Druhý vatikánský koncil

Ohlášení ekumenického koncilu

Ohlášení 2. vatikánského ekumenického koncilu dne 25.1.1959  vyplynulo ze zcela osobní iniciativy papeže Jana XXIII. Již při  samotném vyhlášení došlo k nedorozumění - podle katolické  terminologie znamená termín ekumenický totéž co všeobecný  (týkající se celé světové církve); ve spojitosti s novodobým ekumenickým hnutím se ohlášení ekumenického koncilu chápalo  tak, že papež chce konat koncil k obnovení církevní jednoty  všech křesťanů na Zemi. Tato interpretace vzbudila úžas, trochu  nedůvěry a očekávání, a proto bylo nutné, aby papež svůj  skutečný úmysl vysvětlil. Jan XXIII. využil očekávání, které  vyhlášením koncilu vyvolal, chopil se všeobecné touhy po  sjednocení ve víře a ujišťoval, že ač ohlášený koncil nemůže  provést sjednocení okamžitě, chce je začít připravovat tím, že  nejprve ve vlastním katolickém prostoru zbaví vnitřní život  církve starých předsudků a překážek, které by sjednocení stály  v cestě. Tím dal koncilu impuls k zamyšlení dovnitř  a k otevřenosti navenek (nejprve k nekatolickým křesťanům)  a položil základ pro ekumenu v katolické církvi i mimo ni.

Odvážný čin papeže nalezl vyjádření ve výrazu aggiornamento,  tj. přizpůsobení ve smyslu otevření se světu, změnu smýšlení,  vykročení z vlastního stínu k ostatním církvím i náboženstvím,  aby se dialogem a modlitbou mohlo směřovat k obnovení jednoty.

Práce deseti přípravných komisí byla pozorována opatrně,  protože v nich převládala konzervativní římská teologie, hájená  především papežskými univerzitami a kuriálními úřady. 69 návrhů  vzešlých z přípravných komisí se ukázalo být spíše souhrnem  zpátečnicky orientovaných názorů než směrodatnou pomocí pro  přítomnost a budoucnost. Všeobecně se očekávalo, že na koncilu  dojde k ostrému střetu mezi konzervativci (členové kurie  a profesoři papežských univerzit) a progresisty (biskupové  z Německa, Rakouska, Švýcarska, Francie, Itálie aj.).

Důvěra progresistů byla založena na osobě Jana XXIII., který  dával zřetelně najevo, že chce radikálně skoncovat s tradičním  pojetím papežského primátu, vládnoucím od 1. vatikánského  koncilu. Papež se nevzdával ničeho z prvenství římského biskupa  (založeného dle nauky magisteria na Boží vůli), ale zároveň  zdůrazňoval spoluodpovědnost biskupů za univerzální církev  - sám se jako římský biskup stavěl doprostřed nich. Kdykoliv  k nim hovořil, říkával: „My biskupové!“ Velkou neznámou však  bylo, nakolik se papež dovede prosadit proti sehranému  úřednickému aparátu kurie.

Průběh vatikánského sněmu

Rozhodnutí o podobě koncilu padlo paradoxně již na  zahajovacím zasedání 11.10.1962. Ve svatopeterském dómu,  přeměněném na koncilovou aulu, se spolu s papežem shromáždilo  2 540 koncilních otců oprávněných hlasovat. Prvním bodem  programu dne 13.10. byla diskuse o volbě nových koncilních  komisí, přičemž kurie navrhovala potvrdit stávající členy  přípravných komisí. Koncil k všeobecnému překvapení tento  požadavek zamítl a 16.10. zvolil nové členy komisí, kterými  byli teologové z celého světa. Papež tomu nebránil a aby  uklidnil vyděšenou kurii, navrhl do každé komise přidat ještě  jednoho člena z kruhu italských kuriálních úředníků.

Koncil pracoval ve čtyřech časově oddělených periodách:

I. zasedání (11.10.-8.12.1962)

Hned na počátku vznikly rozpory o podobě schématu  o liturgii. Progresisté vystupovali s požadavkem, aby místo  latiny byl do bohoslužby slova zaveden při mši národní jazyk,  žádali aktivnější účast lidu, povolení přijímání podobojí pro  laiky (při sňatcích apod.). Na jejich stranu se zcela nečekaně  postavili biskupové misijních zemí a Latinské Ameriky (uznávali  důležitost bohoslužby srozumitelné lidu pro svou misijní  činnost). Tak zvítězil směr usilující o liturgické reformy  a schéma bylo vráceno komisi k přepracování.

V dalším průběhu nedošlo ke schválení schémat o pramenech  Božího zjevení, o moderních sdělovacích prostředcích (rozhlas,  televize, tisk, film) a o orientálních církvích. Papež  jednotlivé podklady vrátil komisím k přepracování.

