Po východním rozkolu se obě části křesťanstva rozvíjely několik staletí v relativním pokoji, chránily svou autentičnost a integritu. K dalšímu velkému rozkolu došlo koncem 14. stol. v katolické církvi, a proto se hovoří o západním schizmatu.
Francouzský král Filip Sličný se dostal do sporu s papežem Bonifácem VIII., neboť chtěl založit světové francouzské panství (přelom 13. a 14. stol.). Král ve sporu zvítězil a tím byla mimo jiné ukázána politická bezvýznamnost papežství. Smrtí papeže Bonifáce VIII. v Římě navždy skončila univerzální středověká mocenská převaha papežství.
Od tohoto okamžiku značně vzrostl francouzský vliv na papežství. Pod tlakem francouzské koruny bylo do kardinálského kolégia přijímáno stále více Francouzů a v důsledku toho i papežové začali být voleni z Francie.
Papež Klement V. (1305-1314) po své volbě ani nepovažoval za nutné přijít do Říma a nechal se intronizovat v Lyonu. Za nové sídlo pro sebe a své nástupce pak zvolil Avignon.
Následující 70letý pobyt papežů v Avignonu instituci papežství velmi oslabil, hovoří se o tzv. avignonském exilu. Byla porušena tradice, že hlava církve sídlí v Římě, papež se dostal do područí francouzského království a víceméně plnil jeho vůli, církev ztratila svou univerzalitu, ostatní národy (zvláště Němci) byly rozhořčeny, že papež často rozhoduje v jejich neprospěch.
Francouzský vliv na papežskou politiku vedl za Jana XXII. (1316-1334) k tomu, že papež bezdůvodně suspendoval německého císaře Ludvíka Bavora (1314-1347). Roku 1324 se Ludvík proti Janovi XXII. odvolal k všeobecnému koncilu.
Dva pařížští doktoři uprchlí z Francie předali Ludvíkovi v Řezně r. 1326 polemický spis, ve kterém zpochybnili instituci papežství a papežského primátu. Papež měl být podle něho podřízen koncilu a jeho rozhodnutí, koncil má právo žádat od papeže skládání účtů a po případě jej sesadit. Tato teorie, která staví všeobecný koncil nad papeže, se nazývá konciliarismus.
Vlastní schizma vzniklo po smrti papeže Řehoře XI. (1370-1378), který se odhodlal r. 1377 k návratu do Říma. Podle právních předpisů se volba nového papeže měla uskutečnit v Římě. Z 16 kardinálů bylo 11 Francouzů, a proto se Římané obávali, že zvolí francouzského papeže. Vyvinuli tedy na konkláve nátlak a to 8. 4. 1378 nakonec zvolilo Itala - Urbana VI. Pak kardinálové uprchli z Říma, aby se dostali do bezpečí, a volbu prohlásili za neplatnou. Zvolili nového papeže, Francouze, který přijal jméno Klement VII. a usídlil se opět v Avignonu. Tak měla církev papeže a vzdoropapeže. Jelikož žádný z nich nechtěl ustoupit, pokračoval rozkol i v jejich nástupcích.
Oba papežové byli podporováni světci a byli současně tak hluboce přesvědčeni o vlastní legitimitě a o neprávoplatnosti druhého, že považovali za závazek svědomí bránit své papežství a potírat protivníka. Požadavek na odstoupení oba odmítali - považovali jej za porušení platné apoštolské posloupnosti (její udržení pokládali za svou povinnost).
Schizma se udrželo 40 let. Jak Urban VI., tak Klement VII. si zřídili své kurie a měli své nástupce. Následky tohoto rozkolu byly hrozné. Západní křesťanstvo se rozštěpilo na dvě potírající se obedience (poslušnosti). Protože každý papež dával protivníkovi stoupence do klatby a nikdo nemohl zůstat nezúčastněný, octlo se fakticky v klatbě celé křesťanstvo. Roztržka procházela všemi zeměmi, diecézemi a farnostmi, vyvolávala hádky a konflikty. Papež i vzdoropapež dosazovali své kandidáty a tak byly úřady a beneficia obsazeny dvojmo. Západní církev se ocitla v největší krizi v celé své existenci.
