Církev a mír - snaha zabránit válkám

Páté přikázání se vztahuje nejen k zabití (vraždám), ale  i k válečným konfliktům a jeho hlubší smysl spočívá v požadavku  zachovat a podporovat mírové soužití všech lidí.

Ve volání po míru je vyjádřena prastará lidská touha po  světě bez nepřátelství, kde všichni žijí ve svobodě  a spravedlnosti. Naši dobu zakoušíme jako dobu válek  (dobyvačných, obranných), ale i jako dobu absence války nabitou  konflikty, jako dobu občanských válek, revolučních povstání,  sociálních nepokojů, nebezpečí terorismu, ekologické hrozby,  etnických konfliktů. V místě, kde převládá napětí a konflikty,  váháme mluvit o skutečném míru, i když tam válka přímo  neprobíhá.

Biblická výpověď o míru

Starozákonní Boží lid byl Hospodinem vyvolen - byl pozván do  vztahu s Jahve, do plnohodnotného společenství. Toto  společenství zaručovalo Izraeli, že Bůh nad ním bude držet svou  ruku. Právě toto společenství bylo zárukou míru: života ve  svobodě, spravedlnosti a bezpečí.

Šalom je „dílo spravedlnosti“ (srv. Iz 32,17), zachovávání  Božího řádu života, dodržování Hospodinových přikázání. Vrcholí  v požadavku „Vyhýbej se zlu a konej dobro, vyhledávej pokoj  a snaž se o něj“ (Ž 34,15).

Prorocká vize míru je těsně spjatá s očekáváním královského  nositele spásy, kterým Bůh uvede věk míru - s Mesiášem (Iz  9,3n).

Novozákonní evangelium o míru zaznívá již ve zpěvu andělů na  pastvině v Betlémě: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj  mezi lidmi, Bůh v nich má zalíbení“ (Lk 2,14). Mír očekávaný  v SZ se nyní vyplnil příchodem Mesiáše Ježíše (Lk 2,11). Bůh se  smířil prostřednictvím zástupné oběti v JK s celým lidstvem  (osvobodil lidstvo od hříchu a viny Adama). Ježíš přinesl mír.  Kdo chce napodobovat Boha v jeho touze po pokoji, musí být  připraven smířit se s nepřítelem (Mt 5,25), vzdát se násilí (Mk  5,38-42), milovat nepřátele a modlit se za pronásledovatele (Mt  5,43-48).

Prvotní církev nepodlehla utopii pozemské univerzální mírové  říše, kterou by vytvořili sami lidé. V Ježíšově duchu chtěla  použít všechnu sílu na to, aby rozšířila Boží pokoj mezi lidi  a do společenství národů. Zaslíbení pokoje v Ježíšově poselství  se zcela vyplní v teprve přicházejícím Božím světě, až bude  definitivně přemoženo zlo a Boží království se ukáže v celé své  nádheře (Zj 21).

Podpora míru zachováváním spravedlnosti a respektováním práva

Podle učení 2. vatikánského sněmu je předpokladem pro  budování míru úcta k ostatním lidem a národům i jejich  důstojnosti a snaha o realizaci celosvětového bratrství (GS čl.  78).

Podporování míru, které působí proti nespravedlnosti (tj.  proti porušování základních práv lidí a národů), odbourává  příčiny válek. Mír je pak politicky chápán jako proces, ve  kterém nastupuje univerzální uskutečňování práva na místo  ozbrojeného násilí a činí toto násilí zbytečným. Základem  mírového soužití lidí a národů je respektování a dodržování  individuálních, politických a sociálních lidských práv.

Zajištění míru

Zajištění mírového stavu je úkolem státní moci, která k tomu  v zájmu obecného blaha s ohledem na přiměřenost může v krajním  případě použít mocenských prostředků státu. Státní moc,  ochraňující právo na základě lidských práv a chránící nevinné  před útlakem, je „Božím služebníkem“ (Řím 3,14).

V mezinárodních vztazích mají státy povinnost udržovat  a rozvíjet mírové vztahy, vzniklé konflikty řešit diplomatickou  cestou. Ohrožení a použití násilí však ani dnes nelze vyloučit,  a proto stojí lidstvo před otázkou, jak mír účinně zajistit.

Zajištění míru vojenskými prostředky

V prvních třech staletích byla tato otázka ovlivněna napětím  mezi loajalitou k tehdejšímu pohanskému státu (Imperium  Romanum: účast na pohanském kultu a účast ve vojenské službě  a válce byla projevem úcty vůči císaři) jako garantu pořádku  a odmítáním účastnit se pohanského kultu a zabíjení lidí  - nedospělo se k žádnému závěru.

Začátkem 4. stol., když měli křesťané převzít ve státě  politickou odpovědnost, vyhlásila biskupská synoda v Arles (r.  314), že voják nesmí opouštět službu v dobách míru, ale že ve  válce není povinen zabíjet.

Jako první vyvinul křesťanskou nauku o míru Augustin (5.  stol.). Zabýval se problémem, zda jsou války mravně  ospravedlnitelné. Válku je možné považovat za spravedlivou,  pokud slouží míru, směřuje proti spáchanému bezpráví, je  nařízena legitimní autoritou a vedení války se omezí na  nezbytně nutnou míru násilí.

Ve středověku rozpracoval dále toto učení Tomáš Akvinský  (13. stol.). Přiznal vládcům situace, kdy je nutné rozhodnout  se pro zlo, ale i pak je válka vázaná na tyto požadavky:

  • na zplnomocnění vládnoucího, na jehož rozkaz je vedena;
  • musí existovat spravedlivý důvod;
  • ti, co válku vedou, musí mít správný úmysl.