Během přípravy dalšího zasedání však papež Jan XXIII.  3.6.1963 zemřel. Po něm nastoupil 21.6.1963 jako Pavel VI.  milánský arcibiskup a kardinál Montini. Ihned ohlásil svůj  záměr v koncilu pokračovat.

II. zasedání (29.9.-4.12.1963)

Koncil se sešel přesně podle programu a na přání papeže bylo  upřednostněno schéma o církvi. Jeho projednávání bylo  poznamenáno vášnivými diskusemi, ve kterých se střetávalo nově  nabyté sebeuvědomění církve s tradičními potridentskými  představami. Jednalo se především o poměru papežského primátu  ke kolegialitě biskupů a o účasti kolegia spolu s papežem na  řízení církve.

Konzervativci a progresisté zápasili o převahu. Progresivní  směr dosáhl vítězství, když bylo přepracované schéma o liturgii  velkou většinou přijato (2 158:19 hlasům) a v závěrečném sezení  4.12. papežem potvrzeno a publikováno. Byl také přijat dekret  o hromadných sdělovacích prostředcích.

Potvrzením a posílením zásad o ekumenismu se jevilo, když  papež oznámil svůj úmysl odjet do Jeruzaléma a tam se u hrobu  Páně setkat s ekumenickým patriarchou Athenagorasem. Tato cesta  se opravdu uskutečnila (4.-6.1.1964) a jevila se jako  integrující součást koncilu.

III. zasedání (14.9.-21.11.1964)

Z prvního zasedání zbývalo téma o Božím zjevení, z druhého  pojednání o církvi, biskupském úřadu a o ekumenismu, nově  přibylo téma o apoštolátu laiků a o církvi v dnešním světě.  Papež sám se v zahajovacím proslovu přihlásil k principu  kolegiality (doplnění primátu episkopátem), diskutovány byly  problémy udělování jáhenského svěcení ženatým mužům a otázka  povinného celibátu pro ně a problém náboženské svobody.  Diskutovalo se o směrnicích pro kněžský život, obnově řeholního  stavu, křesťanské výchově a o misiích.

V závěru tohoto období byl přijat dokument o východních  církvích, konstituce o církvi a dekret o ekumenismu.

IV. zasedání (14.9.-8.12.1965)

Hned na začátku papež zcela v duchu koncilu oznámil na r.  1967 svolání biskupské rady, která by se ve smyslu kolegiality  episkopátu měla podílet na všeobecném řízení církve.

Dlouho se vlekla diskuse o náboženské svobodě - jejím cílem  je zajistit svobodu lidského individua před náboženským útlakem  v občanské oblasti. Církev se též definitivně zřekla pojetí  vládnoucího od konstantinovského obratu, že tam, kde je to  možno (Španělsko, Itálie), smí používat státních prostředků,  aby s jejich pomocí prosazovala své náboženskomravní požadavky.

V průběhu října 1965 vyřídil koncil řadu zbývajících textů  - bylo třeba hlasovat o 11 předtím projednávaných návrzích  (dekrety o pastýřském úřadu biskupů, o obnově řeholního života, o křesťanské výchově, o vztahu k nekřesťanským náboženstvím  atd.). Po vleklých jednáních došlo k jejich slavnostnímu  vyhlášení teprve při závěrečném sezení dne 7.12.

Týž den zažil koncil historický akt: papež Pavel VI.  vyhlásil s hlubokou vážností a s upřímnou vůlí napravit staré  bezpráví zrušení vzájemné klatby, kterou se Řím a Byzanc r. 1054 navzájem exkomunikovaly, a tím způsobily velké schizma.  8.12.1965 koncil ukončil svou činnost závěrečnou slavností na  Peterském náměstí.

Hodnocení výsledků koncilu

Šestnáct dekretů, ale ani jediné dogma - koncil nechtěl být  a ani nebyl koncilem učitelským, ale reformním, zaměřeným na  praktické otázky. Před jeho ukončením a pár okamžiků poté byla  zřízena celá řada komisí, které měly výsledky koncilu uvést do  života - komise pro reformu církevního práva, rada pro  liturgickou reformu...