Pařížská univerzita nakonec r. 1394 navrhla tři cesty k překonání rozkolu:
Jelikož papež Řehoř VII. vyhradil právo svolávat ekumenické koncily jedině papeži (sedm koncilů z 12. až 14. stol. svolávali vždy papežové), jevil se koncil bez papeže jako nemyslitelný a se zákrokem proti oběma papežům cestou koncilu se proto dlouho váhalo. Až r. 1409 svolalo 12 kardinálů z okruhu obou papežů všeobecný koncil do Pisy. Sešlo se skoro 100 biskupů, dalších 300 církevních hodnostářů poslalo plnomocné zástupce. Shromáždění podle platných změn v církevním právu oba papeže soudilo, prohlásilo je jakožto nepřátele církevní jednoty za heretiky a sesadilo je. Byl zvolen nový papež Alexandr V., který po roce pontifikátu zemřel. Jeho nástupcem se stal pověstný kardinál Cossa pod jménem Jan XXIII.
Podle kanonického práva tehdejší doby postupoval koncil zákonně. Alexandr a jeho nástupci byli stejně právoplatní jako oba další papežové. Ti však rozhodnutí koncilu odmítli, neodstoupili a tak vzniklo trojpapežství. Avignonský i římský papež však byli sesazeni podle platného práva, a proto měl pisánský papež největší naději na to, že se prosadí.
Král Zikmund (1410-1437) se rozhodl pomoci rozdělenému křesťanstvu a inicioval svolání všeobecného koncilu prostřednictvím papeže Jana XXIII. do Kostnice u Bodamského jezera (1414-1417). Koncil se usnesl, že se nerozejde dřív, dokud nesplní své úkoly:
Při řešení prvního bodu programu, dospěl koncil k přesvědčení, že jednotu v církvi je možné obnovit pouze odstoupením všech tří papežů. A tak po mnoha vleklých a složitých jednáních římský papež odstoupil dobrovolně a avignonského a pisanského papeže koncil sesadil soudní cestou. 11. 11. 1417 byl zvolen nový papež Martin V.
Po papežské volbě přešlo řízení koncilu na papeže Martina V., který převzal řešení všech záležitostí včetně reformy. Spolu s většinou účastníků sněmu odmítl konciliarismus a 22. 4. 1418 koncil ukončil.
Papež Evžen IV. (1431-1437) svolal v červenci 1431 opět všeobecný koncil do Basileje. Zde opět došlo k napětí, neboť účastníci sněmu se začali v duchu konciliarismu považovat za papeži nadřízenou instanci. Papež chtěl této situaci čelit, a proto ještě téhož roku přeložil koncil z Basileje do Ferrary. Na protest proti jeho rozhodnutí zůstala radikální konciliaristická skupina v Basileji, prohlásila princip svrchovanosti koncilu nad papežem za článek víry, sesadila Evžena IV. a zvolila vzdoropapeže Felixe V.
Opět vzniklo schizma - poslední v průběhu církevních dějin. Postavení Evžena IV. se mezitím natolik upevnilo, že se basilejský koncil (od r. 1437 schizmatický) a jeho protipapež nemohl natrvalo udržet. Roku 1449 se Felix V. vzdal a odstoupil. Tím skončil radikální konciliarismus v církvi.
Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1992.
Gilles, A.: Lidé víry, Praha 1994.
Kowalski, J.W.: Encyklopedie papežství, Praha 1994.
Mayer, P.: Religionistika VII., (skriptum CG), Plzeň.
Rapp, F.: Církev a náboženský život Západu na sklonku středověku, Brno 1996.
