Ekumenismus

Přehled křesťanských církví

Původně jediná křesťanská církev se od počátku realizovala  jako společenství partikulárních církví na různých místech.  Tyto církve vytvářely společenství. Faktorem jednoty mezi nimi  byla kolegialita biskupů spolu s Petrovým primátem.

Mezi místními církvemi se objevovaly rozdíly v liturgii,  výkladu pravd víry a uspořádání, ale nebyly překážkou až do  doby, kdy se objevily faktory rozdělení - hereze (bludy)  a schizma (rozkol).

V časové posloupnosti došlo nejprve k porušení jednoty  s některými místními církvemi Východu v souvislosti s postupným  formulováním věrouky o Nejsvětější Trojici a o Vtělení. Tehdy  se utvořila skupina starých východních církví:

  • církve s monofyzitským učením (božská přirozenost v JK  pohltila lidskou) - syrojakobitská, koptická, etiopská,  arménská
  • asyrská ortodoxní církev - nestoriáni (v JK jsou obě osoby,  lidská i božská, rovnoměrně zastoupeny)

V 11. století nastává rozdělení mezi katolíky  a pravoslavnými, v 16. století dochází k reformaci a následnému  štěpení - na scéně se objevují protestanté. V nové době se jako  výrazná skupina oddělují starokatolíci a různé národní církve.  Vznikají též různá společenství na pomezí křesťanství a jiných  náboženství.

Pravoslaví

Východní křesťanství nemá centrální organizaci, tvoří ho 15  zcela samostatných (autokefálních) církví, které mezi sebou  mají plné společenství. Zvláštní postavení zaujímá cařihradský  patriarcha (čestné předsednictví).

  • Ekumenický patriarchát cařihradský
  • Patriarchát alexandrijský
  • Patriarchát antiochijský
  • Patriarchát jeruzalémský
  • Patriarchát moskevský
  • Patriarchát srbský
  • Patriarchát rumunský
  • Patriarchát bulharský
  • Patriarchát gruzínský
  • Církev kyperská
  • Církev řecká
  • Církev polská
  • Církev v Čechách a na Slovensku
  • Církev albánská
  • Církev americká

Vedle autokefálních církví existují ještě tzv. autonomní  církve, které spadají do jurisdikce některého z patriarchátů  (finská, japonská, čínská a sinajská).

Věroučně pravoslavné církve vycházejí z prvních sedmi  koncilů. Vzhledem ke katolické církvi se liší tím, že odmítají  neomylnost papeže ve věcech víry a morálky a nevyjadřují  výslovně poslední mariánská dogmata.

Byzantská liturgie se od křesťanského starověku prakticky  nevyvíjí. Pravoslavní slaví všech 7 svátostí.

Protestantské církve

Pojem protestantismus označuje církve, sekty a malé  náboženské skupiny v západním křesťanství, které se odvolávají  na reformaci 16. století.

Lze rozlišovat 7 hlavních skupin:

  1. luterství
    - původ ve wittenberské formaci Martina Luthera
  2. kalvinismus
    - (reformovaný protestantismus) - vztahuje se k švýcarské, event. hornoněmecké reformaci Jana Kalvína, Huldrycha Zwingliho  a Martina Bucera
  3. anglikanismus
    - právně samostatná „Curch of England“ (církev Anglie)
  4. menší sekty
    - vzniklé v době reformace: Schwenkfeldští, Mennonité  a Unitáři
    pozdně středověké reformní skupiny:
    - posílené reformací: tj. valdenští a jednota bratrská
  5. protestantská svobodná společenství
    - usedlá v anglosaském světě: independenti, baptisté,  kvakeři a metodisté
    nové sekty:
    - vyznačují se probuzeneckým hnutím 18. a 19. stol.: Armáda  spásy
    - na probuzenectví volně navazuje letniční hnutí
  6. unionované církve
    - vznikly především v Německu v raném 19. stol. ze splynutí  luteránských a reformovaných církví
  7. „mladé církve“:
    - v zemích třetího a čtvrtého světa: vznikly vnějšími  misiemi 19. a 20. stol., od 60. let se snaží vyvinout vlastní  teologickou a nábožensko-kulturní identitu

Charakteristické znaky protestantů:

  • Písmo svaté (SZ v rozsahu palestinského kánonu) jako jediný  pramen Božího zjevení
  • důraz na spásu pouhou milostí na základě suverénního Božího  předurčení a víry
  • zjednodušení bohoslužeb a církevní struktury
  • široká volitelnost do správních orgánů církve

Evangelické církve u nás

Českobratrská církev evangelická

Vznikla r. 1918 spojením od konce 18. století v českých  zemích existujících Evangelické církve augsburského vyznání  a Evangelické církve helvétského vyznání.

