nizozemí, a tam také roku 1516 zemřel. Pocházel z malířské rodiny, malířem byl jeho otec, strýc i děd. Z dokladů o jeho životě, kterých není mnoho, se zdá, že celý život strávil v Hertogenboschu, byl ženatý s místní dívkou a byl starším ve zdejším Bratrstvu Matky boží, jež bylo ve spojení s windesheimskou kongregací, která měla mimo jiné vliv i na velkého humanistu Erasma Rotterdamského.
Zpočátku se Bosch věnoval iluminacím, malířským výzdobám rukopisných kodexů a středověkých knih. V jeho díle je vidět sžíravost satirických vinět (drobných knižních ornamentálních kreseb uvádějících nebo ukončujících kapitolu) a miniatur 15.století prováděných obvykle akvarelem (technika používající transparentní vodové barvy, bílou nahrazoval vynechaný bílý papír) nebo kvašem (technika podobná akvarelu, ale již užívající bělobu). Bosch ve svém díle spojil astrologické odkazy, folklórní prvky a vliv magie a alchymie, náměty ze života světců i téma těch nejhorších hříchů. Se zaujetím poukazuje na neřesti tehdejší společnosti a na uvolněné mravy řeholnických řádů; líčí slabosti, jež člověka neustále ohrožují a jež z něho dělají snadnou kořist ďáblových nástrah. To všechno dává jeho tvorbě, často velmi virulentní a plné fantaskních prvků, neobyčejně vysokou mravní a myšlenkovou hodnotu.
Co se týče výkladu Boschova díla nejsou odborníci zcela jednotní, jejich výklady se liší. Většinou se však shodují na hlavní myšlence Boschovy tvorby: člověk má ze své podstaty sklon činit hříchy navzdory hrozbě věčného zatracení a utrpení pekelných muk. Boschovy obrazy ale nejsou jen zálibným líčením lidských chyb. Jak už v 16.století naznačil jeho první španělský vykladač Fray José de Siguenza, Bosche vedlo velmi upřímné křesťanské přesvědčení. Jeho snaha pranýřovat lehkomyslnosti a neřesti, jež degradují člověka, je totožná s úsilím, které je patrné v mnoha dílech Erasma Rotterdamského (1467-1536); tento proslulý humanista se v rámci katolické ortodoxie snažil celou první čtvrtinu 16.století najít lék na mravní a náboženskou krizi, která zmítala Evropou, a zabránit tak některým náboženských hnutím v rozchodu s Římem.
Bosch při této snaze využil i množství esoterických znalostí, jimiž humanismus (rozsáhlé literární a filosofické hnutí obracející se k člověku s důrazem na jeho práva a rovnost, které ovlivnilo renesanci) nikterak nepohrdal. Náměty čerpal i ze staré kabalistiky, udržované středověkou hebrejskou tradicí, a alchymie, v níž se tehdy viděl prostředek k odhalení všech tajemství přírody a jež měla být vědou přístupnou jen zasvěceným.