V porovnání s hlavními záměry kostnického koncilu se zdá být Husův problém okrajový. Pro naše národní dějiny i dějiny církve však má podstatný význam. Husův příběh měl velmi nešťastný průběh a zatížil koncil až do dnešní doby velkou hypotékou. Je možné ho spravedlivě posoudit, jen když se vidí na pozadí doby plné napětí a vášnivého vzrušení, které vládlo na všech stranách.
Jan Hus se narodil kolem roku 1370 v Husinci v jižních Čechách, studoval v Praze a byl tam r. 1400 vysvěcen na kněze. Tehdy poznal myšlenky Angličana Jana Viklefa (1320-1384), který od r. 1374 ostře napadal finanční metody avignonského papežství, bohatství "církve prelátů" a hierarchii. Proti nim stavěl církev predestinovaných (předurčených ke spáse), která se musí vzdát všeho majetku a musí žít v apoštolské chudobě.
Hus jako kazatel v Betlémské kapli v Praze od r. 1402 hlásal Viklefovy myšlenky a nacházel u českých posluchačů velký ohlas. Když pražský arcibiskup (Němec) zakročil proti šíření Viklefových bludů ve své diecézi, obrátil se Hus proti jeho nařízení a hájil Viklefovu pravověrnost. I přes tuto zjevnou neposlušnost se r. 1409 stal rektorem pražské univerzity. Když mu bylo zakázáno kázat, odvolal se k papeži Janu XXIII., na kterého se obrátil také arcibiskup. Hus byl povolán do Říma, nedostavil se a byl papežem exkomunikován. Český král Václav IV. ho však chránil. Napětí zvýšilo ostudné prodávání odpustků Jana XXIII., který potřeboval peníze na válku proti Ladislavovi Neapolskému, a proto v květnu 1412 dal v Čechách hlásat odpustky na křížovou výpravu. Pro neshody ohledně prodeje odpustků s Václavem IV. odešel Hus na venkov. Na Kozím Hrádku, v Sezimově Ústí a na Krakovci sepsal svá nejdůležitější díla (O církvi, Postilla, Knížky o svatokupectví, O šesti bludech).
Pro uklidnění Husovy záležitosti naléhal král Zikmund na to, aby ji projednal kostnický koncil a nabídl proto Husovi svobodný glejt. Hus souhlasil a přicestoval do Kostnice, kde ho papež zbavil klatby a Hus se mohl volně pohybovat. Po prvním výslechu na konci listopadu 1414 byl Hus na nátlak kardinálů přes císařův příslib zatčen a uvězněn. Ačkoli Zikmund důrazně protestoval, zůstal Hus ve vězení.
Vedení tohoto procesu přešlo na 3 francouzské kardinály a kancléře pařížské univerzity. Hus se energicky hájil proti výtce, že je kacíř. Vytkli mu 30 heretických vět z jeho spisů. Hus nepopíral, že je napsal, ale popíral jejich heretický smysl a snažil se je vykládat pravověrně. Žádali ho, aby odvolal alespoň ten nesprávný smysl. Namítal, že nemůže odvolat, čemu nikdy neučil a co ani neměl na mysli. Došlo k nekonečným diskusím. Když však Hus stále odmítal odvolat, byl vynesen konečný rozsudek smrti upálením. Stalo se tak 6. 7. 1415.
Husitské hnutí (1420-1431), které propuklo po Husově upálení, mělo vedle náboženského prvku i důvody sociální a národnostní. Jeho symbolem se stal kalich. Původcem kalicha nebyl Hus, ale jeho přítel Jakoubek ze Stříbra. Vyvodil požadavek přijímání podobojí způsobou (i z kalicha) z evangelia sv. Jana. Kalich tak neměl být nadále výsadou kněží, ale celé společnosti.
