Druhý vatikánský sněm považoval za důležité vyslovit se o vztahu katolické církve ke kultuře, neboť od prvních staletí existence církve vznikalo pevné sepětí mezi vírou a kulturou. Učinil tak v pastorální konstituci o církvi v dnešním světě (Gaudium et spes), ve které reflektoval zejména prudký rozmach kultury v novověku, zvláště v oblasti vědy a techniky. Koncil poukazoval na její bohatost a rozmanitost v umění a na větší možnost poznávat ducha a kulturu vzdálených zemí a národů (čl. 53 až 62).
Křesťanství sehrálo klíčovou úlohu při formování základů současné evropské civilizace. Tvořilo pomyslný most mezi rozpadající se západořímskou říší a nově se formujícími státními útvary v Evropě. Křesťanská církev předala franským a germánským kmenům bohatství antické kultury, která se stala i v pozdějších vývojových obdobích základem a inspirací pro mnohé evropské i některé mimoevropské národy. Křesťanští vzdělanci přejali největší hodnoty řecké kultury (např. zdokonalený způsob myšlení) i kultury římské (např. právní systém).
V oblasti politické byla pevná organizace křesťanské církve, která umožnila církvi přetrvat pád západořímské říše, vzorem pro správní uspořádání nových států (církev byla organizována podle římské správy).
Na šíření antické kultury se významně podílely první křesťanské řehole (např. benediktini). Mniši vytvářeli kultivací půdy u klášterů velká hospodářství a sami si zhotovovali bohoslužebné předměty. Studovali řeckou filozofii a římské právo a přepisováním knih, které zdobili iluminacemi, uchovávali nejdůležitější díla antické literatury. Mnozí řeholníci a světští kněží pomáhali panovníkovi při správě státu.
Období románské kultury (cca 10.-12. stol.) je v oblasti architektury charakteristické především budováním rotund a kostelů, které často bývaly v určité venkovské lokalitě jedinými kamennými stavbami a pro lidi v tehdejší době mnoho znamenaly. Z národohospodářského hlediska pozměnilo jejich mnohaleté budování celé město (doprava kamene, stavba lešení, výzdoba apod. znamenaly mnoho pracovních příležitostí). Mohutnost kostelů má hluboký symbolický význam: v románském období rostla křesťanská Evropa a víru bylo často nutné bránit - masivní zdi kostelů vyjadřují odhodlání k její obraně a dalšímu šíření.
V období gotiky (cca 12.-15. stol.) se v oblasti architektury v 2. polovině 12. stol. vyvinula v severní Francii myšlenka gotických katedrál: staveb z kamene a skla s množstvím pilířů a velkých oken. Z tohoto období jsou známy katedrály (kostely biskupů, katedra je biskupský trůn) např. z Francie - Notre-Dame, Amiens, Chartres. 13. století tedy bylo stoletím katedrál, na nichž se podílela téměř všechna umělecká odvětví. V tomto období dorostlo křesťanství v Evropě do dospělosti - vysoké a štíhlé katedrály symbolizují hluboký spirituální rozměr života tehdejších lidí, obracejících se k Bohu.
V souvislosti s architekturou se vyvíjelo sochařství. Kostely a katedrály zdobilo množství soch a plastických ozdob (portály, průčelí), které věřící názorně poučovaly o křesťanské víře. Výzdoba tak tvořila jakousi křesťanskou bibli v kameni.
Malířství sloužilo náboženské výchově v nástěnné malbě uvnitř chrámů. Románský sloh navazoval na pozdní antiku, gotika vytvořila nový druh malby na deskách (výzdoba oltářů). (pozn.: české gotické malířství dosáhlo ve 14. stol. vrcholu tehdejšího evropského umění; mistr Theodorik - výzdoba Karlštejna, tzv. Mistr vyšebrodský pracující pro klášter ve Vyšším Brodě a Mistr třeboňský - cyklus o utrpení JK)
Ve 12. stol. začaly vznikat první univerzity, jejichž studenti a učitelé byli podřízeni dozoru biskupů a arcibiskupů. Po absolvování artistické fakulty (filozofie) mohl posluchač vstoupit na další fakulty: právnickou, lékařskou a teologickou, která byla považována za nejvyšší (studiem teologie proslula ve středověku pařížská Sorbonna).
Kláštery pronikaly do všech oblastí života středověké společnosti. Staly se centry vzdělanosti (mnohdy vzdělávaly příslušníky panovnických rodin), jejich představení se jako poradci a diplomaté účastnili politického života, mezi řeholníky působili četní filozofové, teologové a literáti.
V klášterech se pěstoval konkrétní zájem o historii. Analytické a kronikářské práce některých řeholníků (ve 12. stol. v Čechách to např. byli tzv. Mnich sázavský, opat želivského kláštera Jarloch a počátkem 14. stol. opat zbraslavského kláštera Petr Žitavský) daly vzniknout tehdejším základním dějepisným dílům.