< DÍLO
Bosch používal styl zvaný alla prima, což je metoda olejomalby, při níž je celý obraz dokončen najednou, bez podmalby, přímaleb, retuší a lazur (výhoda této metody spočívá ve svěžesti malířského podání). Jeho tvorba stojí mimo tradiční vlámskou malbu, tam, kde vlámští malíři vytvářejí atmosféru klidu, Boschův svět je plný hororu a představivosti. Jeho styl je velmi specifický a neobyčejně otevřený. Někteří kritici tvrdí, že jeho symbolismus nebyl dosud překonán. Boschova díla jsou odrazem politické a sociální krize a náboženského neklidu jeho doby. Většina jeho tvorby má náboženský podtext, často se zabývá tématem hříchu, smyslnosti a vášně. Jeho vliv lze velmi výrazně sledovat u Pietera Brueghela staršího (1525-1569), který zachycoval filozofické a moralistní kompozice s groteskními nebo fantaskními náměty.
Protože neexistuje bezpečná datace Boschova života a díla, mohli moderní badatelé rozlišit několik období jen na základě dedukcí. Do prvního období se řadí satirický deskový obraz Léčení bláznovství (Museo del Prado, Madrid), který znázorňuje smyšlené vyjímání kamene z mozku blázna (častý námět vlámské malby). Spis Sebastiana Branta Loď bláznů byl námětem stejnojmenného obrazu (Louvre, Paříž). Ze stejného období je i Ukřižování (Musées Royaux des Beaux-Arts, Brusel), Kejklíř (Saint-Germain-en-Laye) a proslulá Deska se sedmi hlavními hříchy (Museo del Prado, Madrid), která prostřednictvím malých, ale velmi realistických scén líčí humorně, ale zároveň kriticky lidské slabosti, tyto výjevy jsou soustředěny do kruhu, v jehož středu je „věčně bdělé boží oko“, jak nás upozorňuje nápis. Další významnou prací je Svatba v Káni Galilejské (Museum Boymans-van Beuningen, Rotterdam).
Přechod mezi prvním a druhým obdobím tvoří triptych Fůra sena (Museo del Prado, Madrid). Scény na střední desce mají symbolický námět – jsou podívanou na lidstvo, které se ve své věčné nenasytnosti žene za hmotnými statky, symbolizovanými obrovskou fůrou sena, na niž se vrhají lidé všech vrstev a přitom se strkají, ba dokonce i zabíjejí, jen aby urvali co nejvíce z nákladu.
Plynulost kompozice a čistota koloritu, už zde pozoruhodné, se v další Boschově tvorbě zdokonalují úměrně s tím, jak se pouští do čím dál rozmanitějších námětů a maluje čím dál složitější výjevy, v nichž uplatňuje stále osobitější výrazové prostředky, bohatší barvy a působivější fantaskní představy. Triptych Pokušení sv. Antonína (Museu Nacional de Arte Antiga, Lisabon) vznikl klem roku 1500. Je mistrovským dílem, jedním z Boschových děl, která se zabývají tajemnými hrůzami. Líčí hříšné vidiny, jimiž se démonické stvůry snaží rušit světcovu modlitbu. Jde o velmi ponurý a tíživý obraz pekel.
Vrcholu své tvorby dosáhl Bosch v dalším díle překypujícím jedinečnou fantazií, ve velkém triptychu Zahrada pozemských rozkoší (Museo del Prado,Madrid), který patřil kdysi králi Filipu II. jako všechna díla, jež jsou dnes v Madridském Pradu. Zrovna tolik originality prokázal Bosch i na čtyřech deskách, které jsou dnes v benátském Dóžecím paláci.
Chronologie ostatních Boschových děl je naprosto nejistá. Týká se to zejména Golgoty (Kunsthistorisches Museum, Vídeň), Sv. Jana na Patmu (Dahlem, Berlín), desky s jímavým Kristem nesoucím kříž (Museum vor Schone Kunsten, Ghent) a stylově příbuzného Urážení Krista (National Gallery, Londýn). Zdá se však, že tato díla spadají do doby, kdy Bosch maloval překrásný realistický triptych Klanění tří králů (Museo del Prado, Madrid), v němž se držel tradičního pojetí epizody, byť v rámci svého osobitého tvůrčího přístupu.
Dodnes žasneme nad neobyčejnou fantazií umělce. Někteří tvrdí, že Bosch byl velmi krutý člověk, když se zabýval tak morbidními tématy a soustředil se na bolest a utrpení. Ve skutečnosti nic z toho není potvrzeno. Ačkoli se zdá, že jeho obrazy, plné podivných stvůr a monster, patří do temného středověku, nejsou příliš odlišná od některých děl surrealistů (A.Breton v prvním manifestu surrealismu (1924) definoval tento směr jako absolutní skutečnost, nadskutečnost, v níž splynou zdánlivě tak protikladné stavy, jako je sen a skutečnost – vliv Freudovy psychoanalýzy). Bosch žil v době, kdy středověk ustupoval novověku, jeho tvorba v sobě odráží obavy i naděje z očekávané změny světa. Z tohoto pohledu je Bosch a jeho fantazie až překvapivě aktuální.

