Ohlášení 2. vatikánského ekumenického koncilu dne 25.1.1959 vyplynulo ze zcela osobní iniciativy papeže Jana XXIII. Již při samotném vyhlášení došlo k nedorozumění - podle katolické terminologie znamená termín ekumenický totéž co všeobecný (týkající se celé světové církve); ve spojitosti s novodobým ekumenickým hnutím se ohlášení ekumenického koncilu chápalo tak, že papež chce konat koncil k obnovení církevní jednoty všech křesťanů na Zemi. Tato interpretace vzbudila úžas, trochu nedůvěry a očekávání, a proto bylo nutné, aby papež svůj skutečný úmysl vysvětlil. Jan XXIII. využil očekávání, které vyhlášením koncilu vyvolal, chopil se všeobecné touhy po sjednocení ve víře a ujišťoval, že ač ohlášený koncil nemůže provést sjednocení okamžitě, chce je začít připravovat tím, že nejprve ve vlastním katolickém prostoru zbaví vnitřní život církve starých předsudků a překážek, které by sjednocení stály v cestě. Tím dal koncilu impuls k zamyšlení dovnitř a k otevřenosti navenek (nejprve k nekatolickým křesťanům) a položil základ pro ekumenu v katolické církvi i mimo ni.
Odvážný čin papeže nalezl vyjádření ve výrazu aggiornamento, tj. přizpůsobení ve smyslu otevření se světu, změnu smýšlení, vykročení z vlastního stínu k ostatním církvím i náboženstvím, aby se dialogem a modlitbou mohlo směřovat k obnovení jednoty.
Práce deseti přípravných komisí byla pozorována opatrně, protože v nich převládala konzervativní římská teologie, hájená především papežskými univerzitami a kuriálními úřady. 69 návrhů vzešlých z přípravných komisí se ukázalo být spíše souhrnem zpátečnicky orientovaných názorů než směrodatnou pomocí pro přítomnost a budoucnost. Všeobecně se očekávalo, že na koncilu dojde k ostrému střetu mezi konzervativci (členové kurie a profesoři papežských univerzit) a progresisty (biskupové z Německa, Rakouska, Švýcarska, Francie, Itálie aj.).
Důvěra progresistů byla založena na osobě Jana XXIII., který dával zřetelně najevo, že chce radikálně skoncovat s tradičním pojetím papežského primátu, vládnoucím od 1. vatikánského koncilu. Papež se nevzdával ničeho z prvenství římského biskupa (založeného dle nauky magisteria na Boží vůli), ale zároveň zdůrazňoval spoluodpovědnost biskupů za univerzální církev - sám se jako římský biskup stavěl doprostřed nich. Kdykoliv k nim hovořil, říkával: „My biskupové!“ Velkou neznámou však bylo, nakolik se papež dovede prosadit proti sehranému úřednickému aparátu kurie.
Rozhodnutí o podobě koncilu padlo paradoxně již na zahajovacím zasedání 11.10.1962. Ve svatopeterském dómu, přeměněném na koncilovou aulu, se spolu s papežem shromáždilo 2 540 koncilních otců oprávněných hlasovat. Prvním bodem programu dne 13.10. byla diskuse o volbě nových koncilních komisí, přičemž kurie navrhovala potvrdit stávající členy přípravných komisí. Koncil k všeobecnému překvapení tento požadavek zamítl a 16.10. zvolil nové členy komisí, kterými byli teologové z celého světa. Papež tomu nebránil a aby uklidnil vyděšenou kurii, navrhl do každé komise přidat ještě jednoho člena z kruhu italských kuriálních úředníků.
Koncil pracoval ve čtyřech časově oddělených periodách:
Hned na počátku vznikly rozpory o podobě schématu o liturgii. Progresisté vystupovali s požadavkem, aby místo latiny byl do bohoslužby slova zaveden při mši národní jazyk, žádali aktivnější účast lidu, povolení přijímání podobojí pro laiky (při sňatcích apod.). Na jejich stranu se zcela nečekaně postavili biskupové misijních zemí a Latinské Ameriky (uznávali důležitost bohoslužby srozumitelné lidu pro svou misijní činnost). Tak zvítězil směr usilující o liturgické reformy a schéma bylo vráceno komisi k přepracování.