Významnou úlohu při kultivaci nově osídlovaných území sehrál např. cisterciácký řád, jehož konventy byly průkopníky při zavádění nových zemědělských metod. Hospodářská činnost vedla k tomu, že klášterní dvory se ve své době staly nejlépe organizovanými hospodářskými jednotkami. U některých klášterů se rozvíjela i specializovaná výrobní odvětví (výroba piva, vína, sýrů, keramických dlaždic apod.).
Stavební činnost církevních řádů se nesmazatelně podepsala na podobě nově zakládaných středověkých měst. Byly to např. řádové domy dominikánských konventů, situované na obvodu měst při hradbách - často tvořily součást městského opevnění.
Ač se v době humanismu a renesance orientovala kultura spíše na oblast světskou než sakrální, existuje i z této historické epochy celá řada staveb a děl, které dokládají sepětí kultury s křesťanstvím.
Nový renesanční sloh uplatnil poprvé v architektuře Filippo Brunelleschi, který překlenul gotickou katedrálu ve Francii velikou kupolí. V oblasti sochařství a malířství uveďme např. Italy Michelangela Buonarrotiho (sochy Davida a Mojžíše, malby v Sixtinské kapli) a Leonarda da Vinci (freska Poslední večeře Páně).
V barokním slohu, charakteristickém pro další období pozdního feudalismu, byly stavěny zámky, paláce, chrámy, kláštery i jiné budovy sloužící náboženským účelům (v Čechách např. Klementinum - jezuitská kolej). Tyto stavby vyjadřovaly svou mohutností absolutistickou moc státu a církve. Byly velice citlivě situovány jak do městského, tak především přírodního prostředí. Tato kultura se šířila z Itálie a v každé zemi nabývala svérázných rysů (např. český barok).
Náboženské barokní sochařství dosáhlo vrcholu v dílech Lorenza Berniniho (Vidění sv. Terezy), jehož žáci rozšířili tento vrcholný styl barokní plastiky do celé Evropy. Jako klasické představitele malířství je na místě uvést např. tvůrce náboženských obrazů Španěla El Greca či českého malíře oltářních obrazů Petra Brandla.
Jak již bylo uvedeno, zabýval se Druhý vatikánský sněm v pastorální konstituci o církvi v dnešním světě (Gaudium et spes) úlohou kultury v současné multikulturní společnosti a vztahem církve k ní.
Křesťané putující do nebeského Města musí hledat a mít na mysli to, co je shůry; tím se však nezmenšuje, nýbrž spíše vzrůstá důležitost jejich úkolu: přičinit se spolu se všemi lidmi o vybudování lidštějšího světa (GS čl. 57).
Koncil zdůraznil skutečnost, že tajemství křesťanské víry (mysterium fidei) je pro věřící inspirací a pramenem při budování lidštějšího časného řádu. Když člověk vlastní činností mění tvář tohoto světa k obrazu svému, chová se podle poslání, svěřeného Hospodinem (Gn 1,28).
Kromě toho i tím, že se člověk věnuje různým oborům, jako je historie, filozofie, matematika a přírodní vědy a zabývá se uměním, může velikou měrou přispět k tomu, aby se lidská rodina povznesla k vyšším pojmům Pravdy, Dobra a Krásy a k obecně platnému usuzování a byla tak dokonaleji osvícena podivuhodnou Moudrostí, která byla u Boha od věčnosti, všechno s ním pořádajíc a hrajíc si na okrsku zemském a nacházejíc svou rozkoš v pobývání mezi lidskými syny (GS čl. 57).
Koncil pozitivně hodnotí pokrok vědy a techniky, ale varuje před nebezpečím, aby jejich metody bádání nebyly povýšeny na nejvyšší měřítko hledání celé Pravdy. Člověk by se posléze mohl začít z přílišného spoléhání na vlastní vynálezy považovat za soběstačného a přestal by hledat něco Vyššího.
Přes tato varování hodnotí koncil současnou kulturu pozitivně. Jednoznačně vyzdvihuje rozvoj přírodních věd, snahu hledat pravdu při vědeckém bádání, rostoucí mezinárodní spolupráci při řešení různých společenských problémů a konfliktů, vůli zlepšit životní podmínky pro všechny - zejména pro ty, kteří trpí absencí osobní odpovědnosti nebo kulturní zaostalostí.
Úkol kultury, jíž je lidstvo nositelem, spatřuje koncil v budování lidštějšího světa pro všechny lidi bez rozdílu. Toto budování lidského časného řádu má být jakousi přípravou k přijetí poselství evangelia a k hledání věčné Pravdy a Lásky (GS čl. 58).
Druhý vatikánský sněm: Dokumenty, Řím 1983.
Gombrich, E. H.: Příběh umění, Praha 1992.
Jirásko, L.: Církevní řády a kongregace v českých zemích,
Praha 1991.
Le Goff, J.: Kultura středověké Evropy, Praha 1991.
Mayer, P.: Religionistika VIII., (skriptum CG), Plzeň 1996.
31. květen 2017
2 146×
1277 slov