Šíření křesťanství

Christianizace Evropy

Římská říše byla kolébkou raného křesťanství, které zde položilo své základy a šířilo své učení po světě. Důležitá však byla též úloha barbarských národů (Germánů a Slovanů), neboť svým nadšením a otevřeností, s níž přijímaly křesťanství, podstatně přispěly k rozvoji křesťansky utvářené společnosti.

Již od 1. pol. 2. stol. (zvláště pak ve 4. - 5. stol.) pronikaly do Římské říše v důsledku hromadného stěhování národů germánské kmeny. Postupně zaplavily celou Evropu a pronikly přes dnešní Španělsko až do Severní Afriky. Území, které Germáni opustili, byla postupně ovládnuta Slovany. Národy či kmeny vpadající na území římské říše neměly zpočátku zájem vytvářet zde nové, germánské státy. Hledaly především možnost usídlení, a protože mezi nimi nebylo příliš mnoho bojovníků, vycházel Řím těmto požadavkům vstříc. Germáni celkem rychle splývali s převládajícím obyvatelstvem, vzdávali se vlastního jazyka i náboženství1 a velká část Germánů poměrně brzy přestoupila na křesťanství v ariánské podobě. Příkladem byli Gótové, jejichž misijní biskup Ulfila přeložil bibli do gótštiny (kolem r. 350). Od nich se arianismus dostal časem i k ostatním germánským kmenům. Arianismus2 byl však v rozporu s pravověrným katolickým vyznáním.

Brzy nastaly obtíže a došlo k válce. V r. 410 Germáni dobyli Řím, postupně plenili další části území západořímské říše a v r. 476 sesadily posledního západořímského císaře Romula Augustula a povýšili na trůn svého vůdce Odovakara. Od té doby byl celý Západ říše pod panstvím Germánů. Zbytky římské říše se ještě po několik století udržely na Východě (Byzantská říše). Západořímská říše se rozpadla na řadu nových států.

Nejmocnější z nich byl franský stát na území dnešní Francie a západní části Německa. Jeho král Chlodvik přijal r. 496 v Remeši křest z rukou katolického biskupa a donutil svůj národ, aby přijal křesťanskou víru. Postupně všichni ariáni i pohané konvertovali ke katolicismu.

Pevná organizace křesťanské církve, která jí umožnila přetrvat pád západořímské říše, mohla být příkladem pro správní uspořádání nových států. Církev byla organizována ve shodě se starou římskou správou podle dřívějších městských oblastí na diecéze, které spravoval biskup. Biskupové si i za všeobecného rozvratu uchovali svou moc a byli považováni za představitele městské správy. Římská církev poskytovala svou organizací panovníkovi a šlechtě možnost, aby posílila svou moc. Byla si toho vědoma, a proto podporovala pouze ty barbarské vládce, kteří přijali křesťanství z Říma a uznávali papežský primát (nadřazenost římských biskupů).

Feudálové a zámožní lidé se z obavy před věčným zatracením a pekelnými tresty vykupovali ze svých vin bohatými dary a odkazy církvi. Tak vzrůstal církevní majetek a církevní hodnostáři se stali velikými majiteli půdy, obdělávané množstvím poddaných rolníků. Ztotožnili se tak s vládnoucí feudální třídou světských statkářů a svým vlivem na věřící upevňovali feudální řád. Dalším zdrojem bohatství církve byly desátky (desetina naturálního výnosu), které byly odváděny jako povinné dávky.

 

1) Vedle různých božstev plodnosti a atmosférických jevů uctívaly germánské národy Odina a Thora. Na posvátných místech lidé budovali chrámy, ve kterých stály modly ze dřeva nebo kovu. Na vůli božstev se dotazovali pomocí orákula. Kmenový vůdce byl držitelem politické i náboženské moci.

2) Arianismus - směr v raném křesťanství spojený s naukou alexandrijského kněze Aria. Podle něho Boží Syn Ježíš je stvořená bytost a není s Bohem Otcem stejné podstaty, nýbrž představuje mezistupeň mezi Bohem a jeho stvořením. Odsouzen na Nicejském koncilu r. 325.

 

Dué, A. a kol.: Obrazový atlas dějin křesťanství, Portál, Praha 1998.
Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1992, str. 85-93.
Goff, J.: Kultura středověké Evropy, Praha 1991.
Charvát, J.: Světové dějiny, Praha 1967, str. 104-105.

Irská a anglosaská misie

Irsko

Do Irska, které si Římané nikdy nepodmanili, proniklo křesťanství již před r. 400 z Británie. Nejvýznamnější osobností tehdy byl Brit Patrik (385-461), kterého můžeme označit za vlastního misionáře Irska. Narodil se okolo r. 385 ve Skotsku v rodině církevního úředníka a jáhna. Ač prý byl jeho dědeček knězem, nemělo náboženství na mladého Patrika žádný vliv. V 16 letech potkala Patrika tragédie - byl unesen a prodán do otroctví v Irsku, kde pracoval jako pastýř. Během svého pobytu prožil duchovní obrácení a po šesti letech zajetí se mu podařilo uprchnout do vlasti. V klášteře Lérinu se stal mnichem a později knězem. Měl živý sen, ve kterém ho Bůh vyzval, aby se vrátil do Irska a kázal tam evangelium. Patrik odjel do Galie (Francie), kde se zdokonalil ve víře, a r. 432 se skutečně do Irska jako misijní biskup vrátil. Již před jeho příchodem tam žili křesťané - tvořili ale menšinu. Navíc byla celá země zmítána kmenovou válkou. V tomto prostředí začal Patrik pracovat - nejprve vštípil obyvatelům základy křesťanství, později zorganizoval společnost.

Patrik kladl velký důraz na vzdělání, a proto zakládal kláštery se školami a knihovnami, ve kterých zůstala zachována podstatná část keltské slovesné kultury.

Do poloviny 8. stol. docházelo v celém Irsku k velkému rozvoji klášterního životního stylu. Díky tomu zde vyrostla poměrně čilá vrstva vzdělanců, kteří byli později činí na evropské pevnině, zpustošené a barbarizované v době stěhování národů. Z Irska se na Západ rozšířil celibát a modlitba hodinek. Díky zájmu vzdělaných laiků (řec. laos - lid) se z klášterů začala šířit "ušní" zpověď - zcela nový způsob soukromé zpovědi (běžný dosud jen v klášterech), kterou bylo možno kdykoli opakovat. Tato praxe se brzy dostala z Irska do Evropy.

Anglie

Koncem 6. stol. začala mezi Anglosasy misijní činnost, vycházející zároveň z Říma a z iroskotské misie. R. 596 poslal papež Řehoř Veliký do Anglie převora římského kláštera Augustina spolu se 40 mnichy. Po roce působení pokřtil Augustin krále Kentu a spolu s ním dalších 10 000 osob. Papež posílal Augustinovi stále další misionáře a radil navazovat při šíření víry na existující předkřesťanské náboženské zvyklosti a naplňovat je křesťanským duchem. Tato rada se v praxi velmi dobře osvědčila. V první třetině 7. stol. přišli pomoci mniši z kláštera Hy v Irsku. Koncem 7. stol. byla pokřesťanštěna téměř celá Anglie, došlo k velkému rozkvětu klášterů (i ženských), spirituality a kultury.

Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1992, str. 96-101.
Rameš, V.: Patrik je patronem všech Irů, in: MF Dnes, 17. 3. 1998.

Hodnocení referátu Šíření křesťanství

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  10. duben 2017
  915×
  991 slov

Komentáře k referátu Šíření křesťanství