V dalším průběhu nedošlo ke schválení schémat o pramenech Božího zjevení, o moderních sdělovacích prostředcích (rozhlas, televize, tisk, film) a o orientálních církvích. Papež jednotlivé podklady vrátil komisím k přepracování.
Během přípravy dalšího zasedání však papež Jan XXIII. 3.6.1963 zemřel. Po něm nastoupil 21.6.1963 jako Pavel VI. milánský arcibiskup a kardinál Montini. Ihned ohlásil svůj záměr v koncilu pokračovat.
Koncil se sešel přesně podle programu a na přání papeže bylo upřednostněno schéma o církvi. Jeho projednávání bylo poznamenáno vášnivými diskusemi, ve kterých se střetávalo nově nabyté sebeuvědomění církve s tradičními potridentskými představami. Jednalo se především o poměru papežského primátu ke kolegialitě biskupů a o účasti kolegia spolu s papežem na řízení církve.
Konzervativci a progresisté zápasili o převahu. Progresivní směr dosáhl vítězství, když bylo přepracované schéma o liturgii velkou většinou přijato (2 158:19 hlasům) a v závěrečném sezení 4.12. papežem potvrzeno a publikováno. Byl také přijat dekret o hromadných sdělovacích prostředcích.
Potvrzením a posílením zásad o ekumenismu se jevilo, když papež oznámil svůj úmysl odjet do Jeruzaléma a tam se u hrobu Páně setkat s ekumenickým patriarchou Athenagorasem. Tato cesta se opravdu uskutečnila (4.-6.1.1964) a jevila se jako integrující součást koncilu.
Z prvního zasedání zbývalo téma o Božím zjevení, z druhého pojednání o církvi, biskupském úřadu a o ekumenismu, nově přibylo téma o apoštolátu laiků a o církvi v dnešním světě. Papež sám se v zahajovacím proslovu přihlásil k principu kolegiality (doplnění primátu episkopátem), diskutovány byly problémy udělování jáhenského svěcení ženatým mužům a otázka povinného celibátu pro ně a problém náboženské svobody. Diskutovalo se o směrnicích pro kněžský život, obnově řeholního stavu, křesťanské výchově a o misiích.
V závěru tohoto období byl přijat dokument o východních církvích, konstituce o církvi a dekret o ekumenismu.
Hned na začátku papež zcela v duchu koncilu oznámil na r. 1967 svolání biskupské rady, která by se ve smyslu kolegiality episkopátu měla podílet na všeobecném řízení církve.
Dlouho se vlekla diskuse o náboženské svobodě - jejím cílem je zajistit svobodu lidského individua před náboženským útlakem v občanské oblasti. Církev se též definitivně zřekla pojetí vládnoucího od konstantinovského obratu, že tam, kde je to možno (Španělsko, Itálie), smí používat státních prostředků, aby s jejich pomocí prosazovala své náboženskomravní požadavky.
V průběhu října 1965 vyřídil koncil řadu zbývajících textů - bylo třeba hlasovat o 11 předtím projednávaných návrzích (dekrety o pastýřském úřadu biskupů, o obnově řeholního života, o křesťanské výchově, o vztahu k nekřesťanským náboženstvím atd.). Po vleklých jednáních došlo k jejich slavnostnímu vyhlášení teprve při závěrečném sezení dne 7.12.
Týž den zažil koncil historický akt: papež Pavel VI. vyhlásil s hlubokou vážností a s upřímnou vůlí napravit staré bezpráví zrušení vzájemné klatby, kterou se Řím a Byzanc r. 1054 navzájem exkomunikovaly, a tím způsobily velké schizma. 8.12.1965 koncil ukončil svou činnost závěrečnou slavností na Peterském náměstí.