Ačkoli husitské požadavky byly mnohostranné a různě chápané (4 pražské artikuly z r. 1420), za přijímání podobojí bojovali husité s úpornou důsledností až do konce. Je tragédií, že proti křižáckým vojskům pod znamením vykoupení (křížem) stáli husitští "boží bojovníci" pod praporem kalicha (symbol pro všechny prolité Kristovy krve). Kalich (zakázaný kostnickým koncilem již 15.6.1415) se stal znakem všech reformačních hnutí.
Po porážce husitských radikálů u Lipan (1434) se na základě úmluv s basilejským koncilem (r. 1436) ustavila kališnická církev česká, bohužel schizmatická, protože papež Pius II. úmluvy (kompaktáta) nepotvrdil a Pavel I. je zavrhl. Věroučně se nová církev od katolické nelišila, kromě kalicha podávala sv. přijímání též malým dětem, dbala na český zpěv při bohoslužbách a ctila Mistra Jana Husa. Kališníci (utrakvisté) nechtěli porušit zásadu apoštolské posloupnosti, a měli proto potíže se svěcením kněží. Mírové spolužití stran podjednou a podobojí (od r. 1485) bylo v tehdejší Evropě něčím neslýchaným. Změnu k horšímu přinesla nová vlna reformace z Německa a Švýcarska v 16. století.
Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1992.
Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin I., Řím 1987.
Mayer, P.: Religionistika VII., (skriptum CG), Plzeň.
Rapp, F.: Církev a náboženský život Západu na sklonku středověku, Brno 1996.
Po východním schizmatu dochází k dalšímu velkému rozdělení křesťanů s trvalými následky za reformace v 16. stol.
Vznik reformace je sám o sobě velmi složitý problém. Nedá se převést na formulku: Protože ve středověké církvi bylo mnoho zlořádů, musela přijít reformace. Zajisté musela nastat reforma, ale nikoliv reformace. Místo proticírkevního vývoje mělo vzniknout reformní hnutí uvnitř církve a vést k vnitřnímu ozdravění. Že k tomu nedošlo bylo výsledkem mnoha okolností.
Vzdálené předpoklady
Oslabení autority církve a důvěry v ní po předcházejících pohoršujících událostech:
Blízké předpoklady
Morální úpadek části kléru, zejm.:
Nepřístojnosti v náboženském životě:
Mezi další předpoklady v neposlední řadě patří: konkrétní osobní nedorozumění a malá vůle ke smíru mezi reformátory a vedením církve (hierarchií) a nové teologické důrazy a učení odchylné od dosavadní víry církve (trojí sola: zabsolutnění víry, milosti a Písma svatého).
Narodil se 10. 11. 1483 v Eislebenu. R. 1501 vstoupil na univerzitu v Erfurtu, kde r. 1505 získal titul magistra artium. Měl se stát právníkem, ale když r. 1505 během letní bouře uhodil vedle něho blesk, slíbil, že vstoupí do kláštera. Po noviciátě u přísných augustiniánů-eremitů v Erfurtu přijal kněžské svěcení a začal teologické studium v Erfurtu a Wittenbergu. Doktorem teologie se stal r. 1512. Byl vynikajícím znalcem Bible.
Velice ho zneklidňovala otázka, co je po smrti a jaká je spása pro člověka. Chtěl mít jistotu, že přísnou sebekázní a dodržováním předpisů dosáhne spasení. Studiem Bible provázeným usilovnými modlitbami došel k závěru, že spasení je Božím darem, prostřednictvím smrti a vzkříšení Ježíše Krista, a člověk jej svými skutky nedosáhne.