Místní společenství je označováno jako sbor, na jeho vedení  se podílí farář (farářka) a staršovstvo vedené předsedou. Volí  je sbor. Sbory jsou sdruženy územně v senioráty. Celá církev má  v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 13 seniorátů a celkem 271  sborů s filiálkami. Nejvyšší orgán celé církve je synod,  výkonným orgánem je synodní rada (v čele synodní senior  /ordinovaný představitel/ a synodní kurátor /laický  představitel/. Synodní administrativa sídlí v Praze. Tam je  Evangelická teologická fakulta UK (studují na ní i studenti  jiných protestantských církví). Evangelíci různých vyznání  vydávají společně týdeník Kostnické jiskry a měsíčník  Křesťanská revue. Vycházejí také nezávislé časopisy např.  Protestant.

Slezská evangelická církev augsburského vyznání

Tvoří ji luterští křesťané ve Slezsku (Opavsko, Těšínsko),  kteří se r. 1918 k unii nepřipojili. Ústředí je v Českém  Těšíně.

Církev československá husitská

Vznikla po 1. sv. válce ze snahy vytvořit národní církev,  která by spojovala různé české křesťanské tradice. Tento název  získala r. 1971.

Bohoslužby mají základní strukturu podobnou katolické  liturgii, včetně slavení 7 svátostí a eucharistie každou  neděli. Převládá západní tradice, ale uplatňují se i prvky  křesťanského Východu. Hlavní bohoslužbou je zpívaná liturgie K.  Farského (první patriarcha a spoluzakladatel této církve).  Věrouka: vlivy protestantů, katolíků i pravoslavných.

347 náboženských obcí, spravuje je rada starších a farář  nebo farářka. Území ČR rozděleno na 5 diecézí (Praha, Plzeň,  Hradec Králové, Brno, Olomouc), v čele biskupové (volení),  ústřední rada a patriarcha sídlí v Praze. Nejvyšším orgánem je  sněm. Vydává měsíčník Český zápas a měsíčník Teologická revue  církve československé husitské. Nakladatelství Blahoslav.  Kandidáti duchovenské služby se připravují na Husitské  teologické fakultě UK v Praze.

Bratrská jednota baptistů

Podobá se novokřtěncům. Křtí výhradně dospělé, většinou  ponořením. Bohoslužba tvoří improvizovaný sled modliteb, čtení  z Písma, písní a kázání. Dnes má asi 2 500 věřících.

Církev bratrská

 Patří ke kongregacionalismu. Vznikla v návaznosti na  probuzenecká hnutí v českém protestantismu a působením  amerických misionářů v r. 1880. Dnes má asi 5 200 členů ve 31  sborech se 190 kazatelskými stanicemi. Ústředí církve vydává  časopis Bratrská rodina.

Jednota bratrská - Unitas fratrum

Vytvořili ji členové dvou německých sborů, kteří po  rekatolizační vlně odešli do exilu a usídlili se na panství  hraběte Zinzendorfa, kde založili osadu Herrnhut (česky zvanou  Ochranov). Zpět se vrátila roku 1870 a od roku 1957 tvoří  vlastní provincii v čele s biskupem. Ústřední orgány sídlí  v Praze, 17 sborů se nachází především v severních a východních  Čechách.

Více než věrouka se cení osobní zbožnost, pořádají se  hostiny bratrské lásky. Členové celosvětové Unitas fratrum drží  nepřetržitou „modlitební stráž“ - řetěz nepřetržitých modliteb  podle rozpisu na jednotlivé provincie, sbory a jednotlivce.  Užívá celosvětově jednotná čtení z Bible na každý den témata  modlitby a rozjímání. Pro členy je typická mimořádná misijní  aktivita.