Šestnáct dekretů, ale ani jediné dogma - koncil nechtěl být a ani nebyl koncilem učitelským, ale reformním, zaměřeným na praktické otázky. Před jeho ukončením a pár okamžiků poté byla zřízena celá řada komisí, které měly výsledky koncilu uvést do života - komise pro reformu církevního práva, rada pro liturgickou reformu...
Hlavním přínosem koncilu je:
V kánonu 401 nového Kodexu církevního práva (Codex iuris canonici) z r. 1983 byl uzákoněn návrh koncilového dekretu o pastýřských úkolech biskupů: ve věku 75 let jsou biskupové povinni podat žádost o své odstoupení. Došlo k reformě římské kurie, zmenšil se vliv kolegia kardinálů. Roku 1970 vydal papež nařízení, že při dovršení 80. roku věku ztrácejí kardinálové právo volit papeže a již se nesmějí účastnit konkláve.
Velký význam získaly národní a územní biskupské konference - po koncilu se z nich staly instance mezi biskupy a apoštolským stolcem (v Německu, kde měla biskupská konference dlouholetou tradici došlo k její reformě).
Bezprostředně po ukončení koncilu bylo započato s revizí Kodexu kanonického práva. Komise zahájila činnost 20.11.1963 a skončila v r. 1983.
Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě zdůraznila, že se církev neváže na žádný politický systém, ale zásadně je připravena ke spolupráci s každým systémem.
V dekretu o pastýřském úkolu biskupů byl formulován požadavek, aby stát žádnou cestou nezasahoval do jmenování biskupů.
Pavel VI. hlásal víru učitelskými listy: r. 1967 to byla sociální encyklika O pokroku národů (Populorum progressio), kde mj. poukázal na bídu rozvojových zemí.
Velkou aktivitu vyvinul Svatý stolec ve službě míru - za pontifikátu Pavla VI. se počet diplomatických zastoupení Vatikánu zdvojnásobil.
Po ukončení druhého vatikánského koncilu však stála církev také před mnohými problémy. Rozhodnutí koncilu byla často přeinterpretována v tzv. „duchu koncilu“ a následkem toho se mezi věřícími šířila nejistota - vývoj uvnitř církve předstihl koncil. Negativní ozvěny (vyvolané pluralismem v teologii) na sebe nenechaly dlouho čekat. V mnoha zemích přibylo výstupů z církve, zmenšila se návštěvnost bohoslužeb a přijímání svátosti smíření, snižoval se počet kandidátů kněžství a řeholních povolání (Tovaryšstvo Ježíšovo mělo v r. 1965 ještě 36 030 členů a v r. 1985 již jen 25 549), vzrostl počet smíšených manželství (věřící - ateista) a zvětšila se náboženská lhostejnost.
Konstituce o posvátné liturgii
Sacrosanctum Concilium (4.12.1963)
Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích
Inter mirifica (4.12.1963)
Věroučná konstituce o církvi
Lumen gentium (21.11.1964)
Dekret o katolických východních církvích
Orientalium Ecclesiarum (21.11.1964)
Dekret o ekumenismu
Unitatis redintegratio (21.11.1964)
Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi
Christus Dominus (28.10.1965)
Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života
Perfectae caritatis (28.10.1965)
Dekret o výchově ke kněžství
Optatam totius (28.10.1965)
Prohlášení o křesťanské výchově
Gravissimum educationis (28.10.1965)
Prohlášení o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím
Nostra aetate (28.10.1965)
Věroučná konstituce o Božím zjevení
Dei verbum (18.11.1965)
Dekret o apoštolátu laiků
Apostolicam actuositatem (18.11.1965)
Prohlášení o náboženské svobodě
Dignitatis humanae (7.12.1965)
Dekret o misijní činnosti církve
Ad gentes (7.12.1965)
Dekret o službě a životě kněží
Presbyterorum ordinis (7.12.1965)
Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě
Gaudium et spes (7.12.1965)
Druhý vatikánský sněm: Dokumenty, Řím 1983.
Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1992.
Lang, A.: Církev - sloup a opora pravdy, Olomouc 1993.
Mayer, P.: Religionistika VII. (skriptum CG), Plzeň 1996.
22. duben 2017
2 313×
1838 slov