R. 1517 vystoupil Luther proti zpovrchnělé odpustkové praxi, zformuloval základní myšlenky své reformy církve v tzv. 95 tezích proti odpustkům a vyzval všechny, kdo s ním nesouhlasí, k veřejné disputaci. Byl předvolán k papeži, aby se zodpovídal ze svého činu. Luther však odmítl a na velké disputaci v Lipsku r. 1519 se veřejně přihlásil k názorům Jana Husa a vypověděl poslušnost papeži. Papež jej prohlásil za kacíře a hrozil mu, pokud neodvolá, klatbou. K dovršení všeho Luther 10. 12. 1520 před Elsterskou branou ve Wittenbergu veřejně spálil papežskou bulu hrozící mu klatbou a církevní zákoníky. Důsledkem bylo jeho prohlášení v lednu 1521 v Římě kacířem.
V květnu podepsal císař Karel V. wormský edikt, jímž byla na Luthera a jeho stoupence vyhlášena také říšská klatba. Císař však musel na 9 let opustit Německo a Lutherovo učení se mohlo v tu dobu šířit a upevňovat. Již na jaře r. 1521 se někteří kněží odvážili ženit a řeholní osoby opouštěly kláštery.
Po prohlášení kacířem se stáhl z veřejného života a na hradě Wartburgu překládal do němčiny Bibli a psal náboženské spisy a traktáty. Až do konce byl Luther oddaný svému dílu a zůstal náboženským vůdcem a prorokem svého hnutí. Zemřel r. 1546.
Luther vydal 3 stěžejní reformátorské spisy:
Křesťanské šlechtě německého národa o zlepšení stavu křesťanstva
Zvěst o babylónském zajetí církve
O svobodě křesťanského člověka
V těchto spisech bezohledně napadá papežství a celou existující církev se všemi chybami a nedostatky a přímo vyzývá k boji proti nim. Svátosti a celý nábožensko-církevní život vidí spíše jako překážky na cestě k Bohu. Hlásá nový postoj k Bohu, kdy rozhodující je pouze věřící důvěra, založená na příslibu spásy v Božím slově, tj. v Písmu svatém; sola fidei a sola Scriptura patří k sobě, církev jako instituce spásy a svátosti ustupuje do pozadí. O věčné spáse rozhoduje pouze víra, ne činy. Neuznával jako prameny teologie díla církevních otců.
V r. 1529 na zasedání říšského sněmu ve Špýru předložili vyznavači Lutherových zásad protest proti zákazu reformace (odtud protestanti).
O rok později Lutherův kolega a přítel Filip Melanchton vypracoval vyznání víry - Confessio Augustana - a předložil ho říšskému sněmu v Augsburku v r. 1530. K uzavření náboženského smíru však došlo až o 25 let později (1555) též na říšském sněmu v Augsburku, kdy se katolíci a luteráni v Německu stali navzájem rovnoprávní (zwingliáni, kalvinisté, novokřtěnci atd. byli vyloučeni, rovnoprávnost získali teprve vestfálským mírem r. 1648).
Během třicetileté války se luterství dále rozšiřovalo - proniklo do Polska, Uher, do Čech a rakouských a skandinávských zemí.
Narodil se r. 1484 ve Wildhausu v Toggenburgu. R. 1506 byl v Kostnici vysvěcen na kněze a v letech 1506-1516 působil jako farář v Glarusu. V letech 1516-1518 byl činný jako kazatel v Einsiedelnu a od r. 1519 zastával úřad duchovního správce (tzv. plebána) u hlavního chrámu v Curychu.
Pod vlivem v té době moderního "biblicismu" ho curyšská městská rada pověřila, aby kázal podle Bible. Až do r. 1522 byl jeho vzorem při výkladu PS Erasmus a teprve po lipské disputaci (r. 1519) se začal zajímat o Luthera a jeho reformy vycházející z praktických úvah: potíral církevní postní příkazy a kněžský celibát a r. 1524 se oženil se zámožnou vdovou.
Ve svém spise Stručný úvod do křesťanství rozvíjel reformní program: požadoval odstranění všech ceremonií a žehnání, odstranění obrazů z kostelů, zrušení mše, zrušení klášterů, přeměnu církevních beneficií, jež měly být dány pod moc městské radě, a zřízení městského soudu pro manželské záležitosti.