Mezi probuzenecké církve u nás patří:

Evangelická církev metodistická

Má asi 3 000 členů v 19 farnostech. Ústřední sbor a vedení  sídlí v Praze.

Armáda spásy

Má asi 500 členů. U nás na její tradici navazuje také  iniciativa Naděje.

K letničním církvím u nás patří:

Církev apoštolská

Vydává časopis Život v Kristu. Do veřejně známé podoby s 8  sbory vystoupila v r. 1988 (existovala zde již dříve).

Letniční sbory:

Voda života (od roku 1989, nejvíce působí v Praze)

Nový Život (sev. Čechy)

Ježíš přijde (Brno)

Sbor Božího slova (Příbram)

Křesťanské společenství (zpočátku bylo sborem Českobratrské  církve evangelické, v roce 1990 se osamostatnilo).

Každý sbor chápe sám sebe jako místní církev a součást  Kristovy církve, do níž patří všichni následovníci Krista na  celém světě (ne tedy jako samostatnou denominaci). Členem sboru  se stává člověk obrácením a křtem. Činnost sboru je řízena  Duchem svatým, který povolává apoštoly, proroky, pastýře,  evangelisty a učitele.

Novoapoštolská církev (irwingiáni)

Toto společenství ale neudržuje kontakty s ostatním  křesťanstvem. Členové odmítají reformátorský princip sola Scriptura - závazný výklad PS může podávat pouze vedení  Novoapoštolské církve. Součástí SZ jsou i deuterokanonické  knihy a pět knih pokládaných za apokryfní. V čele je kmenový  apoštol. U nás je tato společnost málo zastoupena. Vydávají  časopis Naše rodina.

Křesťanské sbory

Členové tvoří volné autonomní sbory, odmítají sdružování  podle konfesí a nadsborové instituce. Neúčastní se  organizovaného ekumenického hnutí, ale mluví o jediné církvi  složené ze všech věřících lidí na celém světě. Nemají kazatele  ani jiné obdobné pracovníky. U nás žijí rozptýleně asi ve třech  sborech.

Adventisté sedmého dne

Jsou blízcí baptistům, zdůrazňují očekávání brzkého druhého  příchodu Kristova. Jejich texty podrobně vykreslují průběh  posledních událostí dějin světa. Mimoto zdůrazňují, že  i křesťané musí dodržovat některá starozákonní pravidla:  sobota, čisté a nečisté pokrmy. Pokládají se za jedinou  a pravou církev Kristovu. Generální konferenci jsou podřízeny  divize, unie, sdružení, okrsky a sbory. Kazatelé jsou svěceni,  stejně tak i starší sboru (presbyteři) a diakoni. Členové  dostávají závazné misijní úkoly. Velká publikační činnost:  měsíčník Znamení doby.

Starokatolické církve

Tyto církve vznikly ze vzdoru vůči 1. vatikánskému koncilu.  V čele odporu nebyli biskupové, ale někteří němečtí teologové.  Ohnisky rozkolu se staly teologické fakulty v Bonnu, Mnichově  a Vratislavi. Profesoři z těchto fakult nepřijali článek víry  o primátu papeže, ani když je o to žádali jejich biskupové.  Protože zároveň organizovali v čele s Ignazem von Döllingerem  starokatolické hnutí byli z církve vyloučeni.

V září 1871 uspořádali první starokatolický kongres v  Mnichově, na němž byla založena starokatolická církev. Prvním  biskupem se stal vratislavský profesor teologie Reinkens. Aby  byla zajištěna apoštolská posloupnost, vysvětil ho holandský  biskup Heykamp, stoupenec jansenismu.

Po německé církvi vznikly starokatolické církve z  nespokojených katolíků i v dalších zemích (Rakousko-Uhersko,  Polsko, Chorvatsko...). Celkem 8 samostatných starokatolických  církví vytvořilo Utrechtskou unii, jejímž konferencím předsedá  utrechtský biskup. Kromě 1. vatikánského koncilu odmítají  starokatolíci i některá mariánská dogmata a zdobrovolnili  celibát kněží a biskupů. Dnes je asi 500 000 starokatolíků  (u nás 2 700 věřících).