< ZAHRADA POZEMSKÝCH ROZKOŠÍ
Jak již bylo uvedeno výše, Zahrada pozemských rozkoší představuje vrchol Boschovy tvorby. Jedná se o triptych vzniklý pravděpodobně roku 1504. Rozměry střední části jsou 220 x 195 cm, boční křídla měří 220 x 97 cm. Dnes se nachází v Pradu v Madridu.
Boschova filosofie byla založena na domněnce, že od vyhnání Adama a Evy z ráje jsou všichni lidé zkažení. Přesto je spása ještě možná, ale jen s velkými obtížemi a pravděpodobným osudem většiny lidí je věčné zatracení. Ve svém největším díle ilustruje pravou podobu a následky prvního (podle jeho názoru smrtelného) hříchu – chtíče. Levá deska představuje ráj, domov člověka, než ztratil boží milost; střed ukazuje nevázané orgie ve všech možných obměnách; pravá deska znázorňuje důsledek hříchu – věčné zatracení.
Na levé desce je vyobrazena rajská zahrada. V popředí Bůh, vypadající jako Kristus, duchovně spojuje Adama a Evu. Uprostřed zahrady se nalézá kašna života. Na skalisku pod ní jsou drahé kameny. Je nepřístupná, stojí uprostřed azurové laguny, symbolizuje pokušení a faleš přítomné dokonce i v ráji. V kruhu (oku) uvnitř kašny se nalézá sova, prastarý symbol moudrosti. Podle některých vykladačů však Bosch v sově viděl spíše sexuální symbol. Mezi tvory v rajské zahradě se objevují i taková zvířata jako např. jednorožec, o němž se tehdy věřilo, že existuje, ale kterého nikdo nikdy neviděl, nebo žirafa, o níž Bosch jen slyšel, či dokonce vybájená zvířata (trojhlavý pták v pravém dolním rohu). V zahradě je plno druhů ovoce, exotické nevyjímaje (např. keř vinné révy, který roste za Adamem). Zakázané ovoce rostlo na stromě poznání, který můžeme vidět při pravém okraji v horní polovině desky; kolem kmenu se vine had. Na obrazu je rovněž řada zvířat, která se navzájem požírají (ve spodní části žere kočka myš a pták chytá žábu, v dálce na pahorku je lev požírající jelena). Člověk byl určen k tomu, aby se povznesl nad chování zvířat. Levá deska zobrazuje poslední den stvoření, Bůh stvořil květiny, plody, zvířata a první lidi – Adama a Evu.
Střední část je plná izolovaných postav a skupinek, které jakoby žily ve vlastním uzavřeném světě. Zobrazuje mnoho podob tělesného chtíče. Zahrada rozkoší je umístěna mezi rajskou zahradu, kde byl spáchán první hřích, a peklem, kde jsou všechny hříchy trestány. Za největší hřích v té době byl považován nemanželský pohlavní akt, který měl být potrestán ztrátou boží milosti. Na obrazu je velké množství různě rozmístěných jahod, které symbolizují smyslnost. Ve středověku trhání ovoce představovalo pohlavní akt. Na obzoru stojí čtyři podivné růžové stavební konstrukce, obývané milenci, ke každé vede potok. Bosch možná chtěl, aby každý potok představoval jednu ze světových stran. Pod těmito bizarními stavbami je tůň (Venušina lázeň), v níž se koupají bílé i černé ženy, a okolo se projíždějí muži na koních. Jízda na koni byla symbolem pohlavního aktu, „Venušina lázeň“ zase znamenala být neřestně milován. Za zmínku ještě stojí vyobrazení Adama a Evy, kteří sedí na prahu jeskyně v pravém dolním rohu. (Podle apokryfních písní našli Adam a Eva po vyhnání z ráje útulek v jeskyni.) Adam je jediná oblečená postava.
Pravé křídlo líčí děsivá muka v pekle, jimiž jsou potrestáni ti, co se oddávali rozkoši. Při pravém okraji v horní polovině můžeme vidět vojáka naraženého na kopí. Pod ním je jiný požírán ještěry. Vlevo dole porcuje tlupa ďáblů noži a meči skupinu hříšníků: jeden vítězoslavně zvedá meč s napíchnutým srdcem, jiný se chystá rozdrtit nešťastníkovu hlavu. Na obzoru je typický ohnivý obraz pekla – světlé barvy na tmavém pozadí. Pod ním jsou dvě obrovské uši proťaté šípem, mezi nimi vyčuhuje čepel – mužský falický emblém. V dolní části jsou obrovské hudební nástroje, které jsou tradičním symbolem lásky a pohlavní náruživosti. Ti, kdo si nadmíru dopřávali tělesných rozkoší, jsou na nich v pekle navěky ukřižováni. V pravém dolním rohu žere zrůda lidské oběti a potom je vyměšuje do jakési fekální jímky. Je to trest za smrtelné hříchy (obžerství). Stvůra má na hlavě místo klobouku kotlík.
Ačkoli Bosch použil formu triptychu, není dílo vytvořeno jako klasický oltář – tam by byl takovýto námět zcela nežádoucí. Zahrada pozemských rozkoší přišla do vlastnictví Filipa II. ze sbírky převora sv. Juana dona Fernanda, nemanželského syna vévody z Alby. Na konci 16.století byla známa i jako Chtíč nebo Jahodová malba (viz výše).

Když jsem poprvé viděla triptych Zahrada pozemských rozkoší, vůbec se mi nelíbil. Působil na mě velmi zmateně a příliš krutě. Na druhou stranu na rozdíl od jiných děl, která se mi líbí, ale není na nich nic zvláštního, zůstal mi tento obraz v paměti. Je to velice zvláštní dílo složitého autora a já jsem se rozhodla mu trochu porozumět, tento referát mi přišel jako ideální cesta. Musím připustit, že poté, co jsem si pročetla řadu materiálů, poněkud jsem změnila na Hieronyma Bosche i jeho dílo názor. Carl Gustav Jung (1875-1961, psycholog) o něm řekl: „Mistr absurdního, objevitel nevědomého.“ Bosch vychází ze své doby, je poznamenán náboženskými předsudky, společenskou atmosférou i politickou nestabilitou. Přesto si myslím, že byl v mnohém velmi nadčasový.

< POUŽITÁ LITERATURA
J. Pijoan: Dějiny umění 6 (Odeon, Praha 1989)
Larousse: Umění renesance a baroku (Odeon, Praha 1970)
R.Trojan-B.Mráz: Malý slovník výtvarného umění (SPN, Praha 1990)
R.Cumming: Slavné obrazy (Fortuna Print, Praha 1996)
Multimediální encyklopedie Encarta (Microsoft, 1999)
Internet (Webmuseum, Paris)

Hodnocení referátu Bosh Hieronymus

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  6 229×
  2048 slov

Komentáře k referátu Bosh Hieronymus

niki
horší článek neznam
baja
fakt nuda