V prosinci 1523 chtěl zavést místo mše luterskou Večeři Páně, ale to mu městská rada zakázala.
K rozkolu mezi Zwinglim a jeho stoupenci došlo v otázce křtu dětí: jeho stoupenci odmítali křest dětí, dokud nemohou mít víru, jako nesprávný a bezúčelný. Jejich ideálem bylo úplné obnovení prvokřesťanské "obce svatých", do které se mohlo vstupovat jen dobrovolným přijetím víry.
Vše došlo tak daleko, že nakonec upírali milost všem, kteří byli pokřtěni jako děti, a hlásali nutnost nového křtu. Proti tomu se postavil Zwingli, který přiměl městskou radu k zákroku. Rada tedy v lednu 1525 zakázala schůzky novokřtěnců a nařídila pokřtít všechny nepokřtěné děti (toto hnutí se ale rozšířilo do jižního Německa a dále do Tyrol, horního Rakouska a na Moravu).
Zwingli získal na svou stranu městskou radu. V dubnu 1525 vrchnost odstranila mši a Zwingli zřídil spolek zvaný "Křesťanské právo" (rozšíření: Bern, Kostnice, St. Gallen, Basilej a Štrasburk). Proti tomuto spolku se postavilo 5 katolických kantonů a Freiburg a Wallis. V letech 1529-1531 došlo k válce mezi těmito spolky. Byly to první náboženské války mezi katolíky a protestanty. Zwingli padl v boji 11. 10. 1531.
Zwingliho hnutí se rozšířilo v horním Německu. Sjednocení mezi Lutherem a Zwinglim ztroskotalo na marburské náboženské rozpravě r. 1529 pro otázku Večeře Páně: pro Zwingliho byla vzpomínkovou hostinou, při které si obec měla pouze připomínat, že Pán za nás zemřel, ale Luther tvrdě trval na skutečné přítomnosti Kristově při Večeři Páně - popíral sice katolickou přeměnu podstaty (transsubstanciaci), vysvětloval však reálnou přítomnost Boží všudypřítomnosti.
Narodil se 10. 7. 1509 v Noyonu (Francie). V Paříži a Orleansu studoval právo, teologické znalosti získal samostatným studiem. Při konverzi někdy v letech 1533/34 se přiklonil k reformaci. Za obhajobu Lutherových spisů byl pronásledován, a proto opustil Francii a odešel do Basileje. Tam sepsal své stěžejní dílo Institutio religionis Christianae (r.1536). V letech 1536-38 a od r. 1541 žil v Ženevě, kde působil jako profesor teologie, kazatel a farář.
V Ženevě přikročil k budování nové církve (zasazuje se o chudou, malou církev pronásledovaných), jejímž vrcholem byla idea dokonalé Boží vlády ve městě. Městská rada povýšila jeho církevní řád Ordonnances ecclésiastiques na zákon - podle něho byly čtyři úřady: pastoři (kazatelé Bible), doktoři (učitelé), presbyteři (pro kázeň v církvi) a jáhnové (pro péči o chudé). Za Kalvínova vedení celý život ve městě nabyl nového rázu, přísně zbožného. Založil zde též teologickou akademii. Ženeva se stala centrem evropské reformace. Kalvín zemřel ve svém městě 27. 5. 1564.
S ostatními reformátory má společné trojí "sola", je radikálnější a přísnější než Luther. Víra, jako Boží dar, je známkou vyvolení. Kdo je Bohem vyvolen (předurčen) musí podle této víry žít. Pokud nežije, žije špatně, uzavírá se Božímu slovu a má být potrestán. Kalvín formuloval nauku o dvojím předurčení (ke spáse a k zavržení). Kalvinismus se brzy stal svou nesmiřitelnou útočností největším protivníkem katolické církve, ale byl ve válečném stavu i s luteránstvím.
Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1992.