Ekumenická teologie

Přínos 2. vatikánského koncilu

Ekumenismus - hnutí usilující o sblížení a jednotu křesťanských  církví.

Druhý vatikánský koncil nepokládal za potřebné formulovat  věroučné definice a kánony, a proto - pokud se obracel a stále  ještě obrací ke katolíkům - se snažil a snaží je povzbudit  a mírným otcovským tónem napomenout. Pokud koncil uvažoval  o ekumenismu a tím o sbližování křesťanských církví, musel  nejprve stanovit, co pod pojmem církev chápe. Z toho důvodu  dostala v koncilních dokumentech velký prostor ekleziologie  (nauka o církvi) - bez ní by ekumenismus byl spíše pragmatickou  církevní politikou.

Ekleziologie je poměrně nový obor, který se v současnosti  stále vyvíjí. Písmo svaté a raná normativní tradice přinášejí  málo látky, a proto magisterium při vlastní tvorbě ekleziologie  situovalo její akcenty do všedního života církve. Navazuje na  dosavadní práci teologů a snaží se vymezit prostor, ve kterém  má ekleziologie hledat podstatu církve, mj. i v ekumenickém  dialogu při konfrontaci s ostatními křesťanskými církvemi  a jejich pojetím církve.

Nové poznání a nové ocenění biblických a patristických  pramenů a znovuobjevení biblických obrazů církve připravovalo  půdu pro 2. vatikánský koncil. Do tohoto proudu se zapojil  papež Pius XII. svou encyklikou Mystici corporis, ve které  zužitkoval teologickou práci hnutí biblické obnovy a převzal  v duchu opomíjené tradice myšlenku církve jako mystického těla  Kristova.

Rozhodujícím krokem koncilu v chápání církve bylo její  vymezení církve jako Božího lidu, jehož existence je dána novou  smlouvou uzavřenou prostřednictvím Ježíše Krista. Jsou  zachovány hierarchické stupně, ale jsou podřízeny základní  rovnosti členů Božího lidu a chápány jako pastýřská, učitelská  a kněžská služba ostatním bratřím.

Ekumenicky velmi perspektivní je to, jak koncil upravil  tradiční chápání církve univerzální a církví místních. Podle  koncilu je legitimní mluvit uvnitř církve o církvích s tím, že  jednotlivé církve zachovávají své vlastní zvyklosti a Petrův  stolec jejich oprávněnou rozmanitost chrání. Teologické  rozpracování těchto náznaků může vést k legitimní  decentralizaci, a tím vyjít vstříc ekumenickým partnerům.

Teologická reflexe rozděleného křesťanstva je obsažena  v koncilních dokumentech Lumen gentium, Unitatis redintegratio  a Orientalium ecclesiarum. Stručný rozbor ekumenické situace je  v LG v kap. o církvi jako Božím lidu - zejm. článek 15. Ten  pojednává o všeobecnosti neboli katolicitě jediného Božího  lidu, která nevylučuje pluralitu partikulárních církví. K této  jednotě jsou povoláni všichni křesťané. Dle článku 13 k této  jednotě směřují nejen katoličtí věřící, ale všichni lidé bez  výjimky. Koncil v duchu ekumeny poukazuje na to, co je  křesťanům společné (Písmo sv., víra, křest, modlitba, svátosti,  úcta k bohorodičce, spojení v Duchu sv.).

 Již předkoncilní teologie formulovala skutečnost, že  i nekatolíci mohou mít účast na vykoupení. Nové na tom, co  přináší koncil, je to, že aktuální, i když ne dokonalou účast  na dobrech, která náleží církvi Kristově, připisuje nejen  jednotlivcům, ale i celým křesťanským společenstvím.

 Mezi některé zahraniční teology, kteří se ekumenismem  zabývají patří např. H. Fries (Fundamentaltheologie, Mysterium  des Gottesvolkes), J. Ratzinger (Úvod do křesťanství) a Hans  Urs von Balthasar (Theodramatik II/2). Co se týká českých  teologů, lze uvést prof. Josefa Kubalíka (Křesťanské církve  v naší vlasti), Josefa Zvěřinu (Teologie agapé) a Oto Mádra  (Modus moriendi církve, Jak církev neumírá).