Hlavním přínosem koncilu je:

  • obnova liturgie (zavedení národního jazyka při bohoslužbách,  oltář obrácený směrem k věřícím, větší účast laiků v liturgii,  koncelebrace, přijímání podobojí, inkulturace)
  • apoštolát laiků (velký důraz kladen na misijní působení  církve, které je věcí všech křesťanů, nejen duchovních, každý  má být Ježíšovým svědkem a hlasatelem evangelia)
  • kolegialita biskupů (otázkou ale zůstalo, zda má mít  biskupské kolegium pouze poradní hlas nebo spolurozhodující. Na  podzim 1967 se poprvé sešel biskupský synod, který diskutoval  pokoncilové problémy, navštívil jej patriarcha Athenagoras, což  mělo kladný vliv na další ekumenická jednání.)
  • vstřícnost k ostatním církvím (byl položen základ katolického  ekumenismu)
  • bratrský vztah k ostatním náboženstvím (svoboda svědomí)
  • solidární postoj k světovým problémům (války, hlad, krize  rodiny, potlačování lidských práv)

V kánonu 401 nového Kodexu církevního práva (Codex iuris  canonici) z r. 1983 byl uzákoněn návrh koncilového dekretu  o pastýřských úkolech biskupů: ve věku 75 let jsou biskupové  povinni podat žádost o své odstoupení. Došlo k reformě římské  kurie, zmenšil se vliv kolegia kardinálů. Roku 1970 vydal papež  nařízení, že při dovršení 80. roku věku ztrácejí kardinálové  právo volit papeže a již se nesmějí účastnit konkláve.

Velký význam získaly národní a územní biskupské konference  - po koncilu se z nich staly instance mezi biskupy  a apoštolským stolcem (v Německu, kde měla biskupská konference  dlouholetou tradici došlo k její reformě).

Bezprostředně po ukončení koncilu bylo započato s revizí  Kodexu kanonického práva. Komise zahájila činnost 20.11.1963  a skončila v r. 1983.

Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě zdůraznila,  že se církev neváže na žádný politický systém, ale zásadně je  připravena ke spolupráci s každým systémem.

V dekretu o pastýřském úkolu biskupů byl formulován  požadavek, aby stát žádnou cestou nezasahoval do jmenování  biskupů.

Pavel VI. hlásal víru učitelskými listy: r. 1967 to byla  sociální encyklika O pokroku národů (Populorum progressio), kde  mj. poukázal na bídu rozvojových zemí.

Velkou aktivitu vyvinul Svatý stolec ve službě míru - za  pontifikátu Pavla VI. se počet diplomatických zastoupení  Vatikánu zdvojnásobil.

Po ukončení druhého vatikánského koncilu však stála církev  také před mnohými problémy. Rozhodnutí koncilu byla často  přeinterpretována v tzv. „duchu koncilu“ a následkem toho se  mezi věřícími šířila nejistota - vývoj uvnitř církve předstihl  koncil. Negativní ozvěny (vyvolané pluralismem v teologii) na  sebe nenechaly dlouho čekat. V mnoha zemích přibylo výstupů  z církve, zmenšila se návštěvnost bohoslužeb a přijímání  svátosti smíření, snižoval se počet kandidátů kněžství  a řeholních povolání (Tovaryšstvo Ježíšovo mělo v r. 1965 ještě  36 030 členů a v r. 1985 již jen 25 549), vzrostl počet  smíšených manželství (věřící - ateista) a zvětšila se  náboženská lhostejnost.

Přehled koncilních dokumentů

Konstituce o posvátné liturgii
Sacrosanctum Concilium (4.12.1963)

Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích
Inter mirifica (4.12.1963)

Věroučná konstituce o církvi
Lumen gentium (21.11.1964)

Dekret o katolických východních církvích
Orientalium Ecclesiarum (21.11.1964)

Dekret o ekumenismu
Unitatis redintegratio (21.11.1964)

Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi
Christus Dominus (28.10.1965)

Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života
Perfectae caritatis (28.10.1965)

Dekret o výchově ke kněžství
Optatam totius (28.10.1965)

Prohlášení o křesťanské výchově
Gravissimum educationis (28.10.1965)

Prohlášení o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím
Nostra aetate (28.10.1965)

Věroučná konstituce o Božím zjevení
Dei verbum (18.11.1965)

Dekret o apoštolátu laiků
Apostolicam actuositatem (18.11.1965)

Prohlášení o náboženské svobodě
Dignitatis humanae (7.12.1965)

Dekret o misijní činnosti církve
Ad gentes (7.12.1965)

Dekret o službě a životě kněží
Presbyterorum ordinis (7.12.1965)

Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě
Gaudium et spes (7.12.1965)

 

Druhý vatikánský sněm: Dokumenty, Řím 1983.
Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1992.
Lang, A.: Církev - sloup a opora pravdy, Olomouc 1993.
Mayer, P.: Religionistika VII. (skriptum CG), Plzeň 1996.

Hodnocení referátu Druhý vatikánský koncil

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  22. duben 2017
  809×
  1838 slov

Komentáře k referátu Druhý vatikánský koncil