Lang, A.: Církev - sloup a opora pravdy, Olomouc 1993.
Mayer, P.: Religionistika, (skriptum CG), Plzeň.
Rapp, F.: Církev a nábož. život Západu na sklonku středověku, Brno 1996.
Tretera, J.: Církevní právo, Praha 1993.
Tridentský koncil byl reakcí a odpovědí katolické církve na rozkol způsobený reformací. Byl zahájen r. 1545. Jeho hlavní úkol spatřoval císař Karel V. v reformě a následném sjednocení s protestanty. Papež Pavel III. považoval za nejdůležitější vyřešení dogmatických otázek (např. Lutherovo vystoupení nevycházelo z reformních problémů, ale z otázek dogmatických). Došlo k dohodě: o dogmatech a reformě se bude jednat současně.
Koncil byl čistě katolickou záležitostí, měl jasně ukázat katolickou věrouku (tzn. nebyl zmiňován ani jeden reformátor. Koncil měl říci, co je heretické, ne kdo se má za bludaře považovat.). Nepředložil žádné nové učení, jen je znovu jasně vyložil. Důležitá byla i disciplinární reforma (úkoly biskupů a kněží).
Během prvního období (1545-1548) koncil postavil proti protestantské zásadě sola Scriptura nauku o dvou pramenech víry - Písmu a tradici. Dále jednal o dědičném hříchu a o ospravedlnění a definoval nauku o svátostech.
Na jaře 1547 musel být koncil z důvodu epidemie v Tridentu přesídlen do Bologne.
Ve druhém období (1551-1552), za pontifikátu nově zvoleného papeže Julia III., začal koncil opět jednat ve Tridentu. Na programu bylo jednání o eucharistii, o svátosti pokání a posledním pomazání.
V lednu 1552 se dostavili protestanté s požadavkem, aby koncil nevydával žádné dekrety o víře, dokud se diskusí nebudou účastnit též protestantští teologové. Zároveň měl být koncil postaven nad papeže. Julius III. však další jednání o protestantských požadavcích zakázal. Povstání knížat v Německu koncil přerušilo.
Pro další zasedání koncilu (1562-1563) dala podnět hrozivá situace ve Francii - hrozil francouzský národní koncil. Na tomto třetím zasedání se opět jednalo o eucharistii a mešní oběti, o svěcení kněžstva, o svátostném charakteru manželství. Byly vydány dekrety o očistci, odpustcích, o úctě k světcům a svatým ostatkům a o užívání obrazů. Tím také koncil v r. 1563 skončil.
Tridentský koncil byl odpovědí nejvyššího učitelského úřadu církve na protestantskou refomaci. Neučinil žádnou kontroverzní teologickou odpověď magisteria na reformaci. Šlo o jasné a pozitivní vymezení katolické nauky. Bylo to vnitrocírkevní uvažování - pravá reforma.
Tento pojem, vzniklý koncem 18. stol., označuje cílevědomou snahu katolické církve v boji s protestantismem v letech 1550-1650 v oblasti teologické, církevní a politické zastavit postup reformace. Dále tuto epochu výstižně charakterizují takové události jako např. založení jezuitského řádu, realizace dekretů tridentského koncilu a rekatolizace protestanských oblastí.
R. 1555 došlo k uzavření náboženského míru augsburského. Výsledkem bylo, že právo určovat náboženství na svém panství měla německá knížata (byla zaručena svoboda náboženství podle neblahé zásady "Cuius regio, eius religio" - což v praxi znamenalo, že náboženskou svobodu měli jen příslušníci stavů, kdežto poddaný lid, pokud nebyl stejného náboženského vyznání jako pán, se musel vystěhovat nebo změnit vyznání).