Dialog mezi církvemi

Konečným cílem ekumenické praxe je obnovení jednoty  křesťanů. V církvích dnes sílí ekumenické hnutí a církve vidí  v jeho rámci jako nutné a prospěšné více se navzájem poznávat,  společně se zamýšlet nad rozdíly a jejich příčinami,  spolupracovat na různých charitativních a apoštolátních dílech.

Pokusy o překonání rozdělení křesťanů jsou tak staré jako  rozdělení samo. Církevní dějiny dokládají mnoho snah po  sjednocení (starokřesťanské koncily, snaha o sjednocení  s pravoslavím na florentském koncilu (1439-1443), úsilí  o teologické rozhovory s protestanty (1540-1541), pozvání  protestantů na tridentský koncil, ekumenické hnutí 20. stol.).  Všechno snažení však mělo žádný, nebo velmi krátkodobý účinek.

Dialogu a spolupráci mezi církvemi významně napomáhá  ekumenická instituce - Světová rada církví. Byla založena r.  1948 a již po 2. vatikánském koncilu bylo jejími členy 214  církví. Katolická církev se nestala plným členem, ale ustavila  při Světové radě církví svůj poradní výbor, má statut  pozorovatele.

K problematice ekumenismu se katolická církev vyjadřuje  především v koncilním dekretu Unitatis redintegratio, ve kterém  stanovuje své zásady praktického ekumenismu (čl. 5-12):

  1. Obrácení srdce
    Předpokladem ekumenismu je vlastní obrácení, přimknutí ke  Kristu. Hřích neškodí jen hříšníkovi, ale narušuje jednotu  vlastní církve a brání sjednocování s ostatními církvemi.  Důležité je vzájemné odpuštění křivd minulosti a event.  současných výpadů mezi církvemi. V čem se mohou křesťané  sjednotit okamžitě je láska.
  2. Společná modlitba
    Je velikou nadějí, že se křesťané různých vyznání stále více  scházejí k modlitbě. Konají se společné ekumenické bohoslužby.  Církve tím vyjadřují přesvědčení, že k dokonalé jednotě  křesťanstvo nemůže dospět bez Boží milosti. Účast na společném  slavení svátostí však podléhá u pravoslavné a katolické církve  z teologických důvodů různým omezením. Ta jsou vyjádřena (na  katolické straně) v tzv. Direktáři k provádění ekumenických  principů a norem.
  3. Vzájemné poznání
    Jde především o poznání ducha druhých církví, jejich mentality  a spirituality. To vše může být obohacením pro vlastní církev  a napomáhá tak jednotě. Nelze opomíjet ani dialog o rozdílech  a o příčinách roztržek a napětí. Ten by měl být vždy veden  v duchu bratrství, s velikou pokorou a důvěrou v Boží pomoc.  Motivem takových rozhovorů by měla být láska k pravdě, snaha  o větší přiblížení se k ní. Pokud by jedna strana s pomocí  druhé dospěla k přesvědčení, že nestojí v pravdě, měla by mít  odvahu změnit svůj názor i v praxi.
  4. Spolupráce
    I před dosažením dokonalé jednoty je možné spolupracovat na  různých bohumilých dílech. Již dnes existují společné projekty  v oblasti charity. Naléhavá potřeba nové evangelizace  postmoderní společnosti také svádí křesťany dohromady a stále  častěji je vede k tomu, aby společně ohlašovali radostnou zvěst  o Božím milosrdenství a vydávali svědectví o vzkříšeném Kristu  a o novém životě v jeho Duchu.

Z obecně závazných dokumentů rozvíjí ekumenické direktivy  Kodex kanonického práva a Ekumenický direktář.

Druhý vatikánský sněm: Dokumenty, Řím 1983.
Beinert, W.: Slovník katolické dogmatiky, Olomouc 1994.
Klimeš, L.: Slovník cizích slov, Praha 1995.
Kodex kanonického práva, Praha 1994.
Lang, A.: Církev - sloup a opora pravdy, Olomouc 1993.
Mayer, P.: Religionistika VIII., (skriptum CG), Plzeň 1996.
Tretera, J.: Církevní právo, Praha 1993.

Hodnocení referátu Ekumenismus

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  25. duben 2017
  783×
  2671 slov

Komentáře k referátu Ekumenismus