Mimoto může být válka mravně povolena tehdy, jestliže slouží k  dosažení lepšího míru, který obnový řád porušený těžkým  bezprávím nebo těžkému bezpráví zabrání.

V novověku Francisco de Vitoria (16. stol.) stanovil  vzhledem k objevení Ameriky a vzniku suverénních států jako  společnou právní základnu pro všechny národy, státy a kultury  mezinárodní právo. Spravedlivá může být válka, která po  vyčerpání všech mírových prostředků hájí v zájmu celosvětového  obecného blaha přiměřenými protředky mezinárodní právo tím, že  odstraňuje nastalé bezpráví nebo zabraňuje hrozícímu bezpráví.

Později byla klasická nauka o spravedlivé válce probírána  vědou o mezinárodním právu a radikálně pozměněna. Otázka po  spravedlivém důvodu byla vypuštěna, protože ji nebylo možno  zodpovědět tak, aby byla všeobecně závazná. Válka se stala  prostředkem absolutně suverénní státní politiky, který mohla  použít vláda, jen pokud to sloužilo zájmům vlastního národa.

Díky snahám o budování mezinárodního práva šlo o vytvoření  pravidel války, aby se alespoň omezily její důsledky. Velké  válečné škody obou světových konfliktů našeho století a ještě  víc použití zbraní hromadného ničení vedly k názoru, že se  příčí rozumu, aby dnes (v atomovém věku) mohla válka být  prostředkem k znovunabytí porušených práv.

Právo na obranu

Podle církevního učení je jakákoliv forma použití násilí  závažným zlem. Přesto se uvnitř obsáhlé mírové etiky udržuje  nauka o „spravedlivé obraně“. Právo na obranu ale není  neomezené, podléhá značným mravně závazným omezením:

  • je dovoleno připravit jen takové a tolik vojenských  prostředků, které jsou k obraně nezbytně nutné (princip  postačitelnosti);
  • obrana vojenskými prostředky může být použita teprve jako  poslední prostředek;
  • neexistuje žádné zdůvodnění přímého použití násilí proti  civilnímu obyvatelstvu (princip rozlišování);
  • mravně dovolená je obrana, která představuje menší zlo; je  třeba rozvažovat mezi zly, která budou způsobena obranou,  a zly, která budou bez obrany připuštěna (princip úměrnosti).

Po oficiálním konci studené války (SSSR - USA) vyvstala nová  naděje, že fáze vzájemného zastrašování byla překonána a že se  otevírají nové možnosti směřující k rozsáhlému světovému  mírovému řádu.

Vyvstala však nová nebezpečí: možná mezinárodní solidarita  soustředěná v jednom společenství národů (OSN) je omezována  novým nacionalismem a vnitřní nepevností mnohých států.  Narušování životního prostředí, šířící se chudoba a hladomory  uvádějí do pohybu nové proudy uprchlíků. Obchod se zbraněmi,  drogami a šíření nových technologií k výrobě zbraní skrývá  nebezpečí násilných regionálních konfliktů. Nerespektování práv  etnických menšin zvyšuje riziko vzniku občanských válek.

Dle nauky magisteria (vycházející z 2. vatikánského sněmu)  je tomuto světovému ohrožení míru možné čelit jen společným  úsilím pod záštitou mezinárodního společenství národů. Za  zmíněných celosvětových politických podmínek zdůrazňuje církev,  že předními cíli zajištění míru zůstává potírání příčin války  a zabraňování válek jejich předcházením. Státům nelze upřít  právo na obranu v kontextu mezinárodního práva a politické  etiky (pokud to nepřevezme účinná světová autorita). Přesto je  však jejich povinností hledat na prvním místě nenásilná řešení  politických konfliktů.

Výchova k míru

V Kristem dané svobodě k lásce, která nezná stranickost  a nikoho z lásky nevylučuje, právem spatřujeme rozhodující sílu  služby míru. Láska uznávající druhého jako bratra a sestru,  překonává jak vlastní, tak i cizí právní nároky, prolamuje  agresivitu a nepřátelství a snaží se řešit konflikty mírovými  prostředky. Z toho vyplývají pro každého jednotlivce důležité  důsledky.

Jedním z nich je osvojení si mírových postojů a způsobů  chování (v rodině, ve škole, na pracovišti, mezi přáteli, ve  skupinách a organizacích, v církvích):

  • ochota vidět druhého bez předsudků, poznávat druhé a uznávat  je v jejich odlišnosti;
  • brát ohled na cizí potřeby a ujasnit si vlastní;
  • odbourávat předsudky a představy o nepříteli;
  • změnit postoje a způsoby chování ohrožující mír;
  • rozvíjet schopnost k partnerství a kompromisu;
  • zastávat se znevýhodněných (pomoc v sociální sféře).

 

Bible (Ekumenické vydání z r. 1985), Praha 1991.
Druhý vatikánský sněm: Dokumenty, Řím 1983.
Katechismus katolické církve, Praha 1995.
ivot z víry - Překlad 2. dílu katolického katechismu pro  dospělé (Vydala Německá biskupská konference 1995), České  Budějovice 1998.

Hodnocení referátu Církev a mír - snaha zabránit válkám

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  19. květen 2017
  97×
  1457 slov

Komentáře k referátu Církev a mír - snaha zabránit válkám