Jako odpověď vytýčila katolická církev úkol: duchem katolické obnovy naplnit zbylé německé rody. Velkou roli přitom sehrála obrodná práce jezuitů a kapucínů jako vychovatelů princů. Jezuité působili jako zpovědníci a rádcové na dvorech německých knížat, v Paříži, Madridě a v italském knížectví. Ve střední Evropě hrála velkou roli i podpora rekatolizace Habsburky, kteří ji využívali jako prostředek centralizace státu.
V 16. stol. nebyla v západní a střední Evropě země, které by se nedotkl vnitrokřesťanský zápas - reformace a protireformace. Ve století 17. dochází k vytvoření nábožensko-politické mapy Evropy, která bez velkých změn platila až do konce 2. světové války. Země, které byly na straně reformace si zachovávaly svůj reformační ráz s existencí katolické menšiny (Nizozemí, německá část Švýcarska, Skandinávie…), a také naopak (Francie Itálie…). Výrazně katolickou zemí zůstalo Španělsko. Jen východní Evropa (Rusko) a jižní Evropa (balkánské státy - země s pravoslavným křesťanstvím) zůstaly ušetřeny těchto zápasů.
Jednalo se o vyšetřování podle pravidel inkvizičního procesu. Jejím cílem bylo potírání kacířství. Od raného středověku bylo prováděné církevní institucí (původní záležitost biskupů), později se do pronásledování zapojilo i světské právo.
Od konce 12. století se inkvizice dostávala pod papežskou kontrolu. Od začátku 13. století byli kacíři vydáváni k potrestání světské moci a mezi oběma složkami byla nastolena spolupráce; začala praxe upalování na hranici, v pol. 13. století papež Inocenc IV. povolil užití tortury (mučení, týrání). Inkvizice byla centralizována v papežský úřad vedený inkvizitory, převážně dominikány. Pronásledování kacířů bylo často motivováno politickými a hospodářskými důvody.
Svého vrcholu dosáhla inkvizice v 15. - 16. století v Itálii, Francii a ve Španělsku, v Německu je od pol. 15. stol. spojena s pronásledováním čarodějnic[2]. Význam inkvizice poklesl vlivem osvícenství, v některých zemích přetrvávala až do 19. stol. (v českých zemích zrušena Josefem II.).
Čornej, P. a kol.: Dějiny zemí koruny české, Praha 1997.
Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1992.
Jediin, H.: Dějiny koncilů.
Jirásko, L.: Církevní řády a kongregace v zemích českých, Praha 1991.
Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin I., Řím 1987.
Kowalski, J.W.: Encyklopedie papežství, Praha 1994.
Mayer, P.: Religionistika VII.,(skriptum CG), Plzeň.
Rapp, F.: Církev a náboženský život Západu na sklonku středověku, Brno 1996.
Všeobecná encyklopedie v 8 svazcích, Diderot, Praha 1999.
[1] Církevní právo uplatňovalo od raného středověku zásadu, že papež nemůže být od nikoho souzen a je odpovědný jedině Bohu. Nastalá situace pohnula církev k jeho doplnění o klauzuli o herezi: upadne-li papež do hereze, nemůže být jako heretik pravým papežem, kardinálové nebo císař tedy mají právo svolat všeobecný koncil, který nastalou situaci přezkoumá a shledá-li papeže heretikem, má právo požadovat jeho odstoupení.
[2] V pronásledování a upalování čarodějnic se katolíci a protestanté vůbec nelišili - navzájem se podněcovali. Velký rozmach honu na čarodějnice nastal od vydání manuálu "Kladivo na čarodějnice" (1487), jenž byl sepsán dominikány Institorem a Sprengerem. Nelze opomenout, že v úvodu byla přetištěna bula papeže Inocence VIII. proti čarodějnictví (1484), která jakoby podtrhovala význam celého materiálu. Vrcholem honu na čarodějnice byla léta 1590-1630. Ústup bylo možno zaznamenat v 18. stol. (poslední upálení čarodějnic: Kempten 1775, Glarus 1782, Poznaň 1793).
20. duben 2017
2 053×
4131 slov
